KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: VEVERKA JAKO DOMÁCÍ MAZLÍČEK

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

Veverka jako domácí mazlíček

(Ormesbyho žaltář, východní Anglie, konec 13. století až 1330; dnes: Bodleian Library, Oxford, MS. Douce 366, fol. 131r)

Ormesbyho žaltář se řadí mezi nejznámější a zároveň nejzáhadnější středověké manuskripty. Tento nádherný, bohužel ale nedokončený pergamenový rukopis o velikosti 37,7 x 25 cm obsahuje na celkem dvou stech třinácti listech vedle žalmů i zajímavý obrazový doprovod.

Žaltář se řadí mezi mistrovská díla gotické knižní malby, i když v něm najdeme mnohem méně iluminací než v některých jiných svého druhu. Přesto jsou jednotlivé iluminace skutečnými uměleckými díly, jejichž autor uměl dokonale pracovat s barvou a navíc měl jedinečný smysl pro detail a humor. Okrajová výzdoba několika listů je kupř. nádhernou ukázkou dokonalých maleb ptáků, z nichž mnohé je možné na první pohled identifikovat.

Podívejme se podrobněji na folio 131r, jemuž vévodí iniciála D žalmu 101 (102) s modlícím se králem Davidem, jenž klečí před Kristem sedícím na nebesích. Ten pozvedá pravou ruku, kterou žehná, a slibuje kladnou odpověď na Davidovu prosbu. Mezi Davidem a Kristem je dobře čitelná mluvící páska s úvodními slovy žalmu: „Hospodine, vyslyš mou modlitbu,…“. Vedle iniciály pak najdeme mladého hudebníka, jenž svou hrou doprovází text žalmu.

V horním okraji stojí proti sobě v komické scéně dvě zvláštní stvoření: jedno se sovím obličejem a částečně „velbloudím“ tělem a starší muž, jehož hlava a ruce vyčnívají ze „šnečí“ ulity. Jeho ruce spočívají na „berlích“, což by se dalo celkově vnímat jako parodie na pomalost muže, kterému přestaly sloužit nohy. Je však možné, že tato dvě groteskní stvoření mohou mít v rukopisu podobnou funkci, kterou měly chrliče na středověkých katedrálách: mohla zahánět zlé duchy.

Mnohem zajímavější výzdobu ale nabízí dolní okraj. Vidíme zde mladého muže, jenž nabízí, či předává, příp. sám dostává prsten s výrazným kamenem od elegantně oděné ženy. Podle jejich oděvu je zřejmé, že jsou šlechtického původu. Jemu sedí na zápěstí sokol, zatímco ona drží veverku, oblíbeného mazlíčka bohatých dam. Mezi nimi pak vidíme klidně sedícího psa, zatímco pod nimi je vyobrazena velká mourovatá kočka připravena zaútočit na myš vykukující z díry.

Tato kombinace dvorského páru a výše popsaných zvířat může mít sexuální význam. Dýka, která ledabyle „vyčuhuje“ z mužova oděvu, může symbolizovat falus, zatímco ženy a kočky byly přirovnávány k nenasytným sexuálním predátorům. Muže a myš bychom pak měli vnímat jako jejich kořist. Zvláštní nádech pak celé scéně dodávají vlevo zobrazené lidské nohy s tváří, které působí jako čistě voyeurský prvek. Výzdoba může dokonce přímo souviset se samotným žalmem, jenž je prvním kajícným, který složil David jako lítost nad svým cizoložstvím s Betsabé. To už ale asi nikdy nezjistíme…

Člověka 21. století může překvapit vyobrazení veverky jako oblíbeného domácího mazlíčka. Jak to tedy s ní bylo? Stejně jako jiné živočišné druhy byly veverky považovány za hospodářská i domácí zvířata. Zatímco kožešiny divokých veverek, zejména ze Skandinávie a Ruska, byly ve velkém dováženy jako ozdoby a módní doplňky oděvů vyšší společnosti, byly „domácí“ veverky součástí jídelníčku.

Ochočené veverky se ale opravdu těšily velké oblibě jako domácí mazlíčci, zejména pak mezi šlechtou, ale i bohatšími měšťany, přesněji měšťankami. V alegorické rovině však veverka zastupuje ve středověku i ženskou sexualitu, takže při interpretaci středověkých obrazů je obtížné určit, zda odpovídající reprezentace odráží realitu života, nebo má čistě symbolický obsah.

Problémem byla místy také barva jejich kožíšku. Rezavá byla totiž považována za barvu nedůvěryhodnou, a tak byly někdy vnímány i samotné veverky. Přesto můžeme konstatovat, že byly velice oblíbené, např. francouzská královna Isabela Bavorská objednala v roce 1387 pro svou krotkou veverku perlami posetý obojek se zlatou sponou. Právě propracovanými doplňky byla některým domácím mazlíčkům dodána zcela nová „hodnota“. A to je právě příklad veverky, která je téměř vždy popisována a rovněž zobrazována s obojkem a řetízkem, či vodítkem z jemného stříbra.

Nádherné šperky s motivem domácích mazlíčků nosili pak i jejich majitelé. Důkazem je zlatý prsten s ženou a veverkou na vodítku, který byl vytvořen v 15. století v Anglii a dnes se nachází ve sbírkách Britského muzea v Londýně.

Marek Zágora

Předchozí díl seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-nahy-kral-vaclav-iv-a-lazebnice/