Letos v květnu si připomeneme sedmisté výročí narození římského císaře a českého krále Karla IV. z rodu Lucemburků. I zásluhou dochovaných děl výtvarného umění byl a je stále vnímán jako ideální středověký vladař.
Byl mocný, zbožný, vzdělaný, starostlivý ochránce, spravedlivý soudce, ale hlavně štědrý mecenáš a zakladatel. Více než jeho předchůdci si uvědomoval význam výtvarného umění pro svou sebeprezentaci a reprezentaci královské, resp. císařské vlády a moci. Byl prvním Lucemburkem, jenž kladl nebývalý důraz na své zobrazování, které mělo často politický a dokonce až propagandistický charakter.
Do současnosti se ve vizuálních pramenech dochovalo velké množství jeho převážně reprezentativních vypodobnění. Vyzařuje z nich zejména panovníkova majestátnost, což není dáno jen jeho vyobrazením na trůnu, kdy mu hlavu zdobí královská, případně císařská koruna, a v rukou drží žezlo a jablko. Navíc na nich vidíme snahu o vytvoření portrétu, rozpoznáváme panovníkovy konkrétní fyziognomické rysy a zároveň můžeme sledovat proměnu z mladého moravského markraběte přes dospělého římského krále po zralého císaře.
Karel IV. ovlivnil svým pojetím panovnické reprezentace i své syny a další členy lucemburského rodu, kteří si uvědomovali, že výtvarné umění je významným prostředkem k manifestaci panovnické moci.
O dobových vyobrazeních Karla IV. byla napsána řada českých i zahraničních studií, které jsou v posledních letech doplňovány novými objevy. I u těch známých, která se pravidelně objevují v publikacích věnovaných Karlovi IV. či jeho době, můžeme ještě občas narazit na zajímavé detaily.
V roce 2006 vydalo Argo nádhernou knihu profesora Františka Šmahela „Cesta Karla IV. do Francie“, v níž autor přibližuje okolnosti poslední velké diplomatické cesty, kterou na přelomu let 1377 a 1378 podnikl císař do své oblíbené Francie. Přes pokročilý věk i onemocnění dnou se společně se svým nejstarším synem a nástupcem Václavem IV. vydal na cestu, k níž jej přiměla především politická situace v tehdejší Evropě.
O celé cestě i průběhu jednání s francouzským králem Karlem V. Moudrým, který byl císařovým synovcem, jsme velice dobře informováni díky oficiální Relaci Velkým kronik Francie. Zpravodajem byl králův kancléř Petr z Orgemontu. Navíc byla poslední císařova cesta zaznamenána nejen slovem, ale v exempláři Velkých kronik Francie (ms. fr. 2813) z let 1378-1380, který se dnes nachází ve Francouzské národní knihovně, se nám dochoval i přebohatý, téměř reportážní obrazový doprovod, jehož autory byli mistři soudobé knižní malby.
Nebudeme se zabývat celým obrazovým doprovodem Relace, ale jen jednou iluminací, která zachycuje slavnostní vjezd do Paříže. Pro zájemce o celý obrazový doprovod, doporučujeme výše zmíněnou knihu Františka Šmahela.
Iluminace, která nás zajímá, je na foliu 470v. Vidíme na ní tři jezdce, panovníky, obklopené dalším jízdním a pěším doprovodem. Nás budou zajímat jen jezdci. Nechme ale nejprve krátce „promluvit“ našeho zpravodaje:
„… Pak se vrátil před císaře tak, aby ho měl po své pravici, třebaže se císař proto velmi dlouze omlouval a nechtěl tak učinit; a vedle sebe po levici si dal řečeného římského krále. Tak jel král uprostřed, mezi císařem a jeho synem, po celou cestu a celým městem Paříží až do svého Paláce v uspořádání a způsobu, jak následuje.“
Z citace je zřejmé, že císař jel po králově pravé ruce a jeho syn, římský a český král Václav IV. po levici francouzského krále. Podíváme-li se ale pozorně, zjistíme, že iluminátor namaloval císaře vlevo a římského krále vpravo. Proč?
Nabízí se hned několik možných odpovědí. Zaprvé si iluminátor nepřečetl pořádně text Relace a namaloval scénu podle vlastní fantazie. Zadruhé se řídil jen pokyny konceptora, které byly napsány na okraji listu a po dokončení miniatury byly vyškrábány. V nich bylo uvedeno, co má být zachyceno, ale nebylo specifikováno jak. Nabízí se však ještě jedna možnost, že iluminátor zachytil císaře Karla IV. záměrně v méně významné pozici, než by si ve skutečnosti zasluhoval.
Podívejme se na zobrazení jednotlivých panovníků. Karel IV. má na všech iluminacích na hlavě císařskou korunu, i když ze samotného textu je jasné, že cestoval v klobouku. Na miniaturách je císařská koruna symbolem, který určuje postavení jejího nositele. Karlovy delší vlasy jsou šedé barvy stejně jako jeho plnovous. Z pod červeného cestovního pláště vidíme jen rukáv jeho oděvu.
Francouzský král Karel V. má na hlavě královskou korunu, jeho tělo je zahaleno v purpurový, kožešinou podšitý plášť, výrazný je i kožešinový límec pláště. Jeho tvář je dle francouzské módy, tedy bezvousá.
Hlavu římského krále Václava IV. zdobí rovněž královská koruna, i když jiná než u francouzského krále. Jeho tvář je mladistvá a celou postavu zahaluje modrý, kožešinou podšitý plášť s kožešinovým límcem. Královské koruny jsou u obou vladařů především symbolem jejich výjimečného společenského postavení. Při slavnostním vjezdu zdobily jejich hlavy klobouky.
Iluminátor se pokusil vystihnout i skutečnou podobu Karla V., kterou známe i z jeho jiných dochovaných vypodobnění. Skutečné fyziognomické rysy Karla IV. a jeho syna Václava IV. nemá smysl hledat. Hlavní, co vyčteme z jejich tváří, je věk. Císař je starý šedovlasý muž s plnovousem, římský král je bezvousý mladík.
O výjimečném postavení francouzského krále svědčí mimo jiné i jeho kůň, který je zaprvé světlý. Jízda na bílém koni byla výsadou francouzského panovníka na jeho území. Návštěva se musela hostiteli podřídit a jet na koních odlišné barvy, i když barva koní na miniatuře neodpovídá barvě koní zmíněných v Relaci. Zadruhé je kůň Karla V. větší a zachycen je rovněž více vpředu. Císařův kůň a oř římského krále jakoby kráčejí až za ním. Iluminátor tím dal jasně najevo, že francouzský král je na císaři nezávislý a na svém území je jediným pánem.
Je vysoce pravděpodobné, že máme před sebou miniaturu, která je výrazem panovnické propagandy. Z vyobrazeného je zřejmé, že nejvýznamnější postavení ze tří zachycených vladařů patří francouzskému králi Karlu V. Moudrému, nejkřesťanštějšímu králi tehdejší Evropy.
Marek Zágora
Foto z František Šmahel, Cesta Karla IV. do Francie 1377-1378, Praha 2006.
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru