Richard Lví srdce – rytíř na královském trůnu (1157–1199), část VII.: Akkon a Jaffa

Anglický král doplul 6. června 1191 do Tyru, ale musel se utábořit před hradbami, protože mu posádka odmítla otevřít městské brány. Následujícího dne po tomto chladném uvítání pokračoval v plavbě a narazil na obrovskou loď, která vezla muslimské posádce do Akkonu zásoby a posily. Rozpoutala se námořní bitva, při níž se křižákům podařilo nepřátelské plavidlo potopit, a oslavy na sebe nenechaly dlouho čekat. Kronikáři v křesťanském i muslimském táboře připisovali tomuto střetnutí velký význam a zásadní bylo i pro samotného Richarda. Právě tehdy totiž získal svůj přídomek Lví srdce. Kronikář Ambrož tak nazval anglického krále v okamžiku, kdy poprvé spatřil obležený Akkon.

Společný zájem křesťanů na dobytí Akkonu nedokázal zcela zakrýt přirozenou rivalitu mezi anglickým a francouzským panovníkem. Když například Filip II. nabídl tři bezanty každému rytíři, který vstoupí do jeho služeb, Richard je přetáhl na svou stranu nabídkou čtyř bezantů. Navzdory podobným pletichám vedlo intenzivní nasazení obléhacích strojů k úspěšnému boření hradeb a 24. června byla posádka Akkonu na pokraji zoufalství. Obránci si dočasně oddechli teprve v okamžiku, kdy Richard i Filip onemocněli horečkou spojenou s vypadáváním vlasů a slézáním nehtů. Anglický král začal vyjednávat se Saladinem, který nabídl, že křesťanům vrátí Svatý kříž a za každého člena posádky Akkonu propustí jednoho svého vězně. Křižáci však požadovali osvobození všech křesťanských zajatců a vrácení veškerého ztraceného území.

Dohoda byla uzavřena bez sultánova vědomí přímo s posádkou Akkonu, která 12. července vydala křižákům město včetně nepoškozené flotily kotvící v přístavu. Muslimové měli zaplatit 200 000 bezantů jako výkupné za posádku, propustit 1500 křesťanských vězňů a vrátit Svatý kříž. Následujícího dne si anglický a francouzský král rozdělili město včetně kořisti a vězňů, v dalším postupu se však neshodli. Richard Lví srdce chtěl zůstat ve Svaté zemi další tři roky, pokud by se nepodařilo ji vyrvat ze spárů muslimů dříve. V tomto smyslu navrhl společnou přísahu Filipovi, ten však jednoznačně odmítl a šokoval přítomné oznámením, že má v úmyslu se vrátit do Francie.

Dalším křižákem, s nímž se anglický král zásadně neshodl, byl rakouský vévoda Leopold V., jenž obsadil jednu z akkonských věží a vztyčil na ní svou korouhev. Richarda to rozčílilo, začal vévodu urážet a jeho korouhev nařídil sundat a zašlapat do bláta. Tento čin měl určité opodstatnění, jelikož vztyčení korouhve v dobytém městě vyjadřovalo nárok jejího majitele na kořist. Na druhou stranu je jasné, že si Richard udělal z Leopolda nepřítele, což se mu později stalo osudným. Rakouský vévoda navíc využil tuto příhodu jako záminku k tomu, aby se vrátil domů a zajistil si kontrolu nad Štýrskem.

Dne 28. července 1191 za účasti obou západoevropských panovníků padlo rozhodnutí ve sporu o jeruzalémský trůn. Dosavadní král Guy z Lusignanu si měl korunu podržet doživotně a po jeho smrti měla připadnout Konrádovi z Montferratu a Isabele. V mezidobí se oba museli podělit rovným dílem o královské příjmy. Následujícího dne Filip II. formálně požádal Richarda o svolení k návratu domů. Anglický král z toho měl přirozeně obavy, a tak přiměl svého francouzského suveréna veřejně přísahat, že nenapadne anjouovské země ani se nezachová nečestně vůči Richardovi během jeho přítomnosti ve Svaté zemi a čtyřicet dní po návratu. Poté Filip II. předal Konrádovi z Montferratu svoji polovinu Akkonu, velením francouzských oddílů pověřil vévodu Huga Burgundského a odebral se do Tyru, odkud 3. srpna odplul do Francie. Jeho návrat z křížové výpravy nebyl zdaleka triumfální, většina jeho věrných s ním nesouhlasila a zůstala ve Svaté zemi.

Richard Lví srdce tedy zůstal jediným velitelem křižáckých vojsk. Jeho prvním úkolem bylo dosáhnout splnění podmínek kapitulace Akkonu, ale během následujících jednání se Saladinem se objevily potíže na obou stranách. Sultán navzdory svému závazku zřejmě nebyl schopen shromáždit požadovaný počet křesťanských vězňů i obrovskou sumu peněz během jednoho měsíce. Richard zase musel vynaložit určité úsilí na to, aby získal zpět Filipovu polovinu zajatců, která byla držena v Tyru pod dohledem Konráda z Montferratu. Richard Lví srdce nechtěl déle čekat a 20. srpna 1191 nechal v Akkonu popravit téměř tři tisíce muslimských vězňů. Mnozí moderní historikové toto rozhodnutí anglického krále ostře odsuzují jako nebývale kruté. Soudobí kronikáři se o něm zmiňují buď neutrálně, nebo s ním souhlasí, protože ponechat naživu tak velké množství nepřátel před dalším tažením by bylo nebezpečné.

Pátý den po popravě se křižácké vojsko vydalo na pochod na jih směrem k Jaffě. Richardovým primárním cílem bylo dobytí pobřeží od Akkonu k Askalonu, který by měl klíčový význam pro udržení osvobozeného Jeruzaléma. Rytíři postupovali podél pobřeží zpustošenou krajinou, sužovaní letním vedrem a nepřátelskými výpady. Ještě 5. září proběhlo jednání se Saladinovým bratrem Safadinem, ale ztroskotalo na tom, že Richard trval na navrácení celého jeruzalémského království. O dva dny později se vojska střetla v bitvě u Arsúfu. Navzdory předčasnému útoku johanitů tvořících zadní voj se křižákům pod Richardovým zkušeným velením podařilo zvítězit.

Saladin uplatňoval politiku spálené země, a tak se křižáci po svém příchodu do poničené Jaffy raději utábořili v přilehlém olivovém háji. Když se Richard dozvěděl, že se muslimové rozhodli srovnat se zemí i Askalon, chtěl okamžitě pokračovat v tažení na jih. Většina přítomných se však postavila proti, chtěla raději znovu opevnit Jaffu a posléze vytáhnout rovnou na Jeruzalém. Křižáci si tedy užívali odpočinku v Jaffě, kam za nimi přijely z Akkonu i ženy. Křesťané i muslimové se snažili mapovat okolí a docházelo k četným šarvátkám. Při jedné z nich 29. září vyslali křižáci na pomoc ohroženým vyzvědačům vojenský oddíl, v němž se nacházel i sám anglický král. Když se mu jeden z nepřátel chystal zasadit smrtící úder kopím, postavil se před něj jiný voják, pro něhož se tato oběť stala osudnou, zatímco Richard vyvázl pouze se zraněním. Křižáci se snažili svého vůdce přesvědčit, aby zbytečně neriskoval život, ale král si nedal říci a nadále se osobně účastnil průzkumu okolí.

Počátkem října Richard Lví srdce vyjádřil naději, že se mu podaří osvobodit Jeruzalém do dvaceti dní po Vánocích, a poté se chtěl vrátit domů. Na druhou stranu ještě téhož měsíce vyšlo najevo, že plánuje dobytí Egypta. Žádal Janovany o vyslání loďstva v létě následujícího roku a nešetřil přísliby privilegií. Je otázkou, zda anglický král výpravu do Egypta skutečně zvažoval, nebo to byla součást diplomatické hry. V této době probíhala mezi Richardem a Saladinem intenzivní jednání. Pozoruhodný je zejména návrh anglického krále, aby Saladin předal Svatou zemi svému bratrovi, který by se oženil s Richardovou sestrou Janou. Nové království by zůstalo součástí Saladinovy říše a nevěsta by přinesla do manželství jako věno všechna pobřežní města obsazená křižáky. Manželé měli žít v Jeruzalémě, kam by měli křesťané volný přístup. Svatý kříž měl být vrácen křesťanům a zajatci na obou stranách propuštěni.

Saladin s tímto projektem vyjádřil souhlas, a to k naprostému úžasu svých rádců. Negativní reakce se objevila v křesťanském táboře, a to zejména u pohoršené Jany, která přísahala, že se nikdy neprovdá za nevěřícího. Richard tedy na další schůzce nastínil možnost, že by Saladin mohl přijmout křest, nicméně v tomto bodě byla mírová jednání přerušena. Zůstává otázkou, zda byl návrh sňatkové aliance vůbec myšlen vážně, což je zejména na straně křesťanů velmi nejisté. Možná ho i Saladin pochopil jako pouhý žert, zvláště když se křižáci připravovali na další tažení.

Helena Krischke

repro: wiki

Předchozí část:

http://www.stavitele-katedral.cz/richard-lvi-srdce-%E2%80%93-rytir-na-kralovskem-trunu-1157%E2%80%931199-cast-vi-kyperske-dobrodruzstvi/