archiv detailmonumentální jezdecké sochy - velké téma evropského umění sto let před donatellem!

Monumentální jezdecké sochy - velké téma evropského umění sto let před Donatellem!

Proslulá katedrála Notre-Dame v Paříži byla ve 14. století ozdobena obrovskou jezdeckou plastikou. Zobrazovala francouzského krále v kompletním brnění a se sklopeným hledím helmy, jak sedí na bojovém hřebci, který měl tělo přikryté těžkou čabrakou ozdobenou erbovními liliemi. Socha nebyla ani odlita z bronzu, ani sestavena z kamenných bloků, ale byla vyřezána ze dřeva a realistické detaily zdůrazňovala barevná polychromie a zlacení. Monument zničili Pařížané během francouzské revoluce, nicméně ze starých kreseb a rytin (obr. 2) známe jeho podobu i umístění nedaleko chóru u prvního východního pilíře lodi na jižní straně katedrály.

Král na koni v pařížské katedrále symbolizoval vítězství francouzského krále nad Vlámy. Není ale úplně jisté, zda šlo o bitvu Filipa IV. Sličného (Philippe le Bel) u Mons-en-Pévèle ze srpna 1304 nebo bitvu Filipa VI. z Valois (Philippe de Valois) u Casselu ze srpna 1328. Oba válečné úspěchy se odehrály během krátkého údobí a za téměř shodných okolností, což přispělo k pozdější nejistotě, ke které ze dvou událostí se sochařská památka vlastně vztahovala. Kronikáři tvrdili, že v obou případech se panovník modlil k Panně Marii, aby zvrátila bitvu v jeho prospěch.

Monument jako votivní dar mohl do pařížské katedrály věnovat jak Filip IV. Sličný, tak i Filip VI. z Valois. Podle starší tradice - zaznamenané ovšem až v 15. století - si Filip VI. oblékl brnění, které měl na sobě v bitvě proti Vlámům, vsedl na koně a vjel do pařížské katedrály Notre Dame, kde zbožně poděkoval Panně Marii za pomoc. A jako výraz úcty pak daroval chrámu koně i svoje brnění. Ovšem stejný čin byl později připisován též Filipovi IV. Sličnému. Ani samotní pařížští kanovníci po čase nevěděli, kterému výkladu dát přednost.

Například v jednom ze záznamů z 13. prosince 1628 se píše o soše Filipa z Valois, ale slovo „de Valoys" někdo přeškrtal a na okraji ho nahradil výrazem „pulchri", tedy Sličného. Z textu vyrytého na mramorové desce, která byla umístěna u sochy jezdce v srpnu 1760, je zřejmé, že se představitelé kapituly se nakonec definitivně rozhodli pro Filipa IV. Sličného. Jemu a jeho vítězství u Mons-en-Pévèle tak měla být zasvěcena dřevěná gotická plastika, což dnes připouští i moderní francouzské bádání.

Zobrazenému panovníkovi na koni věnovali pařížští kanovníci značnou péči. V roce 1387 dostal Pierre Jeullin odměnu za to, „že očistil a omyl jezdeckou sochu krále Filipa" a snahu o restaurování a konzervaci díla lze dokumentovat i v dalších stoletích. V roce 1628 se kapitula rozhodla vrátit dílu dávný lesk, aby při triumfálním vjezdu Ludvíka XIV. do Paříže nevypadalo omšele. Sumu 102 liber vydali kanovníci na to, aby brnění jezdce a dekorativní pokrývka koně „byly pomalovány modrou barvou a zlatými liliemi".

Socha se stala vyhledávanou atrakcí chrámu. V roce 1750 kapitula žádala krále, aby starý monument vrátil na původní místo, neboť byl odstraněn z lodi tři nebo čtyři roky předtím kvůli pohřebnímu obřadu. Sochař Lointier tehdy dostal úkol, aby společně s truhlářem obnovili přilbu, paže a jednu nohu jezdce, aby také opravili nohy a uši koně a aby celé sousoší zpevnili. Malíř Rousselot pak pokryl odění krále i čabraku koně „hezkou modrou barvou s květy lilie" s tím, že detaily jako okraje tkaniny a zbroje byly pozlacené. Zkázy jedinečného středověkého díla za francouzské revoluce lze jen litovat. Šlo o mimořádný sochařský monument, ojedinělý mistrovský kus i v tak bohaté a rozmanité řezbářské produkci, kterou měla Francie v první třetině 14. století.

Pařížský jezdec nebyl ve středověké Francii výjimkou. I v interiéru katedrály v Chartres, nejvýznamnější mariánské svatyni Francie, kdysi stála dřevěná jezdecká socha, připomínající Filipovo vítězství u Mons-en-Pévèle. Podle líčení kanovníka Soucheta to byl „velký kůň obložený brněním, na němž seděl král v plné zbroji". Žel to je jediná informace, která se nám o bývalém památníku dochovala. Sám Souchet totiž uvádí, že dřevo napadl červotoč a socha se v už v 17. století zcela rozpadla. Jezdecký monument se v katedrále stal součástí většího kultu. Už v září 1304 Filip IV. vyčlenil stálou rentu 100 pařížských liber, aby se v Chartres každoročně oslavoval triumf nad vzbouřenci z Flander.

V listině se praví, že panovníkovi při bitvě pomohl sám Kristus na přímluvu Panny Marie, a proto „k poctě téže Panny a za spásu naši, naší nejdražší manželky Jany, královny Francie a našich dětí a dále za mír a pokoj našeho království a našich věrných poddaných, udělujeme roční a trvalý dar sto pařížských liber, které bude jménem řečeného kostela mít, držet a vlastnit svobodně a v míru navěky děkan a kapitula samotného kostela". Na krále a jeho rodinu měla kapitula vzpomenout o nešporách a o matutinu a následně při velké mši. Kněží účastnící se obřadů si mezi sebou rozdělili jako odměnu zmíněných sto liber. Zvyk se praktikoval až do konce 18. století.

Ani v Chartres však není zcela jisté, zda se jezdec vztahoval nepochybně k Filipovi IV. Plastika mohla být věnována i Filipem VI., který se sem v říjnu 1328 vypravil a okázale daroval katedrále bojového koně a část válečné brnění z bitvy u Casselu.

Zatímco gotické originály panovníků na koních z Paříže a z Chartres už neexistují, zachovalo se v severní Itálii ze 14. století několik monumentálních jezdeckých soch, které představují mocné pány zdejších městských státečků. Tři z nich jsou spojeny s rodem Scaligerů neboli della Scala a tyto kamenné plastiky jsou součástí výzdoby velkolepých náhrobků na hřbitově u kostela S. Maria Antica v centru Verony (obr. 3). Jsou turistickou atrakcí jakou by zájemce o středověk neměl při prohlídce města opomenout.

Nejznámější z nich zobrazuje charismatického ghibellinského vůdce, který se jmenoval Cangrande I. della Scala a o němž Giovanni Boccaccio v Dekameronu napsal: „štěstěna přála v  mnoha věcech a byl jedním z nejvýznamnějších a nejskvělejších velmožů, kteří v Itálii prosluli od dob císaře Fridricha". Patřil k schopným vojevůdcům a obratným politikům, miloval umění a podporoval básníka Danta Alighieriho, a jeho manželkou se stala Giovanna (Johanna), pokrevná příbuzná štaufského Fridricha II.

Cangrande I., říšský vikáře - jmenovaný do této funkce Jindřichem VII. Lucemburkým, zemřel náhle v létě 1329 ve věku pouhých osmatřiceti let. Ještě pár dní před smrtí triumfálně vstoupil se svými válečníky do dobytého města Trevisa. Pohřben byl ve malém kostele S. Maria Antica a dodatečně - pár let po jeho smrti - byl nad vchodem do levé boční lodi vybudován velkolepý náhrobek, který má dvě části: dole je pod baldachýnem sarkofág s ležícím tělem zemřelého, nahoře na vysoké věži ve tvaru pyramidy s uříznutou špičkou sedí na koni Cangrande I. jako rytíř. Usmívá se, jako by ho herold právě vyhlásil vítězem turnajového klání (obr. 5 - 8).

Na zakázce pracovalo několik sochařů, ale mistr mezi zdejšími mistry byl právě autor jezdecké sochy. Náhrobek zřejmě objednal Cangrandeho nástupce Mastino II. della Scala a to pravděpodobně dohromady s objednávkou svého vlastního náhrobku, který stojí přímo u kostela S. Maria Antica jako samostatná dvanáctimetrová kamenná věžovitá konstrukce, završená opět honosnou jezdeckou plastikou. Mastino II. v přepychovém brnění je pevně usazen v turnajovém sedle, hledí má sklopeno, štítem si chrání prsa a dřevec je připravený k nastávajícímu souboji (obr. 10).

Podle dobového kronikáře vznikl náhrobek ještě za Mastinova života, což znamená, že ho musíme datovat stejně jako Cangrandeho monument do období jeho dvaadvacetileté vlády, čili do let 1329 - 1351, nejspíše kolem roku 1340.

V sousedství Mastinova náhrobku pak v 70. letech 14. století vznikla další podobná věž, ovšem sochařsky a architektonicky bohatší, završená opět jezdeckou sochou připomínající na věčné časy památku dalšího z rodiny della Scala - Cansignoria, vládnoucího ve Vernoně po smrti svého otce Mastina II. Podle interpretace Brendana Cassidyho Cansignorio na koni představuje Kristova bojovníka - miles Christi - , kterého doprovázejí další svatí bojovníci, jenž stojí jako četná stráž kolem jeho kamenného sarkofágu. Z nápisu víme, že jako sochař se díle podílel Bonino da Campione, ve své době slavný tvůrce, který působil v Lombardii v druhé polovině 14. století a byl mimo jiné dvorním umělcem milánských Viscontiů.

Všechny tři monumenty ve Veroně jsou ukázkou velkolepé rytířské kultury vrcholného středověku, tak jak ji vyznávali odvážní muži, kteří se jako „signori" čili páni razantně ujali vlády v městských státech severní Itálie. Jezdecká socha byla pro ně výrazem společenské prestiže a moci. Výběr hřbitova u románského kostela S. Maria Antica pro velkolepé náhrobky nebyl náhodný. Zdejší farnost přináležela k části Verony, která byla tradičním sídlem rodu della Scala, ještě před tím, než rodina zcela ovládla město.

Mastino II., který byl s největší pravděpodobností objednavatelem svojí i Cangrandeho jezdecké sochy, zřejmě tímto donátorským počinem inspiroval jiného významného lombardského vládce, svého zetě Bernabòa z rodu Viscontiů, který se společně se dvěma svými bratry stal v říjnu 1354 pánem Milána. Sídlil v paláci svého strýce, jehož budovu nechal přestavět a rozšířit a v blízkosti stojící kostel S. Giovanni in Conca proměnil ve svojí palácovou kapli. Za hlavním oltářem umístil zcela demonstrativně šestimetrový mramorový náhrobek korunovaný obrovskou pozlacenou jezdeckou sochou.

Břicho koně podepírají z obou stran dvě ženské alegorie, Fortitudo - Statečnost se lvem a Justitia - Spravedlnost, držící v jedné ruce váhy a v druhé meč. Plastika i s dodatečně udělaným sarkofágem je dnes umístěna v milánském hradě Castello Sforzesco, ale její původní umístění známe z detailního popisu notáře Pietra Azaria v Liber gestorum in Lombardia. Azario uvádí, že Bernabò nechal kostel upravit a vyzdobit skvostným způsobem a pořídil zde i hlavní oltář, nad níž se týčí co do velkoleposti ještě působivější dílo - jeho „v mramorovém kameni udělaná socha", doprovázená Spravedlností a Statečností.

Bernabò v nejmódnějším a nejdražší brnění vypadá jako vojevůdce, který nadřazeně přehlíží všechny kolem sebe a nahlíží na svět jen jako na možnou válečnou kořist. Pokorná myšlenka středověkého pojmu „memoria" tu dostala novou dimenzi sebevědomí, hodnou Machiaveliho cynismu (obr. 12).

Jako pyšného vládce ostatně poznal Bernabòa i císař Karel IV., když navštívil Milán, ovládaný rodinou Viscontiů. Kronikář Matteo Villani jeho zkušenost popsal slovy (překlad Zdeněk Kalista):„Vstoupiv do města, byl přijat spíše hlomozem než jásotem, neboť nebylo tu vidět skoro nic jiného, než ozbrojené jezdce a žoldnéře, a hlahol trub a trubek a kotlů a dud a bubnů byl takový, že nebylo možno slyšet ani silné hřímání. Po čas, co císař byl v Miláne, byly městské brány uzavřeny a stejně byl uzavřen i přístup k palácům, kde bydlil. [...] Následujícího dne uspořádali [Viscontiové] přehlídku celého vojska jízdního i pěšího, jež shromáždili v Miláně, a vedle toho rozkázali všem občanům, kteří mohli vsednout na koně, aby se ozbrojili a vyšňořili koně čabrakami a jinými ozdobami i sebe pláštíky, a postavili císaře k oknům, vedoucím na náměstí, aby je viděl. [...] Přitom drželi ve dne v noci brány zavřeny a město obsazené zbrojným lidem - ne bez podezření a obav ze strany zvoleného císaře, který vida, že se nachází pod bdělou stráží v nemalém nebezpečí, byl by býval raději chtěl býti s menšími poctami někde jinde."

K účasti na okázalé demonstraci moci přizval Karla IV. právě Bernabò a lucemburský panovník byl nakonec rád, že vyvázl bez úhony z jeho spárů. Jak jen mohl, prchl v lednu 1355 z Milána a jeho spěšný odchod vylíčil Villani takto:„ne jako císař, ale jako kupec, který se ve spěchu ubírá někam na trh, nechával se vyvésti pryč z území těchto tyranů."

Monument k poctě Bernabòa není zajímavý jen tím, že před vznikem Donatellova Gattamelaty v Padově završuje tradici velkých jezdech soch vrcholného středověku, ale stal se i tématem polemiky mezi pařížským teologem Jeanem de Hesdin a italským humanistou Francescem Petrarkou. Petrarca napsal papeži Urbanovi V. dva dopisy v nichž ho vyzval k opuštění Avignonu a barbarské Francie a vychválil Řím jako nejdůstojnější místo pro jeho opětovné působení. Názory se cítili dotčeni francouzští kardinálové a pověřili pařížského teologa Jeana de Hesdin, aby italskému humanistovi náležitě oponoval. Jako jeden z argumentů, že Itálie je ve skutečnosti v rukou nebezpečných a všehoschopných tyranů, použil Jean de Hesdin sochu Bernabòa: „Neviděl jsem snad v Miláně ohavný idol (abominabile idolum) na oltáři božím (super altare Dei) , muže v brnění na koni z bílého mramoru (hominis scilicet armati imaginem, sedentis super equum de candido marmore fabricatum), postavenou na místě, kde se světí tělo Páně?" Něco podobného je v rozporu s dobrými mravy. Smí se snad něco takového mlčky přehlížet?, ptá se Jean de Hesdin,.

Pozlacená jezdecká socha v Miláně mu připomínala „krutého svévolníka, jenž se rozpínal se jak bujné křoví", jak je popsán v 37. žalmu Starého zákona. Pán musí tuto pýchu jednoho dne ztrestat. Nechť se pán Milána a ostatní tyrani v Itálii obávají Posledního soudu!

V polemické odpovědi Francesco Petrarca nezapomněl ani na argument s jezdcem. Především uvádí, že se Jean de Hesdin mýlí v tom, že jezdecká socha není k vidění na oltáři, ale vedle oltáře (non enim super, secus altare) a navíc v domácí kapli (in capella domestica). A poté dodává, že něco podobného přece nemůže ani francouzského teologa popuzovat, vždyť v samotné Paříži jsou v chóru mnoha kostelů umístěny kamenné náhrobky a sarkofágy v takovém množství, že to překáží věřícím, aby se po kolenou dostali až k samému oltáři. A pokud je Jean de Hesdin smířlivý s tímto stavem doma, nechť zanechá kritiky vůči mravům někde jinde!

Petrarkovy argumenty jsou však přece jen chabé. Jezdecká socha v kostele S. Giovanni in Conca celá zřetelně vyčnívala nad oltářem a každému, kdo stál v lodi muselo připadat, že je přímo jeho součástí. Byla hlavní dominantou interiéru chrámu a její instalace na tak významném místě předčila ambicemi i Pařížského jezdce. To vypovídá o neuvěřitelném mocenském sebevědomí Viscontiů k jehož obhajobě měl sám Petrarca dobrý důvod: celých osm let od listopadu 1353 do června 1361 pobýval v Miláně na dvoře Bernabòa a jeho bratra Galeazza II.

Bernabò Visconti zemřel v prosinci 1385 a vzhledem k tomu, že polemika mezi Jean de Hesdin a Petrarkou probíhala na přelomu 60. a 70. let, musela jeho jezdecká socha vzniknout už v časném období jeho vlády, zřejmě krátce po polovině 14. století a před rokem 1363, kdy ji v rámci bohatého vybavení milánského kostela S. Giovanni in Conca popsal notář Pietro Azario. Někteří autoři předpokládají, že by mohlo jít o dílo už zmíněného lonbardského sochaře Bonina da Campione, ale nápis, který by to potvrzoval, tu na rozdíl od veronského náhrobku Cansignoria není.

 

PhDr. Peter Kováč


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru