historie detailváclav ii. 1271/1305: život českého a polského krále václava ii. 3. část: středoevropským politikem (1290–1296)

VÁCLAV II. 1271/1305: Život českého a polského krále Václava II. 3. část: Středoevropským politikem (1290–1296)

Po smrti Záviše z Falkenštejna změnil Václav II. způsob své vlády a na radu svého tchána, římského krále Rudolfa Habsburského, svěřil řízení země bamberskému biskupovi Arnoldovi

(v úřadu 1286–1296), velice zkušenému politikovi a diplomatovi. Arnold pomáhal uklidnit situaci v zemi a získat zpět královský majetek, který Václav ztratil během Závišovy vlády. Došlo též ke změnám v zemských a dvorských úřadech a královské hrady byly svěřeny loajálním šlechticům. Můžeme rovněž konstatovat, že rokem 1290 začalo delší období míru.

Nejbližšími královými rádci byli převážně duchovní. Václav si vybíral především vzdělané kleriky, kteří mu pomáhali řešit politické a diplomatické otázky. Stranou neponechával ani odborníky různých oborů, které následně pověřoval konkrétními úkoly.

Zahraniční politiku svěřil Václav II. do rukou vysokým duchovním hodnostářům - diplomatům cizího původu. Prvním z nich byl výše z míněný Arnold z Bamberka, (v králových službách v letech 1290–1292), později Bernard z Kamence (do roku 1296) a nakonec Petr z Aspeltu (1296–1304). Václavovou oporou byli i cisterciáčtí opati, zejména Heidenreich Sedlecký (1282/1283–1320), jenž patřil mezi královy důvěrníky. Pokřtil všechny jeho děti a samotný král jej označoval za nejdražšího kmotra. Po založení zbraslavského kláštera zaujal významné postavení první zbraslavský opat Konrád (1292–1316).

Václavovým rádcem a „pomocníkem“ se postupně stál i jeho tchán Rudolf Habsburský, jenž posiloval Václavovo postavení nejen doma, ale i v mezinárodní politice. Dne 15. července 1291 ale Rudolf zemřel, aniž by se mu podařilo zajistit titul římského krále pro svého syna Albrechta (1255–1308). Vztahy mezi Václavem II. a Albrechtem nikdy nebyly vřelé. Albrechtova sestra, česká královna Guta se sice snažila jejich vztahy urovnávat, ale nebyla příliš úspěšná.

Rudolfova smrt znamenala pro Václava jednu zásadní změnu: uvolnily se mu ruce a mohl začít na mezinárodním poli jednat zcela samostatně. I proto krátce po tchánově skonu začal usilovat o zisk Chebska, které se nakonec stalo jedinou zemí Přemysla Otakara II., v níž obnovil Václav II. českou vládu.

Od konce 80. let 13. století se začaly Václavovy zraky stáčet směrem k polskému území. Polsko bylo od 12. století rozděleno na jednotlivá piastovská knížectví. První centralizační snahy se objevily v 1. třetině 13. věku a vzešly ze Slezska, konkrétně z vratislavského knížectví. Tento pokus ale skončil neúspěchem, vše zhatil vpád Tatarů. K dalšímu pokusu o sjednocení polského státu pak došlo právě na konci 80. let 13. století, kdy v roce 1288 zemřel bezdětný vládce Sandoměřska a Krakovska, kníže Lešek II. Černý (1241–1288) a začal boj o jeho dědictví. Proti sobě stáli vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus (1258–1290) a opozice v čele s Leškovým bratrem Vladislavem Lokýtkem (1261–1333) a poznaňským vévodou Přemyslem (1257–1296). S ní spolupracoval i Václav II., jehož podporovala jeho teta (sestra královny Kunhuty), kněžna Griffina († mezi 1305 a 1309), vdova po Leškovi Černém.

Jindřich IV. získal Krakovsko, Sandoměřsko pak Vladislav Lokýtek. Navíc začal Jindřich Vratislavský „pracovat“ na obnovení polského královského důstojenství, což znamená, že počal vyjednávat s papežskou kurií, která rozhodovala o udělení polské koruny. Václav II. se nejvíce angažoval v Horním Slezsku, kde se mu roku 1289 poddal Kazimír Bytomský († 1312).

V červnu 1290 zemřel náhle Jindřich IV. Probus a jeho země se opět začaly dělit mezi jednotlivé Piastovce. Římský král vydal 22. července téhož roku listinu, v níž jmenoval dědicem všech Jindřichových zemí českého krále. Ve skutečnosti si však Jindřichovy země rozdělili jiní. Václav II. se ale nevzdával. Oporou jeho polské politiky se stal znalec polských poměrů Bernard z Kamence, který mimo jiné zastával funkci kancléře zemřelého Jindřicha IV. Bylo i jeho zásluhou, že 17. ledna 1291 podepsal český král v Olomouci spojeneckou dohodu s bratry Kazimíra Bytomského Měškem Těšínským († 1315) a Bolkem (Boleslavem) Opolským († 1313). Navíc začal Václav II. získávat podporu i v Krakovsku, které získal po Jindřichově smrti Přemysl II. Velkopolský (výše zmíněný poznaňský vévoda Přemysl). Ten odstoupil Václavovi celou oblast po diplomatickém jednání v březnu 1291. Bohužel o podmínkách odstoupení nemáme bližší informace. Václav se pokusil získat i Sandoměřsko, ale neuspěl. Na začátku září téhož roku pak vydal v Litomyšli několik listin, které se týkaly Krakovska. Václav chtěl získat také další území, a proto uzavřel dohodu s knížetem Bolkem (Boleslavem) II. Mazovským († 1313), jemuž nabídl za manželku svou starší sestru Kunhutu (1265–1321), která v té době žila již řadu let v klášteře. Kunhuta se bratrovu rozkazu podřídila a stala se tak prostředkem jeho zahraniční politiky.

Po smrti Rudolfa Habsburského začala probíhat jednání o volbě nového římského krále. Rudolf se ještě za svého života snažil prosadit zvolení svého syna Albrechta, ale jeho postavení nebylo vůbec jednoduché. Musel se vzdát všech nároků na uherské území. V jižním Německu vypuklo proti němu, přesněji proti rostoucí moci Habsburků, povstání, během něhož uzavřely v srpnu 1291 tři kantony – Uri, Schwyz a Unterwalden – přísežnou jednotu, která se stala základem dnešního Švýcarska. Proti Albrechtovi vystupovala také rakouská a štýrská šlechta. Postupně se ukázalo, že Albrecht nemá pro zvolení římským panovníkem dostatečnou podporu.

Kandidátem mohl být i český král, ale ten o tom ani neuvažoval. Naopak od podzimu 1291 začal jednat s ostatními světskými kurfiřty, zejména s braniborským markrabím Otou V. Dlouhým a vévodou Albrechtem II. Saským († 1298). Saský vévoda dal jasně najevo, že bude respektovat volbu českého krále. Komplikovanější situace byla u braniborských Askánců, kde se o jeden kurfiřtský hlas přely hned dvě rodové větve. Mladší, janská linie, v čele s Otou V. stála, co se týče volby, rovněž na české straně.

Na počátku roku 1292 vyjednával Václav II. i se samotným Albrechtem (v té době ještě nebyla zcela vyloučena jeho kandidatura). Ke vzájemné dohodě však nedošlo. Albrecht poté ztratil poslední šanci být zvolen, na jeho straně zůstal pouze rýnský falckrabě Ludvík Přísný († 1294). Tři duchovní kurfiřti byli jasně proti němu.

S novým kandidátem nakonec přišel kolínský arcibiskup Siegfried z Westerburku (v úřadu 1275–1297), který vybral svého přítele, hraběte Adolfa Nasavského. Pro mnohé byla jeho kandidatura velkým překvapením, protože se jednalo o nevýznamného a nepříliš majetného šlechtice. Samotná volba proběhla 5. května 1292 ve Frankfurtu nad Mohanem a Adolf Nasavský byl zvolen. Václav II. se volby nezúčastnil. Místo sebe poslal své zástupce, diplomaty v čele s Bernardem z Kamence, kteří měli původně asi jen zabránit zvolení Albrechta Habsburského. Bernard jako zkušený diplomat ale vyjednal s Adolfem příhodné podmínky jeho zvolení (např. Adolfův prvorozený syn se měl oženit s Václavovou dcerou Anežkou; český král získal za peníze do zástavy Chebsko a Pliseňsko; Adolf Nasavský vyšel českému králi vstříc i v otázce Míšeňska), a tak nakonec obdržel Adolf i český hlas. Dále Adolf získal hlas saský, mohučský, kolínský a zřejmě i trevírský a braniborský. Kurfiřti chtěli zvolit slabého panovníka, jenž by byl na nich závislý a který by nezasahoval příliš do říšských záležitostí. A to se jim podařilo.

Dne 24. června 1292 byl Adolf Nasavský korunován v Cáchách, nebyl však ozdoben pravou říšskou korunou, protože ta byla v moci Habsburků. Říšské insignie získal Adolf až poté, co se na podzim 1292 dohodl s Albrechtem Habsburským, který dokonce uznal Adolfův královský titul. Vzájemná dohoda byla velkým diplomatickým úspěchem. Na druhé straně ale Adolf začal zapomínat na to, co slíbil českému králi. Václav II. byl v té době ale vázán svými polskými plány.

Český král zorganizoval další výpravu do Sandoměřska a v srpnu 1292 vytáhl do Opole, kam se mělo postupně dostavit vojsko. Zde byl svým bývalým poručníkem Otou V. pasován na rytíře. Poté vytáhl s vojskem do Sandoměře a tentokrát byl již úspěšný. Navíc zajal i samotného Vladislava Lokýtka, který se společně se svým bratrem vzdal nároků na vládu a složil do Václavových rukou slib věrnosti. Český král tak zásadním způsobem posílil své postavení v Malopolsku.

V roce 1293 se stal Václavův přední diplomat Bernard z Kamence míšeňským biskupem a musel omezit kontakty s českým královským dvorem. Přesto nadále sledoval a podporoval zájmy českého panovníka. Důkazem je např. prodej hradu a města Pirna Václavovi II.

V červnu 1295 došlo k události, která Václava II. zaskočila. V Hnězdně byl korunován polským králem Přemysl II. Velkopolský. Souhlasu papeže s obnovením polského královského důstojenství se podařilo s pomocí hnězdenského arcibiskupa Jakuba Świńky (v úřadu 1283–1314). Jádrem Polského království bylo Velkopolsko, s nímž se pojilo ještě Gdaňské Pomoří. Zcela stranou ale stálo Malopolsko a také slezská knížectví.

Václav II. hrozil polskému králi válkou a česká strana dokonce protestovala proti korunovaci v Římě s odkazem na fakt, že nebyla provedena v Krakově. Všechny protesty ale byly marné. Přemysl si své kralování dlouho neužil. Dne 8. února 1296 byl zavražděn a dodnes se řeší, kdo stál za jeho odstraněním. Dokonce se uvažovalo, že by v jeho smrti mohl mít prsty Václav II. Po Přemyslovi zůstalo jediné dítě, osmiletá dcera Richenza. V té době ještě nikdo netušil, že o pár let později vstoupí do Václavova života a do českých dějin.

Adolfa Nasavského jsme opustili krátce po jeho korunovaci v Cáchách. Římský král nechtěl být jen loutkou v rukou kurfiřtů a uvažoval o vzestupu a zisku nezávislosti. Inspirován vzestupem svého předchůdce Rudolfa Habsburského se začal ohlížet po území, které by se mohlo stát základem jeho moci. Vyhlédl si Míšeňsko a Durynsko a rozhodl se využít nejasné situace v těchto oblastech. V roce 1294 uzavřel s durynským lantkrabím Albrechtem II. Nezdárným (1288–1315) dohodu, podle které měly Durynsko a také Míšeňsko připadnout po Albrechtově smrti Říši. Vše bylo samozřejmě dohodnuto za vysoké odstupné. Háček byl ale v tom, že Albrecht měl syny, kteří byli proti, proto na ně Adolf uvalil klatbu a později proti nim zasáhl i vojensky.

Římský král tak opět porušil volební dohody s českým králem, jemuž za své zvolení přislíbil přednostní právo na zisk Míšeňska. Tento moment zřejmě rozhodl o tom, že se Václav II. začal pomalu sbližovat s mužem, jehož původně za římského krále nechtěl, tedy s Albrechtem Habsburským. Když vypuklo proti Albrechtovi velké povstání v rakouských zemích a přidali se k němu i jeho další nepřátelé, zachoval český král neutralitu a umožnil tím svému švagrovi, aby v únoru 1296 povstání úspěšně potlačil.

Adolf Nasavský ale nechtěl ztratit přízeň českého panovníka, a proto se v dubnu 1296 oba vladaři setkali v cisterciáckém klášteře Grünhaim. Dohodli se, že urychlí sjednaný sňatek mezi Adolfovým prvorozencem Ruprechtem a Václavovou dcerou Anežkou. Neobvyklým tahem pak bylo, že Ruprecht měl být vychováván na dvoře své nevěsty. Adolf Nasavský zřejmě chtěl, aby jeho syn získal zkušenosti na jednom z nejvýznamnějších dvorů své doby. Formální sňatek se uskutečnil 9. srpna 1296 v Praze. Vztahy mezi římským a českým králem ale nezachránil, protože Anežka ještě ve stejném roce zemřela. Český král se pak mohl s konečnou platností přiklonit na Albrechtovu stranu.

Velká ztráta postihla českého panovníka v říjnu téhož roku, kdy zemřel jeho přední rádce a diplomat Bernard z Kamence. Václav II. měl ale štěstí a podařilo se mu získat do svých služeb dalšího výjimečného církevního hodnostáře. Byl jím Petr z Aspeltu (asi 1250–1320), jeden z nejvýznamnějších evropských politiků přelomu 13. a 14. věku.

 

Marek Zágora

 

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-ii-1271-1305-zivot-ceskeho-a-polskeho-krale-vaclava-ii-2-cast-mladik-na-trunu-1283%E2%80%931290/

 

Příště: Založení zbraslavského kláštera a pražská korunovace (1292 a 1297)

http://www.stavitele-katedral.cz/vaclav-ii-1271-1305-zivot-ceskeho-a-polskeho-krale-vaclava-ii-4-cast-zalozeni-zbraslavskeho-klastera-a-prazska-korunovace-1292-a-1297/

 

Foto: první typ královské pečeti Václava II., který používal od počátku své vlády do roku 1297 (detail).


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru