Ostrava: Cesta ke Zlaté bule sicilské - panovníka, který vydal Čechům Zlatou bulu sicilskou, nazývali jeho současníci divem světa

V Basileji 26. září 1212 vydal budoucí císař Fridrich II. z rodu Štaufů svému nejmocnějšímu spojenci Přemyslu Otakaru I. Zlatou bulu sicilskou, která českým vládcům natrvalo zabezpečovala dědičný královský titul. Neexistuje slavnější historický dokument týkající se české státnosti a zná ho prakticky každý, kdo měl na základní i střední škole dějepis.

Leckdo by jistě dokázal vysvětlit, proč listina byla v roce 1212 opatřena sicilskou pečetí (obr 6). Fridrich při svém tažení do střední Evropy ještě nebyl císařem, ale „pouze" vládcem Sicilského království, což zabíralo území téměř poloviny Itálie. Málokdo však u nás tuší jak mimořádnou osobou Fridrich II. byl. Když na sklonku roku 1250 umřel v Apulii, kronikáři psali, že odešel na věčnost ten, kterému se přezdívalo „stupor mundi", což bychom mohli přeložit z latiny jako div světa nebo zázrak světa.

Malý Fridrich přišel na svět 26. prosince 1194 za pozoruhodných okolností. Jeho matka Konstancie byla už v pokročilém věku a o otci císaři Jindřichovi VI. se tvrdilo, že je neplodný, takže panovala obava, že porod bude jen fiktivní a jako nástupce trůnu bude podvržen někdo jiný. Aby se předešlo spekulacím, byl na náměstí v italském městě Jesi postaven na pódiu otevřený stan a tam za účasti davu lidí včetně kardinálů a biskupů Konstancie porodila svého syna.

Budoucí císař neměl ideální dětství. Když mu byly necelé tři roky, zemřel jeho otec císař Jindřich VI. z rodu Štaufů, o rok později zemřela i Konstancie. Následovala léta nejistoty, kdy mladičký vládce trpěl ctižádostí ambiciózních šlechticů i duchovních ze svého okolí. Matka mu však získala mocného ochránce. Jeho soukromých i státních záležitostí se ujali sami papežové. Inocenc III. Fridricha dobře oženil a pomohl mu v Německu na královský trůn; Honorius III. ho pak v chrámu sv. Petra v Římě korunoval na císaře. Tím ale veškerá další spolupráce skončila.

Fridrich II. byl totiž přesvědčen, že je univerzálním vládcem celého křesťanského světa. Tento nárok si ale osobovala i církevní hierarchie. Z císaře a papeže se kvůli tomu stali nepřátelé na život a na smrt.

Fridrich II. říkal veřejně něco, co se jevilo jako naprosté rouhání. Papež se prý měl věnovat výlučně duchovním záležitostem! Církev měla být chudá, tak jako byl chudý Kristus, a pokud je bohatá, pak by měla státu platit daně!

Papežové opakovaně prohlásili Fridricha za Antikrista. Inocenc IV. ho dokonce v roce 1245 na koncilu v Lyonu sesadil z trůnu, ale výzva neměla téměř žádnou odezvu. Fridrich II. se bránil tím, že je legitimním dědicem antických císařů.

A aby to bylo všem jasné, začal svoje hrady zdobit antickým sochami, které sháněl po celé Itálii, a nařídil svým umělcům, aby ho zobrazovali tak, jak vypadal císař ve starověkém Římě.

Kamenným manifestem tohoto úsilí se stala brána v Capui, kterou se vstupovalo na území Sicilského království (obr. 2 - kresebná rekonstrukce brány). Je to první dílo ve středověku, jehož propagandisticky udělaná sochařská výzdoba fasády se nevztahuje k záležitostem křesťanským, ale ryze světským. Představuje totiž císaře jako univerzálního garanta míru a spravedlnosti. Je na zemi tím, čím je bůh na nebesích.

Brána je dnes téměř v troskách, ale zachovaly se z ní v místním muzeu sochy, které věrně imitují antické vzory. Můžeme je bez nadsázky považovat za první díla italské renesance (obr. 3). Císařův zájem o antiku byl tehdy stejně veliký jako u Medicejů v době mladého Michelangela. Dokonce i významní odborníci se dodnes nemohou shodnout, které z uměleckých děl, jimiž se Fridrich II. obklopoval, je antickým originálem a které je imitací středověkého sochaře, jenž se chtěl svým kopírováním starověkých mistrů zalíbit císaři.

Fridrich II. vyrostl na Sicílii, kde vedle sebe žili muslimové, židé a křesťané. Císař si osvojil to nejlepší ze všech těchto kultur. Zaměstnával filozofy, kteří z arabských rukopisů překládali do latiny díla řeckých klasiků, jako byl třeba Aristoteles. Společně se svým přítelem pisánským matematikem Leonardem Fibonaccim se stal propagátorem arabského způsobu počítání, které praktikujeme dodnes. Sám měl harém, uměl arabsky a ctil vědění Orientu.

V čele křižácké výpravy do Svaté země dokázal bez boje uzavřít se sultánem oboustranně výhodnou smlouvu, a díky tomu učinit z Jeruzaléma otevřené město pro křesťany, židy i muslimy. Jeho pakt církev považovala za zradu. Jeruzalém se měl osvobodit krví prolitou vojáky s křížem na prsou, a ne nějakým vyjednáváním s nevěřícími!

Fridrich II. dodnes fascinuje znalce práva. V Sicilském království totiž zavedl moderní zákony, které mj. garantovaly muslimům svobodu vyznání. Zakázal také krevní mstu a soukromé války. Všechny spory a zločiny se měly řešit pouze před soudem. Císař také věděl, že právo musí platit pro všechny stejně. Že bohatým nemůže nic projít, že si beztrestnost nemohou koupit ani úplatky, ani vlivnými přátelskými vztahy.

Když ho zákeřně zradil jeho vlastní syn, tak mu bez váhání nasadil železa, i když tím riskoval, že nebude mít dědice trůnu. Tento jeho syn nakonec ve vězení spáchal sebevraždu z naprosté beznaděje. A všichni hned věděli, od posledního sluhy až po nejvyššího úředníka, že když se dopustí nepravosti, tak jim u císaře nic nepomůže. Neúcta k právu, jakou známe dnes a denně v Čechách, by Fridrich II. považoval za naprostý výsměch spravedlnosti.

O Fridrichovi II. by se daly popsat stovky stránek. Založil sicilskou básnickou školu, o které se s obrovskou úctou vyjadřoval i slavný Dante Alighieri. Napsal podrobnou příručku o ptácích a sokolnictví, která udivuje šíří postřehů moderní ornitology. V pohledu na svět a přírodu se zcela oprostil od teologických pouček. Vybudoval v Neapoli první státní univerzitu, která nebyla podřízena církvi. V Salernu zasáhl do organizace studia medicíny a vydal nařízení, že podmínkou k obdržení lékařského oprávnění musí být absolvování pětileté výuky, obsahující důkladné poučení o anatomii a o chirurgii. Stavěl také úžasné hrady, které dodnes udivují odborníky na architekturu (Castel del Monte - obr. 4).

V Česku naštěstí nemáme jen Zlatou bulu s pečetí, na které je Fridrich II. vyobrazen jako sicilský král. V Chebu stojí přímo ohromující štaufský hrad, kde Fridrich velmi rád pobýval a vybudoval tu i nádhernou patrovou kapli (obr. 5), bohatě vyzdobenou, kterou nám závidí celé kulturní Německo, jen my o tom víme málo, a dokonce to ignorujeme.

A ještě malý detail závěrem. Nejcennější korunovační insignií byla v Českém království nejen koruna sv. Václava, ale také zlatý relikviářový kříž a v jeho dolní části byla zasazena velká gema čili řezba do drahého kamene, na které je vyobrazen právě Fridrich II. (obr. 6). Každý z českých panovníků tak při své korunovaci spatřil toho, jenž Přemyslu Otakarovi I. na podzim 1212 vydal v Basileji dokument garantující dědičnost královského titulu.

PhDr. Peter Kováč

Více k Fridrichovi II. kniha Úsvit renesance:

http://www.stavitele-katedral.cz/usvit-renesance-dvorske-umeni-cisare-fridricha-ii-bambersky-a-magdebursky-jezdec-edice-stavitele-katedral-3/

Osobnost Fridricha II. připomíná v těchto dnech výstava Cesta ke Zlaté bule sicilské v Ostravském muzeu:

http://www.stavitele-katedral.cz/ostrava-cesta-ke-zlate-bule-sicilske-vystava-v-ostravskem-muzeum-k-800-vyroci-vzniku-nejslavnejsiho-dokumentu-v-dejinach-ceskeho-kralovstvi/