jiří z poděbrad 1420/1471: život husitského krále jiřího z poděbrad. 3. část: pánem prahy a zemským správcem (1448-1453)
JIŘÍ Z PODĚBRAD 1420/1471: Život husitského krále Jiřího z Poděbrad. 3. část: Pánem Prahy a zemským správcem (1448-1453)
Dne 3. září 1448 ovládl Jiří z Poděbrad pražská města, politicky nejdůležitější města v zemi, a postupně získal téměř neomezené pravomoci. Byl titulován jako „správce všech obcí k pravdě božích příchylných, zvláště měst pražských“.
O dva dny později, 5. září se do Prahy vrátil Jan Rokycana, jenž se ujal fary a kostela Panny Marie před Týnem. Společně s ním se vrátili i další vyhnaní kněží, např. Václav z Dráchova, který měl na starost Betlémskou kapli. K návratu se odhodlali rovněž někteří vypovězení měšťané. Na druhé straně z pražských měst prchali jejich přední představitelé, převážně konzervativní husité, kteří se obávali odvety za události z předchozích let. Některým se ale utéct nepodařilo. Nejvyšší purkrabí Menhart z Hradce se chtěl skrýt, ale byl vyzrazen a zajat. Jiří z Poděbrad jej zbavil jeho úřadu a nechal ho odvézt na poděbradský hrad. Novým nejvyšším purkrabím se stal Jiřího přívrženec Zdeněk Konopišťský ze Šternberka.
Obsazení Prahy s sebou přineslo i řadu změn majetkových poměrů v zemi. Je jasné, že Jiří z Poděbrad preferoval hlavně své přívržence. Dne 11. září 1448 vyhlásila tři pražská města věrnost kompaktátům a také Jiřímu z Poděbrad jako zemskému správci. Nejpodstatnější ale bylo, že se mu podařilo stmelit utrakvisty, protože sbližování umírněných husitů s katolíky, k němuž docházelo, by časem vedlo ke splynutí s římskou církví.
K většině svých protivníků se Jiřík zachoval velkoryse. Výjimkou byl Menhart z Hradce, proti jehož zajetí protestoval jeho syn Oldřich, který kontroloval hrad Karlštejn. Páni z Hradce měli ve své moci korunní archiv a také korunovační klenoty, které Menhart odvezl na svůj hrad Velhartice. Svatováclavskou korunu ochraňoval pro Ladislava Pohrobka, který se zatím neujal samostatné vlády. Navíc se obával, že si v případě nevydání Ladislava Pohrobka, jenž byl stále v rukou svého poručníka, římského krále Fridricha III. Habsburského, kališníci vyberou jiného panovníka.
Jiří z Poděbrad nabídl Oldřichovi Menhartovo propuštění výměnou za korunovační klenoty. Oldřich z Hradce ale odmítl a začal hledat spojence na případnou válku. Uprostřed zimy 1449 ale Menhart vážně onemocněl. Jiřík si uvědomil závažnost situace, nechtěl, aby jeho sok zemřel v internaci, proto jej propustil. Menhart ale krátce po propuštění zemřel. Začalo se spekulovat, že Jiřík nechal bývalého nejvyššího purkrabího otrávit.
Dne 8. února 1449 vznikla tzv. Strakonická jednota v čele s Oldřichem z Rožmberka a jeho synem Jindřichem. Cílem jednoty bylo obnovení stavu před 3. září 1448. K jednotě se přidali přední katoličtí páni a postupně k ní přistoupili i další šlechtici a přidala se i katolická Plzeň. Již v dubnu 1449 bylo podepsáno roční příměří, přesto se obě strany snažily získat další spojence a to i v zahraničí. Strakonická jednota např. oslovila římského krále Fridricha III., ten ale zachoval svou neutralitu. Úspěšnější v zahraničí byla naopak Poděbradská jednota, která se orientovala např. na Hohenzollerny nebo bavorského vévodu Otu.
V květnu 1450 byl zadržen Poděbradovými lidmi rožmberský posel. V listu, který měl u sebe, vyzýval Oldřich z Rožmberka saského kurfiřta Fridricha k vojenskému vpádu do Čech. Jiřík využil této situace proti svým protivníkům, které obvinil ze spolčování s Němci a dalšími cizozemci. Válce se již nedalo vyhnout.
Do čela vojenských oddílů Strakonické jednoty se postavil Jindřich z Rožmberka. Vojska obou táborů se postupně začala stahovat k Rokycanům. Dne 1. června 1450 stanula obě vojska, chráněná vozovou hradbou, asi tři kilometry od sebe. Poděbradské oddíly sice donutily dělostřelbou soupeře ustoupit k Plzni, ale k rozhodující velké bitvě nakonec nedošlo. Dne 11. června bylo nakonec na hradě Vidštejně u Blovic podepsáno příměří.
Na přelomu let 1450-1451 se konal v Praze Svatokateřinský sněm, který zvolil poselstvo, které mělo vyjednávat s Fridrichem III. o vydání Ladislava Pohrobka. Římský král ale odmítl, nechtěl, aby se tehdy jedenáctiletý Ladislav stál loutkou v rukou obou, v Čechách znesvářených stran. Pokusy o vyjednání jeho vydání se objevily i později, např. když na podzim 1451 schválil římský král Jiřího z Poděbrad ve funkci zemského správce.
Dne 23. dubna 1452 byl svolán do Prahy zemský sněm, jehož se vedle představitelů Poděbradské jednoty zúčastnili i přívrženci jednoty Strakonické. Zastoupeno bylo i osmnáct královských měst. O čtyři dny později byl pak Jiří z Poděbrad zvolen hlasy kališníků i katolíků na dva roky správcem Českého království. K ruce měl jedenáctičlennou radu složenou ze čtyř pánů, pěti nižších šlechticů a dvou měšťanů. Poměr kališníků a katolíků byl 9 ku 2. Dvanácté místo pak bylo nabídnuto Rožmberkům. Kdo se sněmovním usnesením nesouhlasil, např. i s dodržováním kompaktát, měl být tvrdě potrestán.
Poděbradovi nepřátelé, mezi nimi i město Tábor, se ale nechtěli podřídit. Jiříkovy oddíly proto přitáhly k městu, které 1. září 1452 otevřelo zemskému správci své brány. Představitelé městské obce Jiříka nakonec uznali. Jeho největší odpůrci, stárnoucí kněží, Mikuláš z Pelhřimova, Václav Koranda a několik dalších, kteří se odmítli stát součástí sjednocené kališnické církve, pak byli internováni na Jiříkových hradech. Táborská církevní organizace zanikla, stejně jako táborská strana. Až po kapitulaci Tábora přijali usnesení zemského sněmu např. Rožmberkové, páni plzeňského landfrýdu a města jako České Budějovice, Písek, Klatovy, Domažlice, Žatec, Louny nebo Cheb. Jiří z Poděbrad si tak celkově vydobyl uznání, ale především se mu podařilo nábožensky a též politicky sjednotit kališníky.
V té době se také změnila situace kolem vydání Ladislava Pohrobka. Dne 19. března 1452 byl Fridrich III. korunován na římského císaře. Byla to poslední císařská korunovace uskutečněná v Římě. Pro Fridricha to byl sice velký osobní úspěch, ve skutečnosti mu to ale přineslo i řadu problémů, zejména pak v Rakousích. Tamní opozice v čele s Ulrichem Eytzingerem považovala za skutečného dědice a vládce Rakous Ladislava Pohrobka. Navíc získala na svou stranu i část uherských stavů a české protivníky Jiřího z Poděbrad, např. Rožmberky. Schylovalo se k vojenské konfrontaci nového císaře s vojenskými oddíly opozice.
Císař nakonec musel ustoupit a 1. září 1452 přistoupil na Ladislavovo vydání. Ten byl o tři dny později předán předákům rakouské opozice. Byl převezen do Vídně a ujal se otcova dědictví (jeho otcem byl rakouský vévoda Albrecht V., který byl i králem českým, uherským a od roku 1438 i římským). Uherský sněm již v lednu 1453 potvrdil Ladislava jako uherského krále. Zemský správce János Hunyady rezignoval na svůj úřad a byl jmenován generálním kapitánem Uher a správcem královských důchodů.
Čekalo se, jak se k Ladislavovu vydání postaví Jiří z Poděbrad. Rožmberkové a také někteří Poděbradovi přívrženci naléhali, aby byl Ladislav co nejdříve přijat v Čechách. Samotný Ladislav chtěl na český trůn usednout jako dědičný král, a proto delegaci složené z katolíků a umírněných kališníků slíbil, že zachová všechny zápisy Zikmunda Lucemburského i svého otce Albrechta. Důležitá ale pro něj byla i podpora Jiřího z Poděbrad.
Dne 1. května 1453 složil Jiří z Poděbrad ve Vídni Ladislavovi přísahu věrnosti. Ladislav potvrdil kapitulační požadavky: slíbit intervenovat za Rokycanovo potvrzení v úřadu pražského arcibiskupa a respektovat Jiříkovy rady. Potvrdil kompaktáta a politické i majetkové poměry v království. Král poté vyhlásil, že všechny úřady Českého království mají poslouchat Jiříkovy příkazy. Tajným zápisem pak prodloužil Jiříkovi správcovství o dalších šest let.
Doby Jiříkovy nepřítomnosti se pokusili využít jeho odpůrci, kteří chtěli oslabit jeho pozici v zemi. Někteří jej dokonce chtěli zdiskreditovat v očích mladého krále. Jedním z nich byl Jan Smiřický, který údajně Ladislavovi napsal, aby se do Čech nevydával bez vojska v případě, že nemá dvě hlavy. List, opatřený Smiřického pečetí, se dostal do Jiříkových rukou. Ocitoval jej na zasedání správčí rady, která rozhodla, že jeho pisatel má být popraven. Tak se i stalo, zasloužilý husitský politik Jan Smiřický byl 7. září 1453 popraven. Nyní se Jiří z Poděbrad nemusel Ladislavova příjezdu nijak obávat…
Marek Zágora
Foto archiv autora
Příště: Za vlády krále Ladislava Pohrobka (1453-1457)
Předchozí díl:
Copyright (c) 2008
stavitele-katedral.cz |
Tisk |
Kontakty |
XHTML 1.0 Strict |
Statistiky toplist |
Zpět nahoru