historie detaileleonora akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část iv.: od francouzské koruny k anglické

Eleonora Akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část IV.: Od francouzské koruny k anglické

Koncil v Beaugency ukončil Eleonořinu kariéru francouzské královny a učinil ji znovu plnohodnotnou akvitánskou vévodkyní. Anulaci sňatku si ctižádostivá mladá žena předsevzala již v Antiochii a byla to právě ona, komu se podařilo po čtyřech letech dosáhnout cíle. Jednalo se o výjimečnou iniciativu v době, kdy výhradně muži rozhodovali o zapuzení svých manželek. Eleonora se poprvé v životě stala svou vlastní paní a záleželo jen na ní, jak se získanou svobodou naloží. Ve středověku však nebylo myslitelné, aby zůstala volná dlouho. Každou ženu, a zejména dědičku pozemkového majetku, musel vždy chránit nějaký muž, a tak se dalo očekávat, že se Eleonora brzy znovu provdá.

Ve světle pozdějších událostí se zdá, že souhlasem s rozlukou se Ludvík VII. dopustil chyby. Nicméně manželství již dlouho nepůsobilo harmonickým dojmem a nevěra, jíž se Eleonora pravděpodobně dopustila v Antiochii, nebyla poslední. Mnohem podstatnější však zůstával fakt, že během necelých patnácti let společného života královna nepovila mužského potomka. Ludvík se tedy mohl oprávněně domnívat, že jeho dosavadní choť není schopna rodit syny, a sám si potřeboval rozvázat ruce. Pokud by se tento předpoklad ukázal jako správný, akvitánské vévodství by navíc po Eleonořině smrti připadlo jejím dcerám, které zůstaly na francouzském královském dvoře.

Ludvík VII. zasnoubil svou prvorozenou dceru Marii s Jindřichem ze Champagne, starším synem onoho hraběte Teobalda, s nímž vedl válku před odjezdem na křížovou výpravu. Druhá princezna Alice byla zaslíbena Jindřichovu mladšímu bratru Teobaldovi z Blois. Francouzský král o dva roky později uzavřel sňatek s Konstancií Kastilskou, která mu ovšem porodila také pouze dvě dcery – Markétu a Alici. Vytouženého dědice se dočkal teprve v roce 1165 od své třetí manželky Adély Champagneské.

Eleonora Akvitánská se po rozpuštění koncilu v Beaugency vydala na koni do Poitiers. Těžké postavení osamělé dědičky rozsáhlého panství vyšlo najevo v okamžiku, kdy musela čelit hned dvěma nechtěným nápadníkům, kteří měli v úmyslu ji unést a přinutit k sňatku. Nejprve to byl její budoucí zeť Teobald z Blois a poté Geoffrey Plantagenet, mladší syn nedávno zesnulého hraběte Geoffreye Sličného z Anjou. Před oběma se vévodkyni podařilo uniknout a oklikou dorazit domů.

Dne 18. května 1152 se Eleonora Akvitánská v katedrále sv. Petra v Poitiers provdala za Jindřicha Plantageneta, prvorozeného syna Geoffreye Sličného. Její vyvolený se pyšnil tituly normandského vévody a hraběte z Anjou a měl nárok na anglickou korunu. Svatba proběhla poněkud skromněji, než by se dalo očekávat u snoubenců tak vysokého společenského postavení. Opatrnost byla na místě, neboť uzavřený sňatek se nutně musel stát trnem v oku francouzskému králi. Podle dobových zvyklostí se Ludvík VII. k zamýšlené svatbě měl předem vyjádřit, jenže tuto šanci nedostal.

Pokud by Jindřich a Eleonora požádali svého lenního pána o souhlas s uzavřením manželství, téměř jistě by ho nedostali. Spojení Akvitánie s Anjou a Normandií a perspektiva připojení Anglie k této personální unii představovaly pro Ludvíka obrovské nebezpečí. Jindřich Plantagenet soustředil ve svých rukou příliš velkou moc a svého kapetovského suveréna zcela zastínil. Francouzský panovník se ani tak nedopustil chyby rozlukou s manželkou, jako spíše tím, že nedokázal zabránit jejímu sňatku s Jindřichem.

Většina kronikářů buď naznačuje, nebo otevřeně hovoří o tom, že sňatek Eleonory a Jindřicha byl předem naplánován. Poprvé se tito dva setkali na francouzském královském dvoře koncem srpna 1151. Geoffrey Sličný z Anjou v roce 1144 dobyl Normandii a na přelomu let 1149/1150 ji předal svému prvorozenému synovi. Srpnová schůzka v Paříži měla tento fakt formálně potvrdit. Jindřich složil Ludvíku VII. lenní přísahu za normandské vévodství, byl uznán vévodou a na oplátku se vzdal pohraničního normandského Vexinu. Hned počátkem září téhož roku náhle skonal Geoffrey a Jindřich zdědil i rodové hrabství Anjou.

Podle jednoho soudobého svědectví Eleonora o svém prvním manželovi tvrdila, že se provdala za mnicha, a ne za krále. Současně prý toužila po sňatku s vévodou normandským, který lépe odpovídal jejímu temperamentu, a proto se rozhodla pro rozluku. Je tedy možné, že Ludvíkova klášterní výchova vedla k určité zdrženlivosti v manželském soužití a Eleonora s tím byla značně nespokojená. Podle toho možná i jednala, neboť kronikáři hovoří i o tom, že byla milenkou Geoffreye Sličného z Anjou. V pramenech však nalezneme zmínku i o jejím cizoložství se samotným Jindřichem.

V každém případě během jednání v Paříži musel vévoda normandský francouzskou královnu něčím oslnit. Bylo mu pouhých osmnáct let, ale vynikal nadprůměrným vzděláním, přirozenou autoritou a neobyčejnou energií. Ať byla míra jejich sblížení jakákoli, pravděpodobně tehdy došlo k nějaké neopominutelné události. Je příznačné, že v následujícím období podnikl francouzský královský pár okružní cestu po Akvitánii, během níž panovník odvolal své úředníky. Ludvíka prý tehdy sužovala žárlivost, ale evidentně byl rozhodnut své manželství ukončit.

Jakmile se zpráva o svatbě v Poitiers dostala do Paříže, král povolal neposlušného vazala ke dvoru, aby se zodpovídal ze svého prohřešku. Jindřich se pochopitelně nedostavil, a tak proti němu Ludvík začal sbírat spojence a zaútočil na Normandii. Vévoda se však ubránil a počátkem roku 1153 odplul do Anglie, kde v listopadu ve Winchesteru uzavřel mír s anglickým králem Štěpánem z Blois (1135–1154). Dohoda předpokládala doživotní vládu stávajícího panovníka, po němž měl nastoupit na trůn Jindřich Plantagenet.

Mladý vévoda zdědil nárok na anglickou korunu po své matce Matyldě, která byla jedinou legitimní dědičkou anglického krále Jindřicha I. (1100–1135). Nejprve byla provdána za císaře Jindřicha V., ale jejich manželství zůstalo bezdětné a po císařově skonu v roce 1125 se Matylda vrátila do Anglie. Otec ji posléze provdal za Geoffreye Sličného z Anjou, jemuž porodila syny Jindřicha, Geoffreye a Viléma. Ačkoli se Jindřich I. snažil zajistit své dceři nástupnictví, anglickou korunu získal Štěpán z Blois, syn Adély, dcery Viléma Dobyvatele. Jeho vláda byla poznamenána domácí válkou s přívrženci Matyldy, která se až do konce života nechávala titulovat císařovnou.

Eleonora Akvitánská se těchto bojů nezúčastnila. Zůstala na kontinentě, kde pobývala nejprve v Angers a poté v Rouenu ve společnosti císařovny Matyldy. Ludvík VII. musel být nemálo zklamán, když jeho někdejší choť 17. srpna 1153 přivedla na svět svého prvního syna Viléma. Vévoda se s nimi setkal po návratu do Normandie na jaře následujícího roku. Štěpán z Blois zemřel 25. října a k získání anglické koruny Jindřichovi stačilo přeplout Lamanšský průliv. Tentokrát ho Eleonora již doprovázela a 19. prosince 1154 byli společně korunováni ve Westminsterském opatství.

 

Helena Krischke

 

Následující díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-v-anglicka-kralovna/

 

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-iii-druha-krizova-vyprava/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru