Praha: Božena Němcová: Český mýtus, nejnovější kniha prof. Jaroslava Čechury (Vyšehrad)

Božena Němcová: Český mýtus se jmenuje nejnovější kniha prof. Jaroslava Čechury, jednoho z nejvýznamnějších současných historiků. Je obecně známo, že Čechura nepracuje na zakázku, ale vybírá si témata, která ho osobně zaujmou. A tak se v mapování české historie od středověku přes baroko dostal až do 19. století.

Božena Němcová se stala femme fatale pro nejednoho pražského intelektuála a svoji pozici si drží i dál, což právě nejlépe dokládá Čechurův intenzivní zájem.

Pojem osudové ženy byl tak nějak nahrazen v naší době pojmem celebrita. Ale femme fatale nabízela něco zcela jiného. Inspirovala krásou a vzděláním, nabízela osobitou vizi světa, vytvářela kolem sebe prostředí inspirativní, kreativní a podněcující. Bylo v tom současně něco erotického, ale také vrcholně tvůrčího.

Tento aspekt života Boženy Němcové narážející na společenské konvence, dobové představy o literatuře i reálné postavení ženy v dané společnosti se podařilo autorovi mimořádně zajímavým způsobem rozkrýt a doslova obnažit.

Čechura není z historiků, který by (obrazně řečeno) z deseti předchozích knih o Němcové udělal jedenáctou. Jeho baví ono dobrodružství poznávání. A nová fakta lze najít jen v archivech, ve kterých se neobyčejně orientuje.

Základem je podrobná korespondence Boženy Němcové s příbuznými a přáteli. Každý, kdo s dopisy jako pramenem někdy pracoval a snažil se z nich vydobýt důležitá fakta pro historické líčení, narazil na zásadní problém. Musí podrobně znát dobové souvislosti, aby vlastně pochopil, co se mu v textu dopisu vyjevuje a k čemu se dají přiřadit další konkrétní fakta. A to dokáže Jaroslav Čechura přímo mistrovsky. Jeho živý styl výkladu působí natolik emotivně, že si čtenář neuvědomí, jak obrovskou práci takový sběr informací představuje.

Výsledkem je náhled na Boženu Němcovou, na její život a dílo, z jiných perspektiv, kdy Čechura rozkrývá témata, která dosud byla spíše opomíjena. Pracné ověřování faktů ze bylo důležité. Jak Božena Němcová, tak její manžel Josef Němec nejednou chybovali v údajích, které se týkaly jejich osobního života.

Čechura nám dává podrobně nahlédnout do toho, co by se dalo nazvat „finanční ekonomikou“ spisovatelské práce v polovině 19. století. Závěr je občas smutný: Němcová by si vydělala víc jako písařka (opisovačka), která tehdy přepisovala rukopisy, aby v „čisté podobě“ byly předány sazeči do tiskárny.

Spisovatelka neuměla dobře hospodařit s penězi a podle zjištění Čechury to patrně ani nechtěla umět. Mimochodem, doma moc nevařila, nechávala si donášet jídlo z hospod, měla ráda kafíčko, dobré víno i punč a kouřila. Nicméně v korespondenci Boženy Němcové jsou stovky údajů o různých platbách, dluzích, žádostech o půjčky či dary…

S neklidem v rodině (Němec byl pod policejním dohledem) mimo jiné souviselo také to, že za čtyřiadvacet let manželství se Němcová stěhovala třináctkrát, v Praze pobývala v průběhu času na deseti různých adresách. I ve svých malých bytech si vyhradila komůrku, kde by mohla psát.

Velmi zajímavé jsou i kapitoly o vztahu ke Slovensku, profily nakladatelů knih Boženy Němcové nebo soupis publikací v její soukromé knihovně.

Němcová byla v dosti čilých společenských kontaktech s pražskou českou (vlasteneckou) elitou. Jako jediná žena byla přizvána ke schůzkám k přípravě naučného slovníku. Jednalo se tu o pozdější Riegrův naučný slovník, který vycházel v letech 1860–1874 a 1890 ve dvanácti dílech. Němcová byla rovněž dosti pravidelně zvána do rodiny Palackých, a to nejen do pražského bytu, ale i do jejich letního sídla v Lobkovicích.

Zemřela 21. ledna 1862 ve věku 41 let, ale už pár let před smrtí se k ní štěstěna otočila zády. V létě 1857 napsala synovi Karlovi: „Zjara jsem kašlala, pak jsem dostala něco jako tyfus a potom jsem dostala vyrážku po celém těle a na zádech jsem měla 18 velkých neštovic – a nyní jsem velmi slabá a ustavičně mne bolí hlava.“

Kniha Jaroslava Čechury není obdivnou ódou, není pomníkem „českému mýtu“. Je o hlubokou historickou sondu do života jedné konkrétní rodiny v polovině 19. století. Tato „historie všednosti“ je jen tentokrát výjimečná tím, že její hrdinkou je spisovatelka jejíž knihy ve 20. století patřily na škole k povinné četbě.

Kdo vlastně byla Barbara „Betty“ Pankel, vídeňská rodačka mluvící původně německy, nemanželská dcera šlechtického služebníka a námezdní dělnice, posléze známá jako Božena Němcová? Na to si musíte při čtení Čechurova biografického veledíla vyhradit pár dní, které pro každého zvídavého zájemce o historii a literaturu určitě stojí za to.

Peter Kováč

Jaroslav Čechura, Božena Němcová: Český mýtus, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2026, 464 stran, doporučená cena 599 Kč

Internet:

https://www.albatrosmedia.cz/tituly/98325905/bozena-nemcova/

Citace z knihy

Jaroslav Čechura: Božena Němcová prožila celý svůj „tvůrčí život“ v jakési bublině svého psaní, přátel, milenců, rodinných konfliktů a podobně. Jako by ji vůbec nezajímalo, co se dělo takříkajíc před jejími okny. Praha se navzdory jisté sterilnosti rakouského zřízení, zejména za tzv. Bachova absolutismu, výrazně proměňovala. Kapitalismus či šířeji industriální společnost v té době nabírala na obrátkách, její vývoj byl neobyčejně dynamický. Praha rostla, přitahovala mnoho nových obyvatel. Ale tyto proměny jako by Němcovou vůbec nezajímaly, město ji nezajímalo. Byla stále tak trochu sentimentálně ponořena do venkova a jeho zdánlivého či skutečného poklidu. Venkov ovšem také nebyl beze změn… Ať to bylo v Čechách, Uhrách, či na Slovensku.

Jistě, Božena Němcová byla velmi složitá až komplikovaná osobnost. Ale zase nešlo o nic tak extrémně mimořádného, co by překračovalo možnosti výkladu životních peripetií této neobyčejné ženy. Netřeba v nich hledat něco záhadného až mytologického, co by muselo vést k smělým, nepodloženým konstrukcím. Ty nemají v jejím životě co dělat. Přece jen v něm ale bylo něco tak trochu tajemného, jak naznačují její vlastní slova, která by mohla být i jejím životním krédem: „Touha neodolatelná pohání mne sem a tam; hned bych čelo koupat chtěla v požárech paprsků slunečních, hned je ponořit do hlubin moře a na perutích větrů chtěla bych světem kroužit! Láskou horoucí objímám svět; lásku podávám lidem – a oni – špendlíkem srdce rozdírají! Že se lásce kořím, nazývají hříchem; že svobodu miluju – křižujou mne, pravdu když mluvím, zle je, a lžu-li, lajou mi!– Jak to nést? Rámě moje není titánské! – Slabá jsem žena – nemocná, jsem hříšnice!“