historie detailrichard lví srdce – rytíř na královském trůnu (1157–1199), část ii.: akvitánský vévoda

RICHARD LVÍ SRDCE – rytíř na královském trůnu (1157–1199), část II.: Akvitánský vévoda

Richard byl jediným synem Jindřicha II., jemuž otec s ohledem na plánované dělení anjouovského impéria popřál určitou míru samostatnosti. V roce 1171 se dostal do popředí politického dění v Akvitánii po boku své matky Eleonory, když v Limoges položil základní kámen kláštera sv. Augustina. V červnu 1172 byl v klášterním kostele sv. Hilaria v Poitiers provolán vévodou akvitánským a přijal vévodské kopí a korouhev z rukou arcibiskupa z Bordeaux a biskupa z Poitiers. Posléze mu byl v Limoges svěřen prsten sv. Valérie, patronky Akvitánie.

V únoru 1173 se dostavil do Limoges Raimund V. z Toulouse, který složil lenní přísahu za své hrabství současně Jindřichu II., jeho dědici Jindřichovi Mladšímu i Richardovi jakožto vévodovi akvitánskému. Toutéž dobou se projednávaly podrobnosti uzavření sňatku nejmladšího syna anglického krále Jana s dcerou savojského hraběte Humberta III. z Maurienne. Při dělení anjouovského impéria se zpočátku s Janem vůbec nepočítalo, proto získal přezdívku Bezzemek. U příležitosti zásnub mu ale otec slíbil hrady Chinon, Loudun a Mirebeau, tradiční apanáž mladšího syna hraběte z Anjou.

Proti tomuto rozhodnutí se vzepřel Jindřich Mladší, poněvadž zmíněné pevnosti se nacházely na území, jemuž měl jednou vládnout. Požadoval, aby mu otec předal Normandii, Anglii nebo Anjou, přičemž zdůraznil, že jeho nároky podporuje i francouzský král a šlechta v Normandii i Anglii. Jindřich II. pochopil, že se proti němu chystá vzpoura. Ujistil se o zabezpečení svých hradů v Akvitánii a vydal se s nejstarším synem do Normandie. Ten mu však v Chinonu utekl do Paříže, kam se za ním odebrali i jeho bratři Richard a Geoffrey. Pouze královna Eleonora byla zadržena, když se v mužském převleku pokoušela následovat v útěku své syny. Ludvík VII. se tehdy snažil zavděčit Richardovi tím, že ho pasoval na rytíře.

V květnu 1173 se rozpoutal konflikt, který vážně ohrozil další existenci anjouovského impéria. Jindřich II. musel čelit nejen svým synům a francouzskému králi, ale též flanderskému hraběti Filipovi a skotskému králi Vilému Lvu. Nakonec svou říši uhájil, ale jen díky tomu, že se jeho protivníci nebyli schopni dohodnout na společném postupu. K rozhodujícímu zlomu došlo v červenci 1174, když byl zajat skotský král a skončila válka v Anglii. Nejdéle vzdoroval otci Richard, který stál v čele vzbouřenců v hrabství Poitou. Ale jakmile se dozvěděl, že spolu oba králové uzavřeli příměří, dostavil se k otci, vrhl se mu k nohám a prosil o odpuštění.

Dne 30. září 1174 byl v Montlouis uzavřen mír mezi Jindřichem II. a jeho syny, který obnovil předválečné poměry. Ludvík VII. zde figuroval pouze jako prostředník. Jindřich Mladší se musel smířit s tím, že Jan dostane hrady a důchody v Anglii, Normandii i Anjou. Na druhou stranu Jindřich II. uznal oprávněnost stížností, které ke vzpouře daly podnět, a přiznal svým synům peněžní rentu. Jindřich Mladší měl dostat dva hrady v Normandii a 15 000 liber v anjouovské měně, Richard dvě sídla a polovinu důchodů z Akvitánie a Geoffrey polovinu důchodů z Bretaně. Nakonec se synové anglickému králi zavázali, že vůči němu nebudou vznášet žádné další nároky.

Richard a Geoffrey složili otci lenní přísahu za přiznaná sídla a důchody. Od svého nejstaršího syna Jindřich II. odmítl lenní hold přijmout, neboť Jindřich Mladší byl králem, a spokojil se s převzetím záruky. Na prohranou válku nejvíce doplatila královna Eleonora, která po svém zajetí při pokusu o útěk do Paříže zůstala pod přísným dohledem až do konce manželova života. Můžeme se domnívat, že vedle francouzského panovníka to byla právě ona, kdo podněcoval syny ke vzpouře proti otci. Manželství anglického královského páru bylo poznamenáno četnými Jindřichovými nevěrami, které mohla královna nést stejně těžce jako skutečnost, že byla odříznuta od politického rozhodování.

Richardovi se podařilo získat otcovu důvěru, ať už díky houževnatému odporu v poslední fázi války, nebo naopak upřímné lítosti, kterou projevoval při pokání. V každém případě ho Jindřich II. již v lednu 1175 vyslal do Akvitánie, aby potlačil další vzpouru místní šlechty. Právě v této době sbíral mladý akvitánský vévoda cenné vojenské zkušenosti, které mohl později využít při křížové výpravě. Vyznamenal se zejména dobytím hradu Castillon-sur-Agen v srpnu 1175, jehož posádka se vzdala po dvouměsíčním obléhání. V květnu 1176 zvítězil v bitvě u Saint-Maigrin a společně s Jindřichem Mladším, kterého mu otec vyslal na pomoc, oblehl a dobyl Châteauneuf. Na podzim téhož roku Richard doprovázel z Poitiers do přístavu Saint-Gilles svou sestru Janu, která se měla provdat za sicilského krále Viléma II.

V červnu 1177 předložil Jindřich II. svému francouzskému suverénu provokativní požadavky. Vznesl nárok na francouzský Vexin, který měl být v jeho pojetí věnem Ludvíkovy dcery Markéty, a na město Bourges se závislým územím v Berry jakožto věnem její sestry Alice. Zatímco Markéta byla provdána za Jindřicha Mladšího, Alice žila od svého zasnoubení s Richardem v roce 1169 na dvoře Jindřicha II., ale zůstávala stále svobodná. Francouzský panovník tuto situaci nelibě nesl a v otázce odkládání sňatku se odvolal k papeži. V září 1177 se do Rouenu dostavil papežský legát a vyhrožoval Jindřichovi II. uvalením interdiktu na jeho území, pokud Alice nebude za Richarda provdána. Při dojednání mírové dohody na hranicích Normandie 21. září 1177 se kuriální politika spokojila s Jindřichovým planým slibem ohledně uzavření manželství, neboť hlavní pozornost se soustředila na uspořádání křížové výpravy.

Richard tedy zůstával nadále svobodný a měl volnou ruku v Akvitánii, kde se snažil usměrňovat neustále revoltující šlechtu. V roce 1179 získal pověst neporazitelného vojevůdce, když během pouhých tří dnů dobyl hrad Taillebourg, jenž byl považován za nedobytný. Dne 1. listopadu 1179 se v Remeši konala korunovace nového francouzského krále Filipa II. Jeho otec Ludvík VII. byl krátce před touto událostí stižen mrtvicí a ochrnul, nicméně smrt ho vysvobodila teprve 18. září 1180. Na pohřeb se dostavili synové Jindřicha II. a složili Filipovi II. lenní přísahu za svá panství: Jindřich Mladší za Normandii a Anjou, Geoffrey za Bretaň a Richard za Akvitánii.

Na počátku 80. let 12. století se Richard stále aktivně věnoval zjednávání pořádku v Akvitánii. Koncem léta 1182 se projevily další příznaky krize anjouovského impéria. Jindřich Mladší vznesl svůj staronový požadavek, aby mu byla postoupena Normandie či nějaké jiné panství, což jeho otec odmítl. Mladý král reagoval tradičně útěkem na francouzský dvůr. Jindřich II. odmítal synovi svěřit jakékoli pozemky, ale získal si ho nabídkou velmi atraktivní peněžní renty. Jindřich Mladší se tedy vrátil k otci a společně s ním oslavil Vánoce v Caen.

V lednu 1183 na dvorském shromáždění v Le Mansu vyšlo najevo, že Jindřich Mladší se začal vměšovat do záležitostí akvitánského vévodství. Jeho spor s Richardem anglický král vyřešil, ale vzápětí došlo k další roztržce. Jindřich Mladší, Richard a Geoffrey přísahali poslušnost a věčnou věrnost svému otci

a zavázali se, že navždy zůstanou věrni rozdělení území tak, jak si to jejich otec představuje. Poté Jindřich II. požadoval, aby jeho dva mladší synové složili lenní přísahu svému nejstaršímu bratrovi jako dědici vrchní vlády nad anjouovským impériem. Richard to odmítl učinit. Podle jednoho soudobého svědectví se posléze nechal přesvědčit, ale Jindřich Mladší pro změnu odmítl jeho lenní hold přijmout.

Jindřich II. patrně doufal, že se mu prostřednictvím lenních svazků podaří zajistit, aby jeho synové v budoucnu při správě svých panství spolupracovali. Požadavek složení lenní přísahy akvitánského vévody do rukou anglického krále byl však naprosto bezprecedentní. Podle původního uspořádání z roku 1169 měl Richard držet Akvitánii přímo od francouzského krále, jak bylo doposud obvyklé. Richardovu postoji se tedy nelze divit. Jeho spor s Jindřichem Mladším přerostl v únoru 1183 v otevřenou válku. Na stranu mladého krále se přidal Geoffrey, zatímco starý král Jindřich II. vyrazil na pomoc Richardovi. Povstání neposlušných synů bylo zažehnáno 11. června 1183, když Jindřich Mladší v Martelu podlehl úplavici.

 

Helena Krischke

 

Pokračování:

http://www.stavitele-katedral.cz/richard-lvi-srdce-%E2%80%93-rytir-na-kralovskem-trunu-1157%E2%80%931199-cast-iii-nejiste-dedictvi/

 

Předchozí část:

http://www.stavitele-katedral.cz/richard-lvi-srdce-%E2%80%93-rytir-na-kralovskem-trunu-1157%E2%80%931199-cast-i-puvod-a-detstvi/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru