Vídeň: Courbetův Počátek světa, obraz skandálnější než Manetova Snídaně v trávě, je do června vystaven v Leopoldově muzeu ve Vídni

Leopoldovo muzeu ve Vídni hostí od 19. února 2026 do 21.června 2026 velkou výstavu klasika francouzského realismu 19. století Gustava Courbeta. Symbolem a hlavní atrakcí výstavy se stal obraz Počátek světa, „portrét“ ženského klínu, který svým realismem provokuje diváky i dnes

Kdyby francouzský malíř Gustave Courbet vystavil v Paříži v roce 1866 svůj obraz Počátek světa, stal by se jistě slavnějším než Édouard Manet. Manetova Snídaně v trávě vyvolala ve své době skandál, ale když ji dnes vidíte v expozici Musée d’Orsay v Paříži, nic pohoršujícího na ní neshledáte. Zato brána, kterou jsme všichni přišli na svět, provokuje dodnes. Courbet ji namaloval na zakázku tureckého ambasadora Chalila Beje (1831–1879).

Chalil Bej (psaný též anglicky jako Khalil Bey) se jako dítě z bohaté egyptské rodiny dostal na studia do Francie, což z něho na celý život učinilo frankofila. Když se do Paříže vrátil jako turecký diplomat, měl luxusní bydlení v centru města a způsob jeho života vyvolával dojem, že jde o prince z Pohádek tisíce a jedné noci.

Vystupoval jako zábavný společník, inteligentní a vzdělaný, navíc dokonalý znalec dívčí krásy. Jeho bohatství fungovalo jako afrodiziakum, takže mnohé krásce nevadil ani fakt, že nebyl vůbec pohledný. Kromě žen vlastnil i nádhernou sbírku obrazů, mimo jiné v ní byly zastoupeny i erotické obrazy jako třeba slavné Turecké lázně malíře Jeana Augusta Dominiqua Ingrese s desítkami ženských aktů, které jsou dnes ve sbírkách Musée du Louvre v Paříži. „Portrét“ obnaženého ženského klínu však byl výjimečný.

Thierry Savatier, autor nejobsáhlejší knihy o historii Courbetova Počátku světa, tvrdil, že Gustave Courbet možná místo živé modelky zužitkoval v tomto případě erotickou fotografii, která se tehdy dala bez problémů sehnat. Mnozí fotografové se tím docela dobře živili. Víme, že v roce 1860 policie prohledala v Paříži ateliér Augusta Belloca a zabavila u něj pět tisíc morálně „nevhodných“ fotografií.

Sám Courbet vlastnil několik set negativů s akty dívek a prokazatelně je používal jako předlohy pro obrazy. Belloc vytvořil i fotografie (dnes jsou v depozitáři Národní knihovny v Paříži), které zobrazují ženský klín v poloze, jakou ho divákům nabízí Počátek světa. Možná erotický snímek malíři přinesl sám turecký diplomat a řekl mu: „Takto to chci i na svém obraze!“ Jenže Courbet byl velký milovník žen, možná si nenechal ujít možnost zmapovat ty nejintimnější části ženského těla podle živého modelu.

Někteří odborníci se proto domnívají, že modelkou k Počátku světa, který si u malíře objednal Chalil Bej, asi byla třiadvacetiletá irská dívka Joanna Hiffernanová (také psaná jako Johanna Heffernanová), přezdívaná Jo. Navzdory keltským kořenům vypadala atraktivně a svůdně, což v Irsku bývá spíše výjimka. Její otec odešel s rodinou z rodné země v době hladomoru a usadil se v Londýně, kde provozoval živnost kaligrafa a učitele úhledného písma. Prý dost pil, a tak byla Jo víc vázaná na matku Kateřinu. Když matka v roce 1862 zemřela, rozhodla se pohledná rusovláska, že se osamostatní.

Podnětem se stalo i osudové setkání s americkým malířem Jamesem McNeillem Whistlerem. Nastěhovala se k němu a stala se na několik let jeho múzou i milenkou. Rodina Whistlerů, žijící v USA, nebyla moc nadšená ze známosti jejich syna s irskou dívkou. Joanna byla z nižších vrstev a měla jen nejzákladnější vzdělání. Byla však pohledná i průbojná a ráda se dobře oblékala.

Sám malíř se za ni nestyděl a v Londýně ji bral i na četná intelektuální posezení. A ve Francii, kam se spolu přestěhovali, ji ochotně představil právě Courbetovi, kterého považoval za svůj vzor. Trojice pobývala několik měsíců v roce 1865 v Trouville-sur-Mer v Normandii a společně sdíleli mnohé radosti života, včetně dobrého jídla. Whistler a Jo se pak vrátili do Londýna, Courbet do Paříže.

Na začátku roku 1866 se Whistler rozhodl odjet na delší dobu do Jižní Ameriky, zatímco Hiffernanová podle Savatiera vyrazila z Londýna za Courbetem. Bydlela přímo u něho. O generaci starší Courbet byl mladou dívkou přímo uchvácen… Namaloval několik variant jejích portrétů, jak si před zrcadlem upravuje svoje dlouhé rusé vlasy. Dvě z variant Courbet datoval právě do roku 1866, kdy vznikl i Počátek světa. Myslel při malování ženského klínu na krásnou Irku? Nebo mu byla přímo živou modelkou?

S pobytem v Paříži to však není úplně jasné. Whistler před svým odjezdem do Chile (kam odplul v únoru) svěřil Joanně plnou moc ke správě svých bankovních účtů, prodeji obrazu a starat se měla i o jeho londýnský dům na Lindsey Row. Neexistuje však přímý důkaz, že by Hiffernanová pobývala v Paříži. Po návratu Whistlera z Ameriky spolu ještě chvíli žili, ale pak se definitivně rozešli. A Whistler přestal mít Courbeta rád. Byl důvodem Počátek světa a milostný románek Jo v Paříži během jeho nepřítomnosti v Evropě?

Nedávno francouzský literární historik Claude Schopp identifikoval modelku pro obraz ženského klínu jako tanečnici v pařížské Opeře Constance A. Quéniauxovou, která byla milenkou Chalila Beje. I tato slibná hypotéza byla sice zpochybněna, nicméně její platnost prokazuje dopis, který poslal spisovatelce George Sandové Alexandre Dumas mladší.

Odsuzuje v něm nemorálnost, pýchu a drzost malíře Courbeta, jehož talent sice oceňuje (byť s rezervou), ale podivuje se, že s takovým nasazením maluje pro Turka „interiér madam Quéniauxové z Opery („sonore l’intérieur de Mlle Queniault de l’Opéra“) a vedle toho zmiňuje i další malbu, kde jsou zobrazeny „dvě ženy, které se obejdou bez mužů“, v životní velikosti. Líčení uzavírá slovy: „Tohle všechno je hanebné.“

(Text ve francouzštině: „Courbet est sans excuse, voilà pourquoi je suis tombé dessus; Quand on a son talent qui sans être exceptionnel est remarquable et intéressant, on n’a pas le droit d’être aussi orgueilleux, aussi insolent et aussi lâche, sans compter qu’on ne peint pas de son pinceau le plus délicat et le plus sonore, l’intérieur de Mlle Queniault de l’Opéra pour le Turc qui s’y hébergeait de temps en temps, le tout de grandeur naturelle et de grandeur naturelle aussi deux femmes se passant d’hommes; Tout cela est ignoble.“)

Druhý zmíněný obraz dvou žen je velmi dobře znám a zájemci ho najdou ve stálé expozici Petit Palais v Paříži. Dvě dívky, tmavovlásku a blondýnku, malíř zachytil při spánku. Patrně jde o scénu z nevěstince, jak se domnívá třeba francouzská badatelka Anne-Sophie Poirotová. Obě tedy usnuly vedle sebe po vyčerpávající práci se zákazníky. Obraz má různé názvy: Le Sommeil (Spánek), Les Deux amies (Dvě přítelkyně) a Paresse et Luxure (Lenost a chtíč) a patřil také mezi skvosty umělecké erotické sbírky Chalila Beje.

Co víme o dívce jménem Constance Adolphine Quéniauxová (1832–1908), kterou Dumas zmiňuje? Vyšla z chudých poměrů. Narodila se v Saint-Quentinu a její matka ji vychovávala sama. V patnácti nastoupila do pařížské Opery, kde dostávala jen malé role, a aby si lépe vydělala na živobytí jako mnoho tanečnic v té době, stala se příležitostnou kurtizánou. Chalil Bej patřil mezi její nadšené zákazníky. Miloval hazardní hry a Constance mu mj. sloužila jako talisman pro štěstí. Dostávala dokonce podíly z jeho výher. Takže možná, že její klín opravdu posloužil malíři Courbetovi jako živá předloha.

Existují ale i námitky. Kromě zmínky o „interiéru“ Quéniauxové neexistuje svědectví o tom, že by se baletka někdy osobně setkala s Gustavem Courbetem, a není známo, že by Quéniauxová pózovala v jeho ateliéru mezi 15. květnem 1866 (datum Chalil Bejovy návštěvy Courbetova ateliéru) a 25. zářím téhož roku, kdy Courbet doručil tureckému vyslanci oba obrazy Původ světa i Spánek…

Se zajímavou hypotézou přišel nedávno Johan de la Monneraye, který výsledky svých bádání publikoval na internetu (https://www.lafacecacheedeloriginedumonde.com). V lednu 2010 v zapadlém pařížském starožitnictví objevil portrét mladé dívky s rozcuchanými tmavě rezavými vlasy. Nebyl to běžný portrét. Dívka ležela na zemi, měla hlavu odvrácenou doprava, takže divák vidí především krk a spodní část brady, trochu úst, hluboké dírky do nosu, levé ucho a leté oko. Vše v podhledu. Obraz byl na dolní straně seříznut. A Johan de la Monneraye se domnívá, že jde o horní část obrazu Počátek světa, který byl zřejmě Courbetem uříznut, aby se z povědomí vytratila identifikace modelky. Možná…

Chalil Bej si svého „hanbatého“ Courbeta pověsil do koupelny, což byla v jeho pařížské rezidenci místnost připomínající spíše malé lázně. Malbu ženského klínu zakryl decentně zelenou záclonou, kterou čas od času odstranil, ale jen když měl speciálně vybrané publikum. Dlouho se však tímto pokladem netěšil. Během tří let utratil v Paříži patnáct milionů franků v době, kdy vysoký státní úředník bral 9 tisíc franků ročně. Tato nezřízenost ho přivedla na pokraj bankrotu.

Bej byl nucen rozprodat i uměleckou sbírku. Do veřejné dražby v lednu 1868 nabídl asi stovku obrazů, ale Počátek světa mezi nimi nebyl. Zřejmě existovala obava ze skandálu, a tak se prodával potají. Poté se Bej vydal do Istanbulu, kde ho po čase jmenovali ambasadorem ve Vídni a pak i tureckým ministrem zahraničí. V roce 1877 se ještě jednou vrátil do Paříže, ale kvůli pohlavním nemocem, které ho soužily, byl už jen stínem bývalého prince z orientálních pohádek.

Počátek světa měl už zřejmě jiného majitele. A byl dodatečně upraven. Courbet namaloval o stejných rozměrech krajinu se zámkem v pozadí a tato nenápadná veduta, která je dnes v majetku Muzea krásných umění v Budapešti, sloužila k zamaskování ženského lůna. Zájemce akt uviděl až poté, co na rámu stiskl speciální tlačítko a krajina se díky pružině odklopila, jako by to bylo víko od kufru.

Takto upravené dílo se dvěma malbami viděl v červnu 1889 spisovatel a kritik Edmond de Goncourt u pařížského obchodníka Antoinea de la Nardeho, specializovaného na orientální a východní umění. Pak dlouho o obraze nic nevíme. Až v listopadu 1912 ho koupila Galerie Bernheim Jeune od paní Vialové, což byla dědička jmění Émilea Viala, sběratele japonského umění, který si zřejmě pořídil skandální dílo u de la Nardeho jako kuriozitu.

Před první světovou válkou Počátek světa získal baron Ferenc Hatvany a odvezl si ho do Budapešti. Mimochodem, jeho židovští předkové kdysi zbohatli i v Praze a patřili k příbuzným rabiho Löwa, otce legendárního Golema. Ferenc byl sám profesionálním umělcem – v Paříži studoval na soukromé Académii Julian – a rád maloval dívčí akty. Courbet ho přímo uhranul. I on umístil tento skvost do koupelny a ukazoval ho jen vybraným hostům ve svém sídle na Hunyadi János utca 26.

Před vpádem německých vojsk skryl Hatvany Courbeta v bance. Protože byl žid a bál se konfiskace majetku Hitlerem, vše uložili do sejfů jeho dva nežidovští přátelé, kterým bezmezně důvěřoval. Tam byl obraz až do příchodu Rudé armády, která ho společně s dalšími cennostmi zabavila jako válečnou kořist.

Hatvany po válce nesmírně stál o to, aby se mu Počátek světa vrátil. Využil proto kuriózní nabídku, aby si svůj obraz od Rusů odkoupil. Transakce se podařila a Hatvany s Courbetem odjel do Paříže, kde ho v roce 1954 prodal za jeden milion dvě stě tisíc franků slavnému psychoanalytikovi Jacquesovi Lacanovi. Ten si Počátek světa odvezl na venkovské sídlo v Guitrancourtu. A protože krajina zakrývající ženský klín zůstala v Budapešti, nahradila „krycí“ obraz malba surrealisty Andrého Massona nazvaná Erotická země, což je propojení ženského aktu a přírody.

Široká veřejnost pořád o obraze neměla ani tušení. Dílo ale vypátrala znalkyně umění 19. století Linda Nochlinová a vystavila ho v roce 1988 v Brooklynském muzeu v New Yorku. Malba, jež se stala okamžitě senzací, se pak vrátila do Paříže Sylvii Lacanové, vdově po Lacanovi, který zemřel v září 1981.

Veřejný skandál se odehrál až v únoru 1994. Jacques Henric tehdy vydal v pařížském nakladatelství Seuil román Adorations perpétuelles a na obálku knihy hrdě umístil Počátek světa (knihu dodnes nabízí francouzský Amazon, viz reprodukce obálky). A začal poprask.

V novém francouzském trestním řádu v článku L 227-24 stálo, že za propagaci pornografie, pokud je veřejně dostupná pro nezletilé, hrozí viníkovi tři roky vězení a pokuta 75 tisíc eur. Policie na základě udání zakročila a ve městech Besançon a Clermont-Ferrand zabavila výtisky knihy. Akt Courbeta se ničím neliší od aktů Schieleho, Klimta nebo Picassa, jen je prostě mnohem realističtější. A ženský klín kreslil už renesanční všeuměl Leonardo da Vinci jako anatomickou studii. Argumenty historiků umění nestačily.

Na obranu Courbeta vystoupil francouzský ministr kultury Jacques Toubon. V květnu 1994 veřejně prohlásil, že pokusy stáhnout kvůli obálce knihu z knihkupectví i jakékoliv omezení její distribuce považuje za absurdní. K Počátku světa pak dodal, že je umělecké dílo samo o sobě krásné a hodné uznání a že paragrafy nového francouzského trestního zákoníku nemají nic společného s kontrolou či cenzurou výtvarného umění.

Symbolickým se stalo, že obraz po všech peripetiích doputoval do nejslavnějšího pařížského muzea impresionistů, Musée d’Orsay. Dědicové Sylvie Lacanové ho použili k vyrovnání dědické daně. A tak se 26. června 1995 konalo slavnostní přijetí obrazu do muzea. Tehdejší ministr kultury Philippe Douste-Blazy, dříve starosta Lurd, nejkatoličtějšího města ve Francii, v proslovu při vernisáži prohlásil, že Počátek světa je pravděpodobně nejsmělejším dílem v historii francouzského malířství devatenáctého století. A dodal: „Dnes, po více než století od jeho vzniku, by nás obraz tohoto tématu neměl zneklidňovat, a přesto realistická vize i malířské umění k nám natolik intenzivně promlouvají, že vůči tomuto obrazu s takovou hloubkou výrazu nemůžeme zůstat neteční.“

Peter Kováč

Literatura:

Gustave Courbet a jeho přátelé: Dokumenty, z francouzského originálu přeložila Věra Smetanová, doslov Miroslav Míčko, Praha 1958; Gustave Courbet, katalog výstavy v Grand Palais v Paříži 200 –2008 a Metropolitan Museum of Art v New Yorku 2008; Thierry Savatier, L’origine du monde: histoire d’un tableau de Gustave Courbet, Paris 2006; Niklaus Manuel Güdel a Hans-Peter Wipplinger (ed.), Gustave Courbet: Realist und Rebell, katalog výstavy v Leopold Museum ve Vídni 2026; Margaret MacDonald (ed.), The Woman in White: Joanna Hiffernan and James McNeill Whistler, katalog výstavy v Royal Academy of Arts v Londýně a v National Gallery of Art ve Washingtonu 2022.