VÁCLAV IV. 1361/1419: Život českého a římského krále Václava IV. 1. část: Narození (1361)

Letos v srpnu si připomeneme šestisté výročí úmrtí římského a českého krále Václava IV. z rodu Lucemburků. Jedná se o panovníka s velice špatnou pověstí, který stále zůstává ve stínu svého otce Karla IV. i nevlastního bratra Zikmunda Lucemburského. Václav IV. byl ale velice vzdělaným vladařem s mnoha zájmy, který bohužel vládl ve špatné době.

Stejně jako všichni středověcí panovníci tak i Karel IV. usiloval o pokračování svého rodu, který byl podle něj předurčen nejen k vládě v Českém království, ale i v samotné Svaté říši římské. Chtěl mít pokud možno velice početné potomstvo, především pak syny, kteří by navázali nejen na jeho „vladařské“ dílo.

Vytoužený syn se Karlu IV. a jeho druhé manželce Anně Falcké narodil v roce 1350. Dostal jméno Václav, ale zemřel v necelých dvou letech. Brzy jej pak následovala i Anna Falcká. Karel IV. nezahálel a v květnu 1353 se oženil potřetí. Jeho vyvolenou se stala Anna Svídnická, s níž původně počítal jako manželkou pro svého syna Václava. Když ten zemřel, rozhodl se, že si ji vezme sám. Po pěti letech manželství se jim pak narodilo první dítě, dcera Alžběta. Na mužského potomka si musel římský císař a český král ještě pár let počkat.

Prvorozený Karla IV. a Anny Svídnické se narodil v pátek 26. února 1361 kolem deváté hodiny večer na císařském hradě v Norimberku, kde právě císařský pár pobýval. Karlovi bylo téměř pětačtyřicet, Anně asi dvaadvacet.

Na počest narození následníka trůnu nechal císař vyzvánět v Norimberku všemi zvony. Městu samotnému dokonce odpustil zaplacení říšské daně a vězňům udělil rozsáhlou amnestii. Původně chtěl z vděčnosti podniknout s císařovnou i se synem pouť do Cách, ale nakonec se rozhodl jen poslat cášskému dómu votivní dar šestnácti hřiven (4 kilogramy!) ryzího zlata, což byla váha novorozeněte. Tím dal jasně najevo návaznost lucemburské dynastie na tradici Karla Velikého.

Pro císaře bylo narození zdravého syna mimořádnou událostí, která mu dávala naději na pokračování rodu. Význam této události si velice dobře uvědomoval a o své štěstí a zároveň radost se podělil s vybranými evropskými vladaři, s nimiž udržoval čilejší styky. Napsal: „S potěšením vás činíme trvalými účastníky naší radosti oznamujíce vám, že jsme dostali od naší nejdražší manželky syna, zrozeného ve znamení šťastné hvězdy. Radujte se tedy! A nechť vás hřeje nejkrásnější naděje, že když klín naší Jasnosti chová základ početného potomstva, nemůže již trpět škodlivým nedostatkem králů. Nám, poněvadž i ostatním knížatům se rodí synové, nechť je to k slávě a poddaným ke štěstí. Vyprošujte tedy společnými modlitbami od božské prozřetelnosti, aby tomu, komu poskytla možnost se narodit, propůjčila i dlouhý věk a komu udělila život, aby mu dala i schopnosti.“

Na Čechy se pak obrátil ve zvláštním listu: „Zaradujte se již rozkoší povznášející radosti srdce všech našich věrných! Plesejte již všichni naši poddaní a, celý národe, slav všeobecné radovánky k prospěchu našeho krále! Celé Čechy spolu s připojenými krajinami jásejte nad velkým štěstím, které vás potkalo! Vy bohatí i chudí, vy mladí i starší, jeden jako druhý, jásejte! Neboť hle, královský kmen nasadil urozenou ratolest! Nebesa konečně vyslyšela naše vroucí přání a císařovna, naše manželka, nám porodila dědice a následníka trůnu, vyprošeného od Hospodina! Máme syna, jásejte, věrní milí! Zbavuje vás obavy, že byste viděli náš královský kmen odumřelý a tím království uvedené v rozvrat. Přináší opět rozjasnění na vaše čela, jež byla v jeho očekávání až dosud zachmuřena starostí a smutkem.

Máme prince! Vznešený den jeho zrození byl pro nás přeslavným dnem. Jeho příchod byl podobný vycházející jitřence, která zahání mlhu. Neboť právě tak zahnal tento novorozenec nerozhodnost, rozpaky, strach i marné naděje ze srdcí našich poddaných a přinesl jim dřívější pocit štěstí, jasnou důvěru a lásku. Konečně máme prince! V něm má být naše České království pevně zakotveno jako na mocné skále. Nemusí se nyní vůbec obávat nespoutanosti nepřátel, obezřetnost je bude zjevně chránit a bude je vždy tím více naplňovat štěstím, čím více vynikajících princů, potomků a dědiců vzejde z našeho kmene, aby sémě spravedlnosti nezaniklo a aby bůh darované pokolení nikdy nezahladil.“

Radost z narození syna (ale „střízlivější“ než Karel IV.) měla samozřejmě i Anna Svídnická, která napsala papeži Inocenci VI. následující slova: „Nejsvětější otče a nejdůstojnější pane! S pomocí nejvyššího, který řídí království a králům poskytuje ochranu, porodily jsme na světlo tohoto světa v pátek před nedělí Oculi, asi o třetí hodině, mužského potomka, statného a s krásnými jednotlivými údy. A po porodu se spolu s dítětem s boží pomocí těšíme příjemné tělesné pohodě. A poněvadž věříme, že Vaše Svatost ráda uslyší o naší osobě radostné novinky, svěřujeme toto Vaší Svatosti prostřednictvím našeho ctěného kaplana, doručitele tohoto listu, s poníženou prosbou, abyste jej ráčil přijmout jako osobu doporučenou naší přímluvou v jeho žádostech.“

Karel IV. také napsal papeži: „Nejsvětější otče… Oznamujeme tímto listem Vaší Svatosti narození našeho jasného prvorozeného syna, o němž rozhodl ve své zvláštní dobrotivosti všemohoucí bůh, aby spatřil světlo světa, když po mnohonásobných žalostných starostech a bolestných touhách, jež zachmuřily naši mysl tísnivým smutkem z nenadálého odchodu naší paní Blanky a Anny, slavné paměti, nezapomněl na obvyklou lásku a zbavil nás našeho starého zármutku. …“

Přímo se nabízí otázka: Proč se malý kralevic narodil právě v Norimberku a ne v Praze? Kdysi historici soudili, že Karel IV. odvezl svou těhotnou manželku do Norimberku záměrně, aby se následník narodil na říšské půdě a získal tak přízeň říšských knížat. Karel ale určitě nemohl vědět, že se mu narodí právě syn, takže tato možnost padá. Císař ve skutečnosti pobýval v Norimberku již od podzimu 1360, aby zde mohl řešit neodkladné říšské záležitosti. Věděl, že bude mimo Prahu velice dlouho, proto vzal s sebou i císařovnu, aby tak mohl být při narození svého dalšího potomka.

Slavnostní křest se konal v neděli 11. dubna 1361. Císař svolal na tento termín do Norimberku dvorský sněm, na který pozval všechny kurfiřty, říšská knížata, přední šlechtice i vysoké církevní hodnostáře z Říše i Českého království. Z Karlštejna nechal přivést říšské korunovační klenoty a svátostiny, které byly vystaveny. Samotný papež dokonce udělil účastníkům křtin mimořádné odpustky, jejichž část plynula do avignonské pokladny.

Na křtiny dorazilo nakonec pět ze šesti kurfiřtů (sedmým byl Karel IV. jako český král). Nedorazil pouze trevírský arcibiskup Boemund ze Saarbrückenu, který za sebe poslal svého vikáře. Přítomni byli: mohučský arcibiskup Gerlach Nassavský, kolínský arcibiskup Vilém z Gennepu, rýnský falckrabě Ruprecht II., saský vévoda Rudolf II. Starší a braniborský markrabě Ludvík VI., řečený Říman. Do Norimberku dorazilo i mnoho říšských knížat, šlechticů a církevních hodnostářů. Jednalo se hlavně o ty, kteří byli oporou Karlovy vlády.

Malý kralevic byl pokřtěn pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic za asistence mohučského a kolínského arcibiskupa v norimberském farním kostele sv. Sebalda. Novorozenec dostal jméno Václav, čímž byla zdůrazněna návaznost na rod Přemyslovců. Navíc byl stejným jménem původně pokřtěn i samotný Karel IV. Slavnostní křtiny neskončily křtem, byly spojeny i s osmidenními hody, turnaji a dalšími radovánkami. Součástí byla též důležitá politická jednání.

Dne 24. dubna 1361 opustil Karel IV. s Annou Svídnickou a malým Václavem Norimberk a vydali se na cestu do Prahy, kam dorazili 16. května. Pražané svého císaře i jeho syna nadšeně vítali. V červnu pak byla uzavřena dohoda o budoucím Václavově sňatku s Alžbětou, dcerou norimberského purkrabího Fridricha V. z Hohenzollernu. K sňatku ale později nakonec nedošlo...

Marek Zágora

Příště: Českým králem (1363)

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-iv-1361-1419-zivot-ceskeho-a-rimskeho-krale-vaclava-iv-2-cast-ceskym-kralem-1363/

Foto Marek Zágora (busta Václava IV. v katerále sv. Víta na Pražském hradě).