NAŠE ANKETA: Deset nejzajímavějších gotických katedrál podle Dr. Petera Kováče, autora série knih Stavitelé katedrál

1. Katedrála v Chartres (Francie)

Jedna z nejlépe zachovaných katedrál rané a vrcholné gotiky. Nabízí autentický dojem, jak na diváka působil středověký chrám. Kompletně je zachována sochařská výzdoba tří hlavních vstupů (celkem 9 portálů) i sklomalby čili vitraje v oknech.

Slavný český malíř František Kupka sem vodil svoje studenty, aby jim na vitrajích vysvětloval kompozici a harmonie barev. Dokonce si od kostelníka půjčoval kvůli tomu dlouhý žebřík. Do Chartres jezdili vlakem z Paříže.

Katedrála se mění s intenzitou slunečního svitu. Ráno ožijí sklomalby s východem slunce, v poledne se plně rozzáří a při západu slunce se potemnělý interiér stává velmi mystickým.

Mimořádnou atrakcí je dochovaný třináctimetrový středověký labyrint ve středu lodi, kterým pravidelně procházejí stovky lidí, a napodobují tak bývalé poutníky.

Autor mnoha historických spekulací Louis Charpentier tvrdil, že v jeho centru prý ze země prýští neviditelný proud ozdravující člověka na těle i na duši. Očistná pouť zasvěcenci přinese větší intuitivní otevřenost vůči přírodním zákonům a nebeské harmonii. O skutečném smyslu labyrintu toho však moc nevíme. (OBR 1/2/3)

2. Katedrála Notre-Dame v Paříži (Francie)

Stala se slavnou díky románu Viktora Huga Zvoník od Matky Boží. V době svého založení patřila mezi největší církevní stavby. Stojí na ostrově Île de la Cité uprostřed řeky Seiny, pouhých několik set metrů od původního královského paláce.

Král byl farníkem pařížské katedrály a pařížský biskup jeho duchovním pastýřem. Všechny významné politické a církevní slavnosti se odbývaly před katedrálou nebo v jejím interiéru. A protože na slavnou univerzitu do Paříže, která byla známá výukou teologie, se sjížděli budoucí duchovní z celé Evropy, stala se pro ně příkladem i v jejich zemích, jak má vypadat velkolepý gotický chrám.

Atrakcí katedrály je dnes Kristova trnová koruna, kterou pro Francii v roce 1239 ze zástavy vykoupil svatý král Ludvík IX. za přibližně 10 tisíc liber (zhruba cena tří velkých válečných lodí). Panovník pro ni vybudoval v areálu pařížského královského paláce velkolepou kapli Sainte-Chapelle, architektonický skvost pařížské gotiky. Po francouzské revoluci ji přímo do katedrály Notre-Dame předal císař Napoleon.

Během požáru v dubnu 2019 korunu zachránili hasiči ve spolupráci se správcem chrámu. Při současné rekonstrukci stavby pro ni vybudovali ve východní části interiéru obrovskou relikviářovou schránu v podobě slunce. Koruna tam však bývá vystavena jen při slavnostních příležitostech. (OBR. 4/5/6)

3. Katedrála v Remeši (Francie)

V Remeši pravděpodobně o Vánocích roku 498 biskup Remigius pokřtil franckého krále Chlodvíka. Podle pozdější legendy panovníka pomazal svatým olejem, který přinesla holubice z nebes, podobně jako se při Kristově křtu zjevila holubice Svatého ducha.

To byla chvíle zrodu křesťanského království Francie. Až do francouzské revoluce byli téměř všichnifrancouzští králové korunováni v remešské katedrále Notre-Dame a byli tam také pomazáváni nebeskýmolejem. Olej se uchovával v takzvané svaté ampuli a – jak se věřilo – nikdy neubýval.

Díky pomazání nabývali francouzští panovníci zázračný dar léčitelství a jejich požehnání pomáhalo poddaným, které soužily kožní choroby. Tisíce nemocných kvůli tomu přicházely do Remeše ve dnech korunovace.

Remeš nabízí divákům pocit absolutní harmonie. Navíc architekturu doplňují stovky a stovky soch a reliéfů, které výrazně ovlivnily evropskou gotiku. Fascinují jsou rostlinné dekorace a hlavicích a reliéfech, které působí jako obrovský kamenný herbář.

Atrakcí katedrály je v příčné lodi kamenný náhrobek remešského gotického stavitele Huguese Libergiera, který zemřel v Remeši v roce 1263. Na náhrobní desce je zobrazen v životní velikosti, dobře oblečený, v dlouhém plášti s kápí a s módním kloboučkem na hlavě. V levé ruce drží měřicí hůl a v pravé model kostela.

Nejde ale o zmenšeninu katedrály, kterou neprojektoval, ale o remešský gotický chrám Saint-Nicaise, který stavěl a žel se nám v původní podobě nedochoval. Umělec je obklopen nástroji své profese, úhelníkem, tyčí a kružítkem. Ve 13. století jde ve Francii o zcela výjimečnou památku dokládající značnou prestiž stavitelů chrámů. (OBR. 7/8/9/10)

4. Katedrála ve Wellsu (Velká Británie)

Gotická katedrála zasvěcená sv. Ondřejovi (St. Andrew) v malebném městečku ležícím v jihozápadní Anglii v hrabství Somerset. Název místa je odvozen od pramenů zasvěcených sv. Ondřejovi, které vyvěrají v blízkosti bývalého tržiště, biskupského paláce a katedrály.

Wells, navzdory pseudohistorickým úpravám, evokuje dokonalou představu, jak vypadalo katedrální město, kde ve středověku sídlil biskup. Kolem chrámu najdeme biskupský palác, katedrální školu, kapitulní síň, domy a prostory vyhrazené pro kanovníky, kteří se starali o pravidelné bohoslužby. Západní průčelí chrámu tvoří unikátní kamenná stěna pokrytá stovkami soch a reliéfů, které jsou nainstalovány v mnoha arkádách a výklencích. Většinou tam jsou vyobrazeni angličtí světci a světice.

Největší překvapení čeká návštěvníka v interiéru v hlavní lodi, kde se zdvihá mohutná gotická arkáda, na jejíž špičku byl nasazen další lomený oblouk, ale v obrácené podobě. Tato gotika „postavená na hlavu“ je dokladem pozoruhodných technických experimentů místních architektů. Jako by šlo o hravou kreaci postmoderního umělce, nicméně středověkého stavitele k tomu vedla snaha, aby co nejvíce konstrukčně podepřel mohutnou věž, která působí zvnějšku jako gigantická koruna dodávající katedrále už z dálky nezaměnitelnou majestátnost. (OBR. 11/12/13)

5. Katedrála v Sieně (Itálie)

Charakteristickým rysem architektury italského města Siena jsou domy a veřejné stavby postavené z cihel. Kolem města nebyly kamenolomy, zato tady byla v dostatečném počtu hlína vhodná pro výrobu cihel. Jako zázrak z kamene působí proto katedrála Nanebevzetí Panny Marie obložená deskami z bílého a tmavě zeleného mramoru.

V jejím chrámové interiéru a také v jejím baptisteriu najdeme sochy velikánů italského umění, jako byli Nicola Pisano, Donatello, Ghiberti, Michelangelo nebo Bernini. Velkolepé západní průčelí s gotickými plastikami, které připomínají gesta herců na divadle, vytvořil sochař Giovanni Pisano, který byl tak slavný, že ho ve svých službách zaměstnával i císař Jindřich VII. Lucemburský, dědeček Karla IV.

Součástí stavby je také Piccolominiho knihovna, kterou vyzdobil freskami o životě papeže Pia II. malíř Pinturicchio. Mimochodem, Pius II. byl autorem vlivné kroniky s názvem Historie česká, kde se vyznal ze svého obdivu k české gotice.

Největší atrakcí katedrály je Maestà, bývalý hlavní oltář, který se dnes nachází v muzeu vybudovaném v prostorech rozestavěné katedrály. Autorem díla byl sienský malíř Duccio di Buoninsegna, který v letech 1308–1311 namaloval desítky a desítky deskových obrazů, ze kterých je celý oltář sestaven. Jde o mimořádné středověké dílo určené k oslavě Panny Marie a Krista. Sieňané jej považují za největší poklad města. Když malíř oltář dokončil, byl 9. června 1311 přenesen do katedrály za účasti měšťanů i církevních hodnostářů. V ulicích ho vítaly početné davy lidí a Siena na ten den vyhlásila pracovní volno. (OBR. 14/15/16/17)

6. Katedrála v Bamberku (Německo)

Pražský Kosmas ve své kronice věnoval Bamberku větší pozornost než leckterému z českých měst. Mimo jiné napsal, že král a císař Jindřich II. tam vybudoval „chrám podivuhodně veliký“, a dodal, že panovník ho obdařil „zlatými i stříbrnými skvosty a jinou královskou nádherou“ a že se mu zdá lepší „o tom všem ze skromnosti pomlčeti“.

Románská stavba dostala ve 13. století nové gotické odění. Dva různé styly, románský a gotický, žily v Bamberku vedle sebe, což se týká architektury i sochařské výzdoby. O gotickou podobu se mj. zasloužil tým sochařů, který do Německa dorazil z francouzské Remeše.

A právě s tím souvisí největší atrakce katedrály: Bamberský jezdec. Představuje přes dva metry (přesně 233 cm) vysokou kamennou sochu mladého korunovaného vládce sedícího na ušlechtilém koni. Najdeme ji na mohutném pilíři v centru chrámu.

Na první pohled se zdá, že jezdec i kůň byli vytesáni z jednoho kusu jemného pískovce, ale ve skutečnosti celý monument sestavil šikovný sochař z nestejně velkých kamenných bloků. Spáry (jen 10 až 15 milimetrů široké) byly původně neviditelné, protože povrch kamene pokrývala barevná vrstva. Třeba šat panovníka původně zářil zlatavě žlutou a purpurově červenou, kůň měl barvu bílou či šedou.

Jde o uherského krále Štěpána Uherského, německého panovníka Jindřicha II., antického císaře Konstantina Velikého, apokalyptického Mesiáše nebo štaufského císaře Fridricha II.? Nevíme. Historická identifikace mladého panovníka na koni je neustále tématem diskusí mnoha odborníků. (OBR. 18/19/20/21)

7. Katedrála v Canterbury (Velká Británie)

Metropolitní chrám Ježíše Krista v Canterbury má dlouhou historii spadající až do raného středověku. V září 1174 tam vypukl zničující požár, který vážně poškodil starou katedrálu a vyžádal si vznik nového raně gotického chóru.

Vše podrobně popsal místní mnich Gervasius a jeho líčení velkého ohně připomíná novinářské reportáže o nedávném požáru pařížského Notre-Dame. Podrobně pak popisuje, jak se v Canterbury sešli různí architekti z Francie a Anglie, aby se poradili, co dál s vyhořelou katedrálou.

Dorazil tam i stavitel Vilém z francouzského arcibiskupského města Sens, kde vznikla vůbec první gotická katedrála. Nakonec právě on byl pověřen vybudováním zcela nového raně gotického chóru. Stavba se mu ale stala osudnou: 13. září 1178 nastalo v Canterbury zatmění Slunce a v ten samý den architekt Vilém spadl z vysokého lešení.

Považovalo se to za zlé znamení. Stavbu jako invalida dál řídil z postele, ale za čas se nechal převézt do rodné Francie, kde zemřel. Vilémův chór dokončil mnich Vilém Angličan, kterého francouzský architekt zasvětil do všech tajů svého oboru. Jde o velkolepou anglickou stavbu, velmi vznešenou a elegantní. Canterbury se stalo velkým poutním centrem díky události, která vešla do anglických dějin.

Rytíři ve službách anglického krále Jindřicha II. zavraždili 29. prosince 1170 canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa, velkou dobovou duchovní autoritu. Věřící mohli navštívit v interiéru katedrály místo vraždy. tzv. locus martyrii, kde byl oltář, nad nímž visel fragment meče rytíře Richarda le Bret, který se rozlomil při prudkém ataku na Becketa. Dnes je na místě moderní památník, jehož autorem je Giles Blomfield. Na kovovém kříži visí dva meče, které společně se svými stíny na stěně symbolizují zbraně čtyř rytířů, kteří arcibiskupa zavraždili. (OBR. 22/23/24/25)

8. Katedrála sv. Víta v Praze (Česká republika)

V souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství položil 21. listopadu 1344 král Jan Lucemburský základní kámen nové pražské gotické katedrály. Měla se stát i místem korunovací a pohřbu českých panovníků.

Chrám svatého Víta, Václava a Vojtěcha začal stavět francouzský architekt Matyáš z Arrasu a pro Prahu plánoval stavbu podle těch nejlepších vzorů ve své domovině. Jeho architektura byla klidná, harmonická, vybízející k meditaci. Záhy poté, co Matyáš v roce 1352 zemřel, nastoupil na jeho místo velmi mladý Petr Parléř s odvážným talentem konstruktéra a se smyslem pro dynamický rytmus architektury.

Jeho dílem je zvláštní síťová klenba, visuté svorníky a zvlněná plocha zdi s triforiem. Triforium nabízí prostor pro sochařské portréty Karla IV. a jeho rodiny, duchovních a předních dvořanů, ale také podobizny obou architektů.

Katedrála s jedinou věží zůstala na dlouhá staletí jen jako torzo. Celou západní část (téměř dvě třetiny katedrály) dostavěli až v letech 1873–1929.

Uměleckou atrakcí stavby je Zlatá brána, původní reprezentativní jižní vchod naproti královskému paláci. Císař Karel IV. ji nechal vyzdobit mozaikou s vyobrazením Posledního soudu, ráje i pekla. Mezi těmi, kteří tam očekávají vykoupení, je i on sám se svojí čtvrtou manželkou Eliškou Pomořanskou. Po stranách mozaiky jsou dvě okna, která osvětlují prostor, kde je přechovávána svatováclavská koruna a korunovační klenoty.

Na žádné jiné gotické katedrále severně od Alp se podobná mozaika nenachází. S jejím vytvořením zřejmě pomáhali italští mistři, kde se ve středověku mozaika v chrámech často uplatňovala. Po roce 1990 se tomuto dílu věnovali odborníci z amerického Getty Conservation Institute, kteří po několikaletém výzkumu navrhli renovaci mozaiky, kterou poté provedli čeští restaurátoři. (OBR. 26/27/28/29/30)

9. Katedrála v Laonu (Francie)

Francouzské biskupské město Laon v oblasti Pikardie má výjimečnou polohu. Stojí na podlouhlém kopci, který vystupuje nad okolí jako gigantická skalnatá lavice, sto metrů vysoká a dva kilometry dlouhá.

Dominantou této přírodní pevnosti je raně gotická katedrála z druhé poloviny 12. a ze začátku 13. století. Její východní část je uzavřena obrovskou rovnou stěnou, kterou zdobí rozeta a tři velká okna s nádhernými středověkými sklomalbami. Sochy katedrály byly žel značně poškozeny vandaly za francouzské revoluce.

Největší atrakcí katedrály jsou její věže na západním průčelí, které lze navštívit během speciálních prohlídek. Ohromovaly už současníky. Ve sbírce středověkých kreseb Villarda de Honnecourt (dnes v majetku Národní knihovny v Paříži) najdeme čelní pohled na jednu z věží a současně si autor zakreslil i její dosti komplikovaný půdorys. Vše doprovází text, v němž Villard, obdivovatel katedrální gotiky, vyjádřil bezmezné nadšení: „Byl jsem v řadě zemí, ale nikde jsem neviděl takovou věž, jaká je v Laonu.“ De Honnecourt nebyl sám, kdo ve 13. století setrvával před věžemi laonské katedrály v údivu. Inspirovaly také velké stavitele katedrál v německém Bamberku a Naumburku. (OBR. 31/32/33)

10. Katedrála v Naumburku (Německo)

Pouhých 200 kilometrů od českého Chomutova se v německém Naumburku nachází mimořádně působivá katedrála sv. Petra a Pavla. Je spojena především s působením anonymního sochaře a architekta nazývaného provizorně Naumburský mistr.

V katedrále, původně románské a goticky přestavěné, velmi realisticky zobrazil v životní velikosti dávné světské zakladatele tamního chrámu. Umístil je tam, kam jiní sochaři situovali postavy apoštolů. Patří mezi ně i Uta z Ballenstedtu, což je jakási německá Mona Lisa. Italský estetik a spisovatel Umberto Eco kdysi prohlásil, že kdyby mohl s nějakou ženou z dávné minulosti zajít na večeři, vybral by si právě Utu, manželku míšeňského markraběte Ekkeharda II.

Umělec začínal v severofrancouzských katedrálních hutích a poté jako hotový tvůrce odjel do Německa, kde jeho stopy najdeme i v Mohuči a Míšni. Pravděpodobně se vyškolil v huti katedrály v Remeši.

Tam si také osvojil velmi realistické vyobrazení listí rostlin a stromů, které často používal jako součást architektonické dekorace. Jde o skutečný zázrak umění! Jeho velká socha ukřižovaného Krista v Naumburku spojuje mystiku s realismem.

Odkazu Naumburského mistra jako sochaře a architekta byla věnována v Německu speciální výstava a vyšel k ní v letech 2011–2012 třísvazkový katalog o 2128 stranách. Žádnému gotickému sochaři nebyla nikdy věnována taková pozornost! Snad jen Giovanni Pisano, autor západního průčelí katedrály v Sieně, si zasloužil obdobnou pozornost badatelů, ale třísvazkový knižní "gigant" o jeho díle zatím nevyšel.

Pořád ale panuje spor, zda původem šlo o „Francouze“ vandrujícího do Německa nebo o „Němce“ pohybujícího se křížem krážem po katedrálních staveništích západní Evropy. Bez archivních dokladů, pokud se vůbec kdy najdou, se však tato otázka asi nikdy jednoznačně nerozřeší. (OBR. 34/35/36/37)