karel iv. 1316/1378: život císaře a českého krále karla iv. 9. část: narození dědice (1361)
KAREL IV. 1316/1378: Život císaře a českého krále Karla IV. 9. část: Narození dědice (1361)
Římský císař a český král Karel IV. se stejně jako všichni panovníci snažil zajistit pokračování svého rodu a tím i vlády. Chtěl mít pokud možno velice početné potomstvo, zejména pak syny, kteří by zároveň navazovali na jeho dílo.
Ve srovnání s konkurenčními rody jako byli Habsburkové a Wittelsbachové, na tom byl Karel IV. velice špatně. Z prvního manželství s Blankou z Valois měl dvě dcery, ale jedna z nich, Markéta zemřela již v roce 1349. Z druhého manželství s Annou Falckou se Karlovi narodil vytoužený syn, který dostal jméno Václav (1350-1351), ale zemřel v necelých dvou letech. Brzy pak zemřela i Anna Falcká (2. února 1353). V květnu 1353 se Karel IV. oženil potřetí. Jeho vyvolenou byla Anna Svídnická, kterou Karel IV. vybral původně jako manželku pro svého syna Václava. V roce 1358 porodila první dítě, dceru Alžbětu. Karel ale toužil po narození syna a dědice.
Šťastný okamžik nastal v pátek 26. února 1361 kolem deváté hodiny večer, kdy se na císařském hradě v Norimberku narodil dlouho očekávaný syn. Karlovi bylo téměř pětačtyřicet, Anně asi dvaadvacet. Na počest narození vytouženého následníka trůnu nechal vyzvánět v Norimberku všemi zvony. Městu samotnému dokonce odpustil zaplacení říšské daně a vězňům udělil rozsáhlou amnestii. Původně chtěl z vděčnosti podniknout s císařovnou i se synem pouť do Cách, ale nakonec se rozhodl jen poslat cášskému dómu votivní dar šestnácti hřiven ryzího zlata, což byla váha novorozeněte. Tím dal mimo jiné najevo návaznost lucemburské dynastie na tradici Karla Velikého.
Pro císaře bylo narození zdravého syna mimořádnou událostí, která mu dávala naději na pokračování rodu. Význam této události si velice dobře uvědomoval a o své štěstí a radost se podělil (bylo to v té době zcela běžné) s evropskými vladaři, s nimiž udržoval čilejší styky. Napsal: „S potěšením vás činíme trvalými účastníky naší radosti oznamujíce vám, že jsme dostali od naší nejdražší manželky syna, zrozeného ve znamení šťastné hvězdy.
Radujte se tedy! A nechť vás hřeje nejkrásnější naděje, že když klín naší Jasnosti chová základ početného potomstva, nemůže již trpět škodlivým nedostatkem králů. Nám, poněvadž i ostatním knížatům se rodí synové, nechť je to k slávě a poddaným ke štěstí. Vyprošujte tedy společnými modlitbami od božské prozřetelnosti, aby tomu, komu poskytla možnost se narodit, propůjčila i dlouhý věk a komu udělila život, aby mu dala i schopnosti.“
Na Čechy se pak obrátil ve zvláštním listu:
„Zaradujte se již rozkoší povznášející radosti srdce všech našich věrných! Plesejte již všichni naši poddaní a, celý národe, slav všeobecné radovánky k prospěchu našeho krále! Celé Čechy spolu s připojenými krajinami jásejte nad velkým štěstím, které vás potkalo! Vy bohatí i chudí, vy mladí i starší, jeden jako druhý, jásejte! Neboť hle, královský kmen nasadil urozenou ratolest! Nebesa konečně vyslyšela naše vroucí přání a císařovna, naše manželka, nám porodila dědice a následníka trůnu, vyprošeného od Hospodina!
Máme syna, jásejte, věrní milí! Zbavuje vás obavy, že byste viděli náš královský kmen odumřelý a tím království uvedené v rozvrat. Přináší opět rozjasnění na vaše čela, jež byla v jeho očekávání až dosud zachmuřena starostí a smutkem. Máme prince! Vznešený den jeho zrození byl pro nás přeslavným dnem. Jeho příchod byl podobný vycházející jitřence, která zahání mlhu. Neboť právě tak zahnal tento novorozenec nerozhodnost, rozpaky, strach i marné naděje ze srdcí našich poddaných a přinesl jim dřívější pocit štěstí, jasnou důvěru a lásku.
Konečně máme prince! V něm má být naše České království pevně zakotveno jako na mocné skále. Nemusí se nyní vůbec obávat nespoutanosti nepřátel, obezřetnost je bude zjevně chránit a bude je vždy tím více naplňovat štěstím, čím více vynikajících princů, potomků a dědiců vzejde z našeho kmene, aby sémě spravedlnosti nezaniklo a aby bůh darované pokolení nikdy nezahladil.“
Radost z narození syna (i když „střízlivější“ než Karel IV.) měla i Anna Svídnická, která napsala papeži Inocenci VI. následující slova: „Nejsvětější otče a nejdůstojnější pane! S pomocí nejvyššího, který řídí království a králům poskytuje ochranu, porodily jsme na světlo tohoto světa v pátek před nedělí Oculi, asi o třetí hodině, mužského potomka, statného a s krásnými jednotlivými údy. A po porodu se spolu s dítětem s boží pomocí těšíme příjemné tělesné pohodě. A poněvadž věříme, že Vaše Svatost ráda uslyší o naší osobě radostné novinky, svěřujeme toto Vaší Svatosti prostřednictvím našeho ctěného kaplana, doručitele tohoto listu, s poníženou prosbou, abyste jej ráčil přijmout jako osobu doporučenou naší přímluvou v jeho žádostech.“
Karel napsal rovněž papeži: „Nejsvětější otče… Oznamujeme tímto listem Vaší Svatosti narození našeho jasného prvorozeného(!) syna, o němž rozhodl ve své zvláštní dobrotivosti všemohoucí bůh, aby spatřil světlo světa, když po mnohonásobných žalostných starostech a bolestných touhách, jež zachmuřily naši mysl tísnivým smutkem z nenadálého odchodu naší paní Blanky a Anny, slavné paměti, nezapomněl na obvyklou lásku a zbavil nás našeho starého zármutku. …“
Proč se malý kralevic narodil právě v Norimberku a ne v Praze? Kdysi historici soudili, že Karel odvezl svou těhotnou manželku do Norimberku, významného říšského města, záměrně, aby se následník narodil na říšské půdě a získal tak přízeň říšských knížat. Karel ale určitě nemohl vědět, že se mu narodí syn, takže tato možnost padá. Císař ale pobýval v Norimberku již od podzimu 1360, aby zde mohl řešit neodkladné říšské záležitosti. Věděl, že bude mimo Prahu velice dlouho, proto vzal s sebou i císařovnu…
Slavnostní křest byl naplánován na neděli 11. dubna 1361. Císař svolal na tento termín do Norimberku dvorský sněm, na který pozval všechny kurfiřty, říšská knížata, přední šlechtice i vysoké církevní hodnostáře z Říše i z Českého království. Z Karlštejna nechal přivést říšské korunovační klenoty a svátostiny, které byly vystaveny. Samotný papež pak dokonce udělil účastníkům křtin mimořádné odpustky (plynuly z toho zisky do avignonské pokladny).
Na křtiny dorazilo nakonec celkem pět kurfiřtů ze šesti (sedmým byl Karel IV. jako český král). Nedorazil pouze trevírský arcibiskup Boemund ze Saarbrückenu, který za sebe poslal svého vikáře. Přítomni tak byli: mohučský arcibiskup Gerlach Nassavský, kolínský arcibiskup Vilém z Gennepu, rýnský falckrabě Ruprecht II., saský vévoda Rudolf II. Starší a braniborský markrabě Ludvík VI., řečený Říman. Do Norimberku dorazilo i velké množství říšských knížat, šlechticů a církevních hodnostářů. Jednalo se zejména o ty, kteří byli oporou vlády císaře a českého krále Karla IV.
Malý kralevic byl 11. dubna pokřtěn pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic za asistence mohučského a kolínského arcibiskupa v norimberském farním kostele sv. Sebalda. Novorozenec dostal jméno Václav, čímž byla jasně zdůrazněna návaznost na rod Přemyslovců. Vždyť i Karel IV. byl původně pokřtěn tímto jménem. Slavnostní křtiny ale neskončily samotným křtem, byly navíc spojeny s osmidenními hody, turnaji a dalšími různými radovánkami. Součástí byla rovněž důležitá politická jednání.
Dvacátého čtvrtého dubna opustil Karel IV. s císařovnou a malým Václavem Norimberk a vydali se na cestu do Prahy, kam dorazili 16. května 1361. Pražané svého císaře a jeho syna nadšeně vítali. V červnu pak byla uzavřena dohoda o budoucím Václavově sňatku s Alžbětou, dcerou norimberského purkrabího Fridricha V. z Hohenzollernu. K sňatku ale později nakonec nedošlo.
Kralevic Václav byl schválen českou stavovskou obcí za následníka českého trůnu. Ve čtvrtek 15. června 1363, na den sv. Víta, českého patrona, byl pak dva roky a necelé čtyři měsíce starý chlapec slavnostně korunován v Praze ve Svatovítské katedrále. Jelikož se jednalo o dítě, nemohly být dodrženy všechny předpisy korunovačního řádu, k jehož sestavení přispěl osobně Karel IV. Víme, že proti korunovaci nerozumného dítěte protestoval „pouze“ Karlův blízký přítel a rádce, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který považoval celý akt za znevážení celého korunovačního obřadu. Sám ale nakonec musel panovníkovi ustoupit a samotnou korunovaci provedl. Celý obřad neproběhl důstojně: Václav během něj „náramně plakal a osral oltář svatého Mauricia“.
Václav IV. nabyl již v útlém dětství dojmu, že umění vládnout je velice snadné a že se jedná spíše o společenskou hru, jež nepřináší žádné větší riziko. Jeho budoucnost byla z velké části „nalajnovaná“ a mladý panovník se nemusel téměř o nic starat. Mladý král dokonce „spoluvydával“ se svým otcem důležité listiny. Nejstarší dochovaná je již z 20. června 1363. Krátce po jeho korunovaci mu byla pořízena i královská pečeť, na jejímž líci byl zobrazen trůnící panovník, na rubu pak říšská orlice se štítem na prsou, v němž byl vypodobněn český dvouocasý lev.
V roce 1376 pak prosadil Karel IV. i Václavovu volbu římským králem ve Frankfurtu (6. července). Volba následníka ještě za života panovníka ale byla v rozporu s tradicí. Ani říšský zákoník, tzv. Zlatá bula podobnou situaci neznala. Karel IV. tak udělal vše pro to, aby svému synovi usnadnil co nejvíce nástup i na trůn v Říši…
P.S.
Karel IV. měl ze čtyř manželství celkem šest synů (a jednoho nemanželského Viléma), z nichž se dospělosti dožili pouze tři: Václav IV., Zikmund a Jan Zhořelecký. Pouze poslední dva jmenovaní pak měli legitimní potomky, oba měli jednu dceru. Smrtí Zikmunda Lucemburského na konci roku 1437 tak u nás vládnoucí Lucemburkové vymřeli po meči.
Marek Zágora
Příště: Karel IV. a ženy (1316-1378)
Předchozí díly:
Copyright (c) 2008
stavitele-katedral.cz |
Tisk |
Kontakty |
XHTML 1.0 Strict |
Statistiky toplist |
Zpět nahoru