JIŘÍ FAJT: ZLATÝ RELIKVIÁŘOVÝ KŘÍŽ ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ, POZDĚJI ZVANÝ KORUNOVAČNÍ

Do 26. července 2026 byla v Jízdárně Pražského hradu k vidění jedinečná výstava nazvaná Fragmenty paměti. Svatovítský poklad v zrcadle současného umění, která představuje jeden z největších chrámových pokladů v Evropě v dialogu s díly předních světových umělců současnosti.

Nedávno vydal k výstavě INDIGOPRINT ve spolupráci se Správou Pražského hradu stejnojmennou, bohatě ilustrovanou (485 položek) publikaci s katalogem, jejímž hlavním autorem a zároveň editorem je kurátor výstavy, historik umění profesor Jiří Fajt.

Katalog si můžete zakoupit přímo na výstavě za 930 Kč nebo prostřednictvím online objednávky na www.fragmenty-pameti.cz za cenu 960 Kč.

Se souhlasem profesora Jiří Fajta uveřejňujeme z katalogu ukázku o nejcennějším relikviáři z pokladu, který byl původně určen pro sakrální prostory hradu Karlštejna.

JIŘÍ FAJT: ZLATÝ RELIKVIÁŘOVÝ KŘÍŽ ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ, POZDĚJI ZVANÝ KORUNOVAČNÍ

ZLATÝ RELIKVIÁŘOVÝ KŘÍŽ ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ

Praha, sedmdesátá léta 14. století; noha 1522. Zlato (kříž), stříbro, zlacené (noha), horský křišťál, deset safírů, pět skleněných imitací safírů, jeden akvamarín, jeden smaragd, čtyři spinely perly, devět kamejí (ametyst, sardonyx, safír, chalcedon), cedrové dřevo; ostatky ze sv. Kříže a další relikvie Páně (viz níže); celk. v. 89,5 cm, š. 47,3 cm, hl. 5 cm; podstavec v. 37,9 cm, š. 28,5 cm.

Provenience: Karlštejn, část Českého královského pokladu obnoveného Karlem IV.

Karlštejnský inventář z roku 1515: „Sunt duae cruces, ambae sine pedibus pro nunc; prius enim habuerunt pedes optimos fabricatos. Qualiter perdidi sunt, in fine Reliquiarum lucidius describetur. [Dodatek:] tempore Sigismundi mp., quando castrum Carlsteyn obsessum fuit, Reliquiae illae per barones et nobiles spoliatae sunt; nam (…) joacalia ornamenta in auro et argento, ad ducenta millia aureorum hungarorum sunt ablata Ecclesiae Praha. et Carlsteynensi. [Konec dodatku]. In prima cruce, quae ponderat X millia ducatorum Hungaricalium puri auri, sunt haec Reliquiae pretiosae: de ligno Dominicae Crucis, ubi adhuc foramen apparet, pars satis magna et lata; pars de clavo pedum; reliquiae S. Joannis Baptistae, s. Annae et aliorum Sanctorum cum titulis suis; et spina de Corona Christ. Habetur etiam particula vestis purpureae, in qua fuit irrisus Dominus noster. [Jsou dva kříže, oba bez nohy prozatím; dříve však měly nohy skvostně vyvedené. Jak se tyto ztratily, na konci soupisu přesněji popsáno. / Za časů Zikmundových, když hrad Karlštejn obležen byl, relikvie tyto páni a šlechta vyplenili (…) klenoty zdobné ze zlata a stříbra v hodnotě dvou set tisíc dukátů uherských vyrabovány jsou z kostelů pražských a karlštejnských. / V prvním kříži, jenž váží deset tisíc dukátů uherských ryzího zlata, jsou tyto relikvie vzácné: ze dřeva Páně Kříže, v němž ještě otvor viděti, kus poměrně velký a široký; část hřebu z nohou; relikvie sv. Jana Křtitele, sv. Anny a dalších svatých s autentikami jejich; a trn z koruny Kristovy. Rovněž útržek róby purpurové, v níž zesměšňovali Pána našeho.]“.

Roku 1420 odvezen králem Zikmundem spolu s Říšským pokladem, korunovačními klenoty a dalšími předměty z královského pokladu do Uher a uložen do pokladnice budínského královského paláce.

Po uznání Zikmunda českým králem v srpnu 1436 vrácen na Karlštejn.

Za bezvládí a zemské správy v letech 1439 až 1452 uložen u Menharta z Hradce (FIŠER 1996, 256n.).

1473 dán králem Vladislavem II. do zástavy synům jeho předchůdce Jiřího z Poděbrad, ztráta zlaté nohy.

Od roku 1527 (korunovace Ferdinanda I.) je doloženo používání kříže při korunovační mši.

Za stavovského povstání (1618–1620) s ostatními symboly české státnosti uschován na Pražském hradě (SKÝBOVÁ 1982, 39n.).

Po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 a útěku krále Fridricha Falckého přenesen do tajného trezoru u kaple sv. Václava ve Svatovítském chrámu.

Součástí Svatovítského pokladu od roku 1645, kdy karlštejnské relikvie převzala Metropolitní kapitula.Praha.

Metropolitní kapitula u sv. Víta, Svatovítský poklad, K 025.

Kříž s památnými předměty z Kristových pašijí byl nejvzácnější součástí pokladu uchovávaného na Karlštejně – preciosissimum iocale regum et regni Boemie, „nejdrahocennějším klenotem (doslova ‚radostí‘) králů a Království českého“. Tak svůj poklad nazval Karel IV. v dopise z roku 1357 zaslaném papeži do Avignonu.

Těžko se rozhoduje, která strana kříže tvoří „líc“, neboť relikvie jsou viditelné z obou stran. Snad je tedy vhodnější rozlišovat mezi relikvijní stranou, jejíž benátské křišťálové tabulky dávají vyniknout vlastním relikviím, a obrazovou stranou zdobenou kamejemi, mezi nimiž se vyjímají velké kusy dřeva sv. Kříže.

Celá relikvijní strana je otevřená. Pod tabulkami křišťálu zasazenými v silném hladkém rámu, uprostřed zpevněném úhlopříčným křížením a čtyřmi kolmicemi s jemným lemováním z lomených oblouků, spočívají v útlých lůžkách ze zlata a křišťálu vzácné památky. Uprostřed jsou uloženy třísky ze dřeva sv. Kříže, které Karlu IV. roku 1360 daroval východořímský císař Jan V. Palaiologos (* 1332, vládl 1341–1391). Jejich schránka ve tvaru kříže je na břevnech zakončena drahokamy a perlami.

Kolem leží další relikvie Páně. Nahoře v obdélníkovém pouzdře části houby, z níž byl Ježíš na kříži napájen octem. Jeden kousek houby dostal Karel koncem roku 1354 v Mantově, další mu pak zaslal výše zmíněný byzantský císař. Karel Otavský se domníval, že s tímto darem lze spojit druhou nástěnnou malbu z karlštejnského ostatkového cyklu, na níž se Karel IV. setkává s tímto vládcem a dostává od něj drobný předmět.Ve skutečnosti však k setkání obou císařů, kteří se považovali za pokračovatele tradice antické římské říše, nikdy nedošlo a malovaný výjev by tak mohl mít pouze symbolickou povahu.

Nalevo je uložen jeden z hřebů, jimiž byl Ježíš přibit na kříž (srv. č. kat. 117), napravo část provazu, jímž byl spoután při Bičování či mrskán, a na spodku svislého břevna jsou dva trny z koruny, které Karlovi daroval král Jan II. Francouzský zvaný Dobrý (vládl 1350–1364) o Vánocích roku 1356 na říšském sněmu v Métách. Jejich původ ze slavné relikvie trnové koruny uložené v pařížské Sainte-Chapelle potvrzuje už autentika z května 1356; předání daru ovšem zůstalo na Karlovu synovci, dauphinovi (korunním princi) a budoucím králi Karlovi V. Moudrém (vládl 1364–1380), protože jeho otec Jan se dostal do anglického zajetí, které trvalo až do roku 1360.

Obrazovou stranu kříže charakterizují hladké zlaté plochy. Obklopují kusy cedrového dřeva seříznuté a sestavené do tvaru řeckého kříže – tedy opravdu velkou relikvii sv. Kříže, jež tvoří střed celé kompozice a kterou Karel IV. rovněž dostal od dauphina Karla. Nadmíru významné obdarování těmito relikviemi Páně je zvěčněno v první scéně ostatkového cyklu v karlštejnské kapli Ostatků Utrpení Páně v Menší věži, nepřesně zvané kostelem Panny Marie. Předávanou relikvii sv. Kříže už chránilo popsané zlaté lůžko zhotovené ve Francii, v němž byla i umístěna do ostatkového kříže, jak je zobrazeno na třetím malovaném výjevu tzv. ostatkových scén.

Kolem lůžka jsou kameje vyřezané z drahých kamenů. Ramena kříže se na konci rozšiřují v zakřivených laločnatých obrysech. Uprostřed nich se vyjímají čtyři větší oválné řezané kameje obklopené vždy pěti, jen dole čtyřmi kameny v různých odstínech modři a celkem dvanácti perlami, po čtyřech nahoře, zprava i zleva. Obvodové drahokamy i perly v ažúru zdobí obrysy kříže z obou stran. Dle stěžejek jsou i kameje odnímatelné a zakrývají devět menších úložišť relikvií.

Kříž obsahuje gemy různého stáří:

Na byzantské onyxové kameji nahoře je vyřezán Ukřižovaný s Pannou Marií a učedníkem Janem. Kamej kryje enkolpion s hoblinkami ze sv. Kříže, které Karel IV. obdržel v únoru 1354 z pozůstalosti prastrýce Balduina Lucemburského jako památku na svého děda, císaře Jindřicha VII. (vládl 1308–1313).

Ametystová kamej pod ní s polopostavou žehnajícího Krista pochází nejspíše z Benátek 13.–14. století.

Na levém rameni kříže hodnotná sardonyxová kamej se stojícím žehnajícím Kristem je z Byzance 10. století.

Vyřezaná mužská hlava s vousy a vlasy po ramena na nejspíš pozdně římské safírové kameji vedle ní zřejmě platila za podobiznu Krista.

Sardonyxová kamej v zakončení pravého ramene kříže nese bustu římského císaře, pravděpodobně císaře Claudiuse (vládl 41–54 n. l.), syna císařovny Antonie mladší; zobrazením z profilu napodobuje typ tzv. Augustovy kameje z Britského muzea v Londýně (1867.5-7.484), je však mnohem méně propracovaná, s měkčími obrysy.

Modrá chalcedonová kamej z Byzance 12. století zobrazuje archanděla Michaela v antické zbroji a se zdviženým mečem.

Sardonyxová kamej na spodním rameni kříže s profilem antické císařovny s diadémem zobrazuje nejspíše matku císaře Claudiuse, císařovnu Antonii mladší (36 před n. l. – 37 n. l.), která mohla být ztotožňována i s císařovnou Helenou (248/250 – cca 330), objevitelkou sv. Kříže a matkou prvního křesťanského římského císaře Konstantina (* 270/288, vládl 306–337). Karel IV. však k profilové podobizně římské císařovny nechal přidělat vyrytou svatozář a po stranách pak písmena „S“ vlevo a „CA“ vpravo a tím kameji vtiskl další identitu, totiž podobiznu sv. Kateřiny, svojí oblíbené patronky.

Na chalcedonové kameji pod ní drží dva panovníci jednu hůl, původně možná kříž. Potom by na kameji byla zobrazena scéna Povýšení svatého Kříže s císařským párem sv. Helenou a Konstantinem Velikým; ta náleží do Byzance snad 13. století.

A konečně docela dole je na pozoruhodné oválné sardonyxové kameji zpodobněn císař Fridrich II. Štaufský na trůnu, s korunou, žezlem a říšským jablkem. Tato nápodoba byzantského stylu vznikla zřejmě až po roce 1220 v severní Itálii.

Gemy dodnes fascinují svým uměleckým i technickým provedením – a po předchozí dvě tisíciletí byly zas a znovu obojím, reprezentativním artefaktem horních vrstev a zároveň kýženým sběratelským objektem. Zlatníci je často používali i k výzdobě sakrálních předmětů. U Českého ostatkového kříže je zřejmé, že význam toho, co je do drahokamů vyřezáno, byl zohledněn a využit spíš rámcově. Antické gemy bez souvislosti s křesťanstvím proto nelze přirozeně nijak vztáhnout ani k relikviím, které jsou uloženy pod nimi.

Dne 26. března 1357 nechal Karel IV. vysvětit tehdy dokončené karlštejnské kaple v Menší věži a zřídil na hradě kolegiátní kapitulu, která měla spravovat tyto posvátné prostory, a především český poklad ze shromážděných relikvií. Poklad Svaté říše římské, který Karel získal roku 1350 od potomků svého předchůdce, císaře Ludvíka IV. z rodu Wittelsbachů, byl

do té doby uložen v cisterciáckém klášteře Stams v Tyrolsku – a stamští mniši zajišťovali duchovní péči o říšské svátostiny i po jeho předání do Čech, což vysvětluje i jejich stálou přítomnost na hradě Karlštejně. Po přestavbě Velké věže a zbudování kaple sv. Kříže jako jejich bezpečného úložiště, tj. po únoru 1365, obývali patro nad ní.

V těch dobách ještě dnešní Český ostatkový kříž neexistoval, nástěnná malba na schodišti karlštejnské Velké věže a zejména třetí ostatková scéna na stěně kaple Ostatků Utrpení Páně v Menší věži tedy dokládají existenci kříže předchozího. Tento posvátný prostor byl i místem vystavení tohoto staršího „světlonoše“. Na dobře zachované nástěnné malbě ho lze rozpoznat včetně nohy s opěrnými oblouky a fiálami: ramena zakončovaly čtyřlaločnice a přinejmenším na spodním rameni měl i figurální výzdobu.

I v sousední drobné kapli původně vysvěcené k uctění památky Panny Marie, zprvu zdobené pouze nástěnnými malbami, které později částečně překryly inkrustace drahými kameny, čímž byla přetvořena na trezorovou nádherně zdobenou svatyni připomínající svým obložením drahými kameny kapli císařského paláce v Konstantinopoli, je portrét císařského páru, na němž mezi sebou Karel IV. a jeho třetí žena Anna Svídnická (1339–1362) drží onen starší kříž. Jeho tělo bylo uzavřené a vložené relikvie skryté zrakům věřících. Císařský pár pozdvihuje kříž a symbolicky tak upomíná na císaře Konstantina a jeho matku Helenu, jejichž úcta ke sv. Kříži byla dobře známá. Lze se proto domnívat, že na oltářní menze

této malé svatyně právě stával Český zlatý relikviářový kříž.

Není úplně jasné, proč byl po roce 1370 nahrazen: pravděpodobně se Karlovi nezdál dostatečně skvostný a elegantní. Nejpravděpodobnějším důvodem pro přepracování původního relikviářového kříže však byla potřeba relikvie vidět, mít je neustále na očích. To mohlo souviset s intenzivním veřejným vystavováním relikvií při různých slavnostních příležitostech v Praze, při jejichž založení spatřujeme nesmazatelnou stopu Karla IV.

I tento nový kříž s velkými plochami z horského křišťálu, pod kterými byly relikvie dobře vidět, nejspíše stával na menze malé karlštejnské svatyně, původně vysvěcené kaple Panny Marie, jak ostatně dokládá nástěnná malba v nice za oltářem. Umístění zlatého kříže pak tematizuje mladší malba mnohafigurální scény Ukřižování na čelní stěně oltářní menzy, která vznikla v letech 1361 až 1362 v souvislosti s druhotným pokrytím stěn leštěnými deskami drahých kamenů z Ciboušova v Krušných horách.

Karel IV. se po návratu z císařské korunovační cesty rozhodl změnit využití hradu Karlštejna. Kromě vysvěcení dvou svatyň v Menší věži v roce 1357 nechal přebudovat i Velkou věž, původně stavěnou s obytnou funkcí. Nechal k ní přistavět nástěnnými malbami vyzdobené jižní schodiště vedoucí do druhého patra, kde nechal z obytného prostoru přebudovat velkolepou kapli sv. Kříže pro uložení Říšského pokladu. Ke Kristovým pašijím se nevztahovalo jenom zasvěcení kaple a její bohatá malířská a uměleckořemeslná výzdoba. I mezi říšskými svátostinami se nacházela celá řada významných památek na poslední dny Ježíše Krista na Zemi, v první řadě kopí sv. Longina, kterým byl proklát bok Krista na kříži.

Užití antických gem i kombinace modrých kamenů a perel připomíná vrcholový klenot z tzv. Escrain de Charlemagne (rakve Karla Velikého), který byl až do revoluce součástí pokladu královského opatství Saint-Denis u Paříže a dnes je uložen ve francouzské Národní knihovně. Bylo by trochu odvážné domnívat se, že Karel IV. myslel na toto dílo z 9. století připisované jeho předchůdci, jehož jméno nosil, a nechal na svém karlštejnském kříži využít přinejmenším stejnou barevnou estetiku a krásu kamenů rozzářených propouštěným světlem. Nicméně při Karlově schopnosti zapamatovat si a zohlednit ledacos, by mu jistě zůstala v hlavě i návštěva Saint-Denis. Je tak přece jen možné, že se jí inspirovat dal.

U kříže, který byl pro české země tak důležitý, tedy na rozdíl od jiných památek ze Svatovítského pokladu, zjevně nestáli v popředí zemští patroni. Těžiště spočívalo v mnohem zásadnějším odkazu na samotného Krista, na Svatou říši římskou a její antický předobraz, v jejichž tradici se tehdy spatřovalo vlastní zakotvení. Právě ve srovnání s Říšským pokladem a jeho korunovačními klenoty se Karel snažil přiblížit jejich úrovni. Karlštejnský poklad, k němuž patřil i tento kříž, je třeba chápat jako sakrální centrum Českého království. Neboť jedno bylo jisté: S volbou říšského krále či císaře z jiné dynastie by Říšský poklad opustil české země, ale takto obohacený Poklad Koruny české by v zemi zůstal, neboť titul českého krále byl ve Zlaté bule sicilské z roku 1212 stanoven Fridrichem II. jako dědičný.

Karlovi však šlo především o trvání a nástupnictví vlastního rodu, a tak nepromarnil jedinou příležitost k vystavení chrámového, českého i Říšského pokladu pohledům veřejnosti. Karlovo pojetí vlády spočívalo z nemalé části právě na obsahu a možnostech, které tyto poklady skýtaly: sestávaly přece z předmětů, které svědčily o moci křesťanství, dokládaly víru založenou na Kristu, na Synovi Božím, na Vševládci a Soudci Nejvyšším. Navíc relikvie spojené s vírou, kterou podepíraly, působily i na tomto světě zázračně. A to zase umožňovalo při vystavování rozličných relikvií, tzv. „dnech svátostin“, největší možnou přehlídku panovnické moci – samozřejmě ve zlatě a stříbře, ale zároveň ve spojení s hmatatelnými prostředky Boží ochrany a spásy.

Jakmile byl tedy Říšský poklad roku 1350 slavnostně převezen do Prahy, nechal ho Karel vystavit v Novém Městě pražském na dnešním Karlově náměstí. Papež Kliment VI. na Karlovu žádost povolil jeho každoroční vystavování, které se od roku 1354 pojilo se Svátkem kopí a hřebů Páně, který pro říšská území a české země zavedl papež Inocenc VI. Roku 1357 získal Karel od papeže svolení pro celoroční vystavování českých relikvií a papežské odpustky pro účastníky této slavnosti. V dubnu 1359 papež odpustky zvýšil na sedm let a sedmkráte čtyřicet dnů pokání, čímž ho postavil na roveň odpustkům uděleným Klimentem VI. pro vystavování říšských klenotů z roku 1350.

V archivu pražské Metropolitní kapituly a v Bavorské státní knihovně v Mnichově jsou uloženy soupisy tehdy vystavovaných relikvií. To umožňuje nahlédnout do průběhu slavnostního vystavování na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí. Sestávalo ze čtyř procesí (ostensiones) doprovázených slovem a zpěvem: Nejprve se ukazovaly relikviářové busty čtyř zemských patronů, evangelistů Marka a Lukáše i papežů Urbana I. a Řehoře I., které patřily ke katedrálnímu pokladu. Druhou skupinu tvořily pašijové relikvie téhož umístění; třetí procesí neslo svátostiny z českého královského pokladu tak, jak jsou dodnes uchovány v tomto kříži (viz seznam výše), jakož i kříž s bederní rouškou Kristovou (č. kat. 123) a další relikvie. Vystavování samozřejmě vrcholilo říšskými korunovačními klenoty, mimo jiné korunou připisovanou Karlu Velikému či svatým Longinovým kopím vloženým do říšského zlatého kříže, které Karel IV. v Praze nechal opatřit manžetou ze zlatého plechu a doplnit nohu s heraldickými znaky říše a Českého království (západní Německo, 1024–1025; doplňky Praha, po 1350. Vídeň, Kunsthistorisches Museum, Schatzkammer, WS XIII 21).

Jiří Fajt (ed.), Fragmenty paměti. Svatovítský poklad v zrcadle současného umění, INDIGOPRINT s.r.o. a Správa Pražského hradu, Praha 2026, s. 340 – 347.

Doprovodné fotografie Peter Kováč z výstavy Svatovítského pokladu v Drážďanech