KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: PÁS CUDNOSTI

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

Pás cudnosti

(Konrád Kyeser, Bellifortis, Čechy?, asi 1430, Bayerische Staatsbibliothek, Mnichov, Clm 30150, fol. 82v)

„Bellifortis“ (česky „ten, kdo je silný ve válce“) Konráda Kyesera z Eichstättu (1366–1405/1406) je příručkou válečnického umění a zároveň nejstarším známým „Kriegsbuchem“ na našem území. V posledních letech se ale objevil názor, že se v určitých pasážích jedná spíše o sbírku dobových kuriozit a autorových fantazií. Samotný text je napsán v latinských hexametrech, bohužel Kyeserův jazyk je velice složitý, a proto odborná terminologie a některé části textu jsou pro dnešní badatele i ostatní zájemce hůře srozumitelné.

Autorský exemplář spisu, který byl v pozdním středověku velice oblíbený (do současnosti se dochovalo více než třicet exemplářů), vznikl v letech 1402–1405 a dnes se nachází v Göttingenu. Původně byl určen pro českého krále Václava IV., autor ho však nakonec věnoval římskému králi a Václavovu rivalu Ruprechtu Falckému.

Nebudeme se zde zabývat ani obsahem Kyeserova spisu a dokonce nás nebude zajímat ani výše zmíněný autorský exemplář. Nakoukneme totiž do mladšího opisu, který vznikl možná v Čechách kolem roku 1430 a dnes se nachází v Bavorské státní knihovně (sign. Clm 30150).
Obrazová výzdoba rukopisu, který tvoří 150 papírových listů o velikosti 30 x 22 cm, je velice bohatá (celkem 173 obrázků), ale její kvalita je nižší než u autorského rukopisu. Jednotlivé ilustrace jsou doplněny různě dlouhými vysvětlujícími texty.

V poslední době se hodně diskutuje o vyobrazení, které zdobí folio 82v a autor ho zařadil do poslední kapitoly svého spisu. Jedná se o jedno z nejstarších vypodobnění pásu cudnosti a již na první pohled působí docela komicky, protože vypadá, že je spíše určeno mužům než ženám. Tento předmět s kovovým zámkem měl prý chránit ženinu cudnost a je spojován přímo se středověkem. Již samotná představa, že muž jede do války a „uzamyká“ na několik měsíců či let svou ženu, aby mu zůstala věrná, je komická.

V literatuře se objevuje, avšak bez udání pramene, tvrzení, že kovový pás cudnosti vynalezl v roce 1395 Francesco da Carrara. Sám Kyeser udává: „Byly to železné kalhoty, které nosily florentské ženy a daly se zapnout vpředu“. Proč se nosily, už ale nepíše. Přestože s velkou pravděpodobností autor jen žertoval, začal být pás cudnosti vnímán jako skutečný a začal žít svým vlastním a bohatým životem.

Jednotliví autoři začali tvrdit, že si pásem cudnosti pojišťovali rytíři věrnost svých manželek, když se vydávali na křížovou výpravu. Později byl pás interpretován jako ochrana služek před znásilněním. Měly je mít na sobě ženy během cestování nebo při obléhání hradů, aby nemohly být znásilněny.

V poslední době se začalo o pásech cudnosti hodně psát i v souvislosti se středověkou nedostatečnou hygienou. Je více než jasné, že v případě jejich delšího nošení (pár týdnů či měsíců) by šlo ženám doslova o život.

Pásy cudnosti nemáme doloženy ani archeologicky, a tak se čím dál tím častěji ozývají hlasy, že ve středověku neexistovaly a jsou ve skutečnosti spjaty až s obdobím novověku.

Samotný „původ“ pásu cudnosti je ale možná literární. Germanista a historik Albrecht Classen, který pásům cudnosti věnoval celou knihu (The Medieval Chastity Belt. A Myth-Making Process. Palgrave Macmillan, New York 2007), objevil italskou novelu Giovanniho Sercambiho (1347/8–1424) „O velké žárlivosti“. V ní patologicky podezřívavý manžel, výrobce klobouků a rukavic z Benátek, trýzní své ženy „železnými kalhotami (kalhotkami?)“ a je vystaven posměchu veřejnosti. „Pás cudnosti“ se zde stává symbolem jeho hlouposti. Sercambimu se podařilo vytvořit ve své době zcela originální motiv.

Ze 16. století se dochovalo několik vyobrazení žen s „pásem cudnosti“, ale jedná se spíše o dobovou satiru, kdy si manžel s sebou odnáší klíč od pásu, zatímco již za rohem čekají muži, kteří mají ten svůj.

Dnes se předpokládá, že mýtus o nošení pásu cudnosti vznikl v období baroka, kdy učenci chtěli vykreslit středověk jako dobu zaostalou a temnou, a naopak chtěli vyzvednout dobu svou.

Později se „originální“ pásy cudnosti objevovaly v muzeích a byly dlouho považovány za důkaz jejich skutečného využití ve středověku. Mezi nimi byly i renomované instituce jako Musée de Cluny v Paříži nebo Germanisches Nationalmuseum v Norimberku. Poté, co se ale zjistilo, že se jedná o předměty z 19. století, z většiny muzeí zmizely.

Až dvacáté století se stalo živnou půdou pro pásy cudnosti, ale to je již zcela jiná kapitola.

Marek Zágora

Předcházející díl seriálu:

http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-kocka-leze-dirou%E2%80%A6-ne-pes-leze-dirou/