PETER KOVÁČ: Vilém z Ryžmberka a pozdně goticka archa z Velhartic

Peter Kováč: Vilém z Ryžmberka a pozdně goticka archa z Velhartic, publikováno poprvé v: Umění, 40, 1992, č. 6, s. 424-431; res. něm. s. 430-431 (Vilém von Riesenberg und der spatgotische Altar von Velhartice).

 

Zusammenfassung:

Mit dem spätgotischen Altar aus der Pfarrkirche der Geburt Mariae in Velhartice (Welhartitz, südwest Böhmen), heute in dem Sammlung der Nationalgalerie in Prag, hat sich eine Reihe von tschechischen Medievalisten befasst. Die Gründe dieses Interesses hat Albert Kutal in seiner monumentalen Arbeit über die gotische Kunst in Böhmen aus dem Jahre 1972 lapidarisch zusammengefasst, wenn er geschrieben hat, dass "für weitere Entwicklung der südböhmischen Skulptur hat wahrscheinlich der Meister des Altars aus Velhartice eine beträchtliche Bedeutung gehabt, da an seine Schaffung teilweise der grösste spätgotische Schnitzer der Südböhmen, der Meister der Beweinung uns Žebrák, angeknüpft hat."

Dieser Artikel befasst sich speziell mit der Frage des Stifters. Scheinbar ist in dieser Rücksicht alles klar. Die Forscher ohne Ausnahme schreiben dieses Werk dem adeligen Geschlecht Švihovský von Riesenberg zu, konkret seinem bedeutendsten Repräsentanten Půta, welcher am königlichen Hofe von Wladislaus Jagellone das wichtige Amt eines Landesrichters bekleidete.

Dieses entspricht jedoch nicht der Logik der historischen Fakten. Vor allem das Herrschaftsgut Velhartice hat nicht den Švihovský gehört, wie es sich irrtümlich in der kunsthistorischen Literatur tradiert. In der Milte des 15. Jahrhunderts hat es nämlich nach den Herren von Hradec Děpolt von Riesenberg gekauft, ein Adeliger aus einer Nebenlinie der Herren von Riesenberg, welche sich ursprünglich von Dolany schrieb. Noch vor seinem Tod im Jahre 1474 hat er Velhartice an seine Söhne Vilém und Půta übergeben. Von beiden Brüder haben wir nur sehr wenige Berichte. Seit 1487 wird als Herr von Velhartice in den Quellen nur Vilém erwähnt. Er ist 1505 ohne Erben gestorben und Velhartice übergehen in die Hände von Lev von Rožmitál. Es ist eben Vilém von Riesenberg, wen wir überzeigend für Auftraggeber des Altars aus Velhartice halten können. Die Kirche der Geburt Mariae, in deren Presbyterium der Altar gestanden ist, hat sich er ebenso wie sein Vater und seine Mutter zur letzten Ruhestätte erwählt.

Im Inventar der Pfarrgemeinde aus dem Jahre 1625 (der Autor der Eintragung beruft sich jedoch auf eine ältere Verzeichnung aus dem Jahre 1509) wird Vilém von Riesenberg zwischen den Wohltäter und Mäzenen der Kirchen in Velhartice ageführt. Půta Švihovský von Riesenberg wird dagegen nicht erwähnt, was auch die Möglichkeit ausschliesst, dass er dieses Werk dem benachbarten adeligen Geschlecht für die Kirche seines Schutzheiligen widmete. Vilém von Riesenberg gehörten auch die Wappen, welche ursprünglich am Altar waren und heute verschwunden sind.

Neben den Herren Švihovský von Riesenberg, den Rožmitál in Blatná und den Černín von Chudenice erscheint also zwischen den bedeutenden adeligen Auftraggeber in Südwestböhmen ein neuer Name - Vilém von Riesenberg.

Die Tätigkeit des Meisters des Allars aus Velhartice wird sich in Südwestböhmen nicht auf diesen einzigen Auftrag beschränkt haben. Schon Antonn Liška in 1963 hat mit der Wirkung der Werkstatt und ihrem unmittelbaren Einfluss die Madonna aus Křištín, die Heilige unbekannter Herkunft in den Sammlungen des Museums der Hauptstadt Prag, und die Heilige aus Pohůrka. heute in der Alšova jihočeská galerie in Hluboká verbunden. Eine lockende Möglichkeit für Erweiterung der Produktion der Werkstatt bieten auch die Skulpturen in Volenice in der Nähe von Strakonice (Strakonitz) an, Madonna und zwei Assistenzfiguren der hl. Peter und Paul. Für die Madonna finden wir eine Analogie mit der Madonna aus Křištín, von dem Altar aus Velhartice und mit der Heiligen aus den Sammlungen des Museums in Prag, für den hl. Paul kann eine interessante Parallele mit dem Apostel hinter dem hl. Johannes Evangelist in der Szene des Todes Mariae aus Eggendorf, heute in den Sammlungen des Museums in Linz, entdeckt werden. Die Eggendorfer Reliefs, wie es schon in der Literatur beginnend mit J. Kropáček nicht bloss einmal angeführt worden ist, sind dem Altar ans Velhartice sehr nahe, so dass man sogar über eine einzige Werkstatt nachdenken kann.

Die meisten Forscher einigen sich auf einem schwabischen Ausgangspunkt des Meisters von Velhartice. Diese Vermutung kann durch ein unauffälliges Detail bestätigt werden, welches die Ikonografie der Madonna betrifft, die auf einem Mondsichel mit Frauengesicht steht. Andrzej Grzybkowski, welcher sich mit diesem Thema zum letzten Mal auf den Seiten der Zeitschrift Das Münster (1988) befasste, hat konstatiert, dass solche Fälle in Schwaben, Franken und Oberrheingebiet erscheinen. Ihre Zahl kann erweitert werden, es handelte sich z. B. um ein beliebtes Motiv der Erhartschen Werkstatt in Ulm.

Für die Madonna ans Velhartice bietet sich also eine Erweiterung der Erwägungen von Albert Kutal und weiterer Forscher aber die Beziehung des Schnitzers zur Schaffung von Michel und Gregor Erhart an. Lasst uns hier ergänzen, dass die Draperie der Madonna aus Velhartice aus der Kentniss der hl. Scholastika im Schrein des Altars in Blaubeuren herausgeht. Wahrscheinlich in UIm hat sich also der Meisler aus Velhartice nicht nur den Stil, sondern auch ikonographische Tradition angeeignet, welche er dann in Südwestböhmen zur Geltung gebracht hat. Auch an den Füssen der Madonna aus Křištín liegl nämlich ein Mondsichel mit Frauengesicht.

 

 

Kompletní český text studie:

Když Jan Bialostocki recenzoval slavnou knihu André Chastela o umění a humanismu v renesanční Florencii, ocenil výrazně badatelovo přispění k pádu legendy o Lorenzovi Nádherném jako štědrém kulturním mecenáši. Ernst Gombrich pak psal doslova o šoku nad tím, jak málo zakázek s ním lze spojil, začneme-li podrobně analyzovat dobové prameny. (1)

Z tohoto konkrétního zjištění plyne závěr, že osobnostem hrajícím klíčové místo ve společnosti a politice nelze jaksi automaticky přisoudil i obdobné postavení ve vztahu k umění. Chtěli bychom v tomto článku prokázat, že v případě pozdně gotického oltáře z farního kostela Narození P. Marie ve Velharticích, dnes ve sbírkách pražské Národní galerie, došlo neoprávněně k takovému ztotožnění důležitého uměleckého díla s významnou postavou dobové politické scény, jakou byl Půta Švihovský, který zastával od roku 1479 až do své smrti v roce 1504 úřad nejvyššího zemského sudí a patřil k nejmocnějším mužům v jagellonských Čechách. (2)

Vůbec poprvé připsal objednávku archy šlechtickému rodu Švihovských z Ryžmberka (psáno též z Risenberka. Riesenberga, Rýzmberka) Karel Chytil a jeho argumenty poté přijali bez kritických výhrad všichni další badatelé. (3)

Podívejme se nyní podrobněji na jeho důkazy.

První z nich byl předpoklad, že Švihovští vlastnili Velhartice. Půtův syn Jindřich však v Pojednání o rodě pánův Švihovských, kde popisuje rozsah rodového majetku, uvádí, že jeho otec vlastnil „Švihov, Rabí. Horažďovice, knížectví Kozelské, arcibiskupství Roudnické, Střelu, Bezděkov. Herštejn, jiných pustých zámků a tvrzí mnoho." (4) Vynechává Velhartice a zcela právem. V polovině 15. století je totiž po pánech z Hradce zakoupil Děpolt z boční větve Ryžmberských, která se psala z Dolan. (5) Ve třicátých letech se s tímto šlechticem setkáváme na dvoře císaře Zikmunda, jenž ho štědře odměňoval za věrné služby. V letech 1445 až 1448 zastával úřad purkrabího Pražského bradu. Jako odpůrce Jiřího z Poděbrad byl členem Strakonické jednoty a později i Jednoty zelenohorské. Zemřel v roce 1474 a byl pohřben ve velhartickém kostele Narození P. Marie společně se svojí manželkou Kateřinou z Lamberka, která zesnula již o čtyři roky dříve. Ještě za svého života předal velhartické panství synům Vilémovi a Půtovi. (6) V roce 1487 se jako pán Velhartic v pramenech cituje už pouze Vilém. (7) Jeho bratr Půta byl v této době již mrtev nebo získal jiný majetek. Vilém zemřel v roce 1505, byl pohřben jako jeho otec v kostele Narození P. Marie a Velhatice poté přecházejí do rukou Zdeňka Lva z Rožmitálu. (8)

Karel Chytil se tedy mýlil: Švihovským Velhartické panství nikdy nepatřilo.

Druhým Chytilovým důkazem byly erby údajně Švihovských z Ryžmberka původně umístěné na oltáři. V roce 1940 je Jaroslav Pěšina uvádí jako zmizelé a o jejich existenci víme vlastně jen ze zmínky Karla Hostaše a Ferdinanda Vaňka v sušickém soupisu památek. Oba ale píší pouze o erbech „pánů z Risenberka“. (9) Myslím si, že leckoho už mohla v tomto okamžiku napadnout otázka, proč zde byly pouze znaky Ryžmberských. když dílo měl objednávat Půta Švihovský. Na jiné zakázce pocházející přibližně ze stejné doby, velkém kamenném sanktuáři v kostele Nanebevzetí P. Marie v Nezamyslicích, totiž Půta neopomněl připojit i erb své manželky. Ten má také klíčové místo také v heraldické výzdobě klenby hradní kaple na Rabí, radikálně přestavené Půtou Švihovským a nově vysvěcené 18. listopadu 1498.(10) Dobroslava Menclová, která poprvé přímo spojila velhartický oltář s Půtou, psala, že jej věnoval kostelu ve Velharticích společné se svou ženou Bohunkou z Lomnice. (11) To by mělo logiku, kdyby na predele archy byl i její znak. Ale o něm se nikdo nezmiňuje! Co se týče Hostaše a Vaňka, pak je nutno uvést i to, že ve velhartickém kostele připomínají kromě archy i jiné památky spojené s Ryžmberskými a v žádném případě nejde o Švihovské. Patří k nim například náhrobník Děpolta a jeho ženy. (12)

Vraťme se však k Chytilovi – byl to on, kdo erby „pánu z Risenberka“ spojil výhradně se Švihovskými, a to společně s chybným předpokladem, ze byli i majiteli Velhartic. Taková jednoznačná identifikace je však sporná, neboť jak poznamenává August Sedláček při rozboru erbu Švihovských z Ryžmberka v Českomoravské heraldice, i „páni z Dolan (1339 Protiva a Jindřich, 1378- 1391 Půta, l. 1440 Děpolt) též se hlásí k tomuto erbu a od 15. století se psali z Ryžmberka." (13) Zmíněný Děpolt je nám známý vlastník Velhartic. Sedláčkovo tvrzení lze doložit i srovnáním erbu na Děpoltově náhrobníku ve Velharticích a pečeti na listině z 16. července 1479, kterou bratři Vilém a Půta udělují městská práva svým poddaným v Hrádku (14) s erbem Půty Švihovského na náhrobníku v Horažďovicích nebo na tzv. Votivním obraze Švihovských, určeným J. Chlíbcem jako Půtův epitaf. (15) Že přitom nešlo o přímé příbuzné Švihovských, svědčí sám Jindřich Švihovský v už citovaném Pojednání, kde doslova uvádí: „Pošli jsme od těch, kteří jsou se ze Skály psali, ježto z mnoha těch, když jsou všichni zemřeli, přišel rod na jediného pana Půtu, kterýž sloul Švihovský." (16) Měl tím na mysli svého otce, vrstevníka Viléma a Půty, bratří z Ryžmberka a na Velharticích.

Shromážděná fakta přesvědčivě dokazují, že argumenty, uváděné Karlem Chytilem pro připsání velhartického oltáře Švihovským z Ryžmberka, nejsou přesvědčivé. Z rozboru J. Pěšiny. A. Lišky, J. Homolky. A. Kutala a J. Müllera víme, že velhartická archa vznikla kolem roku 1500 nebo už v 90. letech 15. století. V této době potom připadá v úvahu ve Velharticích jako objednavatel oltáře pouze Vilém z Ryžmberka, od roku 1487 jediný majitel velhartického panství. Pokud bychom i nadále trvali na Půtovi Švihovském, museli bychom složitě předpokládat, že dílo věnoval sousednímu rodu Ryžmberských pro jejich patronátní kostel ve Velharticích. Takový dar by nepřipadal v úvahu za jeho předchůdce. Půtův poručník Vilém mladší z Rabí, byl oporou politiky Jiřího z Poděbrad, zatímco Vilémův otec Děpolt patřil k jejím odpůrcům. Sousedské styky mezi Rabím a Velharticemi byly tehdy určité minimální. Později mohly být vzájemné kontakty již přátelské, z písemných pramenů o nich ale nic nevíme. Tuto méně pravděpodobnou alternativu však lze vyloučit, a to nejen tím, že na oltáři chyběl erb Půtovy manželky, který bychom tu jinak předpokládali.

Šťastnou náhodou se nám totiž zachoval seznam dobrodinců a mecenášů velhartických kostelů. Přehled se sice nachází v inventáři farnosti až z roku 1625, ale autor zápisu se odvolává – což je velmi důležité – na starší údaj z roku 1509. (17) Kdyby Půta Švihovský věnoval do Velhartic velký oltář, nemělo by tu jeho jméno scházet. On však v seznamu uveden není. Zato tam najdeme „Vilíma z Ryžmberka“. Patřil dokonce k těm, kteří se o farní kostel mimořádně zasloužili. To vcelku není nic překvapivého, když víme, že Ryžmberkové na Velharticích si toto místo vybrali jako rodové pohřebiště. Ostatně úzký vztah majitelů velhartického panství k místním kostelům máme doložen už od 14. století. Přesto je Vilémovi věnována mimořádná pozornost, dokonce větší než třeba jeho slavnějšímu následníkovi Lvovi z Rožmitálu.

K Vilémovým významným počinům totiž patřilo založení tří svobodných domů kaplanských, „aby v nich kaplané přebývali bez všeliké překážky.“ (18) Žel záznam je trochu skoupý na fakta, která by nás v souvislosti s archou mohla případné zajímat. Nicméně při zmínce o třetím kaplanovi se nadace konkrétně vztahuje „k oltáři sv. Anny v kostele Velhartickém.“ Shodou okolností zde najdeme dodnes plastiku sv. Annu Samétřetí. jež by svými rozměry (výška 92 cm) dobře odpovídala centrální figuře ze skříně bočního oltáře. Jaromír Homolka ji přesvědčivě datuje před nebo kolem roku 1500. (19) Ačkoliv nejde o práci Velhartického mistra nebo jeho dílny, byť takové vazby byly volně naznačovány, doba jejího vzniku časově odpovídá objednávce archy pro kněžiště. Nabízí se lákavá souvislost o možné spojitosti mezi fundací kaplanek (a tím tedy štědrou podporou kaplanů Vilémem z Ryžmberka) a pořízením nových oltářů pro velhartický chrám. (20)

Případnou kladnou odpověď však komplikuje záznam Augusta Sedláčka, který ve své monumentální práci o českých hradech uvádí, že bratři Vilém a Půta z Ryžmberka „prodali roku 1478 plat na jednom domku ve Velharticích ke kaplanství sv. Anny.“ (21) Pokud k nadání došlo skutečně v 70. letech 15. století, nemohla s ní bezprostředně souviset socha sv. Anny Samétřetí, pro niž by byla taková datace příliš časná. To se samozřejmě týká i velhartické archy. Sedláček necituje pramen pro své tvrzení, a tak si nelze přímo ověřit jisté rozpory, vyplývající ze srovnání jeho zprávy s údaji v inventáři z roku 1587. Ten totiž Půtu při této příležitosti nepřipomíná, z čehož lze nepřímo soudil, že k nadaci došlo až po roce 1487. kdy už byl z obou bratří majitelem Velhartic pouze Vilém. Sedláček také uvádí pouze jeden domek ke kaplanství sv. Anny, zatímco v inventáři jsou zmíněny tři domy, z nichž jeden se vztahuje k oltáři sv. Anny.

Nicméně i bez vyřešení těchto nejasností lze Viléma z Ryžmberka dosti spolehlivě považoval za objednavatele velhartické archy. Shrňme ještě jednou naše argumenty: Vilém byl majitelem velhartického panství, měl značný zájem o zdejší farní kostel Narození P. Marie, a tento sakrální prostor – v jehož centru velhartická archa kdysi stála – si vybral stejně jako jeho otec a matka za místo posledního odpočinku a konečně podpořil štědrým nadáním místní kaplany, jejichž úřad byl bezprostředně spojen s funkčností oltářů. Erby „pánů z Risenberka“ na predele archy, jak se o nich zmiňuje Hostaš s Vaňkem, patřily bezpochyby jemu. Vedle Rožmitálů na Blatné, Černínů z Chudenic a Švihovských z Ryžmberka se tak mezi významnými šlechtickými donátory objevuje v jihozápadních Čechách nové, zatím v uměnovědné literatuře neznámé jméno. I když nechceme nijak přecenit roli donátora přesto mu (nebo jeho rádcům) nelze upřít zásluhu, že se koncem 15. století objevilo ve Velharticích důležité řezbářské dílo, které výrazně zapůsobilo na další vývoj sochařství v tomto regionu. Naše zjištění nijak neusnadňuje konkrétní dataci díla, než jakou nabízí stylový rozbor. Lze jen dodat, že rok 1505, kdy Vilém umírá, je nejzazší možný termín.

K současnému stavu bádání o Mistru Velhartické archy připojme ještě dvě drobnější poznámky. První z nich se týká dalšího možného rozšíření katalogu autorova díla nebo jeho dílny, a to konkrétně o tří plastik ve Volenicích na Strakonicku. (22) K důkladnějšímu posouzení Madony a dvou asistenčních figur sv. Petra a sv. Pavla by však bylo nezbytné jejich restaurování, zejména sejmuli pozdějších nánosů přemaleb. Nicméně zdá se, že jde o kvalitní práce. Zejména srovnání hlavy volenické Marie s Madonou z Křištína (připisovanou Velhartickému mistru) a Madonou ze skříně Velhartické archy prozrazuje dosti přesvědčivě vzájemné souvislosti, počínaje stylizací tváře a konče řezbou vlasů. Schéma drapérie u volenické sochy vychází z obdobně pojatého pláště světice ve sbírkách pražského muzea, dalšího pravděpodobného autorova díla, které s ním spojil A. Liška. (23) Analogie pro sv. Petra a Pavla s postavami apoštolů na křídlech Velhartické archy nejsou sice tak zřejmé, ale obdobné typiky tváří tu více méně objevíme. Pro sv. Pavla lze najít zajímavou paralelu s apoštolem stojícím za sv. Janem Evangelistou ve scéně Smrti P. Marie z Eggendorfu, dnes ve sbírkách muzea v Linci. Eggendorfské reliéfy, jak už bylo v odborné literatuře počínaje Jiřím Kropáčkem nejednou uvedeno, mají k oltáři z Velhartic velmi blízko, takže je možno uvažovat o jedné dílně.

Naše druhá poznámka podporuje dosavadní úvahy badatelů o švábské orientaci Velhartického mistra. Lze ji dále doložit i nenápadným detailem, který zatím ušel pozornosti. Týká se ikonografie Madony ve skříni archy. Ta stojí na půlměsíci, jenž má podobu ženské tváře. Takových příkladů bylo ve speciální ikonografické literatuře zatím publikováno pouze osm. Tématem se podrobně zabýval polský historik umění Andrzej Grzybkowski ve studii „Assumpta“ s ženskou lunární maskou, která vyšla nejprve v polském sborníku Sztuka i ideologia XV. wieku a nedávno znovu v poněkud upravené podobě na stránkách časopisu Das Münster. (25) Upozornil v ní, že častěji bývá použita tvář považovaná za podobu démona, Turka, blázna či připomínku Starého zákona, ale nejblíže pravdě bude převládající názor nacházející v ní biblického Adama. Vzácnější ženská lunární maska je obecně chápána jako Eva, ale Guldan vyslovil i názor, že by mohlo jít o alegorii Frau Welt, (26) Andrzej Grzybkowski však snesl řadu přesvědčivých důkazů pro interpretací ženské tváře jako biblické Evy, což ostatně ani Guldan zcela nevylučoval. V naší souvislosti je zajímavé jiné autorovo zjištění: ženská lunární maska se objevuje výlučně ve Švábsku, Francích a na horním Porýní. Shromážděné příklady se vztahují nejčastěji k švábskému sochařství.

Nicméně k podobnému závěru je nutno přistupoval opatrně, už proto, že Grzybkowski pracuje pouze s několika příklady a neuvádí ani další, dříve publikované např. Wilhelmem Vögem v katalogu berlínských sbírek. Patří mezi ně i Madona Ochranitelka připsaná Gregoru Erhartovi, zničená v roce 1945. (27) Nepřipomínáme ji náhodou. Obecně lze konstatovat, že ženská tvář na půlměsíci byla oblíbeným motivem erhartovské dílny, a to konkrétně v podobě velmi blízké té, která se objevuje i u nohou velhartické Madony. Nabízí se tak rozšíření úvah Alberta Kutala o vztahu řezbáře k tvorbě Michela a Gregora Erharta. (28) Snad náš autor znal i jejich nejslavnější společné dílo, oltář v Blaubeuren (kolem 1493 až 1494). Drapérie velhartické sochy vychází ze znalosti sv. Scholastiky z jeho skříně a také ženská lunární maska je ve svých detailech odvozena z tváře na půlměsíci blaubeurenské Madony, jen se zdá poněkud měkčeji modelovaná a poetičtější. Tento drobný detail pak umocňuje i dosavadní uvažování o přímém spojení Madony z Křištína v jihozápadních Čechách s dílem Mistra Velharlické archy, tak jak ho navrhoval A. Liška a J. Homolka. (29) I u jejích nohou totiž objevíme na půlměsíci lyrickou ženskou tvář, zcela obdobně stylizovanou jako ve velhartickém případě.

Možná byl Velhartický mistr švábským řezbářem a osvojení si „blaubeurenského stylu“ by mohlo naznačovat, že se ještě v polovině 90. let 15. století pohyboval v okolí Ulmu. Odtud mohla vést jeho cesta od jihozápadních Čech. Ostatně nebyl sám, kdo se tehdy ubíral podobným směrem. Anton Legner upozornil na značný význam Švábska pro aktuální sochařskou produkci v bavorském a rakouském Podunají, kde se zejména dvě práce erhartovské rodiny staly "velkými švábskými magnety": Ukřižovaný v kostele sv. Martina v Landshutu a Madona Ochranitelka ve Freuensteinu v Horních Rakousích. (30) Náš autor měl jisté řadu možností, jak se dozvědět i o sousedním regionu s obnovenou těžbou drahých kovů, ležícím na spojnicích důležitých obchodních cest, kde zbohatlé šlechtické rody systematicky budovaly svoje dominia s širokým hospodářským zázemím. Ale mohl to být i tvůrce původem z této oblasti a prostě vyškolený ve Švábsku nebo i jinak ovlivněný dílem rodiny Erhartů. Připomeňme si, že např. sochař a malíř Martin Kriechbaum, uznávaná osobnost pasovského umění (tedy v bezprostřední blízkosti jihozápadních Čech, které měly s Pasovem přímé obchodní spojení), poslal svého syna v roce 1498 do učení ke Gregoru Erhartovi, jenž už tehdy z Ulmu přesídlil do Augšpurku. (31) Ovšem bez archivních pramenu, které se žel nedochovaly, mohou být tyto úvahy jen hypotetické, stejné tak jako je záležitostí našich představ, jak k objednávce archy konkrétně došlo a jaký byl vlastně vztah Viléma z Ryžmberka k dílně, která zakázku do Velhartic dodala. Pokud by se i ostatními badateli potvrdilo námi navrhované rozšíření autorova díla o sochy ve Volenicích, zjevně patřící k jednomu křídlovému oltáři, pak se zdá, že přímé působení Velhartického mistra v jihozápadních Čechách nebylo jen jeho krátkou životní epizodou. Našel tu jistě řadu zakázek, což ostatně prokazují i další jemu připsaná díla, zejména kvalitní Madona z Křištína. Naproti tomu za dovoz přímo ze Švábska můžeme považovat pozdně gotický oltář, z něhož se dodnes zachovala sv. Anna Samatřetí – stál v boční lodi kostela Narození P. Marie, jemuž dominovala velhartická archa v kněžišti. (32)

 

Poznámky:

 

1.

J. Bialostocki, Sztuka i humanizm florencki, in; Sztuka i myśl humanisticzna. Warszawa 1966, s. 61; E. H. Gombrich, Norm and Form. Phaidon, Oxford, 1985, čtvrté vydání, s. 52.

 

2.

Velhartická archa byla v roce 1902 zakoupena pro sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, od roku 1949 byla nejprve zapůjčena a později i převedena do majetku Národní galerie v Praze. Dnes je vystavena ve stálé expozici Starého českého umění v Jiřském klášteře v areálu Pražského hradu. Základní literatura: K. Hostaš a F. Vaněk, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Sušickém. Praha 1900, s. 153; K. Chylil, K vývoji středověkého malířství českého. Dílo II, 1904, s. 120; K. Chytil. Malířstvo pražské 15. a 16. věku. Praha 1906. s. 141; J. Pečírka, Plastika, in: Dějepis výtvarného uměni v Čechách I (redakce Z. Wirth). Praha L931, s. 236; J. Pešina, Studie k pozdně gotickému baroku. Památky archeologické XXXXI. 1940, s. 70; J. Pěšina, Pozdně gotické deskové malířství v Čechách. Praha 1940, s. 131n, 145, 149, 188; A. Kutal, Gotické sochařství v Čechách a na Moravě. 1940. s. 70; A. Matějček, D. Líbal, A. Kutal, České uměni gotické I, 1949, s. 77; J. Pěšina, Česká malba pozdní gotiky a renesance. Praha 1950, s. 44, 144; V. Denkstein a F. Matouš, Jihočeská gotika. Praha 1953, s. 61, 79, 101 a 113; J. Kropáček, Na okraj katalogu Mittelalterliche Bildwerke im Oberösterreichische Landesmuseum. Uměni VIII. 1960. s. 424; D. Menclová, Rabí, Praha 1960, s. 30; A. Liška, Vztahy českého sochařství k západnímu na rozhraní 15; a 16. století. Umění XI, 1963, s. 235; Jihočeská pozdní gotika 1450-1530, kat. výstavy v Alšové jihočeské galerii na Hluboké, Hluboká 1965, s. 52, 138n, 143n, 152, 162, 188n, 202nn, 280; J. Pěšina a J. Homolka, K otázkám umění dunajské školy. Uměni XIV. 1966, s. 371; A. Kutal, K výstavě Jihočeská pozdní gotika. Uměni XIV, 1966, s. 225n; J. Homolka, Pozdně gotické sochařství a malířství ze sbírek Národní galerie v Praze, in; Kost. Praha 1966, s. 27; J. Homolka, Die südböhmische Plastik der Spätgotik, in: Werden und Wandlung. Linz I967. s. 182, 184; J. Pěšina, Paralipomena k dějinám českého malířství pozdní gotiky a renesance. Umění XV, 1967, s. 325; J. Homolka, K některým otázkám středoevropské plastiky 15. století. Umění XVII. I969, s. 564; Ch. Salm, Malerei und Plastik, in: Gotik in Böhmen (redakce K. M. Swoboda). München 1969, s. 395; J. Homolka a H. Rulíšek, Rzezba gotycka poludniowych Czech, kat. výstavy v Národním muzeu v Krakově. Krakow 1973, s. 8; A. Kutal, České gotické umění. Praha 1972. s. 167; J. Homolka, Sochařství, in: J. Homolka, J. Krása, V. Mencl, J. Pěšina, J. Petráň, Pozdně gotické uměni v Čechách (1471-1526). Praha 1984, druhé upravené vydání, s. 194, 199, 203; J. Homolka, Pozdně gotické sochařství, in: Dějiny českého výtvarného uměni. 1/2, (redakce R. Chadraba a J. Krása). Praha 1984, s. 545n.; H. Rulíšek, Gotické uměni v jižních Čechách, kat. výstavy v Národní galerii v Praze. Praha 1989, s. 32; J. Müller, Některé předpoklady raného díla Mistra reliéfu Oplakávání Krista ze Žebráka. Umění XXXVIII, 1990, s. 20, 23, 25 a 26.

 

3.

K. Chytil, K vývoji ... 1904 (cit. v pozn. 2), s. 120.

 

4.

A. Sedláček, Páně Jindřicha z Ryžmberka Pojednání o rodě pánův Švihovských. Věstník královské společnosti nauk, 1886. Praha 1887, s. 80.

 

5.

A. Sedláček. Hrady, zámky a tvrze království českého XI. Praha 1807. s. 208. K Děpoltovi z Ryžmberka: M. Kolář, Rod pánů Švihovských z Riesenberka. Tábor 1892; A. Sedláček, Švihovský z Ryžmberka, in: Ottův slovník naučný, XXIV. Praha 1906, s. 884; V. Holý, Růst a rozklad rodového majetku Švihovských z Rýzmberka a pánů z Rožmitálu, in: Minulostí Plzně a Plzeňska III. Plzeň 1960, s. 57.

 

6.

J. Emler, Pozůstatku desk zemských Království českého. Praha 1872, II. s. 365.

 

7.

A. Sedláček, Hrady XI (cit. v pozn. 6), s. 115.

 

8.

Letopočet úmrtí podle nápisu na náhrobku ve velhartickém farním kostele viz M. Kolář, Nápisy ze XIV., XV. a XVI. věku na Plzeňsku, Klatovsku a Prácheňsku. Památky. Listu pro archeologii a historii. Praha 1874. s. 648.

 

9.

J. Pešina, Pozdně gotická ...1940 (cit. v pozn. 2), s. 131n. Erby dnes skutečně nejsou patrné, viz J. Kotrba, Zpráva o restaurováni gotické predelly velhartického oltáře. Praha 1976, archiv Národní galerie v Praze. K. Hostaš a F. Vaněk, Soupis ... 1900 (cit. v pozn. 2), s. 156.

 

10.

K sanktuáři viz .J. Hořejší. Katalog architektury. Jihočeská pozdní gotika. Hluboká 1965, s. 112. Výklad erbů v původní hradní kapli na Rabí, M. Kolář, Rod pánu Švihovských z　Risenberka. Tábor 1892, s. 32. K vybavení kaple za Půty Švihovského viz též P. Kováč, Rekonstrukce pozdně gotického sousoší z Rabí. Umění XXXVII, 1989, s. 289.

 

11.

D. Menclová, Rabí. Praha 1960, s. 30.

 

12.

K. Hostaš a F. Vaněk, Soupis ... 1900 (cit v pozn. 2).

 

13.

A. Sedláček a M. Kolář, Českomoravská heraldika, II., Praha 1925, s. 27.

 

11.

Listina je uložena v Okresním archivu Klatovy, fond Hrádek.

 

15.

J. Chlíbec, Náhrobek Půty Švihovského a jeho symbolika v kontextu pozdně gotické náhrobní plastiky, Umění XXXI. 1983, s. 30.

 

16.

A. Sedláček. Páně Jindřicha... (cit. v pozn. 4). s. 79.

 

17.

Inventář velhartické farnosti z roku 1625, Okresní archív Klatovy, fond Farní úřad Velhartice.

 

18.

Antiqissimum Inventarium et Memorabilia Paroch. Velharticensis de A. 1587. Okresní archiv Klatovy, fond farní úřad Velhartice.

 

19.

J. Homolka, in: Jihočeská pozdní gotika ... 1965 (cit. v pozn. 2), s. 186n.

 

20.

Lexikon für Theologie und Kirche, 5. díl, Frieburg 1960, s. 1328 definuje pojem kaplana takto: „in späteren Mittelalter Bez. für den Inhaber einer der häufigen an Kapellen oder Altären gestifteten Messpfründen."

 

21.

A. Sedláček. Hradu XI (cit. v pozn. 6), s. 115.

 

22.

J. Homolka, in: Jihočeská pozdní gotika ... 1965 (cit. v pozn. 2), s. 143, o nich píše v souvislosti s vlivem Kefermarktského oltáře.

 

23.

A. Liška, Vztahy ... 1963 (cit v pozn. 2), s. 235. Viz též J. Homolka, Sochařství ... 1984 (cit. v pozn. 2), s. 247 –světici z Muzea hl. města Prahy určil jako sv. Kateřinu sienskou.

 

21.

J. Kropáček, Na okraj katalogu ... 1960 (cit. v pozn. 2), s. 424; podrobný rozbor J. Homolka, in: Jihočeská pozdní gotika ... 1965 (cit. v pozn. 2), s. 144n.

 

25.

A. Grzybkowski, Wariant ikonograficzny Assunty s kobeica maska lunarna. in: Sztuka i ideologia XV. wieku (redakce P. Skubiszewski). Waszawa 1978, s. 441, a A. Grzybkowski, Maria über der Frau im Monde, Das Münster, 1988. s. 302.

 

26.

E. Guldan, Eva und Maria. Eine Antithese als Bildmotiv. Graz-Köln 1966, s. 104.

 

27.

W. Vöge, Beschreibung der Bilderwerke der christlichen Epochen. Königliche Museen zu Berlin, 4. díl, 2. vydání. Berlin 1910, s. 34, obr. 74 (středorýnská plastika kol. 1420), s. 49, obr. 100 (Gregor Erhart). K Madoně Gregora Erharta viz M. Baxandall, The Limewood Sculptors of Renaissance Germany. Yale University Press. New Haven a London 1980, s. 294n, detailní foto půlměsíce obr. 68. Zde i jiný příklad půlměsíce s ženskou lunární maskou -Madona Gregora Erharta kol. 1500 z Augšpurku, obr. 73. s. 130. Dalším může být malá ulmská Madona ze 70. let z muzea v Berlíně - Dahlem, inv. č. 7073.

 

28.

A. Kutal, K výstavě ... 1966 (cit v pozn. 2), s. 225.

 

29.

A. Liška, Vztahy ... 1963 (cit. v pozn. 2), s. 235 a J. Homolka, in: Jihočeská pozdní gotika ... 1965 (cit v pozn. 2), s. 138 a 139.

 

30.

A. Legner, Plastik, in: Die Kunst der Donauschule 1490-1540, katalog výstavy, Linz 1965, s. 240.

 

31.

M. Baxandell, The Limewood Sculptors ... (cit v pozn. 27). s. 275.

 

32 .

J. Homolka konstatoval řadu obdob v ulmské plastice konce 15. století –viz J. Homolka in: Jihočeská pozdní gotika... 1965 (cit v pozn. 2), s. 187. Nejpřesvědčivěji to dokládá srovnáni se sv. Annou z Rottweilu a pak se sv. Annou z Lainz a Stettenu – viz G. Otto, Die ulmer Plastik der Spätgolik. Reutlingen 1927, s. 147n, obr. 157, s. 255. obr. 291, s. 196, obr. 216.