Umění, nebo skandál? Jak Ježíšek zlobil a pak dostal na zadek!

Mezi surrealisty shromážděnými kolem Andrého Bretona byl německý rodák Max Ernst (1891-1976) největším malířem i grafikem. Umění v jeho pojetí vypadalo jako snová vidina, cosi nadreálného, v čem malíř dokázal vyjádřit zvláštní básnivost. Krása byla pro něj stejně tak přítomná jako apokalyptická vize a každým svým výtvarným činem stíral hranice mezi světem přírodní reality a lidské fantazie.

Jeden obraz však je výjimkou: Panna Marie trestající neposlušného Ježíška. Malířova fantazie působí až příliš reálně, což vyvolalo skandál. Že malý Kristus v dětství zlobil jako každé jiné děcko, to maloval už na počátku 16. století renesanční všeuměl Leonardo da Vinci.

Na jeho obraze Svatá Anna z pařížského Louvru (na obr. 1) se Ježíšek snaží rozpustile nasednout na malého beránka. Leonardo z katolického dogmatu o neposkvrněném početí udělal zábavnou žánrovou scénu, jeho obraz by se měl spíš jmenovat: Přestaň už konečně blbnout s tím beránkem a pojď si k nám sednout jako slušný chlapeček. Tohle přemlouvání dovádějícího dítěte je u Leonarda vyjádřeno s nesmírnou laskavostí. Panna Marie se na svého syna, který zlobí, dívá se shovívavým úsměvem.

Max Ernst to řešil po svém. Kluk dělá vylomeniny, tak dostane na zadek. A pořádně! V křesťanské ikonografii, což je věda o tématech, se nikdy nic podobného neobjevilo. Pouze jsou známy některé manýristické a barokní grafiky, kde bohyně Venuše trestá malého amorka, ale Marie v této roli rázné vychovatelky nikdy nevystupovala.

Reprodukce Ernstova obrazu zde: http://www.museenkoeln.de/homepage/img_bdw/hi/1998_29_ernst-forschung_a.jpg

V okně, které Ernst namaloval v pozadí, vidíme tři svědky tohoto účinného výchovného políčku. Jde o podobizny otce surrealismu Andrého Bretona, básníka Paula Éluarda a autoportrét samotného Maxe Ernsta. Všichni tři byli blízcí přátelé a sdíleli stejné názory.

Nejprve obraz trestající matky Boží vyvolal negativní reakce ve svobodomyslné Paříži, kde ho Ernst v roce 1926 vystavil na Salónu nezávislých. Všichni dílo hodnotili s ohledem na ostře protikatolické postoje, které zastávala Bretonova surrealistická skupina. Nic jí nebylo tak trnem v oku jako křesťanská oddanost bohu a církevní hierarchii. Stačí si v dokumentech nalistovat dopis papeži publikovaný ve třetím čísle La Révolution surréaliste v roce 1925. Ernst tomu dal prostě malířskou podobu.

Někdo z věřících k rámu obrazu v Paříži připevnil cedulku s textem, ve které vyjadřoval svoje rozezlení. Prý vadí nejen tato bezbožná mystifikace, ale i fakt, že Kristovi spadla svatozář a zakutálela se někam do rohu místnosti. To se nedělá!

Pořádný skandál se však odehrál až v německém Kolíně nad Rýnem, v jehož blízkosti se Marx Ernst v dubnu 1891 narodil. Kolín je svaté město od doby, co sem byly v roce 1164 přivezeny ostatky tří králů, kteří se kdysi přijeli poklonit malému Kristovi a legitimizovali tak jeho moc jako budoucího krále králů. Katolíci mají ve městě dodnes silné pozice a zdejší arcibiskup má ve společnosti značné slovo, natož v roce 1926.

Ernst pocházel z pobožné rodiny, jeho otec Philipp Ernst byl přísný, až bigotní katolík, aktivně se účastnil práce v katolické církvi. Mladý Ernst to neměl vůbec lehké, u oltářů možná proklečel v modlitbách celé dny, což v něm přirozeně vyvolávalo vzdor. Hans Richter, jeho kamarád, ve své slavné knize o dadaismu, obsáhle vypráví, že Maxík v pěti letech utekl jedné temné noci kvůli otcově tyranii z domova.

Modrookého klučíka v noční košili objevil dav poutníků, kteří se šli poklonit relikviáři tří králů v katedrále a považovali ho za andělské zjevení, dokonce za vidinu samotného Ježíška. Když pak policajt malého Maxe odvedl z nádraží domů, bál se natolik výprasku, že otci řekl, že ho k tomu ponoukl sám bůh. Philipp Ernst uvěřil, a dokonce jako slušný amatérský kreslíř namaloval portrét syna po útěku jako Ježíška s křížkem v ruce. Byl to takový svatý obrázek.

Marií, která uštědřila Ježíškovi pořádný výprask, musel Max Ernst svému otci pořádně hnout žlučí. Panna Marie byla už od středověku teology interpretována jako Matka církev a bylo neslučitelné s vírou, aby se takto chovala k synovi, který svojí smrtí spasí svět.

Obraz se objevil na výstavě Kölner Sezession, tedy Kolínská secese, kterou organizoval místní výtvarný spolek, což se v Německu nazývá Kunstverein. Traduje se, že výstava byla kvůli trestající Marii uzavřena, ale ve skutečnosti byl zřejmě odstraněn pouze Ernstův ostudný obraz.

Surrealista Ernst celou záležitost s odstupem času komentoval v rozhovoru, který v roce 1970 poskytl německému časopisu Spiegel. Prohlásil, že na církevním shromáždění byl v Kolíně nad Rýnem vyobcován z katolické církve.

Zástupce arcibiskupa pronesl planý projev o úpadku mravů a umění a dav poté musel v souvislosti s Maxovou exkomunikací třikrát zakřičet „Fuj! Fuj! Fuj!". Redaktorům si Ernst navíc postěžoval, že navzdory této akci bylo po jeho židovské manželce v Kolíně vyžadováno, aby za něj nadále platila církevní daň určenou katolické církvi.

Rozhovor vyvolal další skandál. Arcibiskupské kolegium v Kolíně nad Rýnem vydalo dokonce oficiální prohlášení, že Maxu Ernstovi nebylo nijak a nikdy ze strany katolické církve ublíženo, nebyla mu dokonce udělena ani důtka. Vypadá to tak, že ono shromáždění s výkřiky „Fuj!" zorganizoval spíše z vlastní iniciativy Maxův otec, aby se tak před svými souvěrci očistil a veřejně distancoval od syna, který kvůli surrealismu zradil rodinu i církev.

Obraz trestající Panny Marie byl dlouho v soukromých sbírkách v Belgii a Švýcarsku, ale v roce 1984 ho zakoupil německý podnikatel Peter Ludwig, který pohádkově zbohatl na výrobě čokolády, a dříve šokující dílo Maxe Ernsta se stalo ozdobou jeho muzea, které v Kolíně nad Rýnem stojí jen pár kroků od nejsvětějšího místa všech katolíků - gotické kolínské katedrály.

Peter Kováč