PAVOL ČERNÝ: Knižní malba ve Francii za vlády Ludvíka IX. a pozdních Kapetovců a její památky v českých a moravských knihovnách a archivech

Pavol Černý

(ročník 1942), docent dějin umění na Univerzitě Palackého v Olomouci, se systematicky věnuje středověkým rukopisům. V roce 2004 publikoval v nakladatelství Academia obsáhlou knihu Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa, věnovanou dvěma významným iluminovaným rukopisům z 11. století, kde objevně uplatnil vedle umělecko-historických metod i znalost textové kritiky, liturgie, paleografie, kodikologie a numismatiky. Velkou kulturní událostí se na Moravě v roce 2006 stala jím připravená výstava Du bon du coeur v prostorách nového Arcidiecézního muzea v Olomouci. Divákům nabídla více než sto středověkých francouzských uměleckých děl, která se nacházejí v soukromých i státních sbírkách České republiky. Nejobjevnější část expozice byla věnována knižní malbě. Černému se podařilo shromáždit a odborně zpracovat na třicet vzácných iluminovaných kodexů. Část z nich patří do produkce malířských dílen, které působily v Paříži a v severní části Francie ve 13. století a představují nemalé umělecké bohatství. (PhDr. Peter Kováč)

Pavol Černý, Knižní malba ve Francii za vlády Ludvíka IX. a pozdních Kapetovců a její památky v českých a moravských knihovnách a archivech, publikováno poprvé v knize: Peter Kováč, Kristova trnová koruna (Paříž, Sainte-Chapelle a dvorské umění Svatého Ludvíka), edice Stavitelé katedrál 2, Praha 2009, s. 295 - 303.

Poté, co se v architektuře severní Francie objevily v polovině 12. století vyzrálé formy nového pojetí, nazývaného gotikou, trvalo v malířství delší dobu, než se tento styl prosadil naplno. Rozhodující role ve zdlouhavém procesu připadla knižní iluminaci pařížských dílen za vlády kapetovského krále Ludvíka IX. Její zatím nejúplnější zmapování a systematickou klasifikaci předložil už před třiceti lety americký badatel Robert Branner. Produkce iluminovaných rukopisů dosáhla v hlavním městě monarchie nebývalé intenzity, nicméně její rozmach lze zaznamenat i v některých provinčních centrech, zejména ve franko-vlámské oblasti, ale i v Normandii. Paříž byla stálou rezidencí panovníka, místem působení významných církevních hodnostářů a v neposlední řadě i sídlem nově zřízené univerzity, požívající respekt v celé Evropě. V tomto sociálním a kulturním prostředí nutno hledat zájemce o knihy vybavené případně i malířskou výzdobou. Vysoká poptávka po nich mohla být ve svých kvantitativních, ale i kvalitativních nárocích splněna pouze po závažných organizačních změnách v provozu písařských a malířských dílen, pro které se stala charakteristickou specializace a racionální dělba práce, jak o tom svědčí i systém půjčování textových předloh, zvaných „pecia", určených ke kopírování. Masová produkce knih v Paříži za vlády Ludvíka IX. se týkala v první řadě biblických textů, uplatňovaných nejen tradičně pro potřeby liturgie, ale i pro studium teologie, jehož významným centrem byla právě tamní univerzita. V zájmu sjednocení výuky a studia bylo nutné vytvořit novou textovou redakci bible, jež proběhla v několika etapách a na podíleli se na ní především příslušníci dominikánského řádu. Prvním výsledkem těchto unifikačních snah byla tzv. „pařížská bible", která se brzy stala normou a šířila se rychle i do ostatních oblastí tehdejší Francie. Je rozpoznatelná i svou vnější podobou, podmíněnou výše naznačenými změnami výrobního procesu, který probíhal už nikoli v klášterních skriptoriích, ale ve „světských" dílnách, provozovaných laiky a specializovaných na jednotlivé pracovní úkony, včetně iluminátorské výzdoby. Pro „pařížské bible" je charakteristický jednosvazkový kodex, menšího, obvykle oktávového formátu, stejně jako užití velmi tenkého pergamenu a dále mikroskopicky drobného, tzv. „perličkového" písma. Jejich malířská výzdoba byla poměrně skromná, omezovala se v podstatě na počátky jednotlivých biblických knih, což při absenci dnes běžného obsahového přehledu sloužilo v první řadě jako praktická pomůcka při hledání v textech. Nicméně vedle těchto užitkových vydání biblí, určených hlavně pro studijní účely, byla i nadále rozvíjena starší tradice velkých, obvykle několikasvazkových cimelií, které plnily zejména reprezentativní funkci a zpravidla byly zdobené bohatou knižní malbou, tvořenou velkými malovanými iniciálami na počátcích jednotlivých knih. Zcela zvláštní kategorii středověké knižní kultury ve Francii představují tzv. „bibles moralisées", které můžeme označit v podstatě za obrázkové rukopisy, jež byly kromě dominujících miniatur, inspirovaných kompozičně soudobými sklomalbami-vitrajemi, vybaveny pouze stručnými doprovodnými texty. Tento jinak nepříliš hojně zachovaný a spíše exkluzivní typ iluminovaných biblí patří mezi nejluxusněji vybavené knižní exempláře tehdejší doby, které si mohli dovolit objednat pouze bohatí klienti, rekrutující se vesměs z prostředí královského dvora.

Vedle početných a mnohotvárných vydání biblí se v rámci produkce iluminovaných knih v Paříži doby Ludvíka IX. uplatnil i žaltář představující sbírku 150 žalmů, připisovaných tradicí starozákonnímu židovskému králi Davidovi. Tento typ knih, který obsahuje zpravidla bohatou iluminátorskou výzdobu, plnící nejen praktickou funkci rozčlenění textu do osmi liturgických úseků, ale ceněných i pro estetickou hodnotu, byl velmi oblíbený v kruzích zbožných laiků a patřil například ke standardnímu vybavení každé vznešené dámy. Kromě toho byly v rámci tehdejší knižní produkce Francie, resp. Paříže, zastoupeny i další textové kategorie. Z nich zde zasluhují zmínku vedle patristické literatury a pestrého výběru světských žánrů především románové skladby, zachované převážně už ve francouzštině, i rukopisy s právnickými texty, jako důsledek koncentrace studia civilní i kanonické jurisdikce v Paříži, vedle italské Boloně jejich druhém největším centru středověké Evropy.

Mimořádně bohatá a intezivní produkce iluminovaných rukopisů ve Francii, a zejména v Paříži za vlády krále Ludvíka IX., byla podle mínění badatelů poznamenána ve své první půli především kvantitativními faktory, zatímco druhá část je pozoruhodná spíše kvalitativní úrovní. Jinými slovy, v knižní malbě zmíněné první fáze, kdy v hlavním městě kapetovské monarchie rozvíjel současně a paralelně svou činnost velký počet dílen písařů a knižních iluminátorů (Branner předpokládal existenci deseti až dvanácti dílen, z nichž byl schopen identifikovat šest), je ještě obtížné najít nějaký jednotný či společný stylistický projev. Nehledě na velkou kvalitativní různorodost se zde vedle dožívajících románských idiomů a návaznosti na rozkvétající umění vitrají uplatňovaly i vývojově pokročilejší prvky stylu tzv. „žlábkovaných" záhybů (Muldenfaltenstil), „stylu Biblí moralisées" či jiných obtížněji definovatelných a identifikovatelných proudů, podmíněných různým uměleckým původem a školením iluminátorů, přicházejících do hlavního města francouzského království i ze vzdálenějších oblastí. Naproti tomu knižní malba v Paříži druhé poloviny vlády Ludvíka IX., tj. počínaje zhruba padesátými léty 13. století, už vykazuje ve svém formálně stylistickém podání stejně jako v kvalitě určité sjednocující tendence, jež podle některých badatelů opravňují mluvit o „pařížském stylu". Jeho vyhraněná varianta rozvíjená umělci, kteří pracovali především pro krále a jeho dvůr rovněž v technice nástěnné malby a okenních vitrají, ale i zlatnictví a řezby do slonoviny, byla pak označena za „styl Ludvíka Svatého". Pro něj je charakteristická především zjemnělá figurální typika lidských postav elegantních linií, štíhlých proporcí a graciézní pohybovosti, jejichž zjednodušelý oděv je řasen do velkých, přehledných a častokrát „mísovitě" tvarovaných záhybů, reagujících na tělesné tvary pod sebou.

Mezi zachovanými památkami tohoto stylu z knižní malby patří mezi k nejreprezentativnějším některé bohatě iluminované rukopisy, spojované přímo s osobou krále Ludvíka IX., případně jeho nejbližším okolí. Především jde o mimořádně luxusně vybavené žaltáře. Jeden z nich, uložený v pařížské Bibliothèque nationale de France pod signaturou Ms. lat. 10525, je známější pod běžnějším označením jako Žaltář svatého Ludvíka. Tento výjimečný rukopis, který vznikl nepochybně v pařížské dvorské dílně někdy mezi lety 1260 a 1270, je kromě osmi historizujících iniciál zdoben nanejvýš pozoruhodnou řadou 78 velkých celostránkových miniatur (zachovanou nicméně neúplně), týkajících se starozákonních textů a provedených třemi či čtyřmi iluminátory. Podle jednoznačných indicií patřil skutečně do soukromého majetku Ludvíka IX., který si z něj zřejmě četl pravidelně během svých soukromých modliteb a náboženských meditací. K těmto religiózním praktikám byl tento později kanonizovaný panovník veden už od mládí, neboť to byly právě texty žalmů, na kterých se učil číst, jak bylo ostatně v tehdejší době běžné a jak dokazuje zachovaný exemplář staršího žaltáře uloženého v Leydenu (Universiteitsbibliotheek, ms. lat. 76), který patřil jeho matce Blance Kastilské. Podle názorů některých badatelů mohl král jako objednavatel vlastního žaltáře zasáhnout i do ikonografické koncepce některých jinak neobvyklých zobrazení tohoto luxusního kodexu. Uvedené okolnosti však nelze na druhé straně přeceňovat, neboť zájem Ludvíka IX. o knihy byl motivován dle všeho pouze praktickou potřebou a v jeho případě nelze ještě rozhodně mluvit o bibliofilském zájmu v klasickém slova smyslu, tak jak se to projevilo například v prostředí francouzského dvora za pozdějších panovníků z rodu Valois, vášnivých sběratelů a skutečných kultivovaných znalců luxusně provedených knih. Další žaltář, uložený ve sbírkách Fitzwilliam Museum v Cambridge (Ms. 300), vznikl patrně současně se Žaltářem svatého Ludvíka ve stejné dvorské dílně a dostal se do držení Isabelly Francouzské, sestry Ludvíka IX.

Bohaté miniatury obou žaltářů vykazují mnohé příbuzné rysy s vitrajemi v Sainte-Chapelle jak kvalitou a stylistickým podáním, tak některými nápadnými motivy, v první řadě častým uplatňováním architektonických schémat, parafrázujících „rayonnantní" proud tehdejších sakrálních staveb. Podobnosti s monumentální výzdobou skleněných oken v prestižní svatyni založené a preferované Ludvíkem IX. je však možné zjistit i ve fragmentálně zachovaném exempláři bible (nebo žaltáře), který byl na počátku 17. století v majetku krakovského kardinála Maciejowského, jenž ho pak daroval perskému vladaři Šáhu Abbásovi Velikému, aby posléze nalezl své místo v proslulé newyorské Pierpont Morgan Library (M 638). Impozantní série téměř tří set velkých miniatur líčících události Starého zákona prozrazuje přehlednými kompozicemi výrazně monumentální cítění, které by mohlo naznačovat, že výzdoba rukopisů nebyla vlastní doménou jejich tvůrců, kteří navíc podle nejnovějších poznatků nepocházeli z Paříže, nýbrž nejspíš z některého severofrancouzského centra. Vedle špičkové kvality jsou miniatury ceněny i jako bohatý pramen ikonografických informací o dobových reáliích každodenního života.

Prostřednictvím iluminací z pozdního období vlády Ludvíka IX., reprezentovaných velmi kvalitně v evangeliáři určeném pro Sainte-Chapelle a uloženém v pařížské BibliothEque nationale de France (ms. lat. 17326), vyústil pak tento vývoj do další vrcholné fáze knižní malby v Paříži, rozvíjející se však už po smrti panovníka během poslední čtvrtiny 13. století a spojované se slavným iluminátorem Mistrem Honoré. Tento první jménem známý malíř francouzské gotiky, doložený i v dobových dokumentech a působící v metropoli kapetovské monarchie na samém sklonku 13. století, posunul výrazně vývoj tamní knižní malby nejen další kultivací elegantní lineárnosti a pohybové preciozity postav, ale zejména snahou o diferenciaci jejich vnitřních emocí a psychiky, stejně jako novým důrazem na plastické hodnoty, či konečně doposud nevídaným obohacením a zjemněním barevné palety. Z ruky tohoto velkého umělce pochází nepochybně výzdoba tří nanejvýš významných rukopisů: breviáře Filipa Sličného v pařížské Bibliothèque Nationale (lat. 1023), dále luxusního exempláře Gratianových Decretalií v Tours – Bibliothèque municipale (ms. 558) a konečně opisu traktátu Somme le Roi v londýnské British Library (Add. Ms. 54180). Styl Mistra Honoré silně poznamenal iluminátorskou produkci nejen v Paříži, ale i v některých významnějších centrech mimo hlavní město, zejména v severní Francii a Lotrinsku. Na jeho výtvory pak navazuje Jean Pucelle, další významná postava francouzské knižní malby, který byl činný mezi léty 1319–1334, ponejvíce pro královskou klientelu, jak dokládá výzdoba brevíře královny Jeanne d’Evreux v Metropolitan Museum of Art v New Yorku (The Cloisters Collection, ms. 54.1.2), brevíř rodiny Beleville či bible Roberta de Billyng. Oba posledně jmenované rukopisy jsou uloženy v Paříži v Bibliothèque nationale de France (lat. 10483/84 a lat. 11935). Těmito iluminacemi byl dovršen vývoj vrcholně gotického malířství ve Francii nejen plynulou návazností na starší domácí tradici, ale i zájmem o nové formální hodnoty, především o zobrazení lidské postavy v její přirozené objemovosti a její umístění do prostorově přesvědčivé scenerie, které byly stimulovány zejména recentními podněty z Italského trecenta.

Rukopisy pocházející z území středověké Francie a případně opatřené malířskou výzdobou se objevovaly mnohdy už krátce po svém vzniku i v jiných evropských zemích. Iluminace těchto cimelií pak mohly přispět k poznání nových uměleckých trendů, které se zrodily ve Francii a příležitostně inspirovaly i domácí tvůrce. Rovněž sbírky v České republice se mohou pochlubit poměrně uceleným a reprezentativním souborem středověkých iluminovaných rukopisů francouzské provenience, u nichž však doba a způsob akvizice jsou vesměs obtížně zjistitelné. Mezi těmito cimeliemi, které vznikly během druhé a třetí čtvrtiny 13. století, tj. v období vlády Ludvíka IX., jednoznačně dominují biblické texty. Pocházejí jak ze zatím blíže nezjištěných severofrancouzských center, tak z Paříže. Do první skupiny patří tzv. Bible Arnošta z Pardubic z olomoucké Vědecké knihovny (M III 2), kterou pražský arcibiskup získal během některého z častých pobytů ve Francii, či dále tzv. Burgundská bible z knihovny arcibiskupského zámku v Kroměříži (21 132/O/c V2), která navzdory svému dnes už nepřijatelnému adjektivu „burgundská" vznikla rovněž v kapetovské severní Francii někdy ve 2. čtvrtině 13. století. Nepochybně přímo pařížské provenience jsou i další rukopisy, ať už jde o tzv. Bibli Jana z Dražic z knihovny Národního muzea v Praze (XV A 6), o jiný exemplář bible z kapitulní knihovny v Olomouci (CO 183) nebo dále o příklady glosovaných vydání biblických textů, zachovaných však neúplně, jako jsou exempláře opět z kapitulní knihovny v Olomouci (CO 75, a CO 78) nebo z knihovny Národního muzea v Praze (XII B 12). Druhou, svým textovým typem výraznou skupinu knih importovaných z Francie tvoří sbírky kanonického práva, chované v olomoucké kapitulní knihovně, jako je např. ze severní Francie pocházející opis Compilationes (CO 589) nebo pařížský exemplář Summa de titulis od Henrica da Segusio (CO 204).

Tři zmíněné rukopisy si zaslouží větší pozornost. Především bible z Olomouce (CO 183) doposud nezaslouženě unikala odborné pozornosti. Její malý formát stejně jako tzv. perličkové písmo ji řadí do zmíněné kategorie „kapesních biblí", přičemž pařížský původ zde navíc potvrzuje i textová struktura. Na rozdíl od většiny „kapesních biblí" je olomoucký exemplář vybaven bohatými iluminacemi, které pozůstávají z 82 velkých iniciál vždy na počátku jednotlivých knih a jsou výsledkem spolupráce dvou malířů, jimž asistovali pomocníci. Iniciály zaujmou přinejmenším ze dvou důvodů. Předně je to jejich ikonografie, odchylující se v mnoha ohledech od běžných ilustračních schémat příslušných biblických knih, v níž patří ke skutečným zvláštnostem opakované zobrazení okřídleného sv. Jana Evangelisty. Dalším pozoruhodným zjevem je technické utváření některých iniciál provedených na zlatém podkladu, u nichž se iluminátor pokusil dosáhnout barevně světelného efektu na způsob dobových emailů. Miniatury bible z Olomouce, kvalitativně odpovídající běžnému dobovému průměru, jsou ve svém stylistickém habitu srovnatelné s některými výkony pařížských dílen poloviny 13. století, jmenovitě s Brannerem definovanou „The Leber Group" a „The Ste-Chapelle Main Line Group". Za určitý vývojově indikativní motiv je zde možné považovat výrazněji formulované „antény" čili výběžky v podobě prutů a vegetace vinoucí se na prázdných okrajích stránky podél textového zrcadla, jež se naplno uplatnily až v pozdějších památkách iluminátorského umění. Jiným zajímavým exemplářem bible je zmíněná tzv. Bible Jana z Dražic, kterou pražský biskup koupil během dlouhého pobytu ve Francii na počátku 14. století, aby ji pak věnoval augustiniánům do Roudnice. Její iluminovaný dekor se však vyznačuje značně kolísavou kvalitou, a navíc ikonografická koncepce některých iniciál nasvědčuje, že jejich tvůrce ne vždy rozuměl příslušnému textu. Navzdory zmíněným nedostatků stojí bible (jejíž pařížský původ potvrzuje opět textová charakteristika) za zmínku přinejmenším ze dvou důvodů: dokládá totiž, že její pařížský původ nemusí být automaticky zárukou vysoké kvality, a dále pak text této latinské bible posloužil několikrát v Čechách 14. století jako vzor při pokusech o překlad Vulgáty do staré češtiny. Konečně pozoruhodným dílem mezi zmíněnými cimeliemi je výše citovaný opis nejdůležitějšího díla středověké právní vědy Summy de titulis od Henrica de Sugusio (zemřel 1271) z olomoucké kapitulní knihovny (CO 204). Jeho miniatury tvořené zejména celostránkovými kompozicemi „Arbor affinitatis" a „Arbor consaguinitatis" (tato zobrazení sloužila k praktickým účelům pro stanovení stupně příbuznosti a pokrevenství, jež bylo nezbytné pro přípravu církevního sňatku) patří ke špičkovým dílům pařížské knižní malby šedesátých či sedmdesátých let 13. století. Stylistickým podáním, pro které je příznačný důraz na elegantní lineárnost, minuciesní podání detailů, preciozní gestikulaci postav či subtilní kolorit, připomínají některé soudobé produkty dílen „The Henry VIII Group" či „The Cholet Group", identifikovaných opět Brannerem.

Rukopisné fondy olomoucké kapituly se mohou chlubit i mimořádně pozoruhodným opisem textů kanonického práva v podobě Gratianových Decretalií (CO 39), jejichž úvodní iluminaci provedl dle všeho přímo Mistr Honoré, zatímco ostatní výzdoba, představující repliku výše zmíněného exempláře z Tours (ms. 558), byla svěřena pomocníkům. Doznívání jeho stylu v prostředí pařížských dílen poznamenalo kromě jiného i vyhraněnou skupinu rukopisů, iluminovaných malířem označovaným jako Mistr Románu o Fauvelovi – dle jednoho z jeho hlavních výtvorů – který je snad ztotožnitelný s Geoffroyem de Saint-Léger, jinak knihovníkem pařížské univerzity věnujícím se i knižní malbě. S komerčním charakterem produkce těchto rukopisů patrně souvisí poměrně zběžné technické provedení jejich iluminací volnou, až skicovitě traktovanou perokresbou, prozrazující nicméně pevnou a suverénní ruku tvůrce. Další zvláštností je uplatnění lehce lavírované perokresby pocházející snad ze severní Francie a zavedené zde poprvé do prostředí pařížských dílen. Do skupiny těchto iluminací ze druhého a třetího desetiletí 14. století náleží – jak bylo nedávno zjištěno – i opis textu kanonického práva s názvem „Liber sextus", chovaný v olomoucké kapitulní knihovně (CO 197).

Jak bylo už výše připomenuto, příklad Mistra Honoré však zapůsobil i na některá skriptoria mimo hlavní město francouzské monarchie. Z cimelií v knihovnách České republiky tomu nasvědčuje např. hlavní část výzdoby tzv. Jaroměřské bible uložené v knihovně pražského Národního muzea (XII A 10). Ta byla provedena kolem roku 1300 zkušenými iluminátory zjevně v některém severofrancouzském centru, jak je možné soudit i z nápadně početných bordurových drolerií, atypických pro knižní dekor Paříže tehdejší doby, ale naopak velmi oblíbených v oblasti francouzských Flander. Iluminátorská produkce mimopařížských skriptorií ze sklonku kapetovské doby je v českých sbírkách zastoupena nanejvýš reprezentativně pontifikálem Renauda z Baru, biskupa z Met, uloženého dnes v pražské Národní knihovně (XXIII C 120) a představujícího druhý svazek původně objemnějšího kodexu, jehož první část je dnes chována v Cambridgi ve Fitzwilliam Museum (ms. 298). Na výzdobě kodexu, v níž se uplatňují zvláště zajímavým způsobem opět početné drolerie, se podíleli přinejmenším tři umělecky velmi schopní iluminátoři školení v tradici Lotrinska, ale obeznámení i se soudobými stylistickými proudy severní Francie a jižní Anglie. Liturgická kniha však byla díky mimořádně bohatým iluminacím, patřícím kvalitou nesporně k nejlepším výtvorům své doby, podle všeho určena spíše pro reprezentativní účely, konkrétně k manifestaci autority a prestiže svého majitele, než k vlastním liturgickým úkonům. Za dodatečnou pozornost stojí, že některé ze stylistických modifikací výzdoby pontifikálu Renauda z Baru mohly ovlivnit i knižní malíře pracující na počátku 14. století v českých zemích pro královnu vdovu Elišku Rejčku.

Výběr ze základní literatury k tématu:

G. Vitzhum, Die Pariser Buchmalerei von der Zeit des hl. Ludwig bis zu Philipp von Valois und ihre Verhältnis zur Malerei in Norwesteuropa, Leipzig 1907; G. Haseloff, Die Psalterillustration im 13. Jahrhundert. Studien zur Buchmalerei in England, Frankreich und den Niederländern, Kiel 1938; J. Porcher, Französische Buchmalerei, Recklinghausen 1959, s. 41–48; M. Thomas, Le psautier de saint Louis, Graz 1970, komentář k faksimil. vydání; R. Branner, Saint-Louis et l’enluminure parisienne au 13e siécle, in: Septième centenaire de la mort de Saint-Louis, Actes des colloques de Royaumont et de Paris (1970), Paris 1976, s. 69–84; R. Branner, Manuscripts Painting in Paris during the Reign of Saint-Louis, University of California Press 1977 (recenze této práce od E. J. Beer, Pariser Buchmalerei in der Zeit Ludwigs des Heiligen und im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts, v: Zeitschrift für Kunstgeschichte, Bd. 24, 1981, s. 62–91); Ch. Sterling, La peinture médiévale ą Paris: 1300–1500, Paris 1987, s. 28–40; FranCCois Avril, Manuscrits, v: L’art au temps des rois maudits: Philippe le Bel et ses fils (1285–1328), katalog výstavy (Anne de Margerie ed.), Paris 1998, s. 256–334; R. H. Rouse, M. A. Rouse, Manuscripts and their Makers: Commercial Book Producers in Medieval Paris 1200–1500, London-Turnhout 2000; P.Černý, Tři iluminované bible francouzského původu ze 13. století v moravských sbírkách, v: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska, Sborník ze 13. odborné konference, Olomouc, 23.–24. listopadu 2004, Brno 2005, s. 241–256; Katalog výstavy Du bon du coeur. Poklady francouzského středověkého umění v českých a moravských sbírkách, Arcidiecézní muzeum, Olomouc 2006, zejména s. 59–94, č. kat. 6–16.