modelky slavných umělců detailmodelky slavných umělců: fillide melandroniová a malíř michelangelo merisi zvaný caravaggio

Modelky slavných umělců: Fillide Melandroniová a malíř Michelangelo Merisi zvaný Caravaggio

Osud, jaký prožil zakladatel barokní malby Michelangelo Merisi zvaný Caravaggio (1571-1610), by nevymyslel ani ten nejlepší z hollywoodských scenáristů. Umělec se přátelil s vlivnými kardinály i římským podsvětím, stejně jako dokázal zručně malovat štětcem, uměl i šermovat se zbraní. Žil s hlučnou partou násilníků a prostitutek, tropil četné výtržnosti, odvážně vstupoval do soubojů, takže církevní mecenáši ho museli každou chvíli tahat z nesnází. Při jedné ze rvaček nešťastně zabil svého soka a musel z Říma uprchnout. Po zbytek života pak snil o návratu do Věčného města, kde potkal jako modelku krásnou kurtizánu Fillide Melandroniovou.

Fillide byla o deset roků mladší než Caravaggio. Narodila se zřejmě v Sieně v jižním Toskánsku. S jistou víme, že ji 8. ledna 1581 (někdy se uvádí i 1582) pokřtili v baptisteriu sienské katedrály v křtitelnici, kterou svými reliéfy ozdobili nejproslulejší mistři rané toskánské renesance Jacopo della Quercia, Lorenzo Ghiberti a Donatello. O jejím mládí v Sieně prakticky nic nevíme. Její otec Enea Melandroni patřil ke zchudlé šlechtické rodině, a asi záhy po jejím narození zemřel, takže se Fillide s matkou a bratrem Silviem vypravila do Říma, kde žili jejich příbuzní.

Poprvé se o ní dozvídáme z dokumentu z dubna 1594, kdy byla jako třináctiletá zadržena městskou stráží, protože potulovala s Annou Bianchiniovou v noci kolem kostela San Silvestro. Anna byla o pár let starší a její rodina přišla do Říma také ze Sieny. Dívky tehdy doprovázeli dva muži a ochráncům pořádku bylo zřejmé, že Fillide i Anna se živí prostitucí, kterou provozují „mimo obvyklá místa“, tedy mimo nevěstince nebo oblasti k tomu vyhražené. Řím byl prolezlý neřestí a prostitutky uspokojovaly sexuální potřeby chudých poutníků i bohatých kardinálů. Oficiálně se proti jejich špinavému řemeslu brojilo a zejména v době přípravy Svatého roku (1600) se objevily úřední výnosy omezující podnikání prostitutek, zejména pokud sháněli zákazníky v okolí slavných římských bazilik. Jako mnohokrát v historii restrikce nijak neoslabila chuť užít si života plnými doušky.

V letech 1596-1597 bychom Melandroniovou objevili v hostinci na strada Serena (dnešní ulici Via Belsiana) v samém centru Říma v sousedství Piazza di Spagna a slavných Španělských schodů. U vína se tam scházela divoká společnost povalečů, pouličních zlodějů a vojáků. Se svolením majitele Fillida mezi nimi lovila zákazníky. Snažila se být nezávislá na kuplířích, takže to pro ni jako patnáctiletou dívku nebyla jednoduchá doba. Život se s ní nemazlil. O konflikty se zákazníky i konkurencí nebyla nouze.

Nakonec se rozhodla, že jejími ochránci se stanou bratři Tomassoniovi z vlivné římské rodiny, kteří díky svým dobrým kontaktům řídili a organizovali skupinu pohledných kurtizán určených pro bohaté zákazníky, zejména z řad římské kurie. Životní podmínky Melandroniové se výrazně zlepšily: přestala se stýkat se s chudáky na okraji společnosti, přestěhovala se do dnešní ulice Via di S. Lorenzo in Lucina a mohla si dovolit i služebnou. Ranuccio Tomassoni se načas stal jejím milencem. Organizovala hlučné večírky a provokovala svojí výstředností a nevázaností.

Vztah mezi vyhledávanými římskými prostitutkami a jejich bohatými klienty byl často velmi osobní. Kurtizány nesloužily jen k příležitostnému sexu s cílem přijít, vykonat službu a zase odejít. Častokrát měly jen jednoho nebo dva stálé zákazníky, známé jako amici fermi, „stálí přátelé“. Kromě sexu jim poskytovaly také společnost, zábavu a přátelství. Mnoho kurtizán projevovalo značný smysl pro vlastní autonomii a nejednou trvaly na přijetí jen toho, koho si samy vybraly. To vše ale Melandroniovou čekalo, až se vyšvihla do vyšší společnosti. A neobešlo se to bez konfliktů.

V prosinci 1600 Fillida surově napadla svoji kolegyni Prudenzii Zacchiovou. Důvodem byla žárlivost. Ranuccio Tomassoni si Prudenzii vyhledl jako novou milenku. Fillide ji poranila jen lehce ostřím čepele na ruce. Zacchiová možná nikdy nezapomněla na její křik: „Ty špíno, ty běhno, řízla jsem tě do ruky, ty couro, ale chtěla jsem se ti dostat na ksicht. Žádný strachy, já se ještě vrátím.“

Kdy a jak se Melandroniová sešla s malířem Caravaggiem, není jasné. Seznámil je Ranuccio Tomassoni? Šlo o přání některého z umělcových zákazníků? Jisté je, že umělci jako bytostnému dobrodruhovi musela mladá dívka naprosto imponovat svojí nespoutanou divokostí a způsobem života, který se vymykal běžným morálním pravidlům. Tvář žádané a úspěšné kněžky lásky lze rozpoznat na několika jeho obrazech. Malíř ji zobrazil jako svatou Kateřinu v díle, které náleží k největším pokladům Muzea Thyssen-Bornemisza v Madridu. Kráska tu klečí na podušce, ramenem se opírá o velké kolo a prstem přejíždí přes čepel zbraně. Kolo i meč patřily k tradičním atributům světice, ovšem Prudenzii Zacchiové by asi z gesta ruky naskočila husí kůže.

Jiným skvostem malířství, k němuž Fillide zjevně stála modelkou, je náboženský výjev biblické Maří Magdaleny a Marty z Institutu umění v americkém Detroitu. Snad posloužila i jako hrdinka obrazu Judita stínající hlavu Holoferna (Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím). Rysy jejího obličeje možná rozpoznáme i na hlavě Medusy, která se dnes nachází v Gallerii degli Uffizi ve Florencii. Působí tam až hrůzostrašně s křičícími ústy, vytřeštěnýma očima a svíjejícími klubky hadů, které má místo vlasů. Pokud je to skutečně ona, tak ji malíř musel potkat už v době, kdy pracovala v hostinci na strada Serena. Možná posledním obrazem, kde se objevuje jako dívka s očima obrácenýma k nebi a rozpřaženýma rukama, bylo Kladením Kristova mrtvého těla do hrobu v muzeu Pinacotecca Vaticana.

Malíři šlo vždy o naturalistickou věrnost realitě. Barokní teoretik Giovanni Pietro Bellori třeba detailně popsal, jak Caravaggio vytvořil obraz Maří Magdalény: „Nepokoušel se přírodu vylepšovat. Namaloval dívku, sedící na židličce s rukama v klíně, jak si nechává schnout vlasy. Zachytil ji v jejím pokoji a přidal nádobu s mastí, šperky a drahokamy na podlaze a předstíral, že je to Magdaléna.“ Podobným způsobem postupoval i při malování Fillide jako svaté Kateřiny. Pro zbožné kardinály to muselo být neuvěřitelné zpestření římského umění. Navzdory přísným předpisům Tridentského koncilu o svatých obrazech, které neměly veřejnost popuzovat drzou frivolností, se zdá, že kurtizány byly v Římě používány jako modely pro oltářní malby a tato praxe byla tolerovanější, než bychom si mohli vůbec představovat.

Ostatně ani Melandroniová nebyla jedinou římskou prostitutkou, která se stala modelkou malíře Caravaggia. Její konkurentkou byla dívka nazývaná Lena, která posloužila malíři jako živá předloha k nádherné Loretánské Madoně (Madonna di Loreto) v římském kostel S. Agostino. Bosá Panna Maria stojí ve dveřích chrámu a ukazuje svoje dítě dvěma poutníkům, kteří se k ní zbožně modlí. Je to obraz, do něhož může divák doslova vstoupit, když poklekne vedle špinavých nohou chudého muže v popředí. Lena měla charisma i tělesné tvary podobné Claudii Cardinalové, slavné italské filmové herečce. Že v případě Caravaggia nezůstalo jen u malování, je nasnadě.

Italskému archiváři Riccardovi Bassanimu se nedávno podařilo identifikovat tuto záhadnou Lenu. Ve skutečnosti šlo o luxusní kurtizánu Maddalenu Antognettiovou, původně dceru bohatého obchodníka, která se k prostituci dostala po smrti otce přičiněním svojí podnikavé a všehoschopné starší sestry Amabilie, známé jako Pilla. Maddalenu, podobně jako Fillide, lákal svět šlechticů a prelátů, kteří byli ochotni zajistit jí pohodlný a klidný život, ale současně ji emotivně a eroticky přitahovali muži divoké povahy, jako byl právě Caravaggio. Maddalena se narodila v květnu 1579 a o několik dní později byla pokřtěna v kostele S. Lorenzo in Lucina nedaleko Via del Corso v samém centru Říma. Otec byl bohatý obchodník, ale brzo zemřel, takže prostituce pro nejvyšší římskou společnost se pro nádhernou dívku stala východiskem z nastávající nouze. Její sestra Amabilie ji možná nemusela dlouho přemlouvat. K jejím zákazníkům patřil i synovec papeže Sixta V. kardinál Alessandro Damasceni Peretti di Montalto, extravagantní milovník hudby, divadla a dobré zábavy.

Pro Caravaggia se stala oblíbenou modelkou a nahradila mu plně Fillide. Její nádherná tvář i bujné poprsí najdeme ve vyobrazení Panny Marie na obraze zvaném Madonna dei Palafrenieri, čili Madona s hadem (Galerii Borghese, Řím). Na tmavém pozadí jako na divadelním jevišti tam stojí stará Anna a sleduje, jak mladá Pannou Marií s Kristem jako dítětem se snaží chodidly rozdrtit hlavu jedovatého hada, symbolizujícího ďábla i hada z ráje, který byl příčinou prvního hříchu Evy a Adama. Právě Marie a Kristus měli jejich poklesek odčinit. Je to úchvatný obraz plný napětí, strachu i odhodlání.

Sestry Antognettiové se dobře znali i s Melandroniovou, vztah to ale nebyl přátelský. Fillide se na ulici porvala s Amabilií. Důvody nevraživosti neznáme. Šlo o zákazníky? Nebo o Caravaggia? Fillide tehdy trpěla následky aféry mezi ní a Prudenzií Zacchiou, kterou přistihla s Ranuccia Tomassonim v posteli. Její vztah k Ranucciovi procházel krizí, což se jistě projevilo v omezení zakázak.

Sama Maddalena Antognettiová se 15. července 1605 stala obětí jiného útoku, kdy jí utočník ošklivě pořezal tvář. Možná právě tato událost vedla o čtrnáct dní později k incidentu, kdy po soumraku 29. července na Piazza Navona Caravaggio zezadu napadl notáře Mariana da Pasqualone. Mariano při výslechu uvedl, že znenadání ucítil ránu do týla: „Neviděl jsem, kdo mě zranil, ale nikdy jsem neměl žádné rozepře s nikým kromě zmíněného Michelangela. Před několika dny jsme se pohádali na Corsu kvůli dívce jménem Lena, kterou můžete najít na Piazza Navona... Je to Michelangelova dívka!“ Autorka Caravaggiova životopisu Helen Langdonová uvádí, že Pasqualone Lenu miloval a že se s ní chtěl oženit. Ta ho však odmítla a chodila dál pózovat „vyvrhelovi a proklatci“ Caravaggiovi. Ale toto obvyklé tvrzení není vůbec jisté a důvod konfliktu mezi malířem a notářem nebyl dosud řádně objasněn. Caravaggio tehdy pro jistotu na čas zmizel v Janově. Aby se mohl koncem srpna 1605 do Říma vrátit, musel se nejprve Marianovi omluvit.

Vraťme se však k Fillide. Byla opakovaně zatčena kvůli prostituci. Hlídka ji zadržela kupříkladu v červenci 1601, kdy spěchala do paláce kardinála Benedetta Giustinianiho, doprovázená jeho sluhou Ulisseem Masettim. Osud se k ní opět otočil zády a vrátila se tam, kde začínala: na římskou ulici a do římských hospod. Žila tehdy u své tety Piery. V listopadu 1602 se vrátila pod ochranu rodiny Tomassoniů, což jí v profesi opět dostalo do vyšší společnosti. Tehdy okusil její rozkoše benátský šlechtic Giulio Strozzi a bezhlavě se do dívky zamiloval. Událost zcela změnila život dívky. „Skandální kurtizána“, jak bývala nazývaná v dokumentech, se usadila a věnovala se charitativní činnosti ve farnosti Santa Maria del Popolo. Proměna souvisela s novou známostí.

Giulio Strozzi byl synem bohatého florentského bankéře působícího v Benátkách. Na přání otce odjel do Říma, aby si doplnil vzdělání z univerzity v Pise, ale mladík záhy povinnosti zanedbával a věnoval se raději hudbě, literatuře a lásce k Fillidě. Ostatně díky hudbě se později proslavil.

U Caravaggia si Giulio objednal podobiznu své milované. Podobu portrétu známe jen ze staré fotografie. Malba visela kdysi ve sbírkách pruského královského muzea v Berlíně, nicméně od doby bombardování města v roce 1945 je pohřešovaná. Dívka má na obraze oválný obličej, jemné vlasy a smyslné rty. Luxusní oblečení doplňují šperky, zejména výrazné náušnice s perlami. Něžně přidržuje rukou kvítka, což vyvolávalo až dojem jisté křehkosti. Jen pichlavé oči nám prozrazují něco o divokém temperamentu dívky, která se uměla ohánět kudlou s dovedností pasáků z římského podsvětí.

V náručí Giulia zastihla Fillide zpráva, že malíř Caravaggio v květnu 1606 na tenisovém dvorci zabil jejího bývalého milence a pasáka Ranuccia Tomassoniho. Jeho smrt byla asi nešťastnou náhodou. Umělec nechtěně zasáhl důležitou tepnu na noze protivníka a muž během velmi krátké chvíle vykrvácel. Malíř se pak potloukal po jižní Itálii a za sebou nechával úchvatné obrazy. V říjnu 1609 ho při rvačce v Neapoli zranili tak, že to vypadalo na smrt. Ale dal se dohromady. Požádal papeže prostřednictvím vlivných kardinálů o milost a nakonec se opravdu mohl vrátit do Říma. V přístavu Palo ho však omylem zatkla stráž a malíři odplula jeho loď i s věcmi a několika obrazy. Bez prostředků vyrazil pěšky do Port‘Ercole, kam bárka směřovala. Uprostřed žhavého léta roku 1610 putoval bažinatou krajinou plnou komárů. Onemocněl a v Port‘Ercole v místním špitále 18. července zemřel.

O pár let později se i Fillide ocitla na nuceném útěku z Věčného města. Po smrti otce Giulio Strozzi dědil a jeho rodina se důvodně obávala, aby jmění nerozházel s náročnou kurtizánou. Využili svých kontaktů na papeže Pavla V. a dosáhli toho, že Melandroniová byla v dubnu 1612 oficiálně vykázána z Říma a už nikdy se neměla vrátit zpět. Zřejmě se uchýlila do Sieny. Vrátit se mohla až po dvou letech, když její milenec natrvalo opustil Řím. Zůstala finančně zajištěná a 8. října 1614, ve svých dvaatřiceti letech, nadiktovala svůj testament. Část dědictví postoupila církvi jako osobní pokání a za univerzální dědice zbývajícího majetku určila synovce Nicolu a Giacoma, syny svého bratra Silvia. Na začátku července 1618 Fillide Melandroniová zemřela.

Její podobizna měla být vrácena Strozzimu, který jí malbu jen zapůjčil. Zřejmě k tomu nedošlo, protože jedinečný portrét získal Vicenzo Giustiniani, bratr kardinála Benedetta a prominentní Caravaggiův sběratel. V inventáři jeho majetku sepsaném v roce 1638 byl obraz zapsán jako „Portrét kurtizány zvané Filide“. Sbírka byla později rozprodána a dílo získal v roce 1815 pruský král Fridrich Vilém III. Od roku 1931 byl obraz vystaven v Gemäldegalerie v Berlíně, ale od květnu 1945 je nezvěstný. Vzhledem k absenci kopií je dnes znám pouze díky k barevné fotografii, která umožnila identifikovat Fillide Melandroniovou na římských obrazech jako první Caravaggiovu modelku.

Peter Kováč

Z připravované knihy Modelky a múzy slavných umělců

Doporučená literatura:

Helen Langdon, Caravaggio: a life, London 1998, český překlad Caravaggio, Praha 2002, zejména s. 112-113, 132 a 240; podrobná bibliografie malíř z pera významné odbornice. Langdonová, která je též editorkou dobových barokních životopisů Caravaggia: The lives of Caravaggio by Giorgio Mancini ; Giovanni Baglione ; Giovanni Pietro Bellori. London 2005. Andrew Graham-Dixon Caravaggio: A Life Sacred and Profane, W. W. Norton & Company 2011. Výslech Mariana da Pasqualone přetiskl anglicky Robert Enggass a Jonathan Brown v: Italian and Spanish art: 1600 – 1750; sources and documents, Evanston, Northwestern University Press, 1992, s. 85 a 86. K prostitutkám v barokním Římě Elizabeth S. Cohen, Honor and Gender in the Streets of Early Modern Rome, v: The Journal of Interdisciplinary History, 22, 1992, s. 597-625. Shrnutí všech faktů nabízí Fiora Belliniová v encyklopedickém hesle Melandroni Fillide, v: Dizionario Biografico degli Italiani, 73, Istituto dell’Enciclopedia Italiana, 2009 s. 229-232. Nová fakta a dokumenty ke Caravaggiovým modelkám přinesla kniha Riccarda Bassaniho La donna del Caravaggio, Vita e peripezie di Maddalena Antognetti, Donzelli Editore 2021. Viz též Riccardo Bassani a Fiora Bellini, Caravaggio assassino: la carriera di un valent’huomo fazioso nella Roma della Controriforma, Roma 1994.

 

Foto:

Caravaggiův portrét Fillide Melandroniové, který byl kdysi ve sbírkách obrazárny v Berlíně

 

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru