historie detailjiří z poděbrad 1420/1471: život husitského krále jiřího z poděbrad. 9. část: jiříkův mírový projekt (1462–1464)

JIŘÍ Z PODĚBRAD 1420/1471: Život husitského krále Jiřího z Poděbrad. 9. část: Jiříkův mírový projekt (1462–1464)

Jiří z Poděbrad byl na jedné straně typickým pozdně středověkým panovníkem, na straně druhé byl ale i mužem, jenž předběhl svou dobu. Jeho dvůr se stal významným diplomatickým centrem, kam byli zváni i talentováni cizinci, kteří vstoupili do králových služeb. Jedním z nich byl Francouz italského původu Antonio Marini z Grenoblu, jenž byl hlavním autorem projektu, který byl konkurenční akcí k papežově iniciativě velké křížové výpravy proti Turkům. Mírový projekt je zároveň důkazem Jiříkova mimořádného politického a diplomatického talentu.

Marini se dostal do králových služeb koncem padesátých let 15. století. Do té doby proslul především jako vynálezce a podnikatel v oblasti budování a čištění kanálů a lodní dopravy.

S prvotním nápadem přišel Marini v létě 1461, když krále Jiřího informoval ve svém listu o protiturecké iniciativě, v níž by důležitou roli hrálo spojenectví českého, polského a uherského krále. Nad projektem i nadále přemýšlel a v roce 1462 po svém návratu do Českého království o něm osobně jednal i se samotným Jiřím z Poděbrad. V květnu téhož roku byl pak s plánem obeznámen i polský král Kazimír IV. Jagellonský, jemuž se myšlenka líbila.

Antonio Marini následně vypracoval memorandum, v němž vyložil své představy. Mělo jít o protitureckou alianci, kterou by tvořili vedle krále českého a polského také králové francouzský a uherský, dále vévodové burgundský a bavorský a benátský dóže. S papežem a císařem se jako se členy spolku nepočítalo, ale měli být nápomocni. Marini zdůraznil, že situace je velice vážná. Papež s císařem ztratili svou prestiž a nejsou schopni situaci vyřešit. Proto se mají spojit panovníci a společně se zasadit o věc víry. V první fázi projektu se přesto s papežem i s císařem částečně počítalo. Měli se např. podílet na přípravách nového protitureckého tažení.

Hlavními iniciátory měli být král český a polský, kteří měli svolat do Benátek mezinárodní kongres, na němž by vznikla liga panovníků, kteří by společně povznesli církev i císařství a porazili by Turky. Toto by byl teprve první krok, dalším by pak byl vznik širšího společenství, jehož členem by bylo celkem pět národů: Řekové, Italové, Francouzi, Němci (sem patřili Češi, Poláci i Maďaři) a Španělé.

Aby prosadil svůj navrhovaný projekt, vydal se Marini na diplomatickou cestu, aby s ním seznámil ostatní vladaře. Jeho první cesta vedla v létě 1462 do Benátek. Benátky ale měly výhrady k návrhu, zejména pak k nepřímé účasti papeže. V dalších dvou letech pak jednal s francouzským a uherským králem, burgundským a milánským vévodou a dalšími panovníky. Zároveň projekt ještě více propracoval, což je nejmarkantnější na návrhu multilaterální smlouvy, jehož text vznikl v roce 1463 a dochoval se hned v několika opisech.

Konečná verze projektu, který bývá označován jako mírový, má dvě části: předmluvu a 23 bodů smlouvy. V předmluvě je opět vylíčená situace, kdy je celé křesťanstvo ohrožováno Turky, kteří v roce 1453 dobyli Konstantinopol. Turci jsou dokonce chápáni jako boží trest. Křesťané by se proto měli kát a zcela přebudovat svůj politický systém. Mezi křesťany by měl být konečně nastolen mír, který by měl být věčný. Hlavní pozornost projektu je tak více zaměřena na nápravu křesťanstva a zachování míru mezi křesťanskými státy. Boj s Turky je zde až druhotným požadavkem.

Samotné body multilaterální smlouvy pojednávají nejprve o odstraňování válek a mírovém řešení sporů mezi státy. Dále je pojednáno o reformě soudnictví a o vytvoření mezinárodního soudního dvora, který Marini označuje termínem parlamentum. V dalších bodech se zmiňuje přijímaní nových členů, řeší se obsazování trůnů členských zemí, vztahy k papeži a jak jinak i otázka obrany křesťanstva před Turky. Papež je připomínám pouze v jednom článku, císař není brán v potaz vůbec. Jejich mocenské nároky jsou tak v této verzi projektu jasně odmítnuty.

Hned pět bodů je věnováno problematice ustavení, zabezpečení a charakteru speciálního shromáždění, které mělo být vrcholným orgánem nové organizace. Mělo se sejít v Basileji, kde měli pět let nepřetržitě zasedat vyslanci všech členských zemí. Po pěti letech se mělo toto zasedání přesunout do Francie a po dalších pěti do Itálie atd., mělo tedy rotovat po území jednotlivých „národů“, které budou v organizaci zastoupeny. V úplném shromáždění měla mít každá kurie jeden hlas. V rámci každé kurie měla rozhodovat většina zúčastněných států. Navíc měla být ustanovena i zvláštní rada, v které by zasedali všichni panovníci členských zemí. V čele rady měl stát předseda, kterým měl být francouzský král.

Cílem projektu bylo i oslabení stavovské opozice v zúčastněných evropských monarchiích. Nová politická organizace v čele se shromážděním, které by bylo vybaveno řadou pravomocí, by dala panovníkům nové možnosti, jak čelit sílícímu vlivu stavů.

Mariniho diplomatická mise nebyla příliš úspěšná. Po neúspěchu v Benátkách, neuspěl např. ani u burgundského vévody. Problémy nastaly i při jednání s uherským králem Matyášem Korvínem, jemuž vadila především neúčast papeže. Přesto pověřil Mariniho, aby i jeho jménem vyjednával ohledně navrhovaného spolku s francouzským králem.

Dne 16. května 1464 vyrazilo směrem do Francie poselstvo v čele s Albrechtem Kostkou z Postupic a Antoniem Marinim. O cestě jsme velice dobře a podrobně informováni z tzv. Deníku panoše Jaroslava. Poselstvo se vydalo přes Bayreuth, Norimberk, Stuttgart, Štrasburk, Remeš a Amiens k francouzskému králi Ludvíku XI. Po delších průtazích se sešlo poselstvo s králem, kterého mimo jiné jménem českého, polského a uherského krále vyzvali, aby svolal sjezd křesťanských panovníků, resp. jejich zástupců. Místo a čas měl vybrat sám. Co se jednání o sněmu evropských panovníků týče, to nebylo hlavním bodem jednání. Král jednal hlavně s Marinim a nakonec si vzal čas na rozmyšlenou.

K dalšímu jednání s králem došlo v půli července 1464. Ludvík XI. již vůbec nehovořil o Jiříkově návrhu mírového projektu, ale uzavřel s českým králem alespoň přátelskou smlouvu. Poselstvo se vracelo s nepořízenou, Mariniho projekt byl smeten ze stolu. Marinimu již asi bylo jasné, že nemá šanci uspět s projektem, který předkládá jménem kacířského krále. Bral to zároveň jako svou osobní prohru, a ještě v Rouenu opustil poselstvo, které se rozhodlo vrátit do Čech přes jižní Německo. Marini se do Čech už nikdy nevrátil a rozvázal s pražským dvorem veškeré kontakty.

Jiří z Poděbrad s ambiciózním projektem neuspěl. Byla to jedna z cest, jak mohl zlepšit své komplikované postavení v tehdejší Evropě. Projektem mohl vrátit české země do západokřesťanského společenství. Zároveň by oslabil i vliv papeže a císaře. Alespoň na sebe upozornil jako na významného křesťanského panovníka, jemuž osud celého křesťanstva není vůbec lhostejný. Za určitý úspěch pak určitě považoval, že se o „jeho“ projektu jednalo na předních evropských dvorech.

 

Marek Zágora

 

Foto detail údajného kryptoportrétu Jiřího z Poděbrad z tzv. Rajhradského Ukřižování.

 

Příště: Cesta až nakonec světa a boj se Zelenohorskou jednotou (1465–1471)

http://www.stavitele-katedral.cz/jiri-z-podebrad-1420-1471-zivot-husitskeho-krale-jiriho-z-podebrad-10-cast-cesta-az-nakonec-sveta-a-boj-se-zelenohorskou-jednotou-1465%E2%80%931471/

 

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/jiri-z-podebrad-1420-1471-zivot-husitskeho-krale-jiriho-z-podebrad-8-cast-boj-s-papezstvim-1462%E2%80%931467/

 

 

 

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru