KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: ZÁPAS PSA S KOČKOU ZE SVATOVÍTSKÉ KATEDRÁLY

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejíchž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

Zápas psa s kočkou ze Svatovítské katedrály

V dolním (vnitřním) triforiu katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě se nachází unikátní portrétní galerie, která nemá ve středověké Evropě obdoby. Měla především memoriální charakter, připomínala formou polychromovaných bust celkem jednadvacet osobností, které se nejvíce zasloužily o stavbu gotického chrámu: římského císaře a českého krále Karla IV. a deset členů jeho rodiny, tři pražské arcibiskupy, dva hlavní stavitele katedrály (Matyáše z Arrasu a Petra Parléře) a pět ředitelů stavby. Nejstarší busty byly osazeny ještě za Karlova života, kolem roku 1375. Mladší pak v letech 1378–1380, respektive 1385. Všechny jsou dílem součinnosti kameníků huti Petra Parléře.

Na jižní straně uzavírají sled bust reliéfy gryfa a především zápasu psa s kočkou. Na druhém jmenovaném, který je nádhernou ukázkou zručnosti kameníků, jsou ještě dnes patrné zbytky polychromie. Na částečně poškozeném originálu je krásně vidět i snaha o zachycení zvířecí srsti.

Kočka, popisovaná ve středověkých bestiářích především jako lovec myší, byla nejen ve výtvarném umění představována jako věčná oběť psa. Za to si prý ale mohla sama. Jan ze Žatce († 1414/1415) vložil do úst Smrti ve svém hlavním díle „Oráč z Čech“ (kolem 1400) následující slova: „Liška ťala do tlamy spícího lva: byl jí za to rozedrán kožich; zajíc hryzl vlka: dodnes proto běhá bez ocasu; kočka sekla drápkem psa, který si právě zdříml: bez ustání musí snášet jeho zášť…“

Co ale symbolizoval svatovítský reliéf, jenž na někoho může působit i docela úsměvně, jako takové rozverné zvířecí hašteření? S největší pravděpodobností se jedná o zobrazení boje dobra se zlem, i když jak psu, tak i kočce byly ve středověku připisovány špatné vlastnosti. Pes byl ale vnímán mnohem pozitivněji na rozdíl od kočky, která byla časem spojována s pohanstvím, nocí, hříchy, čarodějnictvím a dokonce se samotným ďáblem. Může se však jednat i vypodobnění souboje mužského (pes) a ženského (kočka) principu.

Marek Zágora

Foto autor.

Předchozí díly seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-rytir-bojujici-se-snekem/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-divy-muz-zapasici-s-ceskym-heraldickym-lvem/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-zvedavci-z-kostela-sv-fides-v-conques/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-zajic-slechticem/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-prisera-s-vejirovityma-usima/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-akvamanile-s-nametem-aristotela-a-phyllis/