KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: TO JE ALE POŘÁDNÝ HŘEBEC!

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

To je ale pořádný hřebec!

(Liber depictus, jižní Čechy, krátce před rokem 1350, Österreichische Nationalbibliothek, Vídeň, Cod. 370, fol. 39r)

Mezi nejzajímavější rukopisy poloviny 14. století, jež vznikly na našem území, patří tzv. Krumlovský obrazový kodex. Podle poznámky na foliu 1r bývá též nazýván Liber depictus. Manuskript, který je tvořen celkem 171 pergamenovými listy o velikosti 35 x 25 cm, vznikl s největší pravděpodobností krátce před rokem 1350. Jedná se o vysloveně obrazový rukopis, doklad mimořádné role obrazů jako prostředku náboženského prožitku ve 14. století.

Liber depictus představuje způsob vizualizace nedostupných textů iliteratům (lidem, kteří neuměli číst a psát). Obsahuje „Bibli chudých“, dvě podobenství, několik obrazů s duchovními náměty a především kresebné vyobrazení celkem jednadvaceti legend, mezi nimiž najdeme také legendy o českých světcích: sv. Václavu (fol. 32r nahoře-44r dole), sv. Ludmile (fol. 44v nahoře-49r uprostřed) a sv. Prokopu (fol. 70v uprostřed-73r dole).

Text zde hraje zcela podřadnou roli, omezuje se především na nadpisy jednotlivých kreseb. Na kresbách se různou měrou podíleli tři umělci, kteří zřejmě pocházeli z ateliéru nástěnné malby z okolí Českého Krumlova. Působili přibližně ve stejnou dobu a hlavně vedle sebe. Nejstarší autoři, tzv. Ruka I. a Ruka II. mohli být ve vztahu učitel a žák.

Ruka I. je autorem nejkvalitnějších kreseb. Podílel se však jen na Bibli chudých. O generaci mladší Ruka II. vytvořil nejvíce kreseb. Na Bibli chudých spolupracoval společně s prvním autorem. Jeho postavy nezaplňují celý prostor pásu a ty, jež stojí vedle sebe, promlouvají pomocí gest rukou a paží. Jednotlivé scény jsou od sebe děleny, volná místa mezi scénami vyplňují stavby a stromy.

U Ruky II. se objevuje velký smysl pro detail, na vyobrazeních vidíme různé vozy, lodě, nosítka, stavební a zemědělské práce apod. Zcela bezpečně poznáme lidi chudé, slepé, nemocné i posedlé. Poslední autor, tzv. Ruka III., je na stejné stylové úrovni jako Ruka II.

Unikátem obrazového manuskriptu je fakt, že jednotlivé scény na sebe navazují přes dvě stránky, což není v žádném jiném rukopise. Kresby jsou provedeny ve dvou nebo ve třech pásech, folia 1v-31v a 108r-171v obsahují kresby ve dvou pásech, folia 32r-107v pak ve třech. Na foliích 1r, 155v a 156r najdeme vyobrazení přes celou stranu.

Původně byl rukopis určen asi pro některého člena rodiny Rožmberků. V roce 1350 založila Kateřina z Rožmberka klášter, který byl zasvěcen „in hon. ss. Corporis Christi et gloriosae Virginis Mariae“ a jemu mohla darovat právě vyhotovený kodex. Od té doby byl pak v majetku minoritského kláštera Panny Marie v Českém Krumlově. Na titulním listu najdeme poznámku ze 17. století, že v té době patřil „Convectus Beatae Virginis“, jak se označoval minoritský klášter. Roku 1782, po zrušení kláštera Josefem II., byl rukopis převezen do Vídně, kde se nachází i dnes.

Krátce se zmiňme o třech legendách, které přibližují životy českých světců. Úplně první legendou rukopisu je Život sv. Václava. Popisky ke kresbám vycházejí z rozšířené verze latinské legendy „Ut annuncietur“. Většina legend končí světcovou smrtí, první legenda ale líčí i události po Václavově smrti. Vyobrazeno je celkem 125 scén. Svatý Václav se navíc ještě objevuje v Legendě o sv. Oldřichovi. Jeho život je zachycen v devatenácti scénách, hned v deseti vystupuje sv. Václav. Opravdu se mohli setkat. Oldřich se stal biskupem roku 923 a kníže Václav zemřel v roce 935. O jejich setkání ale neexistují žádné písemné doklady.

Po vylíčení života a smrti sv. Václava následuje legenda o sv. Ludmile, která obsahuje celkem 52 scén. Jednotlivé popisky vycházejí z latinské legendy „Fuit in provincia Bohemorum“. Na prvních vyobrazeních najdeme i nejstarší historicky doložené Přemyslovce.

Text, podle něhož vznikly kresby Legendy o sv. Prokopovi, se nedochoval. Důkazem je zejména scéna s kolem vozu, které zničí zlý duch v podobě ďábla, a následně je sv. Prokopem donucen jej nahradit a pohánět vůz místo něj. V rukopise zcela chybí zmínky o Sázavském klášteře a také o Prokopově spojení s knížetem Oldřichem. Legenda je vylíčena v 28 scénách.

Nyní se vraťme k rozsáhlé legendě o svatém Václavovi, která je zobrazena na foliích 32r nahoře až 44r dole. O její obrazové provedení se zasloužil autor, zvaný Ruka II. Jak již bylo uvedeno výše, měl jedinečný smysl pro detail, takže jsou některé jeho kresby vnímány jako významné obrazové svědectví o době svého vzniku.

Víme, že středověcí umělci, především pak malíři prokazovali své umělecké schopnosti hlavně při zobrazování koní, které zachycovali v různých situacích a také z méně obvyklých úhlů pohledu. Domnívám se, že podobně tomu bylo i u Ruky II.

Ve 125 scénách, které líčí život a smrt knížete (svatého) Václava a také události po jeho smrti, napočítáme téměř padesát koní, u nichž nejsme schopni určit, zda se jedná o hřebce či klisny, příp. kobyly. Převážná většina z nich je zachycena z boku s jezdcem v sedle a míří ve směru „čtení“, tedy zleva doprava. Několik koní je zobrazeno i vedle sebe (v zákrytu), takže z některých vidíme pouze jejich části. Zajímavá ale jsou jejich neobvyklá vyobrazení.

Tak např. na foliu 36r nahoře stojí „královští“ poslové před knížetem Václavem a jejich koně jsou uvázané u stromu, který zároveň odděluje tuto scénu od té následující. Na tom by nebylo za normálu až tak nic zajímavého, ale jeden z koní je zobrazen zepředu a druhý překvapivě zezadu. Je znát, že umělec koně kreslil rád a hlavně je měl „nakoukané“, takže jeho kresby působí velice živě. Dalšího koně uvázaného u stromu a zachyceného zepředu najdeme také na foliu 39v nahoře, na níž je po Václavově smrti zajat jeho nejbližší služebník Podiven.

A právě s Podivenem je spjato i něco komického, co najdeme na předchozí straně, tedy na foliu 39r. Dole je zobrazen Podiven, jak na svém koni prchá směrem k lesu, který je naznačen kresbou tří stromů. To, co je na této scéně komického, ale nepochází z doby, kdy vznikl rukopis, nýbrž to bylo přikresleno až později. O co se jedná? Výše jsem uvedl, že se u koní nedá určit pohlaví. U Podivenova zvířete je tomu však jinak. Pozdější ruka totiž přikreslila jeho koni výrazný, dá se říci nepřehlednutelný pohlavní úd, takže máme před sebou ukázkového hřebce.

Proč byl dokreslen? Má to nějaký hlubší význam? Bohužel nemáme šanci zjistit, kdy došlo k „doplnění“ našeho hřebce. Autor tohoto detailu byl snad zkušeným „kreslířem“, protože jeho doplněk působí zcela přirozeně, jako by byl nakreslen již Rukou II. Nejpravděpodobnější je, že doplnění pohlavního údu mělo příští čtenáře jen pobavit nebo alespoň rozptýlit.

Nabízí se však i jiný výklad. V legendě najdeme spoustu koní, u nichž mohl být pohlavní úd dokreslen, ale nestalo se tak. Že by chtěl jeho „tvůrce“ tímto zcela neobvyklým způsobem „naznačit“ mužnost a odvahu jezdce, tedy Václavova blízkého přítele a služebníka Podivena? To už bohužel nikdy nezjistíme…

PS: Prozatím stále pracujeme s teorií, že autorem doplňku byl muž, třeba nějaký mnich. Co když ale pohlavní úd domalovala žena? Minoritský klášter v Českém Krumlově byl totiž unikátní tím, že vedle sebe vznikly během 14. století hned tři kláštery: mužský minoritský, ženský klášter klarisek a ženský, obsazený komunitou zbožných laických sester – bekyní. Nemohl se rukopis nějakým způsobem dostat do některého ze ženských klášterů a tam ženská ruka dokreslit skvostnou „výbavu“ Podivenova hřebce? Je to velice lákavá představa, která však může být jen zbožným přáním a výplodem bezbřehé fantazie autora tohoto textu…

Marek Zágora

Předchozí díl seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-hraci-karty-ve-stredoveku-a-rozverny-svet-chrtu/