Praha: Obrazy a svět avantgardy Miroslava Lamače

S Miroslavem Lamačem (1928–1992) jsem se seznámil koncem osmdesátých let minulého století. Oba jsme tehdy pracovali v komisi teoretiků výtvarného umění a myslím si, že jsme si spolu odborně i pohledem na svět umění rozuměli.

Navštívil jsem ho doma a pamatuji si, že jako jeden z prvních českých historiků umění vlastnil kopírku, na které si xeroxoval odborné studie a články. Pamatuji si, že nad kopírkou visel nádherný obraz Mikuláše Medka. Obojí jsem mu upřímně záviděl.

Doma mám dodnes jeho knihu Osma a Skupina výtvarných umělců, kterou mi v roce 1989 osobně věnoval. A často jsem v životě nahlížel do jeho knihy Myšlenky moderních malířů, která vyšla v několika vydáních.

Nyní zásluhou Karla Srpa a Lamačových dědiců držím ruce obsáhlou knihu o Lamačově odkazu s názvem Obraz a svět. Obsahuje výbor 109 textů sestavený z úvodů do katalogů, studií a časopiseckých příspěvků zveřejňovaných od počátku padesátých do konce osmdesátých let minulého století ve Výtvarné práci, Výtvarném umění, Literárních novinách, Literárních listech, Estetické výchově a Výtvarné kultuře. Řada statí publikovaných v Literárních novinách či ve Výtvarné práci vyšla v 60. letech současně i v prestižních západních novinách, jako jsou Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Neue Zürcher Zeitung.

Knihy teoretiků nemusí být vždy tím nejzajímavějším čtením, ale právě Karel Srp z toho dokázal udělat přitažlivou, zajímavou a nevšední publikaci. Zařazeny do antologie jsou i studie, které zůstaly pouze v rukopise a našly se v pozůstalosti Miroslava Lamače. Takže i pro znalce Lamačových článků je kniha objevná.

Od počátku padesátých let Lamač obhajoval ideály moderního umění, sehrál důležitou roli v docenění české avantgardy, podílel se na přípravě důležitých výstav Zakladatelé moderního českého umění (1957) či Nová citlivost (1968), přispěl k zařazení českého kubismu do souvislostí evropského umění.

Když byla v roce 1953 založena Výtvarná práce, stal se jejím šéfredaktorem. Započala tak jeho pravidelná a systematická kritická a publicistická činnost ve výtvarných časopisech a novinách. Sám tehdy napsal: „Má nejzávažnější osobní zkušenost z té doby: O špatném umění se nedá dobře psát. Bohužel se dá špatně psát i o dobrém umění.“

Stejně tak jsou cenná jeho slova o hrozbě manýry v moderním umění: „Výsledkem bývá často estetizace, výroba objektů, jimž chybí ostří pocitu, jejž mají manifestovat. Tato produkce tajemna, zaváděná na scestí i falešně aktualizovanými rekvizitami surrealismu, zdá se proto stále více antikvární už v okamžicích svého zrodu… Umění se nedělá z umění, ale z pocitu života. Tato teze se může stát banální, může být a bývá vulgárně zneužívána, ale nic nemůže nikdy ohrozit její platnost.“

Kriticky se vyjadřoval i k 33. benátskému bienále v roce 1966, když naznačoval, že avantgardní slupka může často skrývat konvenční jádro a že ho překvapuje modernistický akademismus. Obecně vše formuloval takto: „Po druhé světové válce se objevily nové tendence. Nebyly však tak docela nové. V podstatě šlo o aktualizaci, domýšlení a vyhrocení podnětů z klasické fáze vývoje moderního umění… A ještě znepokojivější bylo rychlé vyčerpávání těchto tendencí. Jejich skutečné objevy byly nepoměrně méně významné než nadšení vykladačů. Mezivrstva zprostředkovatelů, interpretů a manažerů vytvořila totiž ovzduší trvalého nadhodnocování valné části soudobé produkce. Stalo se přímo dobovou konvencí tvářit se, že jde o velké umění. A přitom touha po originalitě a novosti zavádí umělce na stále tenčí led módnosti.“

Zajímavý je v knize článek věnovaný starověkému Egyptu a návštěvě Egypta, který spojuje jakousi reportáž s uměleckohistorickými postřehy a byl publikován ve Výtvarné práci v roce 1968. Samostatný oddíl je věnován ruské a sovětské avantgardě. Podnikl společně s Jiřím Padrtou studijní cestu do Sovětského svazu a objevil tam mnoho neznámých materiálů a dokumentů, které se týkaly Maleviče, Filonova, Chagalla, Rodčenka nebo Tatlina. Jeho pozornosti neušel ani malíř Kuzma Petrov-Vodkin, ctitel ikon, kterého považuji za jednu z velkých osobností ruské avantgardy.

Texty Miroslava Lamače jsou ponechány v autentickém znění. Opraveny jsou pouze zjevné překlepy a tiskové chyby, to i v zápisu osobních jmen. Vše doprovází Lamačovy osobní vzpomínky, které sám připravil k plánovanému vydání této antologie. A zajímavé jsou i reprodukce Lamačových rukopisů, které ukazují, jak pracoval s textem a s dodatky a jak stále promýšlel svoje texty

V závěru knihy je podrobný doslov, který připravil Karel Srp a zhodnocuje Lamačovu práci jako významného historika umění i uměleckého kritika. Následuje pak podrobná část věnovaná klíčovým životopisným datům v životě, opět s podrobnou dokumentací i obálkami jeho významných publikací. Antologii doplňuje bibliografie, kterou kdysi sestavila Zuzana Všetečková a nyní ji aktualizovala a zrevidovala Eva Hrubá. Životní cesta Miroslava Lamače se uzavřela 7. ledna 1992.

Peter Kováč

Miroslav Lamač – Obraz a svět, editor Karel Srp, vydalo nakladatelství Final Idea, Praha 2026, 552 stran, doporučená cena 699 Kč

Internet:

https://www.finalidea.eu/umelecke-nakladatelstvi