Jedním z nejproslulejších středověkých rukopisů světa je Kodex Manesse, který bývá označován i jako Velký heidelberský zpěvník. Jedná se o nejbohatší a nejreprezentativnější sbírku středo-hornoněmeckých básní a písní, která se dnes nachází v Univerzitní knihovně v Heidelbergu (Cod. Pal. Germ. 848).
Manuskript vznikl mezi léty 1300-1340 v Curychu. Na celkem 426 pergamenových listech o rozměrech 35,5 x 25 cm je zapsáno téměř 6 000 slok od 140 básníků. Sto třiceti sedmi z nich je pak věnována celostránková iluminace, která se většinou vztahuje k jedné z jejich básní či písní.
Rukopis byl poprvé pojmenován jako „Codex Manesse“ v roce 1748, kdy jej tak ve svém díle „Proben der alten schwäbischen Poesie des dreyzehnten Jahrhunderts“ označil švýcarský historik a literát Johann Jacob Bodmer (1698-1783). Manesse bylo jméno předního curyšského patricijského rodu, jehož členové byli v díle minnesängra Johannese Haudlaba († 1340) velebeni jako majitelé „sbírek písní“ (liederbuochen). S největší pravděpodobností se právě jejich sbírky staly předlohou, jež byla použita při vzniku Kodexu Manesse.
Kodex zachycuje pestrost forem středo-hornoněmecké lyriky (písně, lejchy, průpovědi, didaktické básně) od počátků světského básnictví (1150/1160) až po dobu vzniku samotného kodexu, tedy přibližně do roku 1330. I když se jedná i o písně, notový zápis k melodiím chybí. Na rukopise se podílelo celkem deset až jedenáct písařů. Samotné miniatury pak namalovali pravděpodobně čtyři malíři, z nichž „hlavní mistr“ jich namaloval hned 110. Jsou významným dokladem hornorýnské gotické knižní malby. Jedna miniatura není dokončena, zůstal pouze její náčrt.
Iluminace Kodexu Manesse se velice často objevují jako obrazový doprovod publikací s rytířskou tematikou. Zároveň jsou velice významným zdrojem informací o každodenním životě ve středověku a jsou i důležitým obrazovým pramenem pro heraldiky. Jednotliví básníci jsou vyobrazeni při různých aktivitách, které jsou mimo jiné ovlivněny i jejich postavením ve společnosti.
Objednavatel díla se zřetelně snažil o úplné dokončení rukopisu. Již při jeho vzniku se počítalo s jeho pozdějším doplňováním, o čemž svědčí celé vynechané strany, případně řádky mezi jednotlivými slokami. Autor doufal, že se během práce objeví ještě další celé básně či některé jejich části. K doplnění opravdu došlo, lze jej poznat podle jiné barvy inkoustu nebo jiného rukopisu písaře.
Pro pořadí básníků v manuskriptu nebylo rozhodující, kdy a kde působili. Základním principem při určování pořadí bylo jejich postavení ve středověké společnosti, což ovšem nebylo úplně dodrženo. Přesto nebyli nově „objevení“ básníci, jak by se očekávalo, zařazeni na konec sbírky, ale byli zařazeni k „svému stavu“ a listy s jejich básněmi byly vlepeny nebo všity do již existujícího kodexu.
Na začátku rukopisu najdeme nejvznešenějšího z minnesängrů, trůnícího císaře Jindřicha VI., syna Fridricha I. Barbarossy (obr. 1). Za ním pak následuje král Konradin, poslední mužský potomek z rodu Štaufů (obr. 2.), jenž je zachycen při lovu pomocí dravých ptáků. Po něm následují další králové, vévodové, markrabata, hrabata, svobodní páni a ministeriálové (nižší šlechtici vykonávající dvorskou a vojenskou službu), na konci jsou pak měšťané. Mezi básníky najdeme i duchovní.
Jako čtvrtý v pořadí je vyobrazen český a polský král Václav II. z rodu bájného Přemysla Oráče (obr. 3) , který podporoval dvorsko-rytířskou kulturu a jeho pražský dvůr se stal jedním z center německého básnictví. Jsou mu připisovány tři milostné básně. Panovník sedí na trůně v nádherném, kožešinou podšitém oděvu. Na hlavě má královskou korunu a v pravici třímá žezlo. Služebník vlevo mu podává kalich, který je symbolem Václavovy funkce arcičíšníka. Klečící služebník mu pak podává zlaté „jablko“. Po králově pravé ruce stojí rytíř s mečem, který povyšuje před ním klečícího muže do rytířského stavu. Před trůnem jako zcela nejmenší jsou vyobrazeni dva muzikanti, kteří symbolizují králův vztah k dvorsko-rytířské kultuře.
Rodina Manesse, která „dala“ manuskriptu jméno, byla stará curyšská patricijská rodina. Její členové se původně věnovali obchodu, ale díky svému bohatství „povýšili“ do rytířského stavu. Jejich rodovým sídlem byl po dlouhou dobu hrad Manegg nad Leimbachem, který je dnes součástí Curychu. Jejich městským sídlem byl dům v Kirchgasse 33. Z roku 1224 pak pochází první zmínka o Rüdigerovi I. Manesse (+ 1253).
Nejvýznamnější členové rodiny jsou zaznamenáni na počátku 14. století. Prvním je Rüdiger II. Starší Manesse (dospělý roku 1252, zemřel v roce 1304), doložený jako občan, rytíř a významný radní, který se účastnil početných rozhodčích soudů a byl svědkem právních úkonů, jež se uskutečnily v Curychu. Jeho syn Johannes Manesse († 1297) byl správcem proboštství, největší duchovní instituce města. Oba pravděpodobně stáli za zakázkou na sepsání sbírky dvorské lyriky.
Významnou roli při vzniku rukopisu sehrál i minnesängr měšťanského původu Johannes Hadlaub (obr. 4). Narodil se na konci 13. století (snad roku 1270) a zemřel před rokem 1338. Žil a působil v Curychu, kde v roce 1302 koupil dům. Ví se, že udržoval styky s rodinou Manesse. Jeho básně vznikly kolem roku 1300. V samotném rukopisu je zaznamenáno jednapadesát jeho milostných básní. Zaujímá v něm zároveň zcela výjimečné místo. Miniatura, jež předchází jeho básním, je jako jediná rozdělena na dvě části, které jsou na sobě nezávislé. Navíc je v kodexu pravděpodobně podchycena celá jeho tvorba, což u většiny autorů není. Dále první strana textu s jeho tvorbou je vyzdobena nádhernou iniciálou písmene „A“, kterým začíná první báseň.
Podnět k vytvoření sbírky německé lyriky dal s velkou pravděpodobností Rüdiger II. Manesse, jenž pak sám organizoval i její vznik. Hadlaub se o tom zmiňuje přímo ve své básni „Lobpreis der Manessen“ = „Wa vunde man sament so manig liet?“, která je v kodexu Manesse na fóliu 372r:
Kde nalezli bychom tolik písní pospolu?
Nenašli bychom je nikde jinde v království,
jen v Curychu ony v knihách jsou!
Proto se horlivě zabýváme zpěvem mistrů.
Manesse se převelice snažil,
takže nyní mnoho knih písní má.
[...]
dozvěděl-li se, že někde ještě další písně jsou,
udělal vše pro to, aby je získal.
Jeho syn, správce, činil to samé,
tím oba vznešení páni
dokázali mnoho pro drahocenný zpěv.
Tento klíčový text byl objeven teprve roku 1746 curyšským literárním vědcem Johannem Jacobem Bodmerem a byl správně interpretován. Bodmer také, jak již bylo výše zmíněno, poprvé označil manuskript jako Kodex Manesse.
Co se dalších osudů kodexu týče, není známo, komu patřil rukopis na počátku novověku a kdy a jak se dostal do Heidelbergu. Předpokládá se, že se snad již v první polovině 15. století nenacházel v Curychu. V roce 1571 se objevuje v inventáři knih kurfiřta Friedricha III. Ale kolem roku 1575/80 musel být v majetku jednoho vlámského sběratele, který se zajímal o šlechtické erby, které nechal důkladně obkreslit. O něco později byl kodex zpět ve Švýcarsku v dědictví pána Johanna Philippa von Hohensax († 1596), který si jej vypůjčil před rokem 1594 v Heidelbergu a odvezl do Švýcarska. Roku 1607 se rukopis vrátil do Heidelbergu a patnáct let pak patřil k nejvýznamnějším svazkům místní knihovny (Bibliotheca Palatina).
Roku 1622 se dílo nedostalo do rukou Katolické ligy, která ovládla Heidelberg, ale pravděpodobně jej odvezl „Zimní král“ Fridrich Falcký s ostatními poklady do exilu. Vdova po něm později cenný rukopis z finančních důvodů prodala. O několik později se rukopis objevil v soukromé knihovně francouzského učence Jacquesa Dupuye († 1656), jenž odkázal manuskript francouzskému králi. V letech 1657-1888 byl v majetku královské knihovny v Paříži (dnešní Bibliotéque Nationale de France), proto bývá někdy též označován jako „Pařížský zpěvník“.
Roku 1815 objevil rukopis v Paříži Jacob Grimm. Pokusy o návrat rukopisu do Heidelbergu byly dlouhá léta neúspěšné. Až v roce 1888 se rukopis prostřednictvím heidelberského rodáka a zároveň štrasburského knihkupce Karla Ignáce Trübnera a velkého podílu obyvatel Heidelbergu vrátil zpět do Německa. Trübner jej vyměnil za několik francouzských manuskriptů. Berlínská vláda mu pak vyplatila 400 000 zlatých marek.
Vedle Kodexu Manesse, který bývá označován jako Velký heidelberský zpěvník, se dochoval i tzv. Malý heidelberský zpěvník. Jde o sbírku středověké milostné lyriky, která vznikla v Alsasku na konci 13. století. Její objednavatel není znám. Na celkem pětačtyřiceti pergamenových listech malého formátu (18,7 x 13,4 cm) jsou texty z konce 12. a začátku 13. století. Rukopis je rozdělen na 34 částí, případně podle jmen 33 autorů. Dnes se stejně jako Kodex Manesse nachází v Univerzitní knihovně v Heidelbergu (Cod. Pal. Germ. 357).
Za zmínku určitě ještě stojí Weingartnerský zpěvník, sbírka milostné lyriky z počátku 14. století. Vznikla pravděpodobně v Kostnici v letech 1310-1320. Obsahuje 33 textových bloků na sto padesáti osmi pergamenových listech formátu 15 x 11,5 cm. Text jmenuje 26 konkrétních autorů německé středověké poezie. Dvacet pět z nich je v rukopisu i vyobrazeno. Na počátku 17. století byl manuskript darován opatství Weingarten, dnes se nachází ve Württemberské zemské knihovně ve Stuttgartu.
Marek Zágora
Předchozí díl cyklu Nejkrásnější středověké rukopisy:
Pokračování:
http://www.stavitele-katedral.cz/nejkrasnejsi-stredoveke-rukopisy-vi-vysehradsky-kodex/
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru