KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: SOUBOJ OPICE S JEDNOROŽCEM

ikonografie detail

komika ve středověkém výtvarném umění: souboj opice s jednorožcem

Zvětšit obrázek

KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: SOUBOJ OPICE S JEDNOROŽCEM

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

Souboj opice s jednorožcem

(Pontifikál Guillauma Duranda, Avignon, před rokem 1390, Bibliothèque Sainte-Geneviève, Paříž, ms. 143, fol. 232r)

Ve středověkých bestiářích a nejen v nich narazíme na řadu stvoření, o nichž dnes víme, že ve skutečnosti neexistovala, ale středověcí lidé v ně věřili a byli jimi dokonce fascinováni. Jedním z nich je bezpochyby jednorožec, o němž máme nejstarší zprávy již ze starověku.

Řecky monokéros, latinsky unicornus, česky jednorožec byl původně suchozemským stvořením. Podle nejstarší zmínky se mělo jednat o zvíře podobné divokému oslu s rohem uprostřed čela, které mělo žít v Indii. Prý to bylo zvíře velice rychlé, silné a zároveň nebezpečné, ale jeho roh měl mít léčivé účinky. Podle Plinia Staršího byl jednorožec hybridním zvířetem: kombinací koně, jelena, slona a kance. Tento popis se ale více hodil na nosorožce, kterého mnohem později popsal např. i Marco Polo.

Ve středověku byl jednorožec nejčastěji popisován jako drobné zvíře podobné kůzleti, jehož hlavním poznávacím znakem je roh. Prý dokázal vycítit zlo a byl tak rychlý, že jej nebylo možné chytit. Prý byl velmi nebezpečný, že se jej bál i jeden z „králů zvířat“ - slon. Časem se dalším poznávacím znamením jednorožce stal fakt, že jej mohla zkrotit jedině panna, a právě prostřednictvím její pomoci bylo možné toto rychlé a divoké zvíře ulovit. Jinak byl jednorožec nepolapitelný.

Jednorožci „byli loveni“ především kvůli zázračnému rohu, který se vyvažoval zlatem. Byl považován za vzácný všelék a prý dokázal „očistit“ všechny jedy. Středověcí lékárníci (apatykáři) dokonce prodávali léčivý prášek z jednorožcova rohu!

Dalším znakem středověkého jednorožce byla jeho bílá, resp. světlá srst. I proto se stal tvor, který dodnes přežívá především v podobě plyšových hraček, symbolem cudnosti, čistoty, dobra a vznešenosti. Jak již bylo výše uvedeno, byl spřízněn s pannami, což byly jediné lidské bytosti, které ho dokážou zkrotit. Isidor ze Sevilly (560–636) o něm napsal: „… má takovou sílu, že ani sebezdatnější lovci nejsou s to ho lapit. Ale ti, kdo popsali povahy zvířat, tvrdí, že když jde jednorožci naproti panenská dívka a otevře mu svou náruč, zkrotle do ní položí hlavu a takto zklidněného a bezbranného jej lze chytit.“

O osm století později se pohled na jednorožce příliš nezměnil, jak dokazuje mistr Pavel Žídek (po 1413–1471) v přírodovědné části své Knihy dvacatera umění (Liber viginti arcium): „Jednorožec je zvíře velké jako jelen, jen uprostřed čela má jeden roh, jehož špička je tak ostrá, že probodne všechno, co se mu postaví do cesty. Je to velmi divoké a nezkrotné zvíře, které ochočí jen čistá panna. Jeho roh zahání horečky opakující se každého čtvrtého a třetího dne a léčí padoucnici.“

Jednorožec pronikl dokonce i do milostné poezie. Jeden z předních trubadúrů, Theobald IV., hrabě ze Champagne (1201–1253) napsal: „Jsem jako jednorožec/zmatený v rozjímání/panny, která ho okouzlila,/plný radosti z oddanosti,/že bezmocně klesá na její hruď/a zrádně je zabit./Mě také stejně zabily/láska s mou paní, ano, je to tak:/mají mé srdce, které si nemohu vzít zpátky.“

Své místo ale zaujímá jednorožec i v křesťanské ikonografii, kdy je obrazem Panny Marie oplodněné Duchem svatým. Stal se též symbolem Božího slova vtěleného do lůna Panny Marie a dokonce samotným Kristem. Kristus jako duchovní jednorožec přebýval v těle panenské dívky, byl zajat Židy a odsouzen k smrti na kříži.

Podívejme se ale na středověká vyobrazení jednorožce. V období vrcholného a zejména pak pozdního středověku jim byli lidé doslova posedlí. Byl všude: na zbraních, štítech, slonovinových skříňkách, hrobkách, tvar jednorožce měla aquamanile… Stal se rovněž „hrdinou“ úchvatných cyklů tapisérií, kupř. Dámy s jednorožcem (šest kusů, v pařížském Musée de Cluny) nebo Lovu na jednorožce (sedm kusů, v The Cloisters v New Yorku).

Kostely uchovávaly jeho domnělé rohy jako cenné poklady. Také evropští panovníci měli ve svých sbírkách roh/y těchto tak oblíbených tvorů. Ve skutečnosti se však jednalo o zub, extrémně protažený levý špičák (může dosahovat délky až tří metrů) horní čelisti tehdy téměř neznámého zvířete, narvala.

Nejvíce vyobrazení jednorožců najdeme v bestiářích, v nichž je nejčastěji zachycen moment, kdy je zvíře spící v klíně nebo na hrudi panny zabíjeno nebo chytáno lovci. Jednorožec ale pronikl také do okrajové výzdoby rukopisů. A právě tam objevíme některá vyobrazení, která vykouzlí na našich tvářích úsměv.

V úchvatném Pontifikálu Guillauma Duranda, který vznikl před rokem 1390 v Avignonu, narazíme na foliu 232r na nečekaný souboj jednorožce s opicí. Jednorožcovou zbraní je jeho roh, kterým prý dokáže cokoliv provrtat, opice či opičák pak útočí na protivníka kopím a kryje se štítem. Co toto nezvyklé spojení dvou zástupců středověkého „zvířecího světa“ asi symbolizuje?

Jako první se zřejmě nabízí souboj dobra a zla, ale spíše máme před sebou zachycen lov na jednorožce. Opice nemá k dispozici pannu, která by svou vůní tolik žádaného tvora nalákala, proto se jej pokouší ulovit vlastními silami.

Jak víme, ve středověku symbolizovaly opice zejména zvířecí stránku člověka. Proto na vyobrazeních většinou napodobují lidské činnosti, aniž by si uvědomovaly, proč tak činí. Byly považovány za hloupá stvoření, jejichž jednání (často nesmyslné) mělo lidi především rozesmát a pobavit. Stejně tomu asi bude i u našeho souboje s neporazitelným jednorožcem, který opice nemá šanci nikdy vyhrát…

Marek Zágora

Předchozí díly seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-rytir-bojujici-se-snekem/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-divy-muz-zapasici-s-ceskym-heraldickym-lvem/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-zvedavci-z-kostela-sv-fides-v-conques/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-zajic-slechticem/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-prisera-s-vejirovityma-usima/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-akvamanile-s-nametem-aristotela-a-phyllis/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-zapas-psa-s-kockou-ze-svatovitske-katedraly/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-hrad-lasky-%E2%80%93-psi-proti-zajicum/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-pohreb-lisaka-renarta/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-tanec-blaznu/