KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: ČERNÉ PRASE PŘES CESTU…

Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.

Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.

Černé prase přes cestu…

(Fleurs des chroniques, Paříž, konec 14. století (po roce 1384), Bibliothèque municipale, Besançon, Ms. 677, fol. 67v)

V dochovaných pozdně středověkých, bohatě iluminovaných manuskriptech narazíme na nepřeberné množství komicky působících scén. Některé jsou lehce interpretovatelné, u jiných je to mnohem složitější. Najdou se dokonce taková vyobrazení, která působí na první pohled komicky, ale při jejich bližším „studiu“, které je spjato i s prací s písemnými prameny různé povahy, zjistíme, že se ve skutečnosti jedná o scény, které vůbec nejsou legrační. Naopak se jedná o zachycení tragické události. Takovou událostí byla smrt Filipa Francouzského (1116–1131), nejstaršího syna francouzského krále Ludvíka VI. Tlustého z rodu Kapetovců.

Podívejme se nejprve na nejznámější zobrazení události, která ovlivnila další chod francouzských dějin. Najdeme ho v rukopisu „Fleurs des chroniques“, který vznikl po roce 1384 a dnes se nachází v Bibliothèque municipale v Besançonu (Ms. 677). Ve spodní části levého sloupce folia 67v vidíme, jak tmavé prase probíhá mezi nohama koně, který je překvapen, ale jeho „korunovaný“ jezdec (Filip Francouzský) se drží v jeho sedle.

Scéna působí komicky, dokonce by někdo mohl namítat, že je výtvorem malířovy fantazie. Vůbec nic nenasvědčuje, že je zde zachycena skutečná, svým způsobem bizarní nehoda a tragická událost zároveň. Králův doprovod není zaskočen tím, co vidí. Kdybychom neznali podrobnosti, byli bychom snad i přesvědčeni, že prase sice splašilo králova koně, ale průvod po chvíli pokračoval dál.

Realita však byla zcela jiná. Mladý Filip Francouzský, jenž byl korunován ještě za života svého otce, jel 12. října 1131 se svými společníky Paříží poblíž Seiny, když v tom do cesty jeho koně vběhlo černé prase, které se nečekaně vyřítilo z kupy hnoje. Kůň podle dochovaných zpráv o prase klopýtl a upadl. Samotný jezdec pak přeletěl přes jeho hlavu a utrpěl fatální zranění hlavy a četné zlomeniny.

Zemřel o den později, aniž by se probral z bezvědomí. Prase, jak se náhle objevilo, tak také zmizelo. Filipova smrt samozřejmě všechny zaskočila. Jeho otec, král Ludvík VI., ale rychle jednal a jen o pár dní později nechal korunovat na svého následníka Filipova mladšího bratra Ludvíka (VII.). Filip byl pohřben v bazilice Saint-Denis.

Do popředí se zde dostává prase – královrah. Proslulý Suger, opat ze Saint-Denis, byl jedním z těch, kteří vyprávěli pochmurný příběh. Patnáctiletý Filip Francouzský byl „okouzlující mladý muž velkolepé postavy a příjemné tváře, obdařený četnými ctnostmi“, jehož osudný pád ukončil jeho naděje na světlou budoucnost.

Nezemřel v boji, nebo při lovu, zvíře, které způsobilo jeho smrt, nebylo divokým kancem, jehož lov byl ve středověku tolik oblíbený, ale jen odporným domácím prasetem. Samotný Suger jej nazval „porcus diabolicus“.

Prase zaujímá v dějinách lidstva významnou roli, i když je jeho postavení ve světě středověkých zvířat spíše na spodních příčkách žebříčku. Společně s medvědem bylo ve středověku považováno za tvora nejbližšího člověku. Biologicky blízké lidem byly i některé jeho vlastnosti, především pak ty odpudivé, např. obžerství, chtíč, lenost… Prasata, špinavá, chlípná ztělesnění všech neřestí, symbol hříšníka se zcela běžně pohybovala po vesnicích a rovněž v ulicích měst, kde pojídala odpadky. Platilo, že čím bylo prase tmavší, tím více bylo spojeno s ďáblem.

Smrt po pádu z koně nebyla ve středověku ničím výjimečným. Zastavme se jen u našich dějin. Po pádu z koně zemřel v roce 1092 první český král Vratislav I. z rodu Přemyslovců. Zraněním po pádu z oře údajně měla podlehnout také Anna Falcká (1353), druhá manželka Karla IV. A do třetice, na následky pádu z koně zemřela první manželka Zikmunda Lucemburského Marie Uherská (1395).

Při bližším pohledu na samotnou scénu, zaujme několik detailů. Prvním je koruna na Filipově hlavě. Mohl mít jezdec na hlavě v době nehody královskou korunu? Určitě ne! Namalována byla záměrně, aby bylo na první pohled jasné, že se jedná o mladého krále.

Dalším detailem jsou královy vousy. Protože zemřel v patnácti letech, je málo pravděpodobné, že by již v tomto věku disponoval pěstěným plnovousem. Rovněž v tomto případě byly namalovány záměrně, zřejmě aby přidaly Filipovi na věku a důstojnosti. Vousy byly navíc tradičním symbolem moudrosti, což byla jedna z opěvovaných panovnických ctností.

Posledním zajímavým detailem je pak vypodobnění samotného „královraha“. I když bylo již výše uvedeno, že se nejednalo o divoké prase, má všechny jeho rysy, což se ale nevylučuje, protože domácí prasata ve středověku byla mnohem podobnější těm divokým…

PS: Spousta lidí stále „věří“, že černá kočka přes cestu přináší smůlu. Záleží prý však, kterým směrem jde či běží. Francouzskému králi Filipovi přineslo smůlu černé prase přes cestu. Nemohla by tato nešťastná a tragická nehoda zároveň souviset s pozdějším vnímáním černých koček? Vyloučit se to nedá…

Marek Zágora

Předchozí díl seriálu:

https://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-opici-gang-v-akci/