KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: ZAJÍC ŠLECHTICEM

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejíchž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

Zajíc šlechticem

(Pontifikál Guillauma Duranda, Avignon, před 1390; dnes: Bibliothèque Sainte-Geneviève. Paříž, ms. 143, fol. 165r)

Toto vyobrazení je jednou z krásných ukázek takzvaného „převráceného světa“, s nímž se setkáváme nejen v okrajové výzdobě středověkých manuskriptů. V tomto případě si honícího psa, přesněji chrta, jenž patřil ve středověku mezi nejoblíbenější lovecké psy, osedlal zajíc.
Překvapivého jezdce jsme právě zastihli na vyjížďce, či spíše na lovu, o čemž svědčí na rukavici mu sedící hlemýžď, který nahrazuje ve šlechtickém prostředí tolik oblíbeného cvičeného sokola, či jiného dravého ptáka, užívaného k lovu. Samotná volba hlemýždě působí velice překvapivě. Jako jeden z typických symbolů zbabělosti je zde totiž vypodobněn jako tvor zvídavý a odvážný. Jedná se však o jasnou ukázku „převráceného světa“.

S velkou pravděpodobností máme před sebou parodii oblíbených a vyhledávaných šlechtických lovů, ale jistotu bohužel nemáme. Jak již bylo uvedeno výše, není jednoduché interpretovat komické až ironické „úšklebky“ středověku. Musíme si neustále uvědomovat, že to, co nám dnes připadá velice komické, bylo ve středověku často vnímáno zcela odlišně a často to bylo bráno i velice vážně.

Při pohledu na osedlaného psa se vybaví středověké bratrstvo „Obojku honícího psa“, které v roce 1413 založil slezský vévoda Ludvík II. Břežský (1380/1385–1436). U současného člověka již jen samotný název tohoto aristokratického společenstva vyvolává úsměv. Vévodovi současníci však vnímali členství v něm jako velice prestižní záležitost.

PS: Ve stejném rukopisu – Pontifikálu Guillauma Duranda - narazíme na foliu 76v na podobné vyobrazení. Jezdcem a sokolníkem zároveň je zde s největší pravděpodobností krysa (nebo myš?), která si osedlala svého úhlavního nepřítele – kočku (kocoura).

Marek Zágora

Předchozí díly seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-rytir-bojujici-se-snekem/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-divy-muz-zapasici-s-ceskym-heraldickym-lvem/

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-zvedavci-z-kostela-sv-fides-v-conques/