Známá a neznámá vyobrazení českých panovníků ve středověku: Karel IV. s Václavem IV. na Votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi

Mezi nejvýznamnější osobnosti spolupracující s římským císařem a českým králem Karlem IV. byl druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi (1292-1380), který byl mimo jiné jmenován i prvním českým kardinálem v dějinách.

Byl synem písaře zemských desek Jana z Kamenice a neznámé matky, s níž žil jeho otec v tajném manželství. Proto mu byla roku 1344 udělena dispens na jeho původ. Přízvisko „Očko“ získal podle zákalu levého oka, papežskou dispens získal i na tento zdravotní handicap. Církevní dráhu zahájil ziskem kanonikátu v Mělníce, ve Staré Boleslavi a ve Vratislavi. V letech 1341-1351 byl pak historicky prvním proboštem kolegiátní kapituly u Všech svatých na Pražském hradě.

Proslul jako diplomat oddaný moravskému markraběti Karlovi Lucemburskému, v jehož službách působil jako notář a kaplan. V listopadu 1351 se stal na přání Karla IV. olomouckým biskupem. V roce 1355 doprovázel Karla IV. na jeho římské jízdě ve funkci kancléře, kterým byl až do roku 1364. Jako olomoucký biskup založil řadu konventů. Roku 1360 založil v Olomouci první oltář ke cti svatých Cyrila a Metoděje. Osobně se zúčastnil křtu kralevice Václava (IV.) v Norimberku a stal se i jeho vychovatelem.

Po smrti prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (1364) byl na přání Karla IV. navržen na jeho nástupce. Původně nechtěl úřad přijmout, ale nakonec nechal rozhodnutí na papeži, který bulami provedl translaci Jana Očka z Olomouce do Prahy, Jana ze Středy z Litomyšle do Olomouce a Alberta ze Šternberku ze Schwerinu do Litomyšle. Jan Očko se jako pražský arcibiskup stal panovníkovým důvěrníkem, doprovázel jej při důležitých cestách a jeho jménem vedl i důležitá jednání.

V úřadu pražského arcibiskupa zavedl kupř. svátek sv. Zikmunda, jehož ostatky získal Karel IV. a nechal je převézt do Prahy (1365). Zikmund začal být uctíván jako zemský patron. V době Karlovy druhé římské jízdy (1368) byl správcem království a poručníkem nezletilého Václava IV. V roce 1373 byly do katedrály sv. Víta přeneseny ostatky českých panovníků a také pražských biskupů.

V dubnu 1378 byl v Římě zvolen papežem Urban VI., který o pár měsíců později jmenoval Jan Očka z Vlašimi kardinálem. V září téhož roku byl v Avignonu zvolen francouzskými kardinály vzdoropapež Kliment VII. a začalo papežské schizma. V říjnu 1378 pro pokročilý věk a špatný zdravotní stav rezignoval Jan Očko na svůj úřad. Na pohřbu císaře Karla IV., který zemřel 29. listopadu téhož roku, odsloužil ještě zádušní mši a dlouho se věřilo, že to byl právě on, kdo pronesl pohřební řeč. Ve skutečnosti ji pronesl jeho synovec a zároveň nástupce Jan z Jenštejna. Na jaře 1379 se stáhl do ústraní. Zemřel na počátku roku 1380 a byl pohřben ve Svatovítské katedrále.

Jan Očko z Vlašimi byl objednavatelem jednoho z nejslavnějších českých středověkých obrazů, který namaloval kolem roku 1371 neznámý autor. Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi pochází s největší pravděpodobností z kaple Panny Marie, sv. Víta, Václava, Zikmunda a Vojtěcha na arcibiskupském hradě v Roudnici nad Labem. Druhý pražský arcibiskup se výrazně zasloužil o město Roudnici, kde založil nové město, které spojil se starým, a obě nechal obehnat hradbami. Dokončil také interiéry tamního arcibiskupského hradu.

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi je velice reprezentativním dílem namalovaným na jedlovém dřevě. Obraz vznikl v Praze, pravděpodobně v dílenském okruhu Mistra Theodorika. Má rozměry 181 na 96 cm a v současnosti je chloubou sbírek Národní galerie (inv. číslo 084). Vystaven je v Anežském klášteře.

Obraz je rozdělen na dvě poloviny. V horním pásu je uprostřed korunovaná Panna Marie na trůnu. V levici drží jablko (symbol druhé Evy), pravicí přidržuje malého, nahého Krista. Za nimi vidíme dva anděly držící nádhernou látku, která je přehozena přes Mariin trůn. Kristus se dívá na svou matku a pravicí ukazuje na klečícího Karla IV., jenž je zobrazen na heraldicky významnější pravé straně.

Císař je oděn v nádherné zlatem vyšívané roucho, na hlavě mám císařskou korunu doplněnou infulí se stuhami. U kolen má namalován štít s říšským znakem. Výrazná je snaha zachytit skutečnou Karlovu podobu. Před sebou tak máme pravděpodobně jeden z nejvěrnějších Karlových „portrétů“. Císaře doporučuje nebeské královně burgundský král a český zemský patron sv. Zikmund, jehož ostatky Karel během své vlády získal.

Na opačné straně klečí Karlův nejstarší syn a nástupce, český král Václav IV. oblečený podle poslední módy. Má nádherný úzký kabátec, zlatý opasek položený nízko na bocích, na němž mu visí mečík, na nohách má úzké nohavice červené barvy. Výrazné jsou hermelínové pachy, kožešinové pásy sahající z ramen až téměř na zem. Na hlavě pak má Svatováclavskou korunu. U kolen vidíme namalovaný znak Českého království.

V době vzniku obrazu mu bylo přibližně deset let. Před sebou ale vidíme staršího chlapce. Malíři v tomto případě asi nešlo o zachycení skutečné Václavovy podoby. Václava IV. doporučuje Panně Marii jeho osobní a hlavní zemský světec sv. Václav v červeném plášti, který je symbolem jeho mučednické smrti.

Uprostřed dolního pásu klečí donátor desky Jan Očko z Vlašimi, který je zobrazen z profilu, aby nebylo vidět jeho „znetvořené“ oko. U nohou má čtvrcený štít s erbovními znameními pražského arcibiskupství a pánů z Jenštejna a Vlašimi. Své ruce klade do rukou druhého pražského biskupa sv. Vojtěcha, patrona pražského arcibiskupství, který tak symbolicky potvrzuje jeho úřad. Za sv. Vojtěchem stojí sv. Prokop, zakladatel a první opat Sázavského kláštera, ruku na arcibiskupovo rameno klade jako znamení přímluvy patron pražského metropolitního kostela sv. Vít s palmovou ratolestí v pravici. Za ním pak stojí sv. Ludmila, první česká světice a babička sv. Václava.

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi je výjimečný i tím, že postavy Karla IV., jeho syna Václava IV. i samotného druhého pražského arcibiskupa jsou ve stejném měřítku jako postavy Madony a šesti českých patronů. Svědčí to o jejich mimořádném postavení. Obraz můžeme vnímat jako vyjádření harmonického vztahu světské a církevní moci za vlády Karla IV., což byl bezpochyby jeden ze zdrojů jeho úspěšné vlády.

Marek Zágora