historie detaileleonora akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204: část ix.: eleonora a richard

Eleonora Akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204: část IX.: Eleonora a Richard

Berengaria Navarrská byla vzápětí po svém sňatku s Richardem korunována anglickou královnou. Jejich manželství se ukázalo jako nešťastné a zůstalo bezdětné, ať už byla na vině neplodnost či panovníkova převažující homosexuální orientace. Po skončení křížové výpravy se vraceli domů odděleně a ani v pozdějších letech nebylo možné veřejně spatřit Berengarii po Richardově boku. Tato skutečnost jen přidávala na lesku Eleonoře a zdá se, jako by právě ona zůstávala pravou anglickou královnou.

Richardova matka opustila Messinu již 2. dubna 1191 a cestou domů se zastavila v Římě, kde se setkala s papežem. Hlavním smyslem návštěvy bylo získat potvrzení nevlastního králova bratra Geoffreye v úřadu arcibiskupa z Yorku. Eleonoru doprovázel rouenský arcibiskup Walter z Coutances, jenž byl současně pověřen funkcí papežského legáta pro Anglii. Tím jen vzrostla vážnost preláta, který si s sebou vezl Richardovy listy opravňující ho odvolat úředníky v ostrovním království, pokud to uzná za vhodné. Ačkoli svrchovanou moc měl rouenský arcibiskup, nelze vyloučit, že panovník ve skutečnosti spoléhal především na matku. Pro tehdejší dobu však bylo typické, že role regentky jí nemohla být svěřena oficiálně.

Na anglické půdě se zatím naplno rozhořel spor mezi princem Janem a justiciárem Vilémem Longchampem. Biskup z Ely se nedlouho po králově odjezdu zbavil svého kolegy v úřadě Huga de Puiset a soustředil tak moc ve svých rukách. Byl proslulý arogancí a homosexualitou, což napomohlo Janovi postavit se do čela opozice. Ke cti Viléma Longchampa je třeba zmínit, že zůstával věrným Richardovým služebníkem. V tomto směru uznával ustanovení messinské dohody o nástupnictví Artura Bretaňského v případě, že by panovník zemřel bezdětný. Netušíme, co si o tom myslela Eleonora, ale její pozdější činy svědčí o tom, že Jana měla raději než Artura. Krize vyvrcholila v říjnu 1191, kdy byl Vilém Longchamp v katedrále sv. Pavla v Londýně odvolán z úřadu a jeho místo zaujal Walter z Coutances. Dvorské shromáždění přísahalo věrnost Richardovi, ale současně i Janovi jako jeho následníkovi, pokud by král zemřel bezdětný. Eleonořin vliv na tento vývoj událostí však nelze spolehlivě odhadnout.

Koncem roku 1191 se z křížové výpravy předčasně vrátil Filip II. a anjouovské impérium muselo čelit mnohem většímu nebezpečí. V lednu 1192 se francouzský král sešel nedaleko Gisors s normandskou šlechtou. Požadoval vydání své sestry Alice a začal vznášet územní požadavky, nicméně byl odmítnut. Eleonora Akvitánská tehdy pobývala v Normandii a společně s tamním senešalem nechala opevnit několik hradů, aby odolaly hrozícímu francouzskému útoku. Pak se přeplavila do Portsmouthu, kde přistála 11. února 1192 a na opačné straně Lamanšského průlivu činila totéž.

Filip II. se po neúspěchu jednání v Normandii obrátil na Jana a nabídl mu ruku Alice a všechna kontinentální léna Plantagenetů. Princ neváhal a chtěl se odebrat do Francie, jenže v tom mu matka zabránila. Stálo ji to velké úsilí vyvinuté na několika dvorských shromážděních, až nakonec Jana přesvědčila, aby od plánované zrady upustil. Chtěla především zachovat anglickou korunu Richardovi a velmi dobře si uvědomovala, že Filip II. jen využívá rodinné spory k narušení jednoty anjouovské říše. Eleonora informovala Richarda o tomto neblahém vývoji událostí a naléhala na něj, aby se ze Svaté země co nejdříve vrátil.

Anglický král uzavřel 2. září 1192 příměří se sultánem Saladinem a 9. října odplul z Akkonu. Jeho cesta domů však byla pozoruhodně dobrodružná a skončila před Vánoci zajetím nedaleko Vídně. Richard tehdy padl do rukou rakouského vévody Leopolda, jehož si během křížové výpravy znepřátelil a jenž ho posléze vydal císaři Jindřichovi VI. Eleonora s Walterem z Countances vyslali do říše poselstvo, jež mělo panovníka najít a začít jednat o jeho propuštění. Z neblahého vývoje událostí nejvíce těžili francouzský král a princ Jan. Královně se tentokrát nepodařilo zabránit tomu, aby se její nejmladší syn přeplavil na kontinent.

Jan se dostavil do Paříže, kde složil Filipovi II. lenní přísahu za všechny pevninské državy a přislíbil, že se ožení s Alicí, jakmile bude anulován jeho sňatek s Isabelou z Gloucesteru. Poté se vrátil do Anglie, kde se snažil rozpoutat rebelii a rozšířit povědomí o tom, že Richard už je po smrti. Narazil však na tvrdý odpor královny, jež v součinnosti s loajálními barony získala zpět některé hrady obsazené Janovými přívrženci. Současně vyvíjela diplomatickou aktivitu směřující k propuštění krále z německého vězení a hrála prvořadou úlohu při shromažďování výkupného. Snažila se ovlivnit i kuriální politiku ve prospěch Richarda a nadiktovala tři listy nabádající k zákroku proti císaři, leč marně. Papež totiž exkomunikoval rakouského vévodu za zajetí křižáka, ale Jindřichu VI. se tento trest vyhýbal.

K uzavření konečné dohody o propuštění anglického krále došlo 29. června 1193 ve Wormsu. Výkupné bylo stanoveno na 150 000 hřiven stříbra a po předání dvou třetin měl Richard získat svobodu. S touto částkou se koncem roku Eleonora osobně vydala do říše. Jindřich VI. sice slíbil, že svého královského vězně propustí 17. ledna 1194, ale pak to odložil na Hromnice. Stanoveného dne se konalo dvorské shromáždění v Mohuči, na němž už byla přítomna i Eleonora. Filip II. a princ Jan neustále intrikovali i na císařském dvoře, a tak Richard na radu své matky přijal od Jindřicha VI. anglické království v léno. Urychlil tak své propuštění, k němuž došlo 4. února 1194.

Jakmile se panovník vrátil do Anglie, potlačil poslední záchvěv rebelie a na 30. března 1194 svolal dvorské shromáždění do Nottinghamu, kterého se zúčastnila i Eleonora. Svého bratra Jana tehdy předvolal před lenní soud a vypořádal se s jeho přívrženci. O velikonoční neděli 17. dubna se ve Winchesteru konala Richardova druhá korunovace. Je pozoruhodné, že Eleonoře při ní bylo v katedrále vyhrazeno čestné místo naproti synovi, kdežto Berengarii Navarrskou tam nikdo nepozval. Již 12. května se král přeplavil do Normandie a zanedlouho poté se v Lisieux usmířil se svým bratrem Janem. Zásadní podíl na tom měla jejich matka, která si byla vědoma, že Richard stále nemá dědice.

V následujícím období se Eleonora Akvitánská stáhla z politického dění a uchýlila se do ústraní kláštera ve Fontevraudu. Richard Lví srdce věnoval maximální úsilí obraně anjouovské říše proti francouzskému králi. Dne 26. března 1199 byl zraněn šípem do ramene při obléhání hradu Châlus-Chabrol, jenž patřil jeho vazalovi Aymerovi z Limoges. Zpočátku to nevypadalo na vážné zranění, ale pak se rány zanítily. Když král pochopil, že umírá, neposlal pro nikoho jiného než pro svoji matku Eleonoru. Vyzpovídal se ze svých hříchů a formuloval poslední vůli, v níž odkázal celou říši Janovi. Dne 6. dubna 1199 Richard Lví srdce v matčině náručí zemřel. Jeho tělo bylo nejprve zbaveno vnitřností, které spočinuly v kapli hradu Châlus-Chabrol, zatímco srdce putovalo do katedrály v Rouenu. Zbytek synových ostatků převezla Eleonora Akvitánská do Fontevraudu, kde byly 11. května 1199 slavnostně pochovány v klášterním kostele.

 

Helena Krischke

 

Následující díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-x-eleonora-a-jan/

 

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-viii-osvobozena-eleonora/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru