Paříž a Madrid: V ateliéru malíře Leonarda da Vinciho vznikly souběžně dva portréty Mony Lisy; jeden je dnes v pařížském Louvru a druhý v madridském Pradu

Letošní výstava Leonarda da Vinciho v pařížském Louvru přinesla nové poznatky, které výrazně změní pohled na velikána italského malířství vrcholné renesance. Tím největším překvapením je, že v Leonardově ateliéru vznikly zcela souběžně dva portréty Mony Lisy. Jeden je dnes v pařížském Louvru a druhý v madridském Pradu (obr: https://www.museodelprado.es/en/exhibitions/exhibitions/at-the-museum/instalacion-temporal-de-la-gioconda-copia/).

Bohatý florentský obchodník s hedvábím Francesco del Giocondo si patrně na jaře 1503 u malíře Leonarda da Vinciho objednal podobiznu svojí ženy Lisy Gherardiniové. Stalo se tak při příležitosti narození jejich syna a založení vlastní domácnosti. Zakázka to byla významná, protože o ní věděla téměř celá Florencie, což dokládá v roce 2005 náhodně objevený záznam v prvotisku Ciceronových dopisů, který se nachází v univerzitní knihovně v Heidelbergu.

Knihu z Heidelbergu na začátku 16. století vlastnil tajemník florentského kancléře Agostino Vespucci a k tištěnému textu si na okraji připisoval vlastní poznámky. V části, kde Cicero popisuje, jak antický malíř Apelles v obraze Venuše působivě znázornil hlavu a poprsí, zatímco ostatní části ponechal nedokončené, si Vespucci v říjnu 1503 poznamenal: „Leonardo to tak dělá ve všech svých obrazech, jako například u hlavy Lisy del Gio -condo nebo Anny, matky Panny Marie."

Vespucci tedy musel vidět na vlastní oči rozpracovanou podobiznu Mony Lisy. Druhým, kdo ji ve Florencii spatřil a obdivoval, byl mladý malíř Rafael, kterého čekala velká kariéra na papežském dvoře v Římě. V pařížském Louvru mají z roku 1504 jeho přípravnou kresbu k portrétu, která by bez detailní znalosti Leonardova obrazu nikdy nemohla vzniknout.

Jenže viděli tajemník Vespucci a malíř Rafael Monu Lisu, která je dnes v pařížském Louvru, nebo tu, která je v madridském Pradu? To je otázka, která se nyní aktuálně vynořila...

Obraz z Prada odborníci dlouho považovali za napodobeninu pařížské Mony Lisy. Takových kvalitních starých kopií je víc, najdeme je třeba v muzeích umění v Liverpoolu, v Baltimoru, v Petrohradu nebo v Oslu. Malíři prostě udělali reprodukci už hotového mistrovského díla.

Restaurování a průzkum španělské Mony Lisy však přinesly fascinující zjištění. Obraz byl namalován na dřevěné desce z ořechu, což byl materiál, který Leonardo použil i na jiných svých portrétech, třeba na Dámě s hranostajem z Krakova nebo na tzv. La Belle Ferroniere z Paříže. Celá deska byla pokryta podkladovým nátěrem, který se používal pouze a výlučně v Leonardově ateliéru, což se prokázalo pomocí rozboru chemického složení.

Nejúžasnější objev ale nabídla tzv. infračervená reflektografie, pomocí které lze důkladně studovat všechny podkresby a změny, které umělec na obraze udělal, než ho zcela dokončil. A tento průzkum jednoznačně prokázal, že když se malíř na jednom obraze rozhodl, že změní podobu rukávu, tak totéž okamžitě učinil i autor na druhém díle. Takže Mona Lisa z Prada není kopií podle už hotové předlohy, ale byla s Monou Lisou z Louvru od samého počátku malována zcela souběžně. V Leonardově ateliéru tak pracoval druhý umělec, který sledoval svého mistra tak, jako postavu provází její stín.

Tento fakt byl znám z dobových popisů. Pietro de Novellara v dopise určeném pro vévodkyni Isabellu d'Este popisuje svoji návštěvu v Leonardově florentském ateliéru a zmiňuje se o tom, že tu viděl žáky, jak se věnují věrnému kopírování mistrových obrazů. Historikové umění, kteří letos připravili Leonardovu výstavu v Paříži, to doložili i na příkladu obrazu svaté Anny, Panny Marie a malého Krista hrajícího si s beránkem. Souběžně s tímto dílem bylo vytvořeno hned několik variant originální kompozice!

Odborníci předpokládají, že jedním z malířů těchto souběžných obrazů mohl být Leonardův oblíbenec Salai, což byla přezdívka ďáblíka. Žák a pozdější tovaryš se ve skutečnosti jmenoval Gian Giacomo Caprotti. Jako desetiletý vstoupil v roce 1490 do učení k Leonardovi a nikdy svého mistra neopustil. Všude ho doprovázel, byl mu bezmezně oddaný, a to jako tvůrce i tím že nikdy žádný svůj obraz nepodepsal. Jeho ambicí bylo co nejvíce imitovat Leonarda. Když Leonardo ve Francii umíral, odkázal právě Caprottimu všechny svoje obrazy, které pak Salai prodal francouzskému králi.

Otázkou zůstává, proč vlastně v Leonardově dílně vznikalo souběžně vždy několik stejných obrazů. Důvody byly zřejmě různé. V případě sv. Anny, Marie a malého Krista hrajícího si s beránkem se Leonardo mohl prozíravě domnívat, že zákazníků o toto úžasné dílo bude víc a že ho může docela dobře prodat různým boháčům.

Obraz kupující dostal vždy od Leonarda a jen těžko mohl rozeznat, že ve skutečnosti jde o dílo pomocníka, který pracoval pod bedlivým dohledem mistra. Ostatně tyto malby jsou technicky zcela perfektní. Třeba varianta obrazu sv. Anny, která se dnes nachází v univerzitním muzeu v Los Angeles, je namalována naprosto skvěle, a dokonce musela kdysi působit víc jako dílo dokončené do všech detailů, zatímco u originálu v pařížském Louvru máme pocit, že obraz tak trochu zůstal ve stavu rozpracování.

S Monou Lisou je ale problém. Stejný portrét přece nemohl Leonardo nabídnout dvěma různým zájemcům. Proč by si někdo kupoval obraz manželky florentského obchodníka s hedvábím? V možných úvahách opět trochu pomohli restaurátoři. Zjistili, že na obraze v Louvru i v Pradu byly použity nejkvalitnější malířské materiály, což naznačuje, že druhá Mona Lisa nebyla pouhou studijní prací žáka, který se imitací snažil osvojit si tajemství tvorby svého učitele. Leonardo prostě od počátku počítal s tím, že existovat boudou dvě Mony Lisy. A obě budou z hlediska technologie v té nejlepší kvalitě. Ale proč?

Odpověd musí začínat slovem asi. Prostě nic jistého nevíme. Je však známo, že Leonardo pracoval velmi zdlouhavě. Nikdy nic nepovažoval za zcela dokončené, pořád své malby opravoval a hledal dokonalou krásu. Zákazníci z toho byli až zoufalí a domáhali se odevzdání zakázky.

Takže je pravděpodobné, že ve chvíli, kdy by si naštvaný pan Francesco del Giocondo přišel pro portrét své ženy, byl by mu odevzdán obraz, který ve skutečnosti tajně a od samého počátku maloval souběžně s Leonardem jeho oddaný pomocník.

Leonardovi by tak zůstal originál a mohl si s ním dál celá léta nerušeně hrát, aby výsledek byl takový, jak si to představoval. Možná se ale najde i nějaké jiné vysvětlení. Historických dokladů je žel velice málo. Například první archivní zmínka o Moně Lise z Prada se datuje až do roku 1686, kdy je zaznamenaná v inventáři sbírky španělského krále v jeho madridské rezidenci. Autor barokního soupisu tehdy poznamenal, že jde nepochybně o Leonardův originál.

Po současném důkladném restaurátorském a uměleckohistorickém průzkumu je dnes zcela jisté, že Monu Lisu vytvořenou v ateliéru Leonarda da Vinciho mají nyní ve francouzském Louvru i ve španělském Pradu. Ta první je zázrakem umění, ta druhá jejím stínem.

PhDr. Peter Kováč

Kompletní rozbor restaurátorů k obrazu v Pradu v angličtině:

http://www.museodelprado.es/en/research/estudios/estudio-de-la-gioconda-del-museo-nacional-del-prado/

Viz též náš článek k výstavě v Louvre:

http://www.stavitele-katedral.cz/pariz-odbornici-z-louvre-odhalili-tajemstvi-leonardova-obrazu-svata-anna-s-pannou-marii-a-malym-kristem/

Doporučení literatura:

Vincent Delieuvin (editor), Saint Anne : Leonardo da Vinci's Ultimate Masterpiece, katalog výstavy v Musée du Louvre v Paříži, texty a studie dvaceti světových odborníků, anglická verze, Paris 2012 ; Frank Zöllner, Leonardo da Vinci, Malířské a kreslířské dílo, Slovart Praha 2011.