MAREK ZÁGORA: Jiří z Poděbrad ve vizuálních pramenech pozdního středověku a počátku novověku

Marek Zágora, Jiří z Poděbrad ve vizuálních pramenech pozdního středověku a počátku novověku, poprvé publikováno v: Východočeské listy historické 25/2008, Hradec Králové 2008, s. 67-78.

 

O podobě Jiřího z Poděbrad máme několik dobových zpráv, z nichž se ale většina zmiňuje jen o králově tělesné tloušťce a téměř zcela opomíjí individuální rysy Jiříkovy tváře, která stála mimo zájem jeho současníků. V této studii se pokusíme o srovnání některých písemných záznamů s vyobrazeními tohoto „husitského" krále, jehož 550. výročí zvolení za českého krále jsme si letos v březnu (2008) připomněli. Zároveň shrneme nám známá vyobrazení krále Jiřího, která vznikla nejpozději roku 1539, z něhož pocházejí dva nejznámější „portréty", které se nejčastěji objevují v publikacích, jež se věnují poděbradské době. Některá díla byla zcela zničena, jiná zase známe jen z kopií, které vznikly po námi vymezeném datu, přesto k nim bylo přihlédnuto, protože i tak je jejich vypovídací hodnota vysoká.

Každý badatel, který se zabývá vizuálními prameny ve spojení s panovníky, narazí již na začátku své práce na problém vymezení pojmu „portrét".(1) První „portréty", které již nesly alespoň částečně fyziognomické rysy panovníka, jsou totiž v českých zemích spojeny až s osobností římského císaře a českého krále Karla IV. Prvopočátky portrétů je ale nutno hledat již v malbách rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, i když se ve skutečnosti jednalo jen „o obměňování postav v postoji, typu a oděvu".(2) Autor maleb se ale již snažil o určité rozlišení jednotlivých postav.

Jisté individuální rysy lze vysledovat i v dílech sochařských. Příkladem mohou být korunované hlavy zachycené na hlavici vítězného oblouku kostela sv. Salvátora v Anežském klášteře v Praze, které vznikly v třetí čtvrtině 13. století. Nejčastěji bývají dávány do souvislosti s králi z rodu Přemyslova. (3) Už se nejedná o vyobrazení typu panovníka, jak tomu bylo dříve, ale máme před sebou zřetelné náznaky individualizace jednotlivých králů, které s jejich skutečnou podobou nemají ale vůbec nic společného.

Bohužel řada středověkých památek byla zničena a písemné prameny také převážně mlčí. Jistý je pouze fakt, že se od 14. století dostávají české země do úzkého styku s Francií,(4) kde portrétní umění prošlo mnohem delším vývojem a dostalo se do fáze, kdy začalo pronikat do okolních zemí a ovlivňovat je.(5) Portrétní realismus inspirovaný francouzským výtvarným uměním nabyl v českých zemích nových impulsů, což svědčí také o kulturní vyspělosti Českého království ve 14. století. Nejrychleji došlo k rozvoji portrétního umění v malířství.

Umění sloužilo zejména k panovnické prezentaci a portrét se stal jedním z prostředků, jak ukázat panovníka v rámci středověké společnosti. Panovník byl rovněž velice úzce spjat se vznikem uměleckých děl, byl jejich objednavatelem a hlavním donátorem. Při královských dvorech pracovali nejlepší umělci své doby, kteří přijížděli za prací i z ciziny.

Panovníkem, kterému portrét posloužil k vlastní i státnické prezentaci, byl Karel IV., jehož vyobrazení nalezneme v sochařství, mozaice, nástěnné, deskové a knižní malbě, na mincích, pečetích i dílech uměleckého řemesla. V případě Karla IV. máme dostatek srovnávacího materiálu, abychom si byli jisti, že vyobrazený panovník nese fyziognomické rysy samotného vladaře.(6)

Umělci zobrazovali panovníky více jako symbol moci a vlády než jako člověka, nositele konkrétní, individuální tváře. Právě od doby vlády Karla IV., můžeme hovořit o počátcích portrétů u nás, přesto nesmíme zapomínat, že se jedná o tvář panovníka, čemuž také odpovídal a byl přizpůsobován výsledný obraz.

Co se týče Jiřího z Poděbrad, dochovalo se nám bohužel jen málo vizuálních pramenů, které by vznikly za králova života, i když je jisté, že Jiří z Poděbrad byl za své vlády několikrát zobrazován. Musíme proto pracovat převážně s mladšími vyobrazeními. Při práci s prameny narážíme na problém, zda daná vyobrazení, jež mají zobrazovat krále Jiřího, nesou alespoň některé královy fyziognomické rysy, nebo zda se jedná jen o fiktivní vyobrazení, kterých nalezneme ve středověku spoustu, či zda se jedná jen o časem ustálený typ vyobrazení, který se pak často pouze opakuje a je mu přisouzeno jméno panovníka, jenž měl být nositelem obrazu. Důležité je také časové vymezení daných pramenů. Musíme jinak nahlížet na vyobrazení vzniklá před rokem 1458, jinak na obrazy z doby Jiříkovy vlády a zcela jinak pak na díla, která vznikla po roce 1471, tedy po králově smrti.

Nejznámějším „obrazem"(7) krále Jiřího z Poděbrad, který se nám ale bohužel nedochoval, byla jeho socha v západním průčelí chrámu Panny Marie před Týnem v Praze, kterou nechal zhotovit Jan Rokycana, ale lze předpokládat, že na jejím vzniku měl svůj podíl i samotný panovník. Nejstarší zpráva o ní pochází z 6. června 1463,(8) socha ale vznikla pravděpodobně dříve, snad byla umístěna již roku 1462.(9) Měla být z mramoru a představovala Jiřího Poděbradského s korunou na hlavě, v pravé ruce držel vztyčený meč a v levé pak pozlacený měděný kalich. Nad králem se pak nacházel ještě pozlacený reliéf kalicha s nápisem Veritas Dei vincit.(10) Socha byla větší než samotný král, aby byla dobře viditelná. Jednalo se nejen o výraz královské reprezentace, vyobrazení představitele nejvyšší moci,(11) ale také o symbol převládajícího husitství, jehož ochráncem Jiří z Poděbrad bez všech pochybností byl. Samotné monumentální vyobrazení žijícího panovníka v náboženském kontextu nebylo v 15. století běžné. Podoba i umístění této sochy byly katolíky kritizovány již v době svého vzniku.(12) Z průčelí chrámu pak byla sundána v lednu roku 1624(13) a výklenek po ní je dodnes prázdný.

V posledních letech se také hodně diskutuje o králově soše na Pražském (Karlově) mostě, která podle Rudolfa Urbánka měla být jezdecká a měla vzniknout někdy před rokem 1467, kdy prý byla poničena katolíky.(14) Hlavními problémy jsou její podoba a také umístění, bohužel jsme odkázáni jen na písemné prameny, které se rozcházejí.(15) Je více než pravděpodobné, že na mostě vyobrazení krále Jiřího na koni bylo, ale mohlo se také jednat „jen" o reliéf.(16) Také Pavel Žídek potvrzuje existenci kamenného obrazu krále na mostě,(17) ale jeho poznámka se může týkat i Jiřího sochy na Malostranské mostecké věži. (viz níže) Kdy byla králova „jezdecká" socha zničena, nevíme.

Další králova socha byla s velkou pravděpodobností umístěna na Malostranské mostecké věži,(18) která byla zbudována za vlády Jiřího Poděbradského. Socha tak mohla být logickým protějškem výzdoby Staroměstské mostecké věže s plastikami Karla IV. a jeho syna Václava IV. Jiří z Poděbrad by tak mohl vyjádřit návaznost své vlády na panování těchto panovníků, i když nezapomínal na „prostředí", z něhož pocházel.(19) Na vyšší Malostranské věži se nachází tři výklenky, z nichž prostřední je větší. Podle Mileny Bartlové byl uprostřed vyobrazen král Jiří z Poděbrad v majestátu a po stranách měl panoše nesoucí štíty s erby. Analogii pak nachází ve výzdobě fasády domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí.(20) Sochy padly za oběť nejpozději „bojům o Prahu" za třicetileté války.

Vedle těchto často zmiňovaných soch víme i o dalších, o nichž jsou zprávy bohužel mnohem skromnější. Příkladem může být králova socha, jež zdobila Kamenný dům v Kutné Hoře. Německý kazatel a spisovatel Zacharias Theobald zaznamenal v roce 1607, že na průčelí Kamenného domu viděl jezdeckou sochu Jiřího z Poděbrad.(21) Jinou zprávu o ní nemáme. Naopak Rudolf Urbánek tvrdí, že se nejednalo o sochu jezdeckou, ale o vyobrazení stojícího krále, který byl protějškem sochy sv. Václava, a ta měla být zničena pravděpodobně v 17. století.(22)

Do dnešní doby se dochovala jen jediná a to ještě velice poškozená socha zobrazující Jiřího z Poděbrad.(23) Její existence ale zatím nebyla náležitě doceněna. Původně zdobila Pražskou bránu ve Slaném,(24) která byla postavena mezi léty 1461-1472, přičemž se o její stavbu významně zasloužil právě Jiří z Poděbrad.(25) Těmito roky lze rovněž vymezit vznik samotné sochy.(26) Roku 1841 pak byla brána zbořena a socha s částí dalších sochařských prvků byla zachráněna. Bohužel došlo k jejich výraznému poškození! Jedná se o torzo poprsí z pískovce o výšce asi 50 cm,(27) které se dnes se nachází ve Vlastivědném muzeu ve Slaném.(28) Jiří z Poděbrad byl zachycen asi v majestátu, ale protože soše chybí spodní část těla, nelze její přesnou podobu zrekonstruovat. Pravděpodobně držel v rukou spíše meč a kalich jako symbol utrakvismu, než žezlo a jablko, královské insignie, které panovník držel v rukou většinou při majestátním zobrazování. Torzu chybí levá ruka a prsty ruky pravé, hodně je otlučen také obličej. Královu hlavu kryla pravděpodobně koruna, jež byla umístěna na dlouhých kučeravých vlasech, Jiříkova tvář byla široká se silnými rty.(29) Tato podoba odpovídá královým dobovým popisům.

Ve Slaném se dochovala ještě jedna socha, která byla původně identifikována jako Jiří z Poděbrad. Nacházela se ve zdivu domu čp. 34 „U Maňasů".(30) Socha zobrazuje sedícího panovníka v životní velikosti. Opět chybí ruce, které pravděpodobně nesly žezlo a jablko. Panovníkovy fyziognomické rysy nepatří Jiřímu z Poděbrad. Jedná se o štíhlejšího a bezvousého krále. Je možné, že jde o vyobrazení Vladislava Jagellonského.(31) V domě „U Maňasů" se mohla nacházet i Jiříkova jezdecká socha, ale protože byl dům přestavěn, zachoval se z jezdecké sochy pouze kůň, jehož jezdec byl odstraněn.(32) Nedochovala se ale žádná zpráva, která by toto tvrzení o králově jezdecké soše potvrzovala.

K výše popsaným sochařským výtvorům se nabízí srovnání se zachovanými sochařskými vyobrazeními Jiříkových současníků. Uherský král Matyáš Korvín zdobí bránu hradu Ortenburgu v lužickém Budyšíně, tedy na území, které v 15. století bylo součástí českých zemí. Před divákem se prezentuje panovník v majestátu, který je zasazen do architektonické výzdoby brány. Pískovcová jeden a půl metru vysoká socha nese Matyášovy portrétní rysy, jak nám je přinášejí jeho popisy a další dochovaná vyobrazení. V pravé ruce drží žezlo, v levé pak jablko. Po stranách trůnícího panovníka se vznášejí dva andělé, kteří nad královou hlavou drží korunu.(33) Socha vznikla po roce 1479, podle nápisu pod králem roku 1486,(34) tedy až po smrti Jiřího z Poděbrad, proto se touto sochou „husitský" král nemohl nechat inspirovat. Opačný vliv, tedy že by se autor Matyášova zobrazení nechal inspirovat některým vyobrazením českého krále, nelze vyloučit, ale ani potvrdit. Nejpravděpodobněji bylo Matyášovo vyobrazení ovlivněno obrazem královy velké majestátní pečeti.(35)

Podobizna dalšího Jiříkova současníka, římského císaře Friedricha III., se dochovala na fasádě východní stěny kaple svatého Jiří na hradě ve Vídeňském Novém Městě. Je součástí tzv. Stěny znaků (Wappenwand), která vznikla roku 1453 a obsahuje 107 znaků. Socha zachycuje Friedricha ne jako císaře, ale jako arcivévodu, a vznikla pravděpodobně o něco později než samotná fasáda. Panovník není na rozdíl od Korvínovy sochy v Budyšíně zobrazen v majestátu, ale stojící v životní velikosti pod baldachýnem. Je obklopen znaky habsburských zemí, které mu patřily v době jeho vlády. Zbývající 93 znaky jsou výplodem fantazie.(36) Je pravděpodobné, že toto vyobrazení Friedricha III. Jiří z Poděbrad na vlastní oči viděl, ale důkaz neexistuje.

Mnohem více vizuálních pramenů s obrazem Jiřího z Poděbrad se nám dochovalo v knižní a deskové malbě, při čemž nejvíce „portrétů" nám nabízejí knižní tisky do roku 1539. Ve výčtu a popisu jednotlivých vyobrazení budeme postupovat chronologicky.

V Schedelově(37) Světové kronice z roku 1493 je vyobrazen typ krále,(38) který nebýt označen jménem, mohl by být považován za někoho zcela jiného. Nenese totiž rysy českého krále Jiřího z Poděbrad, jak je nám přinášejí písemné prameny a objevují se i na některých dalších „obrazech". Je pravděpodobné, že ve druhé třetině 15. století vznikl typ vyobrazování husity, husitského hejtmana, který pak mohl být přenesen také do „obrazů" jiných, pozdějších husitů, jejichž králem Jiří z Poděbrad bez pochyby byl.

V Konáčově(39) překladu „České kroniky"(40) Enea Sylvia Piccolominiho z roku 1510 nacházíme fiktivní podobu krále Jiřího. Bezvousý panovník širokých tváří sedí na trůně a v levé ruce drží královskou korunu.(41)

Samotný papež Pius II. popsal krále jako „homo brevis, quadrato corpore, alba carne, illustribus oculis, moribus placidis, Hussitarum errore infectus, alioquin aequi bonique cultor."(42) Také Pavel Žídek ve své Správovně píše: „Neb Vaše jasnost jest příliš plný člověk."(43) Jiná zmínka o králově tloušťce je pak z roku 1470, kdy Jiří z Poděbrad vyzval na souboj o dvacet let mladšího Matyáše Korvína.(44) Tyto popisy Jiřího z Poděbrad nezávisle potvrdil také antropologicko-lékařský průzkum králových ostatků vedený Emanuelem Vlčkem v letech 1988-1991.(45)

Před rokem 1541, kdy požár zničil Pražský hrad, vznikl také Jiříkův portrét v sérii českých panovníků,(46) jejíž kopie se nám zachovala v kodexu Hasenburském, který nechal vyhotovit Jan Zajíc z Hazmburka.(47) Roku 1543 jej pak dedikoval Ferdinandovi I., protože si přál, aby byl velký sál na Pražském hradě opět vyzdoben panovnickými portréty. Rukopis se dnes nachází v Rakouské národní knihovně ve Vídni.(48) Lze se jen dohadovat, co bylo jeho předlohou.(49) Rovněž nevíme, kdy celý cyklus přesně vznikl. Nejčastěji se jeho vznik klade před rok 1514.(50) Víme jistě, že v něm jsou vyobrazeni i Jiříkovi nástupci Vladislav II. Jagellonský a jeho syn Ludvík. Ve Vídni se nám zachoval originál Hasenburského rukopisu, v němž se nacházejí perem kreslené kopie původně asi deskových obrazů, v knihovně Národního muzea v Praze se pak nachází „kopie kopie", kterou vytvořil roku 1822 Lud. Krones.(51) Obě vyobrazení Jiřího z Poděbrad jsou si velice podobná, ale jsou patrné mírné odchylky.(52) U většiny panovníků je zachycena celá postava, ale u Jiřího z Poděbrad je vyobrazeno jen poprsí, které je zasazeno do architektonického rámce. Králův portrét nese Jiříkovy fyziognomické rysy v podobě, kterou známe z jiných vizuálních a také písemných pramenů.

Na miniatuře z drážďanského rukopisu Starých letopisů českých z roku 1527,(53) pak máme před sebou panovníka, který po stránce fyziognomické odpovídá předcházejícím popisům a velice připomíná královo vyobrazení v kodexu Hasenburském. Na rozdíl od něj je ale do architektonického rámce zasazena celá postava Jiřího z Poděbrad. Na hlavě má královskou korunu, v pravé ruce drží jablko a v levé žezlo.

Vyobrazený typ se také objevuje v Kuthenově(54) „Kronice o založení země české a prvních obyvatelích jejích" z roku 1539.(55) Král zobrazený v medailonu(56) má kulatou hlavu, širokou a plnou tvář a lehce zakřivený nos. Podobně vypadá Jiří z Poděbrad i v dedikační scéně titulního listu knihy Ctibora Tovačovského z Cimburka „Hádání Pravdy a Lži" z téhož roku.(57) Je tedy více než pravděpodobné, že již za králova života existovaly jeho portréty, které nesly jeho skutečnou podobu, což se později promítlo v jeho podobiznách z první poloviny 16. století. Podobnost většiny vyobrazení dává tušit, že se navazovalo na pevně ustálenou ikonografickou tradici,(58) která pronikla i do renesančního sochařství, čehož důkazem je Jiříkovo vyobrazení na náhrobku králů Ferdinanda I a Maxmiliána II a Anny Jagellonské v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha od nizozemského sochaře Alexandra Colina z let 1569-1589.(59)

Zajímavým tématem jsou Jiříkovy kryptoportréty, jichž se pravděpodobně také několik dochovalo. Máme na mysli hlavně Oltářní triptych sv. Jana Křtitele ze Zátoně,(60) jehož vznik je většinou kladen do období kolem roku 1430, ve stejném období mělo vzniknout také Ukřižování ze Skalice(61) a v neposlední řadě pak obraz Ukřižování z oltáře sv. Kříže,(62) známějšího jako Rajhradský oltář, jenž měl vzniknout kolem roku 1440, a měl by zachycovat i kryptoportrét českého a uherského krále Ladislava Pohrobka.(63) Všechny se dnes nacházejí ve sbírce Národní galerie Praha. Největším problémem u těchto obrazů je jejich datace. Kunsthistorici kladou vznik těchto děl do doby, kdy byl Jiří z Poděbrad mladým jinochem, ale na vyobrazeních nalézáme muže středního věku. Kdyby datování Rajhradského oltáře odpovídalo skutečnosti, pak bychom nemohli hovořit ani o kryptoportrétu Ladislava Pohrobka. Datace historiků umění ale není konečná, jsou přípustné odchylky i několika desetiletí,(64) proto tedy můžeme hovořit o skutečných Jiřího kryptoportrétech.(65) Důležitým ukazatelem je rovněž fakt, že vyobrazené postavy, které jsou považovány za Jiřího z Poděbrad, nesou fyziognomické rysy husitského krále, jak nám je uchovaly dobové písemné prameny.

Na oltářním triptychu ze Zátoně je vyobrazen muž tmavší pleti s podbradkem a černými kníry, který se nachází na dolním obraze pravého křídla, ve scéně přinesení uťaté hlavy sv. Jana Křtitele před Heroda.(66) Na obraze Ukřižování ze Skalice pak nacházíme mezi žoldnéři vpravo postavu s obtloustlou tváří, lehce zahnutým nosem a černými kníry, která drží husitský cep a konvičku s Kristovou krví. Jedná se pravděpodobně opět o kritický kryptoportrét Jiřího z Poděbrad.(67) Oba obrazy pocházejí z panství Rožmberků. Velice dobře jsme zpraveni o nepřátelství mezi katolíkem Oldřichem z Rožmberka a mladým zastáncem husitství Jiřím z Poděbrad, proto se dá vysvětlit, proč se postava Jiřího nachází na straně Kristovým mučitelů. Na obraze Ukřižování z oltáře sv. Kříže(68) stojí po Kristově levici, tedy na straně jeho nepřátel, tři postavy, z nichž třetí, nejdále od kříže, nese v obličeji rysy Jiřího z Poděbrad.(69)

Z děl, která se nám dochovala, lze jen o jednom říci, že je dílem, které je nesporně velice úzce spjato s osobností a hlavně dvorem Jiřího z Poděbrad. Jedná se o Jiřího modlitební knihu, kterou mu jako dárek věnovala na Štědrý den roku 1466 jeho druhá žena Johana z Rožmitálu. Dnes se bohužel nachází v soukromých rukou ve Velké Británii.(70) Rukopis je vyzdoben čtyřmi figurálními iniciálami, v nichž poznáváme postavu panovníka. Bohužel jsou nám známy jen z černobílých, ne příliš kvalitních fotografií.(71) Na foliu 3r je zachycen klečící panovník v iniciále P, na dolním kraji listu jsou znaky zemí, které v době vzniku rukopisu patřily k českým zemím. Panovník je zobrazen jako mladý světlovlasý muž s oholenou tváří v plášti. Na foliu 12v je v iniciále S zachycen Kristus v majestátu a u paty trůnu klečí mladý král v tmavém plášti. Na foliu 33r je rovněž v iniciále S zobrazen panovník v komnatě klečící u pulpitu s otevřenou knihou. Postava je starší, při těle, se širokými tvářemi, v brokátovém plášti. Na foliu 94v je pak iniciála H, v níž je vyobrazen rovněž klečící panovník u pulpitu s otevřenou knihou a zjevuje se mu Panna Marie s dítětem. Král je malé postavy a širokých tváří s podbradkem.(72) Zobrazené postavy sice mají několik společných rysů (hladce vyholená tvář, v 15. století módní dlouhé nakadeřené vlasy a královskou korunu), ale přesto se liší svou fyziognomií. Snad je to způsobeno faktem, že jsou iniciály dílem několika malířů, kteří pravděpodobně Jiřího z Poděbrad vůbec neviděli nebo prostě jen nechtěli zachytit jeho skutečnou podobu. Malíři byli svým způsobem i omezeni, a to nejen prostorově, ale také tím, že představa panovníka a samotný pojem král byl kladen nad individuální podobu jedince.(73) Jen dvě poslední vyobrazení se blíži králově „podobě", jak ji známe z jeho jiných obrazů. Je také možné, že rukopis byl původně připravován pro Jiříkova předchůdce, Ladislava Pohrobka, čemuž by mohla napovídat i dvě vyobrazení mladého krále na foliích 3r a 12v. Ty lze porovnat s Ladislavovými portréty v jiných pro něj určených rukopisech.(74) Jeho předčasná smrt pak znamenala pozastavení prací na rukopise, který mohl být později doplněn a určen jako dar novému králi.

Nejreprezentativnější je královo vyobrazení na foliu 3r, v němž je obsažena i jistá myšlenka kontinuity českého království pod vládou Jiřího z Poděbrad, který se považoval za pokračovatele vlády Lucemburků. Ve spodní třetině folia se nachází ve dvou řadách vyobrazení pětice znaků zemí, které za vlády Jiřího z Poděbrad patřily k Českému království. Dva byly bohužel poškozeny oříznutím. Tři celé patří zleva Moravě, Čechám a Slezsku. Škoda že nevíme, jaké jsou jejich barvy. Poškozené znaky se dají určit jako znaky Lucemburska a Dolní Lužice, zemí, které byly za Jiříkovy vlády považovány stále za součást zemí Koruny české. Bohužel nelze z černobílých fotografií přesněji určit originální barvy jednotlivých znaků.

S Jiřím z Poděbrad je možné spojit přímo pouze tento rukopis, jinak je tomu ale u jeho současníka Matyáše Korvína, který proslul jako objednavatel a mecenáš rukopisů, v nichž nalezneme i jeho vyobrazení, která se fyziognomickými rysy shodují s budyšínskou sochou a dalšími dochovanými vizuálními prameny.(75)

Již za života českého krále Jiřího z Poděbrad a také pár desetiletí po jeho smrti vzniklo několik panovníkových „portrétů", přesněji uměleckých děl, i když tak nebyla v době svého vzniku vnímána, která nesla panovníkův „obraz" s jeho fyziognomickými rysy. I přes absenci řady sochařských a malířských děl, z nichž většina zanikla do poloviny 17. století, si můžeme udělat na základě vizuálních pramenů a popisů Jiříkových vyobrazení, které se nám dochovaly, představu nejen o vzhledu, ale také o funkci jednotlivých panovníkových „obrazů". Vyobrazení sloužila zejména k prezentaci královské moci a hlavní náboženské ideologie a rovněž k vyjádření návaznosti vlády Jiřího z Poděbrad na jeho předchůdce. Jiříkovo vypodobňování se časem ustálilo na podobě, kterou známe hlavně z knižních tisků z roku 1539 a jež ovlivnila i pozdější umělce.(76)

 

POZNÁMKY:

[1] Z novějších studií POCHAT, Götz, Zur Genese des Porträts, in: Takács, Imre (ed.), Sigismundus Rex et Imperator. Kunst und Kultur zur Zeit Sigismunds von Luxemburg 1387-1437, Mainz 2006, s. 124-142.

[2] PEŠINA, Jaroslav, Podoba a podobizny Karla IV., in: Acta universitatis Carolinae, Philosophica I., č. 1, 1955, s. 1-60, více s. 14.

[3] KUTHAN, Jiří (ed.), Umění doby posledních Přemyslovců, Roztoky u Prahy 1982, s. 99.

[4] PEŠINA, Podoba, s. 15-16.

[5] PEŠINA, Podoba, s. 6-13.

[6] WAMMETSBERGER, Helga, Individuum und Typ in den Porträts Kaiser Karls IV., Wissenschaftliche Zeitschrift der Friedrich-Schiller-Universität Jena, Gesellschafts- und Sprachwissenschaftliche Reihe, č. 1, ročník 16, 1967, s. 79-93; PEŠINA, Podoba, s. 18-36.

[7] Středověk používá nejčastěji pojem „imago".

[8] ČORNEJ, Petr, Pohaslý lesk panovnického majestátu v porevolučních Čechách, in: Lenka, Bobková a Holá, Mlada (ed.), Lesk královského majestátu ve středověku, Praha - Litomyšl 2005, s. 99-122, více s. 110.

[9] KOŘÁN, Ivo, Proměna pohledu na tvář českých králů. K ikonografii Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad, ČNM - řada historická 129, 1960, s. 177-196, více s. 188.

[10] URBÁNEK, Rudolf, Věk poděbradský. České dějiny III/4, Praha 1962, s. 183. Také Pavel ŽÍDEK hovoří ve své Správovně (viz poznámka 6) o obraze „s mečem mezi kalichy", s. 7 a 53.

[11] BARTLOVÁ, Milena, Vlastní cestou. Výtvarné umění ve službách vladařské reprezentace Jiřího z Poděbrad a českých stavů v době jagellonské, in: Bobková, Lenka a Holá, Mlada (ed.), Lesk královského majestátu ve středověku, Praha - Litomyšl 2005, s. 243-257, více s. 243.

[12] Mistra Pavla Žídka Správovna, ed. Z. V. Tobolka, Praha 1908, s. 53.

[13] URBÁNEK, Rudolf, K ikonografii Jiřího krále, Věstník ČAVU 61, 1952, s. 50-62, více s. 57; KOŘÁN uvádí rok 1627, Proměna pohledu, s. 189, poznámka 15; ČORNEJ, Pohaslý lesk, s. 110.

[14] Věk poděbradský 4, s. 180-181, poznámka 104.

[15] URBÁNEK, K ikonografii Jiřího krále, s. 57-58.

[16] BARTLOVÁ, Vlastní cestou, s. 245.

[17] Správovna, s. 53.

[18] BARTLOVÁ, Vlastní cestou, s. 245-246.

[19] ČORNEJ, Pohaslý lesk, s. 109-110.

[20] BARTLOVÁ, Vlastní cestou, s. 246.

[21] ŠTROBLOVÁ, Helena a ALTOVÁ, Blanka (ed.), Kutná Hora, Praha 2000, s. 327, poznámka 39.

[22] Věk poděbradský 4, s. 182, poznámka 110.

[23] ŠŤOVÍČEK, Jan, Slánská skulptura Jiřího z Poděbrad, Vlastivědný zpravodaj Polabí, 1-2, 1971, s. 3-17; Věk poděbradský 4, s. 182-183, poznámka 111.

[24] Vyobrazení Pražské brány od Karla Würbse pochází až z roku 1855, tedy bohužel až několik let po jejím zbourání. Tento obraz je například in: Historický atlas měst České republiky, svazek č. 6 - Slaný, Praha 1998 (obr. č. 5). Lepší pohled na Pražskou bránu zprostředkovává obraz Josefa Šembery z roku 1823. Tento obraz in: Slaný. České město ve středověku. Sborník příspěvků z kolokvia k 700. výročí královského města Slaného, Kladno - Slaný 1997, s. 30.

[25] ŠŤOVÍČEK, Slánská skulptura, s. 7.

[26] Šťovíček přichází s datací 2. polovina 60. let až počátek 70. let 15. století.

[27] Obrázek in: ŠŤOVÍČEK, Slánská skulptura, s. 5.

[28] Inventární číslo UP 806. V roce 1971 byly pořízeny dvě sádrové kopie torza. Jedna se dnes nachází ve slánském muzeu, druhá pak v Polabském muzeu v Poděbradech. Za poskytnuté informace děkuji paní Boženě Frankové z Vlastivědného muzea ve Slaném.

[29] Podrobnější popis ŠŤOVÍČEK, Slánská skulptura, s. 10-12.

[30] Od roku 1943 ve Vlastivědném muzeu Slaný.

[31] ŠŤOVÍČEK, Slánská skulptura, s. 12.

[32] ŠŤOVÍČEK, Slánská skulptura, s. 14.

[33] Matthias Corvinus und die Renaissance in Ungarn 1458-1541, Katalog des Niederösterreichischen Landesmuseums. Neue Folge, Nr. 118, Schallaburg 1982, vom 8. Mai bis 1. November 1982, Wien 1982, s. 205-206; obrázek in: BALOGH, Jolán, A művészet Mátyás király udvarában, II. kötet, Budapest 1966, s. 206, 207, detaily s. 282 a 283.

[34] Za autora Matyášova sochy je považován slezský sochař Briccius Gauske.

[35] Schallaburg 1982, s. 213-214.

[36] Die Wappenwand an der St. Georgskirche in Wiener Neustadt, In: Ausstellung Friedrich III. Kaiserresidenz Wiener Neustadt. Katalog der Ausstellung in St. Peter an der Sperr, Wiener Neustadt, vom 28. Mai bis 30. Oktober 1966. Katalog des Niederösterreichischen Landesmuseums, N.F. 29, Wien 1966, číslo předmětu: 41, s. 312. Kaple sv. Jiří se měla původně stát pohřebním místem císaře Friedricha III. Program „Stěny znaků" představuje fantastickou genealogii rakouského domu, jež vychází s vysokou pravděpodobností z díla „Österreichische Landeschronik", vídeňského duchovního Leopolda Stainreutera (asi 1340-1400), dvorního kaplana vévody Albrechta III. Kronika vznikla 1384/1385 a byla snad redigována samotným Albrechtem III. Popsaná genealogie je prvním ryze rakouským líčením dějin.

[37] Hartmann Schedel (1440-1514), německý lékař, humanista a historik.

[38] Obrázek in: URBÁNEK, Rudolf, Věk poděbradský. České dějiny III/3, Praha 1930, s. 342; ČORNEJ, Petr-BARTLOVÁ, Milena, Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526, Praha - Litomyšl 2007, s. 243.

[39] Mikuláš Konáč z Hodiškova (1480-1546), český spisovatel, překladatel a knihtiskař.

[40] Nejnovější překlad: Aeneae Silvii Historia Bohemica - Enea Silvio Historie česká. Fontes rerum Rgni Bohemiae I., k vydání připravili a z latinského originálu přeložili Dana Martínková, Alena Hadravová a Jiří Matl, úvodní studii napsal František Šmahel, Praha 1998.

[41] Obrázek in: Věk poděbradský 3, s. 282; Velké dějiny VI., s. 174.

[42] Překlad „člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný." Latinský text citován podle PALACKÝ, František, Dějiny národa českého VI., Praha 1973, s. 597, poznámka 116; také in: URBÁNEK, K ikonografii Jiřího krále, s. 56.

[43] Správovna, s. 34.

[44] „Poněvadž té zlé vůle přestati nechcete, ale proti osobě a životu krále, pána našeho, myslí svévolnou pozdvihl jste se, on chtěje zastaviti prolévání toliko nevinné krve křesťanské, hotov jest nasaditi a povážiti života svého proti životu Vašemu a zve/vás k souboji v podobném místě mezi vojskami a rovnou braní a v rovném odění. Však poněvadž víte, že král, náš pán, jest obtížen tělem, protož aby z vás žádný jeden od druhého běhati ani utíkati nemohl, žádá, aby místo slušné a dobře úzké připraveno bylo k tomu boji...." Citováno podle PALACKÝ, František, Dějiny národa českého IV., Praha 1968, s. 610-611; také in: Kořán, Proměna pohledu, s. 183.

[45] VLČEK, Emanuel, Jiří z Poděbrad, první volený český král, in: Čeští králové II. Atlas kosterních pozůstatků českých králů Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad a Habsburků pohřbených v Praze s podrobným komentářem a historickými poznámkami, Praha 2000, s. 43-66, více s. 63.

[46] Cyklus zobrazoval celkem čtyřicet sedm postav od Přemysla Oráče po Ludvíka Jagellonského. Z českých panovníků nebyli vyobrazeni jen Konrád Ota, Rudolf Habsburský a Jindřich Korutanský.

[47] Jan IV. Zajíc z Hazmburka (1486-1553).

[48] Signatura ÖNB Cod. 8043.

[49] Jistou inspirací bylo jistě vyobrazení lucemburského rodokmene na hradě Karlštejn. Více in: STEJSKAL, Karel, Die Rekonstruktion des Luxemburger Stammbaums auf Karlstein, Umění XXVI., č. 6, 1978, s. 535-563, více od s. 548.

[50] PEŠINA, Jaroslav, Desková malba, in: Pozdně gotické umění v Čechách (1471-1526), Praha 1978, s. 315-386, s. 372.

[51] Knihovna Národního muzea, signatura VI D 3; obrázek Věk Poděbradský 3, s. 296.

[52] Vyobrazení z vídeňského rukopisu in: MACEK, Josef, Jiří z Poděbrad, Praha 1967, za s. 28; vyobrazení z „pražského" rukopisu in: Ze starých letopisů českých, Praha 1980, s. 174.

[53] Obrázek in: Věk poděbradský 3, s. 402; Urbánek mylně uvádí místo uložení rukopisu v Krakově.

[54] Martin Kuthen ze Šprinsberku († 1564), český kronikář.

[55] Obrázek in: Věk poděbradský 3, s. 321; Velké dějiny VI., s. 155.

[56] V medailonech jsou vyobrazeni i další čeští panovníci, ale například i Jan Žižka.

[57] Dřevoryt; obrázek in: Věk poděbradský 3, s. 485.

[58] PEŠINA, Jaroslav, Studie k malířství poděbradské doby, Umění VII., č. 3, 1959, s. 196-227, více s. 199.

[59] KRČÁLOVÁ, Jarmila, Renesance, in: Katedrála sv. Víta v Praze, Praha 1994, s. 133-170, více s. 155-156. Detail Jiřího „portrétu" in: Věk poděbradský 3, přílohy III.-IV.

[60] Inventární číslo O 8696-8698, dřevo, střední deska 168 x 92 cm, křídla 168 x 42 cm.

[61] Inventární číslo O 11070, dřevo, 181,5 x 134 cm.

[62] Inventární číslo O 1584, dřevo, 101 x 142 cm.

[63] BARTLOVÁ, Milena, Poctivé obrazy, Praha 2001, s. 323.

[64] BARTLOVÁ, Poctivé obrazy, s. 251, 276, 307.

[65] KOŘÁN, Proměna pohledu, s. 187. BARTLOVÁ, Poctivé obrazy, s. 251, 275 a 323-324.

[66] O oltáři více in: BARTLOVÁ, Poctivé obrazy, s. 273-276; Obrázek in: MACEK, Jiří z Poděbrad, za s. 24; BARTLOVÁ, Poctivé obrazy, s. 273.

[67] O Ukřižování ze Skalice více in: BARTLOVÁ, Poctivé obrazy, s. 248-251; Obrázek in: KOŘÁN, Proměna pohledu, s. 184; BARTLOVÁ, Poctivé obrazy, s. 249, detail s. 251.

[68] BARTLOVÁ, Milena, Oltář Nalezení sv. Kříže z Olomouce (Rajhradský oltář), in: Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550 III. Olomoucko, Olomouc 1999, s. 430-443; BARTLOVÁ Poctivé obrazy, s. 306-337, hlavně s. 319-324; Nejnověji in: FAJT, Jiří (ed.) Karel IV. císař z Boží milosti: Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437, Praha 2006, s. 619-621; obrázek in: BARTLOVÁ, Poctivé obrazy, s. 319, detail s. 320.

[69] BARTLOVÁ, Poctivé obrazy, s. 323-324.

[70] Velké dějiny VI., s. 399.

[71] PEŠINA, Jaroslav, Modlitební kniha Jiřího z Poděbrad, in: Sborník k sedmdesátinám Jana Květa, Acta universitatis Carolinae - Philosophica et historica 1, 1965, s. 133-146; obrázky č. 72, 75, 78 a 80.

[72] Tamtéž, s. 133-135.

[73] Tamtéž, s. 135.

[74] STUDNIČKOVÁ, Milada, Modlitební kniha Ladislava Pohrobka, in: Bukovická, Beket a Konečný, Lubomír (ed.), Ars longa. Sborník k nedožitým sedmdesátinám Josefa Krásy, Praha 2003, s. 81-94.

[75] Například královo vyobrazení v Bibli Matyáše Korvína z období kolem roku 1490, folio 1v. Rukopis se nachází ve Florencii v Biblioteca Medicea-Laurenziana, signatura Plut. 15 Cod. 17. Nebo Matyášovo poprsí z profilu v rukopise Commentaria in Sacram Scripturam z roku 1488, folio 1r, Österreichische Nationalbibliothek, signatura Cod. 930.

[76] O pozdějších vyobrazeních Jiřího z Poděbrad více VLNAS, Vít, Jiří z Poděbrad a jeho doba v českém výtvarném umění 19. století, Táborský archiv 8, 1997-1998, s. 143-188.

 

Foto: archiv autora článku