JERZY PYSIAK: Kult relikvií umučení páně v ideologii královské vlády ve Francii a v Anglii ve 13. století: Ludvík Svatý a Jindřich III.

Jerzy Pysiak

(ročník 1970) získal v roce 1999 u profesora Henryka Samsonowicze doktorát s prací Kapetovská monarchie mezi historií, sacrum a mýtem v historiografii doby Filipa Augusta (Monarchia kapetyńska między historia, sacrum a mitem w historiografii czasów Filipa Augusta). Jako stipendista pobýval na univerzitách v Paříži, Lovani a Římě a v centru středověkého bádání v Poitiers. V současnosti vyučuje na Varšavské univerzitě (Instytut Historyczny, Zakład Historii Średniowiecznej). Jeho nejvýznamnější studie se týkají kultury Francie ve 13. století z hlediska představ o sakrálním významu moci panovníka, přičemž důležitou roli v jeho zájmu hrají relikvie, a především trnová koruna. K těmto tématům publikoval mimo jiné studie: Ludwik Święty: portret hagiograficzny idealnego władcy, v: Kwartalnik Historyczny, 103, 1996, s. 57-86; Królewski kult Korony Cierniowej we Francji Ludwika Świętego, v: Roczniki Historyczne, 67, 2001, s. 7-28; Sakralizacja władzy królewskiej w ideologii monarchicznej Kapetyngów w XII-XIV wieku: monarchia eschatologiczna, v: Monarchia w średniowieczu, Władza nad ludźmi, władza nad terytorium (J. Pysiak, A. Pieniądz-Skrzypczak a M. R. Pauk ed.), Warszawa-Kraków 2002, s. 251-286; Gest monarchy i wizualizacja symboliki rytuałów związanych z kultem relikwii -translatio i ostensio reliquiarum, Przegląd Historyczny, 97, 2006, s. 165-186. V současné době Jerzy Pysiak dokončuje habilitační práci na téma Corona spinea - Kult relikwii Korony Cierniowej w kapetyńskiej Francji. Za svoji studii o trnové koruně získal v roce 2002 Cenu Aleksandra Gieysztora. Studie Kult relikwii Męki Pańskiej w ideologii władzy monarszej we Francji i w Anglii w XIII wieku, Ludwik Święty i Henryk III. byla publikována ve sborníku Sacrum - obraz i funkcja w społeczeństwie średniowiecznym (Aneta Pieniądz-Skrzypczak a Jerzy Pysiak ed.), Warszawa 2005, s. 281-303. Pysiak zde shrnuje svoje dosavadní poznatky o trnové koruně, a navíc je tu zajímavé porovnání se situací v Anglii. Studie je otištěna s drobnými změnami v plném znění, poznámkový aparát byl redukován. (PhDr. Peter Kováč)

Jerzy Pysiak, Kult relikvií umučení Páně v ideologii královské vlády ve Francii a v Anglii ve 13. století: Ludvík Svatý a Jindřich III., česky publikováno poprvé v knize: Peter Kováč, Kristova trnová koruna (Paříž, Sainte-Chapelle a dvorské umění Svatého Ludvíka), edice Stavitelé katedrál 2, Praha 2009, s. 209 - 233.

1. kapitola

V letech 1239 a 1241 nechal Ludvík IX. přivézt do Paříže relikvie umučení Páně, pocházející z císařské kaple v Bukoleonu v Konstantinopoli. Král se tak stal vlastníkem trnové koruny, dvou velkých fragmentů svatého Kříže (jeden z nich Latinové nazývali Crux triumphalis), železného hrotu kopí, kterým byl proboden bok Spasitele, části Kristova rubáše, kamene z Božího hrobu a také mnoha jiných ostatků, jako třeba lebek svatého Klimenta a svatého Blažeje. Nešlo o první případ důležité translace relikvií z Byzance do západní Evropy, zejména poté, co křižáci v roce 1204 dobyli Konstantinopol. Ale dosud se žádnému panovníkovi latinské Evropy nepodařilo shromáždit ve své palácové kapli obdobně velkolepou kolekci svatých ostatků jako Ludvíkovi IX. Dokonce ani Karel Veliký, jehož cášská pokladnice byla považována za jedinečný zdroj většiny důležitých relikvií na Západě, nevlastnil tak mimořádný soubor svatých ostatků. Ani Konstantinopol, zbavená nejvýznamnějších relikvií umučení Páně, ani Jeruzalém a Svatá země, odkud si nejvzácnější relikvie mezi 7. a 10. stoletím odvezli byzantští císařové do svého rezidenčního města, nemohly již konkurovat Paříži, kterou autor dobové zprávy o druhé translaci v roce 1241 nazval Novým Jeruzalémem. Na Západě se jen Řím honosil obdobně unikátní sbírkou relikvií s pozůstatky svatého Petra a svatého Pavla v jim zasvěcených bazilikách, s velkými fragmenty svatého kříže nacházející se mimo jiné u sv. Jana Lateránského a v Santa Croce in Gerusalemme, nebo se sloupem, u něhož byl Kristus bičován, uloženým v chrámu sv. Praxedy.

Několik let poté, co Ludvík IX. uskutečnil translaci relikvií do Paříže, podnikl vládce Anglie Jindřich III. podobnou akci: z Jeruzaléma nechal do Westminsteru přivézt v roce 1247 pravou Kristovu krev. Zjevným důvodem bylo soupeření s králem Francie, jenž byl uznáván jako nejkřesťanštější a nejvelkolepější panovník Evropy, a to dokonce i vlivnými představiteli anglické elity, o čemž svědčí kronika Matthewa Parise. Už delší dobu se Jindřich III. snažil z Westminsterského opatství učinit duchovní srdce království, jakým bylo v kapetovské Francii opatství Saint-Denis. Tyto Plantagenetovy snahy, zejména prostřednictvím kultu svatého Eduarda Vyznavače, však nepřinesly očekávané výsledky. A tak Jindřich III. počítal s tím, že se mu záměr podaří uskutečnit díky translaci Kristovy krve.

Pro Ludvíka Svatého i Jindřicha III. byla příznačná obdobně horlivá pobožnost a devoce vůči relikviím. Translace významných relikvií Páně do obou království se odehrály během jediného desetiletí. Oba panovníci byli přesvědčení o sakrální povaze královské moci a oba, jak se zdá, se snažili dosáhnout toho, aby byli prohlášeni za světce. Jak dokládá hymnus od Venantia Fortunata, zvaný Vexilla Regis prodeunt, napsaný proto, aby byla oslavena translace fragmentu svatého kříže do Poitiers v roce 569, chápali už raně středověcí křesťanští myslitelé relikvie umučení Páně jako mystické insignie královské důstojnosti Krista. Obdobná snaha Ludvíka IX. a Jindřicha III. proto působí jako zjevný záměr k podpoře religiózních základů své královské moci právě prostřednictvím propagace kultu ostatků umučení Páně.

2. kapitola

Translace trnové koruny v roce 1239 nebo svatého kříže i dalších relikvií umučení Páně v roce 1241 nebyly jediné, na kterých se Ludvík IX. osobně podílel. Není však pochyb, že mezi nejméně deseti dalšími obdobnými ceremoniemi, jichž se panovník zúčastnil, sehrály právě tyto dvě nejdůležitější roli v procesu formování ideje o sakrálnosti královské moci ve Francii. Trnová koruna, zastavená regenty v Konstantinopoli v roce 1238 u benátského bankéře za částku převyšující třináct tisíc zlatých hyperpyronů, byla Ludvíkem IX. vykoupena a do Paříže dorazila 18. srpna 1239. Oslavy translace však probíhaly už od 11. srpna, kdy byla relikvie přinesena do metropolitního sídla Sens, pod jehož církevní jurisdikci Paříž spadala. Jednu z nejdůležitějších zpráv o události nám zanechal Gautier Cornut, arcibiskup ze Sens; jeho spis De susceptione Corone Domini je patrně záznamem kázání prosloveného při liturgii ke cti relikvie v den prvního výročí její translace. Fragmenty z něj se až do 15. století staly součástí většiny oficií ke cti trnové koruny jako tzv. lectiones historicae a text patřil mezi hlavní zdroje informací o translaci pro řadu francouzských kronikářů z druhé poloviny 13. a počátku 14. století. Musel tedy být snadno dostupný i široce známý. Představuje také velmi věrohodné svědectví o názorech kapetovské duchovní i dvorské elity o významu kultu trnové koruny. Dílko arcibiskupa ze Sens dovoluje krok za krokem rekonstruovat průběh translace: před vstupem do Paříže se průvod nesoucí relikvii (vedl ho sám Ludvík IX. a jeho nejstarší bratr hrabě Robert z Artois) zastavil na pláni u kostela Saint-Antoine-des-Champs. Trnová koruna tu byla vystavena společně s jinými relikviemi k veřejnému obdivu na pódiu, k tomu účelu speciálně zkonstruovaném. Poté král a hrabě z Artois, kráčející naboso a v jednoduchém šatu, nesli trnovou korunu na vlastních bedrech až do centra města. Jak uvádí arcibiskup ze Sens, obyvatelé Paříže vítali krále nesoucího relikvii zvoláním: „Blahoslavený, kdo přichází v úctě k Pánu a jehož službou je francouzské království povýšeno přítomností takového daru!" Tak jako o týden dříve v Sens vydalo se vstříc vzácné relikvii procesí duchovních z katedrály, farností a klášterů; zvony všech pařížských kostelů zvonily a měšťané ozdobili své domy koberci pověšenými z oken. Trnovou korunu nejprve přinesli do katedrály Notre-Dame a po odříkání modlitby k Nejsvětější Panně Marii byla přesunuta do kaple svatého Mikuláše v Paláci Cité čili do hlavní královské palácové kaple v Paříži. Na předměstí Saint-Antoine, kde byla relikvie vystavena na odiv davům před svým transportem do města, se lid shromáždil k modlitbě. Gautier Cornut tvrdil, že díky mocnému vlivu relikvie, kterou nazýval „svatý diadém", i zásluhou oddané víry věřících, se tam udály četné zázraky (zřejmě mnohá uzdravení nemocných), byť je konkrétně neuvádí. O dva roky později probíhala obdobně translace svatého kříže a ostatních relikvií umučení Páně, rovněž pocházejících z Konstantinopole (a částečně ze Sýrie); jejich přijetí v Paříži se konalo zřejmě 30. září 1241. Detailní informace o druhé translaci pocházejí ze zprávy, jejímž autorem byl zřejmě františkán Gérard de Saint-Quentin, jak předpokládá Natalis de Wailly.

Z vůle Ludvíka IX. se na teritoriu senské metropole (to jest diecéze Sens, Auxerre, Chartres, Meaux, Nevers, Orléans, Paříž a Troyes) ustanovily dva svátky k uctívání pařížských relikvií, které se slavily velmi slavnostně jako „festa foris", což znamená, že se připomínaly ve všech chrámech a patřily mezi povinné pro všechny věřící. Byl to svátek převzetí trnové koruny čili festum (anebo anniversarium) susceptionis Sanctae Coronae 11. srpna (konaný zřejmě od roku 1240) a svátek relikvií čili festum Reliquiarum 30. září (asi od roku 1242). Pro pařížské duchovenstvo se ustanovil ještě třetí svátek týkající se zasvěcení Sainte-Chapelle -festum choris neboli anniversarium dedicationis Sanctae Capellae 26. dubna (zřejmě od roku 1249). Místem nejdůležitějších liturgií všech tří svátků bylo královské sídlo a panovníkova palácová kaple, zprovozněná na jaře 1248; oslavy výročí svěcení Sainte-Chapelle se odehrávaly zřejmě jen v Paláci na Cité. Nové svátky se rychle dostaly do liturgických kalendářů celé senské arcidiecéze, o čemž svědčí značný počet pařížských breviářů ze 13. a 14. století, obsahujících oficia potřebná k nové liturgii, především ke cti trnové koruny (trochu méně in festo Reliquiarum); taková oficia nebo alespoň zmínky v kalendářích se objevují také v breviářích pocházejících z Auxerre, Melunu a Sens. Král nepromeškal žádnou příležitost, aby na co nejvíce míst rozšířil liturgické oslavy relikvií, které získal pro Paříž. V roce 1240 na osobní prosbu Ludvíka Svatého i jeho matky Blanky Kastilské uznala generální kapitula cisterciáckého řádu ve Francii svátek trnové koruny za festum proprium a udělila mu významné místo mezi dalšími svátky, jimž se řád věnoval, a to hned po Velikonocích, Narození Páně a Seslání Ducha svatého. Také dominikáni a františkáni převedli na panovníkovu žádost svátek trnové koruny na 11. srpna, zatímco dosud ho slavili 4. května.

Pozornost zasluhuje i zvolený název palácové kaple, založené Ludvíkem Svatým v roce 1243 a zasvěcené v roce 1248. Nová stavba byla vybudována na místě bývalé kaple svatého Mikuláše, nicméně již nebyla dedikována tomuto světci, ale dostalo se jí pojmenování, kterým Latinové nazývali kapli v konstantinopolském císařském paláci Bukoleon: Svatá kaple, Sainte-Chapelle. Pojmenování kapetovské palácové kaple tak přímo navazovalo na dědictví Východního císařství, což je o to zajímavější, že někteří autoři zpráv o translaci trnové koruny do Paříže považovali vlastnictví této relikvie za jeden z nejdůležitějších atributů impéria. Arcibiskup Cornut, když psal o koruně, nazýval ji „totius Imperii titulus [... ] et gloria specialis". Pojem „Imperii titulus" použil ve vztahu k této relikvii i Giovanni Colonna ve své kronice Mare historiarum. Jan z Viktringu, rakouský kronikář počátku 14. století, dokonce tvrdil, že německý král Adolf Nassavský se v roce 1294 dožadoval u Filipa IV. Sličného, vnuka Ludvíka IX., vydání trnové koruny, která podle jeho mínění právně náležela císařství.

Názor, že vlastnictví této relikvie je císařským atributem, jistě nevznikl bez souvislosti s anonymním spisem, který pochází z doby kolem roku 1080 ze Saint-Denis a nazývá se Descriptio qualiter Karolus Magnus Clavum et Coronam a Constantinopoli Aquisgrani detulerit qualiterque Karolus Calvus haec ad Sanctum Dionysium retulerit. V textu se praví, že Karel Veliký přivezl z výpravy do Konstantinopole část Kristovy trnové koruny a hřeby ze svatého kříže a uložil je v cášské kapli; císař měl také ustanovit v Cáchách každoroční svátek ke cti relikvií, během něhož prováděl ostensio (ukazování) trnové koruny. Autor Descriptio dodává, že o několik desítek let později Karel II. Holý vyzvedl z cášské kaple trnovou korunu, hřeby z kříže a také rubáš Krista a odvezl je na svoje panství. Rubáš umístil do palácové kaple v Compiègne; hřeby a korunu věnoval opatství svatého Diviše. Karel II. Holý měl také v Saint-Denis zavést obyčej ukazování relikvií obecnému lidu během každoročního „ostensio reliquiarum", nazývaného „Indictum", což údajně praktikoval už jeho děd v Cáchách. A podobně jako Karel Veliký v Cáchách, tak i Karel II. Holý v Saint-Denis se rituálu osobně zúčastňoval. Descriptio vzniklo pravděpodobně kvůli zvěrohodnění autentičnosti pašijových relikvií v opatství svatého Diviše a také proto, aby byl dodán patřičný lesk zdejšímu jarmarku Lendit, který probíhal současně s ukazováním ostatků (ostensio). Text se díky svému zakořenění v karolínské tradici těšil značné autoritě a byl téměř doslova převzat do životopisu Karla Velikého, sepsaného kolem roku 1165 při příležitosti prohlášení Karla světcem, což učinil vzdoropapež Paschalis III. A určitě to byla právě fakta obsažená v De sanctitate Karoli Magni, která vedla Adolfa Nassavského ke vznesení nároku na trnovou korunu. Za zcela věrohodné považoval Descriptio Helinand de Froidmont, autor všeobecné kroniky z 12. století, a ve 13. století také Primat, autor Velkých kronik Francie vzniklých v opatství Saint-Denis. Tito kronikáři opakují informace obsažené v Descriptio o tom, že Karel Veliký a Karel II. Holý ustanovili svátek ke cti pašijových relikvií, během kterého je oba císaři ukazovali lidu při takzvaném „ostensio reliquiarum". Motivy obsažené v Descriptio nebo vycházející z ještě starší tradice inspirovaly také chanson de geste z 12. století - Pèlerinage de Charlemagne -společně s celým souborem písní věnovaných Karlu Velikému, které byly přeloženy do staronorštiny ve 13. století.

Je známo, že Ludvík Svatý se snažil ideově navazovat na karolínské zvyklosti i na dědictví Karla Velikého, jehož považoval za svého předka a předchůdce na francouzském trůně. A je potřeba dodat, že po vzoru Descriptio spatřovaly všechny další středověké texty v Karlově údajné expedici do Orientu (do Jeruzaléma a Konstantinopole) historicky první křížovou výpravu a Karla Velikého chápaly jako archetyp křižáka. Tato skutečnost byla důležitá pro interpretaci významu trnové koruny za vlády Ludvíka IX. Translaci a kult relikvií umučení Páně i známou horlivou panovníkovu oddanost ideji křížových výprav je nutné chápat také jako vědomou návaznost na dědictví Karla Velikého. Rozdávání trnů z Kristovy koruny, praktikované Ludvíkem Svatým a jeho nástupci, nebylo jen snahou o šíření devoce vůči pašijovým ostatkům, ale bylo chápáno také jako propagace kruciáty. Zvlášť významné se v této souvislosti jeví, že v roce 1248 (čili v roce první Ludvíkovy křížové výpravy) byl jeden trn věnován do katedrály v Toledu, sídelním městě království uznávaného za stát křižáků, co do významu srovnatelného s královstvím Jeruzalémským, a také že v roce 1274 obdržel od Filipa III. Smělého jeden trn král Norska Magnus VI. Lagabøte. Ví se, že už Ludvík IX. chtěl do plánů kruciáty zapojit krále Kastilie Alfonse X. Moudrého a také panovníky Norska, Haakona IV. Starého a právě Magnuse VI.

Autoři životopisů svatého krále dosvědčují, že Ludvík IX. prováděl během každoročního svátku ke cti trnové koruny i svatého kříže „ostensio" čili veřejné ukazování relikvie, které bylo obzvláště významné pro ideologii královské moci. Během festum Sanctae Coronae se panovník ve společnosti biskupů, dominikánů a františkánů účastnil slavnostního procesí v královském paláci na Cité, během něhož nosil svatou korunu umístěnou v relikviáři-ostensoriu, jenž měl podobu královské koruny. Na procesí se podle jednoho z hagiografů shromáždilo veškeré duchovenstvo i lid Paříže. Ludvíkova dcera Blanka vlastnila iluminovaný exemplář Života svatého Ludvíka sepsaný františkánem Guillaumem de Saint-Pathus, v němž se nachází miniatura zobrazující modlitbu Ludvíka IX. před relikviemi umučení Páně. Trnová koruna i koruna na panovníkově hlavě mají tentýž tvar zlatého diadému a odlišnost mezi nimi spočívá pouze v měřítku. To dokazuje, že relikvie byla chápaná doslova jako svatá královská insignie Krista, předaná z vůle Boží do opatrování králi Francie. Sám panovník takto rozuměl symbolice trnové koruny, což potvrzuje nejen její uložení v palácové kapli (do té doby věnovali králové Francie nejcennější ostatky vždy do pařížské katedrály Notre-Dame nebo do opatství Saint-Denis), ale také procesí konaná s touto relikvií přímo v paláci. O vnímání trnové koruny jako královské při popisu translace nebo obřadů v královském sídle. Relikvie byla málokdy pojmenována prostě jen jako trnová koruna: v dobových textech byla označována za nejsvětější korunu Páně, svatou korunu nebo svatý diadém. Královský charakter kultu trnové koruny také zřetelně potvrzují oficia určená ke cti relikvie, známá z breviářů ze senské provincie, zvláště pak z Paříže.

Rituál „ostensio reliquiarum", v němž Ludvík IX. sehrával roli hlavního liturga, když obklopen biskupy, mnichy a šlechtici vedl procesí po vlastním paláci, určitě nejzřetelněji manifestoval myšlenku připodobnění královské vlády Kapetovců k panovnické hodnosti Krista-krále. K tomu se zajisté váže vyjádření hagiografa, podle něhož je třeba dobu panování Ludvíka Svatého definovat jako „regale sacerdotium sive sacerdotale regimen", což by se dalo přeložit jako „královské kněžství čili kněžská vláda". Zdá se, že podobná charakteristika, ačkoli se objevila až kolem roku 1275 čili několik let po králově smrti, poměrně dobře charakterizovala praxi Ludvíkova vládnutí. Zformuloval ji panovníkův osobní sekretář, kaplan a zpovědník, Guillaume de Chartres, který měl déle než dvacet let osobní přístup ke králi a patrně značně ovlivnil i jeho duchovní život. Věta jistě vyjadřovala i mínění samotného Ludvíka IX. o poslání krále a určitě šlo i o názor duchovní intelektuální elity, která jej obklopovala.

Z období vlády Ludvíka Svatého známe ještě jiný rituál, při kterém francouzský král uctíval relikvie umučení Páně. Šlo o ukazování („ostensio") svatého kříže a ostatních pašijových relikvií na Velký pátek, které prováděl Ludvík IX. a jeho nástupci, a později dokonce i angličtí Lancasterové vládnoucí v Paříži a severní Francii po mírové smlouvě z Troyes (1420). Zmínku o tom, že Ludvík v roce 1270 ukazoval svatý kříž, zaznamenal Jean de Joinville a patrně tuto scénu zobrazuje i Matthew Paris na stránkách svojí kroniky -jeho kresba ilustruje zprávu o translaci relikvie v roce 1241. I když procesí s trnovou korunou po královském paláci patřilo asi k nejbarvitějším rituálům doprovázejícím kult, který Ludvík Svatý uvedl v život k uctění relikvií umučení Páně, ono každoroční ostensio svatého Kříže se jeví obzvláště zajímavé v kontextu s výše připomenutou koncepcí vlády panovníka jako „regale sacerdotium". O Velkém pátku, který je zasvěcený Kristově kříži, se pouze rozjímá nad tajemstvím Spasitelovy oběti, ale neslouží se mše svatá, jíž by se i „rex christianissimus" (nejkřesťanštější král) mohl účastnit výlučně jako věřící laik. Díky ukazování kříže se však Ludvík IX. v tento den, kdy se nekoná eucharistická oběť, stával nejvýznamnějším liturgem -přebíral na sebe kvazi-kněžskou roli a fakticky prováděl nejdůležitější liturgický úkon, čímž jaksi upozadil i samotné kněze.

Je třeba si povšimnout ještě jednoho důležitého aspektu ideového smyslu „ostensio": nelze totiž považovat za náhodu podobnost mezi tím, co činil Ludvík Svatý, a tím, co se tvrdí v Descriptio, v De sanctitate Karoli Magni a v kronikách z 12. a 13. století, kde se připomíná osobní účast Karla Velikého a Karla II. Holého při každoročním ostensio relikvie trnové koruny. Když po královském paláci vedl Ludvík IX. procesí s trnovou korunou a ukazoval relikvii duchovním, šlechticům i „lidu" nebo když celebroval dvorskou adoraci kříže, nepochybně tím vědomě navazoval na své karolínské předky.

Královský kult trnové koruny a svatého kříže uvedený v život Ludvíkem IX. vekoruny svědčí i názvy používané autory čtyřicátých letech 13. století se stal trvalým dědictvím monarchie Kapetovců i rodu z Valois přinejmenším do přelomu 15. a 16. století. Nástupci Ludvíka Svatého přikládali velkou váhu zdůraznění těsného propojení královy osoby a relikvií ze Sainte-Chapelle a je například známo, že Filip IV. Sličný (1285-1314), dále poslední z Kapetovců Karel IV. Sličný (1322-1328) i první z rodu z Valois Filip VI. (1328-1350) si v období čtyř velkých svátků, to jest na Narození Páně, Velikonoce, Seslání Ducha svatého a Všech svatých, vozili tyto relikvie s sebou, pokud právě nepobývali v Paříži. Tento zvyk, doložený Félibienem, přetrval až do období vlády Ludvíka XV. Oficium ke cti trnové koruny a svatého kříže zaujalo důležité místo v modlitebních knihách Filipa IV. Sličného a Karla V. Moudrého (1364-1380), i když v nich (stejně jako v dochovaných ordinářích a breviářích ze Sainte-Chapelle) není ani jediná zmínka o královském procesí popisovaném Guillaumem de Saint-Pathus, a také role krále během ostensio svatého kříže na Velký pátek je v těchto pramenech představena ve skromnější míře (složení daru ze zlata na oltáři), než jak to na vlastní oči viděli svědkové těchto ceremonií. Rituál ostensio na Velký pátek byl dokonce tak těsně spojován s důstojností krále Francie, že -jak bylo výše zmíněno -za nadvlády Angličanů v Paříži ho vykonával lancasterský regent Francie, vévoda z Bedfordu, a to ve jménu nedospělého Jindřicha VI.

Vlivní francouzští církevní i světští hodnostáři přijali za svůj názor, že držení trnové koruny, relikvie představující insignii Krista-krále, zvláštním způsobem posvěcuje samu francouzskou monarchii. Nešlo jen o názor Gautiera Cornuta. Další důkazy lze nalézt v oficiích ke svátku Sanctae Coronae, nacházejících se nejen v královských modlitebních knihách, ale také v pařížských breviářích, které nepocházely přímo z dvorského prostředí. Ztotožnění trnové koruny s korunou královskou je v nich natolik silné, že se tak král Francie zjevně stal pozemským obrazem Krista-krále. Za vláda Filipa IV. Sličného anonymní francouzský kronikář napsal, že darováním trnové koruny Ludvíkovi Svatému Bůh nejen potvrdil, že miluje francouzské království, ale také že svěřil jeho panovníkům mimořádnou roli ve světě: vlastnictví této tak cenné a svaté relikvie učinilo z krále Francie hlavního mezi všemi křesťanskými vládci, a pokud nástupci Ludvíka IX. vytrvají ve svých ctnostech, budou taktéž poctěni samotným Bohem.

3. kapitola

Anglický král Jindřich III. Plantagenet (vládl v letech 1216-1272) chtěl konkurovat Kapetovcům jak v politice a na válečném poli, tak i v církevních záležitostech. Po neúspěšném pokusu o obnovu kontinentálního impéria Plantagenetů se Jindřich III. snažil když ne předstihnout Ludvíka IX. z hlediska prestiže a autority nejkřesťanštějšího vládce Evropy, tak se francouzskému švagrovi v tomto ohledu alespoň vyrovnat. Šlo o úkol značně obtížný, protože králové Francie byli obklopeni mimořádnou sakrální aurou: jejich pomazání nemělo sobě rovno v celém křesťanském světě, poněvadž bylo prováděno pomocí zázračného oleje, který obdržel svatý Remigius během křtu Chlodvíka. Věřilo se, že Remigiovi ho přinesl anděl, nebo dokonce sám Duch svatý v podobě holubice. Tento názor sdíleli také v Anglii - kronikář Matthew Paris, spojený se dvorem Jindřicha III., tvrdil, že z důvodu výjimečné posvátnosti královského pomazání je panovník Francie pozemským králem králů (rex regum terrestrium). Francouzským králům byla rovněž připisována schopnost zázračně léčit vážné onemocnění nazývané skrofulóza čili krtice. Už po čtyři pokolení byli Kapetovci ve vlastní zemi nazýváni „reges christianissimi" a ve 13. století začal být tento titul přijímán i v křesťanské Evropě. Navíc v letech 1239 a 1241 se Ludvík IX. stal vlastníkem unikátního souboru relikvií umučení Páně, nejcennějšího na celém Západě. K tomu všemu ambice a autorita Jindřicha III. utrpěly ještě tím, že král Francie se v roce 1247 zúčastnil v opatství Pontigny translace těla papežem Inocencem IV. právě kanonizovaného Edmunda Riche, arcibiskupa z Canterbury, který zaujal pozici nového Tomáše Becketa, po konfliktu z Jindřichem opustil Anglii a zemřel v dobrovolném vyhnanství ve Francii.

V roce 1247 Jindřich III. povolal své velmože do Westminsteru na svátek svatého Eduarda Vyznavače, to jest 13. října. Eduard byl od počátku oblíbený světec a patron Jindřicha III. a výročí jeho translace náleželo k nejdůležitějším dvorským svátkům, kromě králových narozenin (1. října) a výročí jeho nástupu na trůn (28. října). Každoročně se tak den Eduarda Vyznavače stával vyvrcholením dvorských slavností ve Westminsteru. Tentokrát však Jindřich III. barony předem upozornil, že cílem shromáždění bude i uctění velkolepého svatého daru, který Anglie právě získala. Šlo o relikvii pravé Kristovy krve, poslanou králi ze Svaté země, jejíž věrohodnost byla potvrzena listinou a pečetí jeruzalémského patriarchy, jakož i autoritou tamních biskupů a velmistrů řádu templářů a špitálníků.

Rekonstrukci ceremonie umožňuje podrobný popis Matthewa Parise obsažený v jeho kronice Chronica majora; je však záhodno také upozornit na jinou zmínku téhož autora o translaci Kristovy krve do Westminsteru, nacházející se v Abbreviatio chronicarum Angliae. Matthew tam tvrdí, že tímto činem následoval Jindřich III. císaře Herakleia, jenž v roce 635 přivezl do Konstantinopole svatý Kříž vybojovaný ve válce s Peršany. Císař se kronikáři jevil jako vzor pobožného vládce projevujícího oddanou úctu relikviím -stejného srovnání Matthew použil i ve vztahu k Ludvíkovi IX., když informoval o translaci trnové koruny a svatého kříže do Paříže v roce 1239 a 1241.

Jak tvrdil anonymní londýnský letopisec, Kristova krev přivezená do Anglie byla po několik měsíců tajně přechovávána v kostele Božího hrobu v Londýně. Zřejmě v předvečer translace přenesli nádobku z křišťálu (flakon) obsahující krůpěje pravé krve do katedrály svatého Pavla, zatímco Jindřich III. se oddával bdění a půstu. Ráno 13. října vedl král slavnostní procesí z katedrály do Westminsterského opatství, během kterého obřadně ukázal všem přítomným relikvii (ostentio), podobně jako to učinil Ludvík IX. v Paříži v letech 1239 a 1241. Panovník, oděný do prosté kápě bez kapuce, šel pěšky asi dvě míle a v rukou držel nádobku-relikviář; čtyři duchovní nad ním nesli baldachýn a dva další podpírali králova ramena. Westminsterský konvent, opati, mniši, biskupové a preláti z celé Anglie - úhrnem asi sto duchovních - očekávali krále u dveří paláce biskupa z Durhamu ve Whitehallu a tam se přidali k průvodu. Po příchodu do opatství obešlo procesí vedené panovníkem klášter i královské komnaty Westminsterského paláce a poté Jindřich III. - jak uvádí Matthew Paris v Chronica majora - „věnoval Bohu, kostelu svatého Petra ve Westminsteru, [jeho srdci] drahému Eduardovi i svatému konventu [opatství Westminsterského] neocenitelný dar, kterým byla celá Anglie obohacena a posvěcena". Při mši pronesl kázání Walter Suffield, biskup z Norwich. Volba kazatele nebyla náhodná, protože v katedrále v Norwich se také přechovávala krev Páně. V homilii biskup oznámil, že westminsterská relikvie je co do významu cennější než ostatky, které před několika lety získal král Francie, protože to byla právě Kristova krev, která posvětila svatý kříž, trnovou korunu, hřeby i jiné nástroje umučení čili instrumenta Passionis. Navíc, podle biskupova mínění, se relikvie do Anglie dostala z Božího rozhodnutí - Jindřich III. je přece nejkřesťanštější ze všech panovníků („inter omnes Christianitatis principes Christianissimus"). A zatímco Svatá země je ohrožována Saracény a téměř již opuštěna křesťany, v Anglii naopak více než v jakékoli jiné zemi narůstá víra i svatost („fides et sanctitas"). Teze kázání biskupa z Norwich, jak je cituje ve své kronice Matthew Paris, byly v mnohém velmi blízké názorům francouzských kazatelů a duchovních autorů, kteří také tvrdili, že instrumenta Passionis se dostaly do Francie díky mimořádné pobožnosti jejího krále a veškerého lidu.

Kristova krev měla z Westminsterského opatství učinit hlavní kultovní místo anglické monarchie 13. století. Bezpochyby šlo o pokus, pro nějž se vzorem stal kapetovský klášter Saint-Denis a translace trnové koruny i svatého kříže do Paříže, jak je uskutečnil Ludvík Svatý. Jindřich III., napodobující Kapetovce, se již delší dobu snažil povznést význam svého opatství, které mělo sloužit jako centrum „religion royale" zasahující svým vlivem celou zemi. V roce 1241 tu začala přeměna hrobu Eduarda Vyznavače a hrobka svatého krále dostala podobu sarkofágu-relikviáře. V roce 1237 byla během londýnské synody vyhlášena bula papeže Řehoře IX. -vydaná na přání panovníka - podle níž měl být den svatého Eduarda Vyznavače slaven v celé Anglii jako „festum feriandum"; v roce 1243 se na Jindřichovu prosbu rozhodl westminsterský konvent světit výročí translace svatého Eduarda podle liturgie ustanovené pro svátek Nanebevstoupení; v roce 1246 zase biskup ze Salisbury, v jehož katedrále se nacházel oltář zasvěcený Eduardovi, nařídil své kapitule zavedení každoročního svátku „depositio" a „translatio" svatého Eduarda Vyznavače. Tyto snahy však nepřinesly očekávané výsledky a význam královského kultu ve Westminsteru zůstal nadále jen lokální. Opatství prostě nemělo šanci soupeřit s katedrálou v Canterbury, která díky živému kultu svatého Tomáše Becketa sehrávala v Anglii roli nejvýznamnějšího poutního centra. Canterbury každoročně přitahovalo tisíce lidí; slávu mu zajišťovalo zázračné uzdravování poutníků, kteří se o světcovu milost ucházeli dotknutím se jeho hrobu-relikviáře nebo pitím vody, v níž bylo rozpuštěno několik kapek Becketovy krve. Vše měla změnit translace na podzim 1247, ale navzdory velkým nadějím panovníka i značné angažovanosti anglických biskupů se slavnost stala pro krále prohrou.

Jindřich III. stejně jako Ludvík IX. toužil shromažďovat relikvie umučení Páně. Dar pravé krve byl jen prvním z několika pokusů jak učinit z Westminsteru svatostánek Kristových relikvií. Již v roce 1234 nebo 1235 Jindřich III. věnoval opatství vzácné ostatky získané od františkánů vracejících se ze Svaté země. Šlo o kameny z Kalvárie a z Božího hrobu, kamennou desku z oltáře, na němž byl malý Kristus obětován v chrámu, trn z koruny a také ratolest z hořícího keře, olej vytékající ze zázračné ikony ze Saidnaiya u Damašku a četné relikvie svatých. Kristova krev měla tuto sbírku posvětit a s konečnou platností zabezpečit Westminsteru roli, jakou mu předurčil anglický panovník. To se ale nepovedlo, což dokládá i fakt, že patřičného uznání se nedostalo ani jarmarku, k němuž opatství obdrželo privilegium v roce 1247 a který se měl konat vždy první dva týdny v říjnu současně s dvorskými slavnostmi (narozeniny Jindřicha III. a výročí jeho usednutí na trůn) a s církevními svátky ke cti svatého Eduarda Vyznavače a pravé Kristovy krve. Zájem nepodnítily ani četné odpustky pro poutníky. Proto už v roce 1250 jarmark přesunuli do Tothillu, usedlosti (manor) náležející k opatství, ale rozkládající se blíže k centru Londýna. Sám tento detail ukazuje na krach Jindřichových záměrů a jako protiklad k tomu můžeme uvést, že ve Francii od začátku 12. století až do konce středověku velmi dobře prosperovaly jarmarky, které byly součástí svátků ke cti pašijových relikvií přechovávaných v katedrále Notre-Dame v Paříži a v bazilice opatství Saint-Denis. Nejde však o jediný doklad nezdaru westminsterské translace. V letech 1250-1267 se prakticky nesetkáváme s žádnými novými odpustky, které by se vztahovaly přímo k pravé Kristově krvi, a z let 1267-1305 existuje pouze několik z celkem jedenácti odpustkových listin pro Westminster, které obsahují drobné zmínky o této relikvii. Z roku 1267 pochází odpustkový list biskupa z Worcesteru připomínající pouť k relikvii Kristovy krve, ale na další bylo třeba čekat do roku 1287 (jednorázové odpustkové listy biskupů z Ely, Emly a ze Saint Andrews); další odpustek udělil teprve v roce 1305 biskup z Betléma. Od roku 1250 do poloviny 15. století ve sbírce listin (cartulaire) a ve westminsterských kronikách chybějí i jen malé náznaky potvrzující, že by relikvie sehrávala jakoukoli roli v náboženském životě nebo ve finančních příjmech konventu, a ani ve westminsterských liturgických knihách nenajdeme oficium spojené s kultem Kristovy krve. Je to tím překvapivější, když víme, že po dobytí Francie Jindřichem V. v 15. století zařadila anglická církev do svého liturgického kalendáře francouzský svátek trnové koruny, ran Spasitele a zázračné krve z Bejrútu - zatímco v anglické liturgii nadále neexistoval žádný svátek nebo oficium ke cti krve ve Westminsteru. Lhostejnost vůči této relikvii je až zarážející a zdá se, že panovníci se o ni naprosto přestali zajímat; takže v zápiscích královského almužníka (almoner) z roku 1265 máme sice četné odkazy na donace Jindřicha III. ve prospěch Westminsterského opatství, které jsou spojeny s kultem Nejsvětější Panny Marie, Eduarda Vyznavače, s adorací svatého kříže, jakož i s almužnami určenými pro poutníky přicházející do Westminsteru; avšak o pravé krvi, kterou král věnoval opatství o necelých dvacet let dříve, tu není ani slovo, což výrazně kontrastuje s četnými náklady na liturgické ceremonie týkající se relikvií ze Sainte-Chapelle, zapsané v účtech pařížského dvora. Od konce 13. do konce 14. století se v královských dokumentech objevuje pouze jediná zmínka o westminsterské Kristově krvi, v níž se uvádí sedm solidů, které Eduard I. věnoval v roce 1285 ve prospěch této relikvie.

Stojí za to zabývat se důvody neúspěchu translace svaté krve do Westminsteru šířeji. Jak ze zprávy Matthewa Parise, který přináší část z kázání biskupa z Norwich, tak ze spisu, který se přímo týká westminsterské relikvie a jehož autorství je připisováno Robertovi Grossetestemu, vyplývá, že o autentičnosti relikvie existovaly vážné pochyby, a to jak povahy historické, tak i teologické.

Donátoři relikvie, jeruzalémský patriarcha a král Jindřich III., tvrdili, že křišťálový flakon obsahuje pravou Kristovu krev, která během ukřižování vytékala ze Spasitelových ran. Z teologického hlediska mohla jejich teze vzbuzovat podezření. Ve shodě s doktrínou došlo ke zmrtvýchvstání Krista „integraliter" čili celistvě, a proto podle mínění některých církevních učenců, a mezi nimi zejména svatého Tomáše Akvinského, nebyla možná existence relikvií, které by kdysi byly součástí Kristova těla. Vynikající teolog a filozof Robert Grosseteste, biskup z Lincolnu, však podobný argument odmítal a dokazoval, že existují dva různé druhy krve. Jednu pojmenoval sanguis substantialis, což je krev pocházející ze srdce a dávající život tělu -a to je ona Kristova krev, která byla integrální součástí zmrtvýchvstání. Druhou nazýval sanguis ex nutrimentis, to je krev, co teče z nosu nebo vytéká z ran. Pravá Kristova krev se objevila ve čtyřech různých podobách: první z nich je krev smíchaná s vodou, která vytryskla z rány v boku - to je právě sanguis substantialis, poněvadž pocházela přímo ze srdce; tři ostatní jsou sanguis ex nutrimentis: krev obsažená ve vodě, kterou Josef z Arimatie omýval tělo Spasitele, krev z ran na čele po korunování trním a také z ran po bičování a konečně krev stékající z ran na rukou a nohou. Odvolávaje se na apokryfy, Robert Grosseteste dokazoval, že právě krev ex nutrimentis, kterou uschoval Josef, se nacházela ve flakonu poslaném z Jeruzaléma. Spor v otázce samé podstaty relikvie pravé Kristovy krve ale nebyl v celé záležitosti nejzásadnější. Teologové popírající autentičnost relikvií těla Krista, považovali za pravou krev jen tu, která zázračně vytekla (effluvia) z obrazů a hostií. Toto nekompromisní stanovisko však nezískalo obecné uznání. Od poloviny 7. století existovaly svatostánky, v nichž se vzdávala úcta Kristově krvi: před rokem 1204 jich bylo v Evropě přes dvacet, z toho dva v Anglii, v Readingu a v Norwichi, a po čtvrté křížové výpravě vzrostl jejich počet na více než čtyřicet. O autentičnosti tam uctívaných relikvií nerozhodovali teologové. Pravá krev z Readingu, doložená v devadesátých letech 12. století, byla považována za krev, která vytekla z rány ve Spasitelově boku po bodnutí Longinovým kopím. Krev z Norwich, doložená kolem roku 1170, byla částí relikvie z normandského opatství Fécamp; první legenda z Fécamp (kolem roku 1090) sice připisovala její původ zázračnému „výronu" (effluvium) z hostie, ale o něco málo později druhá legenda (z let 1090-1120) uváděla, že krev z Fécamp byla krví, která vytékala z Kristových ran a zachytil ji Nikodém, autor apokryfního evangelia. Autentičnost Kristovy krve - tak jako věrohodnost jiných relikvií - dokládaly nikoli spory teologů, ale autorita donátora a pospolitosti vyjadřující jim úctu, nebo místo jejich původu. Proto se Grosseteste také musel vypořádat s námitkami historického charakteru, jimiž ti nepřesvědčení zpochybňovali relikvii z Westminsteru. Mnoho nejasností vnášelo překvapivě samo místo, odkud údajně pravá krev pocházela: Jeruzalém, kde Kristus kdysi zemřel. Paradox je to ale pouze zdánlivý: některé nejcennější relikvie umučení Páně putovaly ze Svaté země do Konstantinopole a do Říma už v době Konstantina Velikého a svaté Heleny a většinu z nich, zejména svatý kříž, pak odvezl do Konstantinopole v 7. století císař Herakleios z obavy, aby nepadly natrvalo do rukou Peršanů nebo Arabů. Poslední významné pašijové relikvie, které ještě údajně byly ve Svaté zemi, jako například svaté kopí z Antiochie, byly zázračně objeveny křižáky během první kruciáty. Část z nich rychle putovala na Západ (například pařížské katedrále byl v roce 1109 darován fragment svatého kříže) a o ty, které zůstaly na Východě, Frankové přišli z důvodu vojenské porážky. Prohra u Hattínu rozhodla nejen o pádu Jeruzaléma, ale v bitvě bylo také ztraceno válečné palladium jeruzalémských králů obsahující část svatého kříže. Konstantinopolské a římské pašijové relikvie zvěrohodňovala autorita císaře, především pak vzpomínka na svatou Helenu a Konstantina Velikého - palác a císařská kaple v Konstantinopoli byly od 7. století hlavním a od 11. století téměř jediným centrem, odkud se rozdávaly fragmenty relikvie svatého kříže; přirozeně ani autentičnost římských relikvií, garantovaná papeži, nebyla nijak zpochybňována. O pravosti pašijových relikvií nemohlo nic svědčit lépe než jejich římský a konstantinopolský původ; výjimkou mohla být jejich spojitost s Karlem Velikým, neboť jeho cášská pokladnice plná svatých ostatků platila za věrohodný zdroj pro řadu západoevropských sbírek relikvií. Avšak dar králi Anglie takovou legitimitu neměl a argumenty pochybovačů umocňoval fakt, že před rokem 1247 neexistuje žádná zmínka, že by patriarchové Jeruzaléma vlastnili relikvii Kristovy krve. Všechny relikvie krve, které se v západní Evropě staly předmětem kultu, pocházely z několika autoritativně prověřených zdrojů -buď to byly dary byzantských císařů, nebo šlo o krev z Mantovy, kam relikvii údajně přivezl Longinus osobně, či z Reichenau, které se honosilo krví darovanou Karlem Velikým, anebo z Luccy a z Fécamp, kam pravá krev díky zázraku kdysi připlula po moři, směřovaná to těchto míst Boží vůlí.

Původ westminsterské krve nebyl ničím takovým zaštítěn. Robert Grosseteste se proto snažil přesvědčit všechny váhající o pravosti ostatku na základě apokryfů: Josef z Arimatie, který zachytil krev Spasitele, prý daroval flakon s ní Nikodémovi a jeho potomci ji pak po řadu generací pečlivě opatrovali, aby později předali relikvii patriarchům Jeruzaléma. Podle historika Nicholase Vincenta - ačkoli na to neexistuje přímý důkaz - mohlo být záměrem Roberta Grossetesta zvěrohodnění westminsterské relikvie i pomocí jejího zařazení do britského mytologicko-historického povědomí. Podle jedné z artušovských legend, Estoire del Saint Graal, už zmíněný Josef z Arimatie přivezl do Británie grál čili nádobu, v níž se přechovávala Kristova krev. Důležité je, že díky tomu byla Kristova krev uctívána také v opatství Glastonbury. Na konci 12. století se obecně respektovalo, že glastonburský klášter byl založen na místě artušovského Avalonu, což dokazovalo i „objevení" hrobu Artuše a Ginevry zdejšími mnichy, nález potvrzený i Jindřichem II. Již ve 12. století se poutníkům, kteří dorazili do Glastonbury, ukazovala krev, která vytekla z ran zdejšího krucifixu. A v závěru čtyřicátých let 13. století - téměř současně s translací pravé krve do Westminsteru - benediktini z Glastonbury zařadili Josefa z Arimatie do seznamu fundátorů a nejvýznamnějších dobrodinců kláštera, tvrdíce, že jejich opatství - prastarý Avalon - se stalo místem jeho věčného odpočinku. Ve druhé polovině 14. století Jan, opat z Glastonbury a autor Chronica sive de antiquitatibus Glastoniensis ecclesie, napsal, že Josef z Arimatie uložil grál v Avalonu čili v Glastonbury. Text sice vznikl až sto let po westminsterské translaci, nicméně asi má pravdu Nicholas Vincent, který v něm spatřuje tradici spadající někam do doby kolem roku 1247. Ale ani zkouška legitimity či popularizace westminsterské relikvie prostřednictvím vazby k tehdy oblíbenému literárnímu dílu, stejně jako exponovaná souvislost s mytickými počátky Anglie či její slávou za krále Artuše, nepřinesly viditelný efekt.

Mezi důvody neúspěchu translace zmiňuje Nicholas Vincent i kult eucharistie, hojně šířený ve 13. století. Díky transsubstanciaci se každý věřící mohl denně při mši setkat s tělem a krví Krista, což by vysvětlovalo menší zájem o samotnou relikvii Ježíšovy krve. Tento aspekt devotio moderna nepochybně pozměnil pozdně středověkou duchovnost a pro tehdejší zbožnost se opravdu stal značně významný vliv eucharistické devoce, posvěcený také vznikem svátku Božího těla. Nicméně nelze tvrdit, že by toto mělo skutečně na svědomí oslabení kultu relikvií a mezi nimi i relikvií umučení Páně a také Kristovy krve, čehož je nejlepším příkladem velký rozkvět svatostánků v Bruggách a v Anglii v Hailes a v Ashridge ve 14. století. Případ relikvie z Brugg je o to důležitější, že původ tam uctívané krve Páně byl sice neznámý, ale obecně se tvrdilo, že šlo o dar, který sem v roce 1148 věnoval jeruzalémský král Balduin III. Budiž to důkazem, že (na rozdíl od doby vlády Jindřicha III.) ve 12. století, kdy byl Jeruzalém plně v rukou křižáků, nebyl původ relikvie ze Svaté země důvodem, aby se zpochybňovala její věrohodnost. Značný ohlas měla krev v Hailes. V roce 1275 svolila generální kapitula cisterciáků k zavedení festum duplex maior ke cti této relikvie, čili šlo o oslavu, která se svým významem rovnala nejdůležitějším křesťanským svátkům. A také fakt, že od začátku 14. století až do zničení této relikvie během reformace opatství krev z Hailes zaručovala pozici jednoho z významných poutních center v Anglii, svědčí o tom, že zrod eucharistické devoce a ustanovení svátku Božího těla nemohly být dostatečným důvodem k vysvětlení fiaska spojeného s westminsterskou translací. Značný úspěch translace Kristovy krve do Hailes i Ashridge je zajímavý i tím, že ji uskutečnil synovec krále Jindřicha III. Edmund, a to dvě desetiletí po westminsterské ceremonii (1269). Nejstarší prameny týkající se této translace, letopisy z Hailes, vzniklé před rokem 1295, poskytují dosti mlhavou informaci o původu relikvie, ale v kronice z Hailes, z doby kolem roku 1300, už čteme, že Edmund, syn německého krále Richarda Cornwallského, odebral Kristovu krev ze zlatého přívěsku přechovávaného na císařském hradě Trifels v Porýní. Tento přívěsek-relikviář měl být kdysi v majetku Karla Velikého a plnil roli císařské insignie, a to tak, že ho kurfiřti během slavnostní inaugurace zavěsili novému panovníkovi na krk. Autor veršované legendy o krvi z Hailes, sepsané brzy poté, doplnil informace z kroniky opatství o další detaily vycházející z Estoire del Saint Graal a odvolával se při tom na papeže Urbana IV., který měl údajně vyjádřit souhlas s podobným tvrzením. Legenda o pravé krvi z Hailes dala relikvii větší hodnověrnost než potvrzení týkající se krve z Westminsteru. Hrad Trifels plnil v Německu funkci dobře opevněné císařské pokladnice; uchovávaly se tam korunovační insignie, roucha a relikvie. Je známo, že byl mezi nimi i takzvaný talisman Karla Velikého (v Cáchách od roku 1620 a v Remeši od roku 1804), což byl onen zlatý přívěsek bohatě ozdobený drahými kameny: v roce 1620 se v něm nacházel vlas Nejsvětější Panny Marie i kousek svatého kříže. Richard Cornwallský, otec Edmunda, byl v roce 1257 korunován v Cáchách s použitím insignií přechovávaných v Trifelsu; v roce 1269 se Richard a Edmund vrátili do Anglie a v té době Edmund daroval krev z Trifelsu opatství v Hailes i kolegiátnímu chrámu v Ashridge.

Klíčem k úspěchu translace pravé krve do Hailes i do Ashridge byla bezpochyby legenda o Karlu Velikém a původ relikvie náležející k dědictví římského císařství. Nemůže ujít pozornosti, že westminsterská translace se setkala nejprve s nedůvěrou a potom s úplnou lhostejností, i když ji svojí autoritou podpořil vládnoucí monarcha i významní zástupci anglického episkopátu. V případě Hailes i Ashridge přinesla translace značný respekt chrámům, které se těšily mnohem menší vážnosti než Westminsterské opatství. Ashridge patřilo mezi provinční kolegiáty, Hailes bylo sice spojené s královskou rodinou jako fundace Richarda Cornwallského, konsekrovaná v roce 1246 třinácti biskupy, ale jeho význam byl s Westminsterem rovněž neporovnatelný. Na první pohled by se mohlo zdát, že autorita podle tradice pradávného Westminsteru i respekt ke králi Jindřichovi III. jsou zcela postačující k tomu, aby byla relikvie považována za naprosto věrohodnou. Ale to se nestalo. O netečnosti vůči ní svědčí třeba i to, že zatímco relikvie z Hailes vzbuzovala značný zájem věřících ještě během reformace -sám Jindřich VIII. nevěřil pochybnostem o její autentičnosti a teprve až biskup z Rochesteru v roce1538 prohlásil, že se jedná o kachní krev -o westminsterské krvi se nikdo vůbec nezmiňoval. Navíc je překvapující, že králův bratranec byl jako donátor relikvie daleko hodnověrnější než sám panovník.

Podezření, že Kristova krev darovaná do Westminsteru je falešná, vyplývalo rovněž z politického pozadí translace v roce 1247. Za vlády Jindřicha III., přímo s vědomím a vůlí krále, se anglická církev dostala pod nezvykle silný vliv papeže a cizího duchovenstva. Velká část různých důchodů i obročí a často také důležité posty na biskupství i opatství byly postupovány kněžím původem z ciziny, kteří byli spojeni s papežskou kurií. Ve veřejném mínění to budilo značnou nevoli. Z polemiky Grossetesta jednoznačně vyplývá, že mezi Angličany existovalo podezření, že patriarcha Jeruzaléma podstrčil naivnímu Jindřichovi III. falešnou relikvii, aby od něj získal zpět bývalá panství v Anglii, která patřila jeho kapitule i patriarchátu a také rytířským řádům. Panovala rovněž obava, že relikvie vyslaná ze Svaté země měla jen účelově posloužit k pobídce Jindřicha III., aby byl vstřícnější k účasti na kruciátě. A zásadní význam pro nepříznivé vnímání translace Kristovy krve do Westminsteru měl také fakt, že tu Jindřich III. dost nešťastně propojil dohromady náboženskou a dvorskou slavnost. Po ukončení translační liturgie král pasoval na rytíře nevlastního bratra Williama de Valence a pasování provázela jako obvykle velkolepá dvorská hostina, na kterou panovník shlížel z výše trůnu, obklopený luxusem, oděný do šatů ze zlatohlavu a s královskou korunou na hlavě. Takový banket byl za podobných okolností pokládán za nepatřičný; světská zábava musela ubrat na hodnověrnosti translace, jež byla chápána jako výlučně církevní svátek. Naprosto odlišně postupoval Ludvík IX. V jeho případě měl důstojný rámec translace trnové koruny a později svatého kříže výlučně devoční charakter a obě tyto akce nedoprovázely žádné dvorské slavnosti. Také po každoročním ukazování relikvií (ostensio) nepořádal francouzský král dvorskou hostinu, ačkoli se ceremonie účastnil celý dvůr a početní aristokraté, nýbrž pouze skromně poobědval s kanovníky ze Sainte-Chapelle.

Politické zájmy Jindřicha III. byly všem zřejmé. William de Valence byl jedním ze tří synů z druhého manželství Jindřichovy matky Isabelly z Angoulême a náležel k jihofrancouzskému klanu Lusignanů, hrabat de La Marche. Ti sehráli na počátku 13. století důležitou roli při odebrání Poitou Janovi Bezzemkovi a jeho převzetí Filipem II. Augustem, nicméně jen pár let před westminsterskou translací začali rebelii proti králi Francie. Znovu uznali Plantagenety za své lenní pány a Jindřicha III. povolali na pomoc. Jak spiklencům, tak i bojovně naladěnému Jindřichovi přineslo porážku vítězství Ludvíka IX. v bitvě u Saintes a Taillebourgu (1242); léno Lusignanů bylo citelně zmenšeno ve prospěch Kapetovců a v bývalých i zbývajících lénech ve Francii značně oslabil anglický vliv. Nicméně Jindřich III. nerezignoval na plán získat zpět panství svých předků. Nikterak náhodou proto pasoval Williama de Valence na rytíře právě v den svatého Eduarda Vyznavače, tedy během nejvýznamnějšího anglického dvorského svátku. Výběr data posloužil ke zdůraznění blízkých rodinných i politických vazeb anglického panovníka s dávnými lény Plantagenetů a sama ceremonie měla zahájit proces konsolidace partnerství s jemu spřízněnou stranou. Translace pravé krve do Westminsteru, jíž byl Jindřich hlavním aktérem, sehrála v tomto politickém záměru výraznou roli. Měla poskytnout obraz krále Anglie jako nejkřesťanštějšího panovníka Evropy, vládce těšícího se obzvláštní milosti Boha a podílejícího se na „sacrum" v nemenší míře než král Francie (tento názor, jak bylo už uvedeno, vyjádřil při kázání z ambonu biskup z Norwich). Využití relikvií v takových politických podmínkách mohlo být bráno ambivalentním způsobem: translaci Kristovy krve do Westminsterského opatství někteří chápali jen jako součást momentálních politických potřeb Jindřicha III.; jako by se náboženská ceremonie stala jen ozdobou hlavní události, kterou bylo pasování pána z Valence na rytíře. Ve středověku nechyběly příklady politického významu rituálů spojených s kultem relikvií a světců. Takže se naskýtá otázka, zda skutečný problém netkvěl v nedostatečné důvěryhodnosti samotného Jindřicha III., který se poddaným snažil vnutit podobu krále jako prostředníka mezi Bohem a lidem a s tím i vše, co se týkalo religiózního základu královské vlády v Anglii. Westminsterská translace také nebyla jediným fiaskem této politiky - úspěch nepřineslo ani úsilí dát kultu svatého Eduarda Vyznavače celonárodní význam. Kult svatého Tomáše Becketa v Canterbury - symbol odporu vůči nárokům monarchie ovládnout i sféru „sacrum" - se jevil jako mnohem přitažlivější jak v oblasti devoční, tak politické. Dokládá to působení a posmrtné osudy svatého Edmunda Riche, který jako vědomý napodobitel Becketa získal i podporu papeže, což potvrzuje jeho rychlá kanonizace.

4. kapitola

Nejednou se objevila otázka, proč se v Anglii neujal model sakrální monarchie, který ve Francii úspěšně zavedli kapetovští vládci. Přesvědčení o úzkém spojení králů Anglie se sférou „sacrum" však existovalo, což potvrzuje víra v panovníkovu schopnost zázračně uzdravovat, obdobná francouzskému léčení skrofulózy. Úplně jiný problém je ale neúspěšný pokus Jindřicha III. dodat vlastní vládě sakrální auru.

Někteří historikové, jako třeba Geoffrey Koziol, nabízejí jako hypotézu tvrzení, že pojetí sakrální monarchie nebylo v Anglii použitelné, poněvadž plantagenetovská ideologie královské vlády se opírala o dva jiné pilíře: o představu krále-rytíře, který je dobyvatelem, a o centralizovanou administrativní mašinerii, zajišťující odpovídajícím způsobem fungování státu. Takovou vizi království převzali Plantagenetové od Normanů, a proto kapetovský model „religion royale", předpokládající, že král ve svém království plní pro svůj lid funkci reprezentanta Boha a společně s hierarchií duchovních vede poddané ke spasení, se prostě neshodoval s tradičním pohledem na roli anglické monarchie. Koziolova teze má však vážný nedostatek: ačkoli dobře popisuje rozdíly mezi Francií a Anglií, nebere v úvahu zásadní předpoklady. Všichni Kapetovci vládnoucí od počátku 12. století, Ludvík VI., Ludvík VII., Filip II. August, Ludvík VIII. a Ludvík Svatý, dbali o svoji pověst udatných rytířů, využívajíce ji v domácí i zahraniční politice, třeba jen svojí přímou účastí na křižáckých výpravách. A přesto Kapetovci ruku v ruce s tím obklopili svoji královskou vládu sakrální svatozáří. Ludvík IX. velmi úspěšně spojil vizi krále-rytíře s politikou náboženské propagace kultu relikvií a svatých. Svědčí o tom nejen získání pašijových relikvií v letech 1239-1241, ale také v roce 1262 s velkou okázalostí připravená translace těla svatého Mořice a mučedníků z Thébské legie do města Senlis, které se mělo stát královským svatostánkem patrona rytířství, jakousi obdobou pařížské Sainte-Chapelle - centrem kultu veskrze panovnického. Pravdě také neodpovídá domněnka, že Plantagenetové před Jindřichem III. nedbali na propagaci sakrálních základů své vlády. Jindřich II., vedený příkladem Jindřicha I., uzdravoval poddané; Jindřich II. potřikrát a Richard I. Lví Srdce podvakrát vykonali korunovační obřady, což bezpochyby posloužilo ke zdůraznění božské podstaty panovnické vlády; během inauguračního obřadu v Akvitánii si Richard navlékl na prst prsten svaté Valérie, což symbolizovalo mystické převzetí sakrálního dědictví patronky knížectví. Plantagenetové stejně jako Kapetovci usilovali, aby v očích svých poddaných byli obrazem Boha na zemi (imago Christi) - nasvědčuje tomu třeba genealogický strom Jindřicha II. uvedený v kronice Raula de Diceto (Radulfus de Diceto), kde se linie královského rodu odvozovala od starozákonního Noeho se snahou prokázat příbuzenství Plantagenetů se samotným Kristem (i když v tomto případě záměr nemusel být zcela průkazný, neboť ve shodě s biblí pochází celé lidstvo od Noeho, a všichni jsou tedy s Ježíšem pokrevně příbuzní stejným způsobem). Jindřichem III. propagovaný kult svatého krále - Eduarda Vyznavače - měl dále posloužit k rozšíření představy o posvátnosti instituce anglické monarchie, a záhodno dodat, že panovník rád zdůrazňoval, že jeho předky bylo dvanáct anglosaských svatých králů. Známe také pokusy udělat světce z blízkých příbuzných Jindřicha III.: ze strýce -Jindřicha Mladšího Krále (Henry the Young King), z bratra -Aiméryho (Aymar) de Lusignan a z bratrance -Williama Longespée. Připomeňme též, že Jindřich III. si pro sebe objednal speciální královské laudes, v nichž byl srovnáván s králem Šalomounem a byl nazýván vyšším než hvězdy.

Podobně jako Ludvík IX. se také Jindřich III. snažil, aby byl prohlášen za svatého. Snad byl dokonce přesvědčený, že světcem skutečně je, což by mohl dokládat jím objednaný náhrobek ve formě relikviářové tumby, napodobující hroby Eduarda Vyznavače a Tomáše Becketa, které byly inspirovány Božím hrobem v Jeruzalémě a umožňovaly poutníkům co nejbližší kontakt s tělem světce. Zajímavé však je, že zázrak, který se měl údajně u hrobu Jindřicha III. odehrát, neuznal za autentický dokonce ani Eduard I., ačkoli by jako Jindřichův syn a následník trůnu z jeho svatosti hodně vyzískal. Důvodem určitě nebyl Eduardův nezájem o sakrální koncepci královské vlády v Anglii, poněvadž on sám horlivě navazoval na tradici uzdravování poddaných, která byla přerušena pravděpodobně po smrti Jindřicha II.

Nezdar výše popsaných iniciativ, včetně translace jeruzalémské krve do Westminsteru, vede k domněnce, že nejdůležitější příčinou, proč se nepovedlo dát královské vládě v Anglii sakrální nimbus, byla nedostatečná věrohodnost Jindřicha III. jako pomazaného vládce a také jeho malá osobní prestiž. Je známo, že angličtí biskupové, a mezi nimi už připomenutý vynikající teolog Robert Grosseteste, byli v opozici vůči představám Jindřicha III., a dokonce odmítli uznat královské pomazání za akt činící z panovníka Anglie obraz Krista na Zemi. Přitom ve stejné době Matthew Paris nijak nepochyboval o tom, že král Francie je díky pomazání rex regum terrestrium čili pozemským obrazem Boha. Nedostatek autority Jindřicha III. jako vládce vedl k nedůvěře vůči královskému úsilí o šíření kultu relikvií, který měl být v panovníkových záměrech velmi důležitý při utváření religijní podstaty královské vlády. Dodejme, že v případě krve z Westminsteru se Jindřich III. v její propagaci neangažoval nijak dlouho, což samo o sobě vyvolává dojem, že byl natolik rozčarován tím, že se nedostavil okamžitý úspěch, že opustil své předsevzetí, což mohlo přispět k ještě většímu podezření, že mu šlo jen o politické zájmy.

Translace relikvie trnové koruny a svatého kříže do Paříže, uskutečněné Ludvíkem Svatým, patřily k velkým úspěchům kapetovské monarchie a sehrály obrovskou roli v procesu formování ideje sakrálnosti královské vlády ve Francii. V očích duchovní, dvorské a intelektuální elity Francie 13. století byla trnová koruna královskou insignií Krista, jež byla - ve shodě s logikou Božího plánu na „translatio imperii" - přenesena jako „titulus imperii" z Východu do Francie, která se stala pozemským obrazem Nebeského království. Její král je hlavou všech křesťanských vládců, podobou Krista-krále, pozemským králem králů.

Zájem Ludvíka IX. o kult svatých ostatků měl bezpochyby výjimečný charakter, nicméně propagace uctívání relikvií pro něj byla jen jednou ze součástí jeho širšího zájmu, k němuž patřila také reforma království v evangelickém duchu, účast na křížových výpravách, snaha o zajištění spasení pro své poddané a úsilí o osobní svatost -to vše náleželo ke společné myšlence „sacerdotium regale sive sacerdotale regimen" čili snaze o přetvoření Francie v Boží království na Zemi. Také Jindřich III., jak se zdá, byl vládcem hluboce přesvědčeným o sakrálním charakteru monarchie a královského úřadu, ale protože mu chybělo charisma, nedokázal své přesvědčení vnutit anglické společenské elitě. Proto se Jindřich III., snažící se o roli zprostředkovatele mezi Bohem a poddanými, mohl ve srovnání se svatým Ludvíkem jevit pouze jako sběratel relikvií, ukrývající pod pláštíkem devoce svoje politické ambice.

Výběrová bibliografie:

Účast Ludvíka IX. na translacích, včetně translace těla Edmunda Riche a translace sv. Mořice: L. Carolus-Barré, Saint Louis et la translation des corps saints, v: Études de droit canonique dédiées‚ a M. Gabriel Le Bras, Paris 1965, s. 1087-1112. Gautier Cornut o translaci trnové koruny: Riant (1877-1878), 1, s. 45-56. Translace trnové koruny u francouzských kronikářů: Gaudefridus de Bello-Loco, Vita et conversatio piae memoriae Ludovici quondam regis, v: Acta Sanctorum, Augusti, 5, 39, Parisiis-Bruxellis 1868, s. 551-552; Guillelmus Carnotensis, De vita et actibus inclytae recordationis Ludovici regis, v: Acta Sanctorum, Augusti, 5, 39, I. kap., s. 560; Guillaume de Nangis, Gesta Sancti Ludovici Regis (Vie de Saint Louis), v: Recueil des historiens des Gaules et de la France (dále jen RHF, Paris 1738-1904), 20, s. 326-327; Guil-laume de Nangis, Continuatio Chronicorum Sigisberti Gemblacensis, v: RHF, 20, s. 548; Chronique anonyme finissant en 1286, v: RHF, 21, s. 84-85; Guillaume Guiart, La branche aus roiaus lignages, v: RHF, 22, s. 180n, v. 9179-9211; Chronique de Rouen, v: RHF, 23, s. 338; Chronicon Sancti Petri Vivi senonensis, v: RHF, 12, s. 31; Chronicum S. Catharinae de Monte Rothomagi, v: RHF, 23, s. 399-400; Petrus Coral, Chronicon Sancti Martiali Lemovicensis, v: RHF, 21, s. 765; Chronicon parvum Sancti Dionysii, v: Riant (1877-1878), 2, s. 248; Chronicon Sancti Medardi suessionensis, v: Riant (1877-1878), 2, s. 250. Translace svatého kříže do Paříže a označení Paříže jako Nového Jeruzaléma: Gérard de Saint-Quentin (1878), s. 408-415. Devoce dominikánů k trnové koruně: J. J. Kopeć, Przemiany ideowe pobożności pasyjnej na przyk-ładzie kultu Cierniowej Korony Chrystusa, v: Studia Theologica Varsoviensia, 10, 1972, s. 161-169. Pojem Imperii titulus: Giovanni Colonna, Mare historiarum, v: RHF, 23, s. 110. Žádost Adolfa Nas-savského o vydání trnové koruny: M. R. Pauk, Królewski kult relikwii Świętej Korony Cierniowej jako ideowe spoiwo monarchii; Czechy i Austria w dobie Przemysla Otokara II, v: Roczniki Historyczne (dále jen RH), 67, 2001, s. 64. Descriptio: Descriptio qualiter Karolus Magnus Clavum et Coronam a Constantinopoli Aquisgrani detulerit qualiterque Karolus Calvus haec ad Sanctum Dionysium retulerit, v: G. Rauschen, Die Legende Karls des Grossen im XI. und XII. Jahrhundert (dále jen v: Rauschen), s. 103-125; též G. Rauschen, Neue Untersuchung über die Descriptio, v: Historische Jahrbucher, 15, 1894, s. 257-278. De sanctitate Karoli Magni: De sanctitate meritorum et gloria miraculorum beati Karoli Magni, v: Rauschen, s. 17-93, výprava Karla Velikého na Východ: lib. II, s. 44-66. Kronika Helinanda de Froidmont: Helinand de Froidmont, v: Patrologiae Latina (J.-P. Mig-ne ed.), 212, lib. XLV, coll. 843-846. Ludvík IX. navazující na Karla Velikého: E. A. R. Brown, Vincent de Beauvais and the „reditus regni Francorum ad stirpem Caroli imperatoris", v: Vincent de Beauvais (S. Lusignan, A. Nadeau, M. Paulmier-Foucart ed.), Cahiers d'Études médiévales, Cahier spécial (4), Québec-Paris 1990, s. 167-196; M.-Chr. Duchenne, Autour de 1254, une révision capétienne du „Speculum historiale", v: tamtéž, s. 141-166; R. Folz, Le souvenir et la légende de Charlemagne dans l'Empire germanique médiéval, Paris 1950, s. 277-279; G. M. Spiegel, The „Reditus Regni ad stirpem Caroli Magni" -A New Look, v: French Historical Studies, 7, 1971, s. 145-171; K.-F. Werner, Die Legitimität der Kapetinger und die Entstehung der reditus regni Francorum ad stirpem Karoli, v: Die Welt als Geschichte, 12, 1952, s. 203-225. Procesí s trnovou korunou po pařížském paláci za vlády Ludvíka IX.: Guillaume de Saint-Pathus, Vie de Saint Louis, kap. VI, 1, v: RHF, 20, s. 75. Text zní následovně: „Fesoit apeler li benoiez rois as dites festes aucuns evesques que il pooit avoir, et fesoit fere procession de ces evesques et des freres par le palès roial, en revenant à la chapele; et a cele procession li benoiez rois portoit a ses propres epaules, avec les evesques, les reliques devant dites; et a cele procession sassembloit li clergié de Paris et li pueples." Ludvík IX. ukazuje kříž v roce 1270: Jean de Joinville (1995), s. 362-365. Anonymní kronika z doby Filipa IV. Sličného k postavení francouzského panovníka jako hlavy všech křesťanských vládců: Chronique anonyme finissant en 1286, v: RHF, 21, s. 84-85. Text zní následovně: „Là li moustra Diex qu'il amoil lui et le roiaume de France, quant il volt souffrir que si precieus saintuaire fussent aportez en la couronne ou roiaume de France. [...] De quoi le roi de France et le roiaume ont puis esté hennorez et seront, se Dieu plest et il sont preudes hommes; que c'est le chief des princes crestiens." K translaci krve do Westminsteru: základní publikací je Nicholas Vincent, The Holy Blood. King Henry III and the Westminster Blood Relic, Cambridge University Press, Cambridge 2001 -dále citováno pouze jako Vincent 2001. Popis translace krve: Matthew Paris, 4, s. 640-645, a Matthew Paris, Abbreviatio chronicarum Angliae, Historia minor, F. Madden (ed.), Rolls Series, 44, 3. díl, London 1869, s. 29. Ke kultu Eduarda Vyznavače v souvislosti s Jindřichem III. a ke kultu Tomáše Becketa v Canterbury: Vincent 2001, s. 11 a 44-47 a M. Walczak, „Alter Christus", Studia nad obrazowaniem świętości w sztuce średniowiecznej na przykładzie św. Tomasza Becketa, Kraków 2001, s. 88-117. Benedict of Canterbury, Miracula S. Thomae, v: Materials for The History of Thomas Becket, J. C. Robertson a J. B. Sheppard (ed.), Rolls Senes, 67, 1-7, 2. díl, London 1876, kapitola 1, 12, s. 43; Herbert of Bosham, Life of Saint Thomas Becket, v: tamtéž, 3. díl, London 1877, s. 493-494, 539; viz též B. Ward, Miracles and the Medieval Mind, Aldershot 1987, s. 101-104. K názorům Roberta Grossetesta a k polemice o Kristově krvi: Vincent 2001, zejména s. 82-117. Teze Koziolova: G. Koziol, England, France, and the Problem of Sacrality in Twelfth-Century Ritual, v: Cultures of Power: Lordship, Status and Process in Twelfth-Century Europe, T. N. Bisson (ed.), Philadelphia 1995, s. 124-148. Plantagenetové a sakrální základ královské vlády: Petrus Blesensis, Epistulae, PL, 207, coll. 440; M. Bloch, Królowie cudotwórcy, Warszawa 1998, s. 69-70, odlišné mínění J. Le Goffa, Słowo wstępne, v: M. Bloch, Królowie cudotwórcy, s. 14-16 (české vydání Marc Bloch, Králové divotvůrci, Praha 2004); E. Bozóky, Le culte des saints et des reliques dans la politique des premiers rois Plantagenêt, v: La cour Plantagenêt (1154-1204), Actes du Colloque tenu à Thouars du 30 avril au 2 mai 1999, Civilisation Médiévale, 8, Poitiers 2000, s. 280; Ralph de Diss (de Diceto), Ymagines historiarum, W. Stubbs (ed.), v: Ralph de Diceto, Opera Historica, Rolls Series, 68, London 1876, 2. díl, s. 299. K ideji sakrální podstaty královské vlády ve Francii: J. Pysiak, Sakralizacja władzy królewskiej w ideologii monarchicznej Kapetyngów w XII-XIV wieku: Monarchia eschatologiczna, v: Monarchia w średniowieczu, Władza nad ludźmi, władza nad terytorium. Studia ofiarowane Profesorowi Henrykowi Samsonowiczowi, J. Pysiak, A. Pieniądz-Skrzypczak, M. R. Pauk (ed.), Warszawa-Kraków 2002, s. 251-286, s podrobnou bibliografií.