KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: KRÁSNÁ ŽENA A POŠETILÝ MUŽ

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

Krásná žena a pošetilý muž

(Welscher Gast, Bavorsko (Řezno?), kolem roku 1256, Universitätsbibliothek Heidelberg, Cod. Pal. germ. 389, fol. 16v)

Ve středověku byl každý rukopis jedinečný. Unikátní jsou rovněž kopie, kdy každé písmeno bylo opsáno a každá iluminace přemalována. V Univerzitní knihovně v Heidelbergu najdeme hned čtyři exempláře díla „Welscher Gast“ italského klerika Thomasina von Zerklaere (1186–asi 1235). Jedná se o monumentální, německy psanou báseň s 15 000 verši o ctnostech a neřestech, o zacházení s pozemskými statky, chování u stolu, povinnostech dobrého vládce či životě na onom světě.

V Heidelbergu se také nachází nejstarší dochovaný, bohatě ilustrovaný rukopis díla, který vznikl v Bavorsku kolem roku 1256 (Cod. Pal. germ. 389). Pergamenový manuskript obsahuje celkem 225 listů o rozměrech 18 x 11 cm. Jeho bohatou obrazovou výzdobu tvoří kolorované perokresby, které následně sloužily jako předloha pro mladší „ilustrátory“. Přesto mohla mladší rukopisy ovlivnit kupř. malířova umělecká svoboda, jeho technické dovednosti nebo porozumění původnímu obrazu i textu. Celkový obrazový doprovod mohl být přizpůsoben i malířovým současníkům a jejich vkusu. Vliv na výslednou podobu výzdoby mohl mít také dostatek, či nedostatek financí.

Didaktická báseň „Welscher Gast“ je nejstarší ucelená skladba o duchovním a společenském životě své doby napsaná v německém jazyce. Učený klerik Thomasin von Zerklaere sestavil své dílo v zimě 1215–1216 a k veršům dokonce navrhl obrazový doprovod. Báseň byla ve středověku velice oblíbená, o čemž svědčí celkem dvacet pět dochovaných exemplářů, z nichž jen některé byly ilustrovány.

Nejbohatěji je obrazovým doprovodem vybaven pergamenový rukopis nacházející se v durynské Gotě (Forschungsbibliothek, Memb. I 120), který vznikl kolem roku 1340 v jižním Německu. Na 204 stranách o rozměrech 32 x 23 cm najdeme celkem 120 ilustrací, z nichž hned 119 se vztahuje přímo k textu. Na miniaturách objevíme bohatě gestikulující postavy s mluvícími páskami, které připomínají komiksové bubliny. Vedle množství postav v různých situacích jsou na jednotlivých stranách zobrazena i četná zvířata. Verše ve spojení s miniaturami pak oživují myšlenkový svět středověku, který je v řadě případů podobný tomu dnešnímu.

Thomasin von Zerklaere věnoval své dílo německy mluvící šlechtě v Říši počátku 13. století, kdy Štaufové a Welfové usilovali o královskou, resp. císařskou korunu. Během bojů došlo k úpadku mravů, jehož dalšímu pokračování chtěl veršující „host“ (Gast) z Itálie svou naučnou básní zabránit. Nezdravé dobové poměry jej přiměly k pokusu o zlepšení společnosti vzděláním, výchovou a návodem ke ctnému a čestnému jednání. Hlavní pozornost věnoval ctnostem a neřestem. Do popředí se dostaly hodnoty, jako jsou stálost, sebeovládání, štědrost a spravedlnost.

„Welscher Gast“ je první komplexní, německy psanou „knihou“ etikety a morálky, jejímž autorem nebyl Němec. Shledal však, že německý dvůr postrádá kultivovanost, a cítil potřebu napsat didaktické dílo v jejich jazyce, aby je „naučil“ slušnému chování. Znepokojen svou špatnou znalostí němčiny se v úvodu čtenářům omluvil a požádal, aby s ním bylo zacházeno s tolerancí, která se projevuje „hostu“ (Gast).

Vraťme se však k nejstaršímu, heidelberskému rukopisu. Na foliu 16v zaujme obrazový doprovod veršů 1003–1022, které začínají slovy „Der toren netze ist wibes schoene“. Co vlastně vidíme? Máme před sebou krásnou ženu, jak dokazuje i nápis „Das schone wip“. Jedná se o ženu svobodnou, protože její plavé vlasy nejsou zakryté. V pravé ruce drží dlouhou, zřejmě „dřevěnou“ lžíci, kterou postrkuje pošetilého, „láskou opilého“ muže („Der torsche man“), kterého předtím pobláznila svou krásou. Chytá jej do předem připravené sítě.

Komická scéna je krásnou ukázkou tzv. „ženské síly“ (Weibermacht). Žena lapá do své pasti muže, který se před ní téměř plazí. Zcela ztratil rozum a „proměnil“ se v „lovené“ zvíře. Podle Thomasina představuje tento muž urážku tehdejšího dvorského chování. Jeho pošetilost zde představuje na jedné straně lásku, na straně druhé pak ztrátu pevné vůle, kterou by měl jako muž chránit.

Významnou roli hraje také zelená barva mužova oděvu, která nebyla zvolena náhodou. Ve středověku totiž symbolizovala nejen mládí, ale také novou, počínající lásku a její nevyzpytatelnou vrtkavost.

Marek Zágora

PS: Obrazový doprovod výše zmíněných veršů najdeme také v dalších, bohatě zdobených opisech básně, jen se mění podoba „pasti“, do níž je láskou omámený muž chytán. Pro srovnání přinášíme scénu z výše zmíněného rukopisu, který je dnes uložen v durynském městě Gotha (fol. 14r). MZ

Předchozí díl seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-%E2%80%9Ebelgicky%E2%80%9C-curajici-chlapecek/

K projektu Welscher Gast digital:

https://digi.ub.uni-heidelberg.de/wgd/