Kristova trnová koruna (Paříž, Sainte-Chapelle a dvorské umění svatého Ludvíka), edice Stavitelé katedrál 2

KRISTOVA TRNOVÁ KORUNA

Od vrcholného středověku až do revoluce v roce 1789 si obyvatelé Francie připomínali 11. srpen jako velký svátek. Tento den jejich svatý král Ludvík IX. přinesl do arcibiskupského města Sens jednu z nejcennějších křesťanských relikvií. Šlo o trnovou korunu, kterou podle líčení evangelistů upletli Pilátovi vojáci a brutálně ji narazili Kristovi na hlavu, až mu z ní vystříkly pramínky svaté krve, jež měla smýt dědičný hřích Adama a Evy a otevřít lidstvu cestu ke spáse. Ludvík získal veleslavný předmět od latinského císaře z Konstantinopole a do Francie ho v pozdním létě 1239 z Benátek přivezli s početným doprovodem dva dominikánští mniši, Jacques a André de Longjumeau.

Už 10. srpna 1239 - na den sv. Vavřince - se král s doprovodem setkal s oběma řeholníky ve Villeneuve-l'Archeveque, asi sto třicet kilometrů jihovýchodně od Paříže. Popis transportu (translace z latinského translatio = přenesení) i předání relikvie detailně známe díky latinskému spisu arcibiskupa Gautiera Cornuta ze Sens, který se slavnosti osobně účastnil. Ludvík IX. nejprve ověřil pravost pečetí, otevřel nádhernou stříbrnou skříňku a vyndal z ní zlaté pouzdro, v němž byl uložen věnec ze zelených větviček posetých mnoha trny. Ukázal ho matce, královně Blance Kastilské (Blanche de Castille), bratrovi Robertu z Artois (Robert d'Artois), Gautierovi Cornutovi a mnoha francouzským šlechticům i duchovním hodnostářům, kteří panovníka při této výjimečné události doprovázeli. Přítomné ovládlo nebývalé vzrušení. Měli prý pocit, jako by se před nimi zjevil bolestný a trpící Ježíš Kristus.Na druhý den relikvii přenesli do města Sens. Část cesty nesl truhlici král osobně, společně se svým bratrem. Šli bosí a oblečení jako kajícníci v jednoduchých tunikách, aby co nejvíce zdůraznili svoji pokoru. V parném srpnu je čekala úmorná pouť. I dnes, při jízdě autem, působí cesta jako nekonečně dlouhá, byť jde o pouhých pětadvacet kilometrů. Je to zřejmě dáno mírně zvlněnou krajinou severního Burgundska, kde vzdálenosti vypadají větší, než ve skutečnosti jsou. Musela to být úleva, když průvod v údolí spatřil siluetu sv. Štěpána, nejstarší gotické katedrály ve Francii, kde měla být relikvie na noc uložena.

V Sens vítaly příchozí davy věřících. Městem zněly zvony a varhany, na ulicích a mezi domy byly rozsvícené voskovice. Po oslavách, které nebraly konce, pokračoval transport následující den do Paříže. Můžeme si představit, jak král a arcibiskup nesli trnovou korunu obchodní ulicí Grande až k širokému nábřeží a u mostu poblíž kostela sv. Martina s ní nastoupili na bohatě ozdobenou loď. Po týdenní plavbě po řekách Yonne a Seině dorazili do sídelního města francouzského království. U kostela sv. Antonína před pařížskými hradbami (Saint-Antoine-des-Champs) stála už připravená provizorní dřevěná tribuna. Z ní král Ludvík a arcibiskup Gautier Cornut ukázali 18. srpna jásajícím zástupům posvátný předmět. Obyvatelé královské domény nezažili šťastnější chvíli. Poté se průvod doprovázený šlechtici i duchovními odebral do katedrály Notre-Dame, kde následovalo poděkování Bohu a Panně Marii za převzácný dar, kterým byla celá země neobyčejně poctěna. Translace trnové koruny z Konstantinopole do Francie vyvolala okamžitě odezvu v celé západní Evropě a nadšené zprávy o tom nacházíme u kronikářů v různých zemích. Mezi prvními o události psali mnich Alberik (Albericus) z cisterciáckého opatství Trois-Fontaines (Chronica Albrici monachi Trium Fontium), Philippe Mousquet (Mousket nebo i Mouskés), rodák z Tournai (Chronique rimée), a anglický benediktinský mnich Matthew Paris (Chronica Majora).

Ludvík IX. triumfoval. Bylo mu pouhých pětadvacet, oficiálně však byl francouzským králem už třináct let. Jeho otec Ludvík VIII. nečekaně zemřel 8. listopadu 1226 v Montpensier, když se vracel z avignonského tažení proti heretikům na jihu Francie. Moci se iniciativně chopila královská vdova Blanka Kastilská, jíž nechyběla rozhodnost a státnická odvaha. Během několika týdnů stačila pohřbít manžela v klášteře Saint-Denis u Paříže a narychlo připravit v Remeši korunovaci dvanáctiletého syna, který usedl na trůn 29. listopadu 1226. Blanka za nedospělého potomka fakticky vládla, což se nelíbilo vlivné skupině šlechticů včetně těch, kteří náleželi k boční linii vládnoucích Kapetovců. Jeden z nich, Pierre Mauclerc (Pierre de Dreux zvaný Mauclerc), vévoda bretaňský a velký mecenáš katedrály v Chartres, organizoval proti regentce jednu vzpouru za druhou. Na svou stranu získal vlivné osobnosti, kupříkladu Filipa zvaného Hurepel, hraběte z Boulogne, nevlastního bratra Ludvíka VIII., a Thibauda IV. (Thibault de Champagne), mocného hraběte ze Champagne a Blois. K jeho spojencům patřil rovněž anglický král Jindřich III., jemuž Mauclerc složil v Londýně hold. Ovšem díky nezměrné energii a zřejmě i osobnímu šarmu královny-matky se v zemi podařilo nastolit klid a pořádek. [kráceno]

Získání trnové koruny patřilo k Ludvíkovým prvním velkým státnickým úspěchům. Arci-biskup Gautier Cornut neváhal prohlásit, že v dějinách lidstva nastala nové epocha. Jako si Kristus kdysi vybral na Východě Svatou zemi ke zjevení mysteria spásy, tak si nyní zvolil na Západě Francii k uctívání své koruny, symbolu ponížení a současně i vítězství. A vzácná památka tu zůstane až do konce světa, kdy ji andělé odnesou k Poslednímu soudu, aby ji ukázali všem, kteří se dostaví k posouzení hříchů i dobrých skutků. Relikvie už nikdy neopustila Paříž. Neohrozila ji ani francouzská revoluce, takže zájemci ji dnes mohou spatřit v pokladnici katedrály Notre-Dame, kam byla přemístěna v 19. století. Víra v její magickou moc přežila staletí; kupříkladu 19. května 1940 ji ulicemi Paříže neslo procesí, aby se Bohu připomnělo, že je dost důvodů k ochraně Francie před německou okupací. [kráceno]

S odstupem dvou let dorazily z Východu do Paříže další svaté předměty pocházející ze samých prapočátků křesťanství, což detailně popisuje dobová zpráva, za jejíhož autora bývá považován mnich Gérard de Saint-Quentin. Na jaře 1240 se Ludvík IX. doslechl o dalších zastavených relikviích, zejména velkém fragmentu Kristova kříže, který kdysi objevila svatá Helena v Jeruzalémě. A vyslal dva minority přímo k Balduinovi II., aby na něm vymohli právo k jejich vykoupení. Úkolem král záměrně pověřil členy řádu sv. Františka, protože trnovou korunu přinesli do Francie jejich konkurenti dominikáni. Mniši však cestou zjistili, že Kristův kříž se dočasně dostal do rukou templářů v Sýrii, a než se jim podařilo cokoliv v této věci zařídit, vyzískal ho od velmistra rytíř jménem Guido (Guy), který pobýval na Balduinově dvoře a u císaře si vymohl právo na jeho odkoupení. Guido věřitelům vystavil dodatečné dlužní úpisy a poté kříž přivezl v září 1241 do Francie a to společně se souborem dalších relikvií, jako byla krev ze zázračné ikony, kámen z Kristova hrobu, mléko Panny Marie, část hlavy Jana Křtitele, hlava sv. Blažeje, sv. Klementa a sv. Simeona, krev Krista, menší fragment ze svatého kříže a několik dalších ostatků. Ludvík IX. vzácné dary převzal před branami Paříže a sám pokorně nesl Kristův kříž do centra města. Ceremonie se opět zúčastnili jeho nejbližší za doprovodu mnoha kněží, řeholníků, šlechticů a rytířů.

Také oba františkáni, vyslaní Ludvíkem IX. do Kostantinopole, se v létě 1242 nevrátili do Paříže s prázdnýma rukama. Ve jménu francouzského krále vykoupili od Balduina II. poslední velký soubor ostatků, které pocházely z císařských sbírek. Mimo jiné šlo o část kopí, jímž setník Longinus proklál Kristův bok, purpurový (nachový) plášť, v němž byl Kristus korunován trním a rákos, který tehdy držel v ruce, Stephatonovu houbu, hůl Mojžíše a tzv. Vítězný či Triumfální kříž Konstantina Velikého, který byzantští císaři nosili s sebou do boje, aby si zajistili Boží přízeň při válečném tažení.

V červnu 1247 bylo vlastnictví všech relikvií ještě jednou definitivně stvrzeno smlouvou, kterou Balduin II. předal Ludvíkovi IX. v Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže. Jak se praví v dokumentu, francouzský král vše získal „jako dobrovolný a nezištný dar", který nicméně musel vykoupit „za velké množství peněz", protože relikvie zastavil byzantský císař „pro naléhavou potřebu konstantinopolské říše" různým věřitelům. O jak velkou částku šlo, nevíme. V umělecko-historických publikacích se často dočteme, že za Kristovu trnovou korunu bylo zaplaceno 135 tisíc liber (livrů), což je neskutečně obrovská suma. Abychom si o ní udělali konkrétnější představu, uveďme příklad. V roce 1254 se Ludvík IX. vracel z křížové výpravy domů a podle pamětníka, šlechtice Jeana de Joinville, došlo během plavby k diskusi o hodnotě lodi, na níž se panovník nacházel.

Námořníci tvrdili, že kdyby bylo plavidlo zcela nové, stálo by čtyři tisíce liber, nebo dokonce i víc. Z toho vyplývá, že částka za trnovou korunu by bez problémů postačila k postavení flotily, na niž by se vešla kompletní francouzská armáda! Ovšem relikvie by Paříž téměř zruinovala, zejména když nedlouho poté zakoupil Ludvík IX., rovněž za nemalé peníze, na Východě další cenné ostatky. Královy finanční prostředky nebyly neomezené. Podle Williama Chestera Jordana a Jeana Richarda se jeho roční příjem ve čtyřicátých letech 13. století pohyboval kolem 250 tisíc liber, z nichž valná část byla určena na provoz dvora. Možná ale nebyla pro tak zbožného vládce, za jakého bývá Ludvík Svatý považován, žádná oběť malá a do trnové koruny klidně investoval polovinu státního rozpočtu nebo se značně zadlužil...

Pravda je však taková, že částka 135 tisíc liber neodpovídá historické realitě a do moderní odborné literatury se dostala omylem. Z pramenů je známo, že k relikvii se pojil dluh ve výši 13 134 byzantských zlatých mincí čili hyperpyronů. Přepečlivý archivář a kanovník Sauveur Jérôme Morand v roce 1790 částku přepočetl na 156 900 liber. Měl tím ovšem na mysli libry své doby! Kurz ve středověku byl jiný. Jean de Joinville uvádí, že výkupné za Ludvíka IX., zajatého v roce 1250 v Egyptě, bylo stanoveno na milion byzantských zlatých mincí („un million de besanus d'or"), což podle něj představovalo půl milionu liber („cinq cent mille livres") ve francouzských penězích. V takovém případě by 13 134 zlatých, za které Nicolo Quirino v Konstantinopoli převzal Kristovu korunu do zástavy, bylo ve skutečnosti 6567 liber, což také nebyla zanedbatelná suma. Velkolepá svatba Ludvíka IX. s Markétou Provensálskou (Marguerite de Provence), konaná v roce 1234 v Sens, stála úhrnem 2526 liber. Jak ale vznikla ona tradovaná částka 135 tisíc liber? V podstatě ji vymysleli dva autoři v 19. století, Charles Rohault de Fleu-ry a Paul Riant. Rohault de Fleury v příloze knihy Memoire sur les instruments de la Passion z roku 1870 napsal, že v rodině Quirino (či Querini) v Benátkách se prý nachází směnka na „10 000 pépérins d'or" čili na deset tisíc hyperpyronů, za které poslové Ludvíka IX. vykoupili trnovou korunu. On sám ji ale nikdy neviděl, jen o ní slyšel od jednoho maltézského rytíře. Osm let poté hrabě Paul Riant ve svém monumentálním díle Exuviae sacrae Constantinopolitanae publikoval tuto informaci už jako ověřený fakt a tvrdil, že relikvie stála „10 000 hyperperes", což bylo podle jeho propočtu 135 tisíc franků („135 000 fr."). Údaj poté nekriticky převzali další badatelé s tím, že zcela pominuli, že zmíněný přepočet není ve středověkých librách. Jen o pár stránek dál Paul Riant ve své knize uvádí, že 550 liber ražených ve 13. století ve městě Tours odpovídalo v jeho době 12 430 frankům! Kurz v 19. století tedy byl 1 středověká libra = 22,6 franku a 135 tisíc franků bylo ve skutečnosti 5973 středověkých liber. Ani tato suma však neodpovídá tomu, kolik Ludvík IX. zaplatil.

Jestliže se k trnové koruně pojil dluh 13 134 hyperpyronů, pak působí nevěrohodně, že by se mazaný benátský podnikatel Nicolo Quirino spokojil s tím, že by od krále dostal jen 10 tisíc byzantských zlaťáků čili o čtvrtinu méně, než kolik investoval. V Benátkách navíc při vlastním jednání došlo ke zvláštní situaci, kterou popisuje dobový svědek, arcibiskup Gautier Cornut. Píše, že poselstvo bylo „důkladně připravené a vybavené penězi", ale přímo na místě se zjistilo, že jeho finanční prostředky nepostačují, a proto si vyjednavači museli v chvatu vypůjčit od francouzských kupců, které v Itálii náhodou potkali. Informace, kterou dosud všichni přehlíželi, je velmi podivná. Zdá se nepravděpodobné, že by Jacques de Longjumeau vyrazil z Paříže s menší hotovostí, než jaká byla nutně potřeba. Ludvíkovi IX. na Kristově koruně nesmírně záleželo. Proč by riskoval, že poslům budou chybět finanční prostředky? Z toho zřejmě vyplývá, že během předání peněz asi nastal radikální obrat - Benátčané chtěli víc, než bylo dohodnuto. Možná si jako šikovní obchodníci připočítali k dlužné částce tučné úroky, dopravu zástavy z Konstantinopole a třeba i skladování relikvie. Možná byla skutečným důvodem taktika, snaha Francouze odradit a trnovou korunu si natrvalo ponechat v pokladnici chrámu San Marco, což by městu přineslo značné renomé.

Čili nešlo o 10 tisíc, ani o 13 134 byzantských zlatých, ale o nějakou vyšší cenu. Řekněme, že v Paříži počítali s částkou 13 134 zlatých (asi 6 a půl tisíce liber), plus měl k tomu Jacques de Longjumeau navíc zálohu na nečekané výdaje, spojené s vlastním transportem a ochranou relikvie. Ovšem ani to všechno dohromady nestačilo k uspokojení benátských věřitelů. Kolik tedy požadovali? Historik Jacques Le Goff tvrdí, že skutečná částka není známa a patrně ji ani nikdy nezjistíme. Zajímavé však je, že se nám ze 13. století zachoval dosti přesný a poměrně věrohodný údaj, jemuž dosud nebyla věnována dostatečná pozornost, snad jen s výjimkou americké badatelky Donny L. Sadler. Alberik (Albericus) z cisterciáckého opatství Trois-Fontaines ve své kronice, kterou vedl asi od roku 1232, výslovně zaznamenal, že Ludvík IX. koupil trnovou korunu za 10 tisíc pařížských liber, tj. o tři a půl tisíce liber více, než na kolik byl vystaven dlužní úpis ze 4. září 1238, a další dva tisíce liber stála její doprava z Benátek do Paříže. Mnich Alberik zemřel krátce po polovině 13. století a mohl mít spolehlivé informace z generální kapituly svého řádu. V roce 1240 se Ludvík IX. obrátil na shromáždění opatů v Cîteaux a požádal je, aby byl v jejich klášterech na území Francie 11. srpen oslavován jako svátek translace Kristovy koruny. Takže její cena - dohromady zřejmě 12 tisíc liber - asi nebyla pro cisterciáky tajemstvím, a tak se o ní možná dozvěděl i zmíněný kronikář... [kráceno]