Praha: Hrady Václava IV. – kniha Františka Záruby o vyvrcholení vývoje hradní architektury 14. věku

Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze vydal v Nakladatelství Lidové noviny další svazek řady Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium. Kniha Františka Záruby „Hrady Václava IV.“ s podtitulem „Od nedobytného útočiště k pohodlné rezidenci“ je již jejím sedmnáctým svazkem.

Římsko-německý a český král Václav IV. je známý především svou láskou k lovu a k bohatě iluminovaným rukopisům. Ve své době vlastnil jednu z největších soukromých knihoven ve střední Evropě, bohužel máme o její podobě málo informací. Pouze několik dochovaných manuskriptů, které se dnes nacházejí v zahraničí, je dnes důkazem, jak výjimečná musela být.

Václav IV. se ale nezajímal jen o rukopisy, což dokazuje Zárubův text. Ten přináší další, i když ne ve všem zcela nový pohled na umění Václavovy doby, konkrétně na hradní architekturu, na jejíž výslednou podobu měl panovník z rodu Lucemburků bezpochyby určitý vliv.

Autor přibližuje problematiku hradů nejen Václava IV., ale i jeho dvorského okruhu, tedy hradů, jejichž vznik, resp. přestavba byla spjata s osobnostmi králových dvořanů a „milců“. Téma je navíc o to zajímavější, že se právě v prostředí královských hradů uplatnily i nejodvážnější myšlenky Petra Parléře.

Hrady Václava IV. můžeme považovat za vyvrcholení vývoje hradní architektury 14. století. Většina staveb vznikla v posledních dvou dekádách 14. věku, po roce 1400, kdy byl Václav sesazen z římsko-německého trůnu, ztratil panovník zájem o nové stavby, výjimkou je dokončení Točníku a novostavba Nového hradu u Kunratic.

V úvodu autor nabízí přehled dosavadního bádání. Téma je tak obsáhlé a literatura k němu tak bohatá, že se Záruba omezil jen na nejdůležitější a „nejvlivnější“ práce, které se věnují hradům Václava IV. nejen po stránce historické, ale i umělecké (manželé Menclovi, Tomáš Durdík).

Václavovy hrady nevnímá Záruba samostatně, ale v kontextu hradní architektury 14. století. I proto věnuje pozornost hradům Jana Lucemburského a především pak Karla IV. (Karlštejn, Kašperk, Radyně a další), kterými byl Václav ovlivněn, a staly se pro něj výchozím bodem.

Pozornost je věnována rovněž dvorské huti Václava IV. Ve skutečnosti se jednalo o několik samostatně organizovaných hutí a také řadu relativně samostatně působících kameníků, kteří pracovali na králových zakázkách. Svůj podíl na výsledné podobě dvorského umění měl bezpochyby také Petr Parléř a částečně i svatovítská huť.

Nejrozsáhlejší část publikace je samozřejmě věnována hradům Václava IV. Čtenář se tak postupně seznámí se „všemi“ významnými reprezentativními stavbami Václavovy doby, od Starého paláce Pražského hradu až po poslední Václavovou stavbu, Nový hrad u Kunratic.

Záruba přibližuje vývoj jednotlivých staveb, největší důraz je pak kladen na jejich podobu z období vlády Václava IV. Představuje samozřejmě i současnou podobu vybraných staveb, zejména pak těch částí, které pocházejí ze sledovaného období.

Pojednáno je i o stavbách, které se bohužel do současnosti nedochovaly (Králův dvůr, Hrádek na Zderaze), resp. dnes se jedná o zříceniny. Celkově můžeme konstatovat, že jde o velice zajímavé stavby, z nichž některé i dnes působí monumentálním a reprezentativním dojmem (kupř. Točník).

Záruba zařadil do knihy také text věnovaný stavbám ve věnných městech, která získala Václavova druhá manželka Žofie Bavorská (Mělník, Chrudim, Vysoké Mýto…). Jedná se sice o pouhý nástin, ale přesto je více než zřejmé, že zmíněné stavby souvisí s dvorským uměním.

Poslední část knihy představuje hrady dvorského okruhu Václava IV., hrady dvořanů a milců římsko-německého a českého krále. Často se jednalo o příslušníky nižší šlechty, kteří získali od krále významnou funkci a výstavbou, resp. přestavbou svých hradů se chtěli vyrovnat vysoké šlechtě.

Nejreprezentativnější stavbou je hrad Krakovec, který si nechal vystavět přední králův milec Jíra z Roztok. Tento hrad se svou velikostí vyrovná obdobným stavbám vysoké šlechty a po stránce architektonické a výtvarné je dokonce překonává.

Velkou proměnou prošla na přelomu 14. a 15. století také úroveň bydlení. Pozornost se zaměřovala především na obytné a reprezentativní části hradu, především palác, který se stavěl často blízko vstupu do hradního areálu. Do středu zájmu se dostal kupř. reprezentativní věžový palác s dvěma velkými sály nad sebou. Hlavní funkce hradů již nebyla obranná, ale stavba měla sloužit hlavně k pohodlnému bydlení. Tento proces je i proto označován jako cesta „od hradu k zámku“.

Velkým plusem publikace je její fascinující, i když černobílý obrazový doprovod. Téměř tři stovky fotografií, plánků a nákresů doplňují hlavní text. Autorem téměř všech fotografií a také kreseb je samotný Záruba.

Kniha „Hrady Václava IV.“ jasně ukazuje, že hrady spjaté s osobností římskoněmeckého a českého krále Václava IV. a jeho dvorským okruhem byly ve své době výjimečnými stavbami, kterými dávali jejich majitelé najevo nejen své postavení a moc. I když je publikace určena hlavně poučenému čtenáři, dostane jistě každý po přečtení Zárubova textu chuť se na některý z představených hradů vypravit.

Marek Zágora

František Záruba, Hrady Václava IV. Od nedobytného útočiště k pohodlné rezidenci, Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis, Historia et historia artium vol. XVII, Univerzita Karlova v Praze v Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014, 438 stran, doporučená cena 359 Kč