Malíř Jan Bauch a středověké katedrály

Právě vyšla rozsáhlá monografie o díle malíře Jana Baucha, kterou napsali historikové umění Rea Michalová a Peter Kováč (408 stran a 251 barevných velkoformátových reprodukcí). Knihu pod názvem Jan Bauch vydává Galerie Art Praha. Dne 19. září v 18 hodin se uskuteční v Galerie Art Praha (Staroměstské náměstí 20/ 548) vernisáž výstavy Jana Baucha a křest této monografie, z které přinášíme jednu kapitolu nazvanou Bauch a katedrála.

K výstavě:

45 významných obrazů Jana Baucha z Národní galerie a soukromých sbírek; Galerie Art Praha, od 20.9. do 29.9.2012, denně od 10:30 do 19:00 hodin. Katalog výstavy:

http://galerie-art-praha.cz/o_galerii/vystava_-_jan_bauch_-_velikan/cz

PhDr. Peter Kováč

Bauch a katedrála

V době velké nejistoty 50. let minulého století pozoroval z oken pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové malíř Jan Bauch den co den Pražský hrad s hrdou katedrálou sv. Víta, stavbu, odolávající všem dramatickým proměnám času. Panorama ho inspirovalo k sérii maleb, které vystavil na jaře 1956 v Galerii Českého fondu výtvarných umění, sídlící tehdy v centru Prahy na Národní třídě 30. Obrazy - dva namalované v roce 1955 z oken školy a jeden ze Strahovské zahrady - nadšeně přivítal historik umění Jaromír Pečírka, který poukázal na jejich souvislost se Slavíčkem a jeho pohledy od Letné. „Praha je malířské město. Antonín Slavíček to prokázal svým dílem, Jan Bauch to nově ověřuje," napsal tehdy v katalogu výstavy. Obrazům vždy v rohu dominoval chrám svatého Víta, který jako téma i objekt zájmu doprovázel Baucha téměř po celý život.

Už jako mladík se záhy po škole zúčastnil soutěže na bronzové dveře pro jeho nové západní průčelí. Vytvořil tehdy společně s Karlem Pokorným jeden tým a oba pojali práci jako moderní alegorii života člověka od narození až ke hrobu. Bauch byl roztrpčen, že první cenu získali zkušení tvůrci Vratislav H. Brunner a Otakar Španiel. „Možná, že byli lepší. Možná, že byli pány profesory a my ještě ve věku, který nese predikát mladý umělec." (Jan Bauch, Barvy století, Praha 1963, s. 112) O svém návrhu vždy tvrdil, že to byla práce udělaná s láskou a chutí. Pokornému a Bauchovi se dostalo ocenění alespoň tím, že jejich model byl reprodukován ve Volných směrech a variantu vypálenou do keramiky koupil movitý zájemce a využil ji jako pamětní desku obětem první světové války v Korytech u Jičína.

Prohra s Brunerem a Španielem malíře neodradila, naopak ho i nadále lákalo podílet se na onom velké podniku, kterým byla novogotická dostavba Svatovítské katedrály a její následná výzdoba. Pokusil se několikrát o konkurz na sklomalby a možná záviděl svému bývalému učiteli Švabinskému, že právě on získal možnost realizovat v sakrálním interiéru některé z velkých vitráží. Bauch ve svém snažení nikdy neuspěl. Detailně je na stránkách Štencova Umění (Z. W., Soutěž na návrh výzdoby malířské kaple sv .Jana Křtitele v kostele svatovítském, Umění, 13, Praha 1940-1941, s. 172-173) dokumentován jeho pokus uplatnit se při realizaci sklomaleb pro kapli sv. Jana Křtitele, nacházející se ve východní části katedrály. Pokud by se návrh uskutečnil, dostal by se tak Jan Bauch do imponujícího dialogu s velikány gotické architektury Matyášem z Arrasu a Petrem Parléřem. Jeho projekt patřil mezi 33 soutěžních návrhů, které došly zadavatelům do 30. září 1940. Porotce nejvíce zaujal právě Jan Bauch a Stanislav Ježek. Po třech kolech hodnocení si však Bauch - opět ke své smůle - odnesl druhou cenu honorovanou částkou osm tisíc korun. Porota ocenila v jeho díle „jednotu v duchovním pojetí obrazového cyklu", zvláště byla respektována „barevná harmonie oken" a „výrazová síla" předloženého realizovaného detailu. Co však vadilo, byly „cizí ikonografické motivy" a fakt, že provedení díla by se setkalo s „nesnázemi pro exkluzivnost autorova názoru a výtvarného pojetí." Vzhledem k originálnosti obrovské vitráže, jakou udělal Bauch nedlouho předtím pro ředitelství Ferdinandovy severní dráhy, by autoři svatovítských sklomaleb František Kysela, Karel Svolinský, Alfons Mucha, Cyril Bouda a Max Švabinský měli v Janu Bauchovi značně ambiciózního konkurenta. Díky ostravské zakázce si lze trochu představit i případné moderní Bauchovo pojetí, jak je ocenila jury, otázkou je jen to, co byly ony „cizí ikonografické motivy", které porotce tak zarazily.

Svatovítský chrám, místo korunavací i pohřbu českých králů, nebyl jedinou katedrálou, kterou Bauch obdivoval. Během svých dvou cest do Francie v letech 1927-1928 navštívil s Františkem Kupkou francouzský Chartres a byl to pro něj intenzivní zážitek. Kupka do Chartres vozil pravidelně svoje české studenty, aby spatřili tento architektonický skvost s kompletně zachovalými středověkými vitrážemi a bohatou sochařskou výzdobou na všech třech vstupních portálech. Kupka tak možná respektoval přesvědčení sochaře Augusta Rodina, který o chartreské Notre-Dame nadšeně prohlásil, že je velkou školou umění a že moderní umělci by tu měli s pokorou hodiny a dny studovat odkaz jejích mistrů. Na výlet vlakem do Chartres vzpomínal Bauch i v memoárech Barvy století a snad jen o Feidiovu athénském Parthenonu dokázal později psát emotivněji. Ve Francii si znovu uvědomil, že architekti a sochaři byli ve středověku ti nejlepší z kameníků, že jejich dovednost byla spojena s řemeslem a že talent se ruku v ruce spojoval s technickými a technologickými znalostmi. Postavit chrám jako v Chartres s obrovskými barevnými okny, pro která se architektonická konstrukce stala monumentálním kamenným rámem, to Bauchovi mimořádně imponovalo. Šlo totiž o vzájemné propojení řemesla a umění, které on sám vždy chápal jako nezbytnou podmínku tvůrčího činu. Od hlubokého zážitku z Chartres, ale i ze Štrasburku a Paříže Jan Bauch vždy opakoval, že katedrála je pro něj dokonalým symbolem završení tvůrčího procesu a jeho proměny v ryze výtvarnou, ale zároveň filosofickou myšlenku: „Vracel jsem se k tomu mnohokrát později a představoval jsem si ty katedrály jako výtrysky lidského ducha. V tisíci podrobnostech je na nich plno života v podobě fiál, výjevů ze života, lidských podob, bytostí z pohádkové fantazie. Ale zároveň se to všechno z vůle tvůrce katedrály vzpíná do výšky jako čistá zhmotnělá myšlenka. Stavitel chrámu do ní ukládal svou představu krásy a zároveň svou víru - svůj ideál krásy, mravnosti a vzpoury." (Jan Bauch, Čím jsem žil, Praha 1980, s. 67)

Baucha proto nesmírně zaujaly Monetovy obrazy rouenské katedrály, které hrou barevných skvrn zachycují ve světelných proměnách dne fasádu jejího západního průčelí. V malbách klasika impresionismu, doslova uhnětených z barevné kaše, spatřoval nejen odkaz pro svůj vlastní malířský rukopis, ale také je chápal jako poctu odkazu gotických stavitelů. Napsal: „Monet cítí katedrálu jako monumentálně prostou a přirozeně členěnou hmotu. A tisíce výtvarných podrobností jejího povrchu chápe v naprosté organické souvislosti s tou mateřskou hmotou." (1980, s. 54). Katedrála totiž nenabízela k obdivu plochou zeď jako stavby románské a renesanční, ale byla bohatě prostorově členěna a doplněna košatým opěrným systémem, což Baucha zaujalo stejně jako obrovské bohatství soch a kamenických dekorací. Z této inspirace se zrodily obrazy Detail katedrály (1967) nebo Katedrála (1973), kde malíř propojil dohromady nejrůznější symboly ze středověkých portálů. Z monetovského podnětu jistě vznikl i volný cyklus průčelí francouzských katedrál, v nichž po svém a s expresivností sobě vlastní zachytil vysoké věže, do prostoru zahloubené portály a působivé rozety; jeden z posledních obrazů - Amiens - vznikl ještě v roce 1982 (viz reprodukce).

Zájem Jana Baucha o katedrály podnítil i redaktory Státního nakladatelství krásné literatury a umění, aby mu v　60. letech dali zakázku na ilustrace pro román Victora Huga Chrám matky Boží v Paříži. Kniha vyšla v roce 1964 v edici Nesmrtelní, což měla být luxusní série knih klasiků krásné literatury, doplněná ilustracemi předních českých výtvarníků. Jan Zrzavý ilustroval Gogolovy Večery na Dikaňce, Karel Svolinský Villonovy básně, Ota Janeček Voltairovu Pannu a Arnošt Paderlík Hemingwayův román Sbohem, armádo. Obálka Hugova románu nabízí Bauchův kvaš s hlavním portálem Notre-Dame. Motiv velkolepé pařížské katedrály se pak objevuje i uvnitř knihy, včetně celé imponující západní fasády s dvěma věžemi. Bauchovy ilustrace jsou zvláštní, skoro se pro knihu nehodí. Text se mu spíše stal podnětem k rozvíjení vlastní představivosti. Bezpečně to rozpoznal už kdysi dávno historik umění Jan Loriš, když v Štencově Umění (1940-1941) napsal o autorových barevných litografiích ilustrujících Sonety paní od Lumíra Čivrného, že tyto mohou být posuzovány jen jako volná grafika, „neboť s obsahem básní samých nemají nic společného"... a pak jasnozřivě dodává, že malířovo „výtvarné poslání spočívá jinde, než v knižní ilustraci, že totiž jeho obrazotvornost se nedá spoutati literární předlohou." Bauch byl vyznavačem toho, co expresivní figuralista Francis Bacon výstižně nazýval „neilustrativní formou". Nic nepopisoval, spontánně vyjadřoval svůj prožitek, kde slova se stala jen náznakem pro jeho vlastní barevnou euforii. Čtenář musel k jeho ilustracím přistupovat jako ke kvašům, což vzhledem k tiskařské kvalitě tehdejší polygrafie mělo pro dosah výtvarného svědectví svoje velmi výrazné meze.

V gotické Paříži, která malíři připadala jiná než středověká Praha „zatěžkaná dějinami", si Jan Bauch našel i svého hrdinu, kterého obdivoval stejně o desetiletí později jako antického Odyssea. Byl jím básník Francois Villon, žijící v polovině 15. století. Bauch obdivoval jeho přímočarý vztah k ženám, jeho nespoutanost společenskými konvencemi a nevázaný život vzdorovitého bohéma, jeho schopnost zůstat satiricky jízlivý i tváří v tvář smrti. Blízký mu byl také jeho svár prudké vášně a básnivého talentu, studentská učenost a lidová moudrost. Jeho imaginární malířský portrét básníka Villon (1958) představuje profil obličeje někoho, kdo působí skoro jako smutný klaun, hledící velkýma očima ustrašeně do budoucnosti. V roce 1982 vydal Klub přátel umění ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) v limitovaném počtu 51 kusů Villonovy Balady v překladu Otokara Fischera s grafikami Jana Baucha. Čtenáři tak měli možnost plně si zažít do všech detailů expresivní styl malíře, který emotivně ztvárnil smrt na šibenici, stejně tak jako unavené stáří pařížských prostitutek, zosobněné Tlustou Margot.

Svět pozdního středověku ještě jednou ožil v Bauchově imaginaci v řadě obrazů, které nazýval Apokalypsami, a sám o nich říkal, že je viděl „jako úryvky bizarnosti", které „bývaly ukryty v množství detailů na povrchu gotických katedrál." V cyklu chtěl zachytit „skryté nenávisti lidí", ctižádosti jako „chorobné nádory, které ženou lidi do lží, intrik a nečistých kariér", chtěl odhalit onu zvrácenou „rozkoš mocného drtit slabého," zachytit po svém „triumfy neřestí a vášní, která spalují a pustoší těla a celé zástupy." Jeho obrazu Apokalypsa (1965), kde v bizarnosti zvláštních motivů najdeme i obdiv k Hieronymu Boschovi, dominuje postava muže se zlou grimasou v obličeji, který levou rukou drtí hlavu toho, kdo je pod ním. Figura jako by byla přímo odvozena z vize Zjevení svatého Jana, kterou pro středověkou katedrálu v italském Orvietu namaloval Luka Signoreli. Bauch tohoto renesančního malíře se středověkou imaginací velmi obdivoval, což zaznamenal i ve svých memoárech. Setkání s jeho výtvarným odkazem muselo být pro něj objevné až uhrančivé, protože Signoreliho vlastně znal jen málokdo, neboť jeho tvorba představuje jakoby odvrácenou stranu uznávaného „humanistického" umění Michelangela nebo Rafaela. Inkarnátu lidských těl dal Signorelli stejně jako Bauch odstín hnijícího nazelenalého masa a oba člověka chápali jako zranitelnou bytost vydanou bez milosti napospas ďáblům. „Domnívám se, že lidskost je i v pojmenování zmaru", komentoval svoje apokalyptické představy Jan Bauch.