archiv detailskandál, nebo umění? cenzurování michelangelova posledního soudu ve vatikánské sixtinské kapli

Skandál, nebo umění? Cenzurování Michelangelova Posledního soudu ve vatikánské Sixtinské kapli

Při volbě nového papeže pozorovali po dva dny kardinálové ve vatikánské Sixtinské kapli působivou vizi Posledního soudu, jak ji namaloval Michelangelo Buonarroti. Jeho poselství o konci všech věků říká, že svět opustíme bez jakéhokoliv majetku a před tvář soudce předstoupíme zcela nazí. Když však vizi, propracovanou už středověkými teology, umělec namaloval, bylo dílo dodatečně cenzurováno.

Od jara 1535 chystal Michelangelo kartóny pro obrovitou fresku Posledního soudu a od ledna 1536 se začalo pracovat na úpravě východní stěny Sixtinské kaple. Byla nově obezděna cihlami, a to tak, aby se zeď nakláněla směrem šikmo dolů, a na povrchu se tak co nejméně usazovala špína a prach. Kvůli nákupu barev se umělec vydal až do vzdálené Ferrary, kde si opatřil vzácný lazurit na modrou barvu, která svojí svítivostí dominuje pozadí malby.

Michelangelův oficiální životopisec Giorgio Vasari tvrdil, že když byly hotové dvě třetiny budoucího díla, přišel se na práci podívat papežský ceremoniář Biagio da Cesena, a odcházel zděšen. Papeži žaloval: ty desítky a stovky nahých postav, které tam umělec namaloval, jsou prý naprostá nestoudnost. Něco podobného by se hodilo spíše do lázní nebo do krčmy, ale rozhodně nikoli do nejsvatější kaple.

Malíř se prý svému prvnímu kritikovi krutě pomstil. Vyobrazil ho jako ušatého krále Midase, jehož tělo v pekle ovíjí obrovský had, který s potěšením kouše do Biagiova mužství.

Michelangelova vize byla fascinující. V horní části jí dominuje postava Krista, jediná zalitá slunečním světlem. Gestem zatracení se spasitel odvrací od většiny lidstva a Panna Maria jako milosrdná ochránkyně lidí jen bázlivě pozoruje, co se vlastně děje, a rezignuje na jakékoliv přímluvy. Pohyb Kristovy pravice jako by roztáčel obrovský vír, do něhož jsou společně vrženi spasení i zatracení, andělé i ďáblové. I apoštolové působí, jako by byli šokováni.

Mnohé tu je jinak. Andělé třeba nemají křídla a nejsou éterickými bytostmi, naopak vypadají jako antičtí svalovci, kteří se navzdory své váze volně pohybují prostorem. Pohané se objevují společně s křesťany. Třeba antického převozníka Charóna, který se na jiných Posledních soudech neobjevuje, Michelangelo zpodobnil jako ďábla, který vozí hříšníky přes řeku zapomnění do pekla.

Vasari se právě kvůli Poslednímu soudu rozjel do Říma a před freskou, která byla odhalena v listopadu 1541, zůstal stát v napros -tém úžasu. Malíř jeho ocenění a podporu potřeboval. Sám byl přesvědčen, že dílem překonal vše, co do té doby vytvořil. Riskoval mnohé a při práci dokonce utrpěl vážný úraz, když spadl z vysokého lešení, což ho na čas vyřadilo z práce. K jeho zoufalství však Biagio da Cesena nezůstal sám, kdo měl pochybnosti.

Vatikánský sekretář Nino Sernini 18. listopadu 1541 napsal svému kardinálovi Ercolemu Gonzagovi, že freska je sice úžasná, ale podle některých zbožných mnichů jde o naprosto nevhodné dílo pro papežovu kapli. Nejméně deset postav je prý přímo dehonestujících. A Krista namaloval umělec moc mladého a bezvousého a vůbec z něj nevyzařuje majestát!

Další tvrdý odsudek Michelangelova pojetí zformuloval církevní kanovník Giovanni Andrea Gilio. Obviňoval malíře, že svévolně zobrazil některé postavy v rozporu se zavedenou tradicí a mate tím věřící, protož spojuje dohromady pravdu a vymyšlenosti.

Dne 26. října 1543 se sám papež rozhodl, že se vysloví k celé záležitosti. Alessandro Farnese neboli papež Pavel III. Michelangela obdivoval. Už několik dní po svém zvolení ho jmenoval vrchním architektem, sochařem a malířem s pevně stanoveným platem. Jednoznačně přede všemi prohlásil o Posledním soudu, že jde o úžasnou malbu, a vyjádřil svoji napros -tou spokojenost nad vykonaným dílem. Kritiky však neustaly.

Asi nejbolestivěji zapůsobil na Michelangela názor Pietra Aretina, benátského spisovatele, uměleckého kritika i obdivovatele kurtizán. Aretino uctivě oslovoval umělce „božský mistře", ale co se týká Posledního soudu, nebral si žádné servítky. V dopise z listopadu 1545 napsal, že freska je výrazem bezbožnosti, andělé nemají nic z posvátnosti a postavám chybí přirozený stud. I antičtí sochaři, když zobrazili akt Venuše, vždy zkomponovali sochu tak, aby si dlaní zakrývala choulostivá místa. Ale v Sixtinské kapli je vše obnaženo, což by vyvolalo skandál, i kdyby něco podobného bylo umístěno ve veřejném domě.

Nevíme, zda Aretino Michelangelovi dopis opravdu zaslal, ale v každém případě si svoje názory nenechal pro sebe a veřejně je pub -likoval. Poslední soud naopak vášnivě obhajoval Giorgio Vasari. Tvrdil, že umělec vytvořil fascinující vizi, jak konec světa asi bude vypadat, že lidská těla jsou dovedně namalována v nejrůznějších pozicích a ve správných proporcích, že divák spatří v kapli strhující drama, kde byly vystiženy veškeré vášně i radosti, naděje i strach z věčného zatracení.

O polemikách věděla celá Itálie. Když byl v Benátkách před inkvizičním tribunálem nařčen Paolo Veronese, že namaloval nepřístojným způsobem Poslední večeři Páně, bránil se tím, že jeho kolega Michelangelo v papežově Sixtinské kapli zobrazil všechny svaté nahé a bez jakékoliv uctivosti. Inkvizitor se však Michelangela zastal. Copak Paolo Veronese neví, že při posledním soudu předstoupíme před nejvyššího tak, jak jsme přišli na svět, a že soud nebude vůbec žádná legrace, jak by si benátský malíř možná rád představoval?

Pavel III. v listopadu 1549 zemřel. A jeho nástupci už tak okouzleni Posledním soudem nebyli. Papež Pavel IV. prý chtěl kvůli nahotě postav odstranit celou fresku ze Sixtinské kaple. Nicméně někteří vlivní kardinálové a znalci umění ho přesvědčili, že by to byla nenapravitelná škoda.

Otázka Sixtiny se poté dostala i na jednání tridentského koncilu, i když v oficiálních dokumentech zmíněna není. Dne 21. ledna 1564 se v Tridentu neboli Trentu sešlo kolegium několika kardinálů, kteří po jednání dospěli k obecně formulovanému: pokud obrazy v kapli nebo v jiných chrámech ukazují cokoli nemravného nebo zjevně falešného, pak by se to mělo zakrýt.

O dalších osudech velkolepého díla víme z vyprávění ve Vasariho životopisu Daniela z Volterry, který byl pověřen, aby choulostivá místa zamaloval. K jeho cti budiž řečeno, že tak učinil opravdu delikátně a s obrovským citem pro odkaz Michelangelova umění. Některé postavy sice nenávratně zmizely, ale u většiny byla nahota zakryta jen rouškou, vytvořenou metodou al secco, to jest provizorní malbou do suché omítky, což se naštěstí dalo moderními restaurátory v 90. letech minulého století odstranit.

Christian Hecht, největší odborník na umění doby protireformace, tvrdí, že zamalování choulostivých míst na Michelangelově fresce v papežově kapli mělo značný vliv na katolické myšlení ohledně vizuální výtvarné propagandy. Po vzoru Sixtinské kaple byla nahota zahalena i jinde.

V belgickém Gentu jsou dodnes v katedrále sv. Bavona k vidění dvě oltářní křídla s oblečenou Evou a Adamem, která dočasně nahradila originály Jana van Eycka, na nichž byly obě postavy nahé. A v kapli Brancacci ve Florencii v kostele Santa Maria del Carmine byly nádherné akty malíře Masaccia zakryty dodatečně namalovanou tkaninou, která se také dala naštěstí při restaurování před pětadvaceti lety odstranit.

Michelangelo byl v Sixtinské kapli cenzurován po dlouhých 430 let. Když v roce 1994 byla na fresce odstraněna většina dodatků Daniela z Volterry, prohlásil polský papež Jan Pavel II., že Michelangelův Poslední soud je „svatostánkem teologie lidského těla".

 

PhDr. Peter Kováč

Vitruální prohlídka Sixtinské kaple:

http://www.vatican.va/various/cappelle/sistina_vr/index.html

 

Doporučená literatura:

Christian Hecht, Katholische Bildertheologie der frühen Neuzeit (Studien zu Traktaten von Johannes Molanus, Gabriele Paleotti und anderen Autoren), Verlag: Mann (Gebr.), Berlin 2012; 608 stran, 2. přepracované vydání.

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru