Text k článku UMĚNÍ V KINĚ!
http://www.stavitele-katedral.cz/umeni-v-kine-za-erotikou-a-neresti-do-antickych-pompeji/
Římský spisovatel a právník Plinius Mladší užasle pozoroval v roce 79 ničivý výbuch Vesuvu. Byl od katastrofy vzdálen vzdušnou čarou 30 kilometrů, a přesto zažil nejčernější noc ve svém životě, zemětřesení, při němž se stavby kymácely ze strany na stranu, déšť popela, pemzy a kamenů i přílivové vlny vzedmutého moře. Asi patnáctitisícové Pompeje v samém sousedství vulkánu během noci hrůzy zmizely z povrchu země. Zasypalo je vše, co vulkán vyvrhl z útrob země.
Pohřbené město znovu vykopali až archeologové. A občas byli šokováni. Početnou část objevených pokladů totiž tvořila umělecká díla, která by se dala označit za pornografická. Nejčastěji jde o výjevy souložících párů v nejrůznějších polohách, podoby mužů s obrovskými údy nebo samotné symboly mužské potence. Objevitelům se někdy zdálo, že Pompeje byly pověstnou biblickou Sodomou, kterou bůh potrestal za lidskou rozmařilost a nemravnost.
To nejcennější, co se našlo v Pompejích, se soustředilo do Neapole, hlavního města jihoitalského království. V roce 1819 si sbírku prohlédl budoucí neapolský král František Bourbonský se svojí manželkou a dcerou. Mezi antickými plastikami, mozaikami a nástěnnými malbami je nejvíce oslovilo to, co se bez zábran týkalo sexu. Skandál!
Královská rodina vše označila za nestoudnost a sám František projevil přání, aby v muzeu, které se otevřelo o několik let později, byla tato díla soustředěna na jedno místo, které bude pro běžné návštěvníky nepřístupné. Vznikl tak uzavřený kabinet (Gabinetto Segreto), kde se pohanská smyslnost dostala nadlouho pod zámek.
Lidi nicméně přitahuje to, co se vymyká běžným normám. Ve Francii se záhy objevil katalog celé sbírky i s reprodukcemi, který byl v roce 1871 vydán jako privátní tisk v Londýně v anglickém překladu. Tato verze je volně dostupná na internetu.
Autor textu se skryl za pseudonym Colonel Fanin a v knize napsal: „Tyto objekty byly shromážděny ve speciální části Královského muzea v Neapoli. Vstup je zakázaný pro ženy a děti a je umožněn pouze mužům dospělého věku, a to prostřednictvím zvláštního povolení, které vydává ministr spravující královský dvůr.“
Při posuzování žádosti se přihlíželo k morální bezúhonnosti žadatele. Podmínka omezeného vstupu se dodržovala po téměř celé 19., ale také 20. století. Spatřit to, co v Pompejích měli obyvatelé antického města běžně na očích, bylo pro moderní dobu skandální! Vše změnil až internet, kde jsou k vidění „horší věci“, než jaké vymysleli antičtí umělci.
Při inventarizaci neapolského muzea získal každý z „obscénních“ předmětů signaturu RP s konkrétním číslem. RP byla zkratka italských slov „raccolta pornografica“, tedy pornografická sbírka. Sexuálních výjevů se našlo až neuvěřitelné množství a nejde jen o malby, mozaiky nebo sochy.
Vyskytují se i na malých předmětech běžné potřeby, jako jsou třeba olejové lampy, kde erotické dovádění často ilustrují půvabné malé reliéfy. Mezi nimi nechybí ani poloha proslavená jako 69, kterou ne všechny ženy snášejí.
Jako by raccolta pornografica manifestovala tvrzení římského básníka Ovidia v knize Umění milovat, že existuje na sta způsobů lásky a člověk by si měl vybrat tu polohu, která mu je nejbližší.
Značnou část erotických uměleckých děl najdou turisté dosud v samotných Pompejích. Asi největší atrakcí je nevěstinec na rohu ulic Vico del Balcone Pensile a Vico del Lupanare. Dům to není nijak velký a najdeme v něm poměrně malé pokojíky, kde hlavním vybavením je pochopitelně postel. Postel byla zděná, takže nevrzala. A pohodlí souložící dvojice zajišťovaly měkké matrace.
Délka jednoho takového univerzálního lůžka byla pouhých 162 centimetrů a šířka 80 centimetrů. Nad vchodem do každého z pokojíku spatříme vyobrazení některé z erotických poloh, které prostitutky zákazníkům nabízely. Občas jde o naprostou akrobacii praktikovanou na překvapivě malém jevišti, jakou postele skýtaly. Nevěstinec ale nebyl jediným místem výskytu vyobrazení, která považujeme za neřestná. Přímo u vchodu domu nazývaného Casa dei Vettii objevíme na zdi namalovaného muže, jenž si parametry svého mužství měří na speciální váze.
Je to Priapos, syn boha vína Dionýsa a bohyně krásy Venuše. Sám byl bohem plodnosti a úd jako symbol plodivé síly v tom měl pochopitelně značnou důležitost. Ostatně po Priapovi byla pojmenována i nemoc, kdy stav ztopoření trvá nepřirozeně dlouho.
Motivem pánského přirození v umění z Pompejí se zabývala Angelika Dierichsová v knize Erotika v římském umění, která vyšla v Německu v roce 1997. Podle Dierichsové penis ztělesňoval bohatství, nadbytek a zdraví. Jeho zpodobení se veřejně nosilo v průvodech na počest bohů a byl používán i jako domovní znamení. Tvrdilo se, že ochraňuje před zlým pohledem nepřátel, před klevetami a pomluvami a vůbec napomáhá od všech běžných mrzutostí, které s sebou přináší denní život.
Falických amuletů z doby římské říše jsou dodnes zachovány stovky. V antice je u sebe nosili dospělí a dokonce i děti, oblíbená byla tato dílka v římské armádě - vojáci si tímto symbolem zdobili postroje svých koní. Penis představoval pozitivní symbol a nešlo jen o římskou tradici, podobné hodnoty vyznávala řecko-helénistická společnost, a dokonce i celá pravěká Evropa.
Všechno, co nabízí samotné Pompeje i speciální část Archeologického muzea v Neapoli se sbírkou uměleckých děl a předmětů označených zkratkou RP, v nás vyvolává představu, že antičtí Římané se zcela oddávali prostopášnosti a erotické nevázanosti. I životopisy některých římských císařů a císařoven to naznačují.
Ovšem velký francouzský znalec antické civilizace Paul Veyne tvrdil, že ani cudnost nebyla Římanům cizí. Patřilo k obecným zásadám, že milovat se má dvojice až večer, že místnost by měla být zatemněna a že žena se může jen částečně obnažit, což potvrzují některé nástěnné malby. „Počestný muž tak měl šanci spatřit část nahého těla své milované pouze ve chvíli, kdy do místnosti pootevřeným oknem zasvítil měsíc,“ napsal Paul Veyne v obsáhlé knize věnované dějinám privátního života.
Peter Kováč
Doporučená literatura:
Paul Veyne (ed.), Geschichte des privaten Lebens, 1. díl Vom Römischen Imperium zum Byzantinischen Reich, Frankfurt am Main 1989; Paul Zanker, Pompeji: Stadtbild und Wohngeschmack, Mainz am Rhein 1995; Angelika Dierichs, Erotik in der römischen Kunst, Mainz am Rhein 1997; Walter Kendrick, The Secret Museum: Pornography in Modern Culture, University of California Press 1997; Josef Fryš, Pompeje - život ve stínu Vesuvu, Příbram 2000; Stefano de Caro (ed.), The secret cabinet in the National archaeological museum of Naples, Milano 2014.
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru