Richard Lví srdce – rytíř na královském trůnu (1157–1199), část IV.: Nástup na anglický trůn

Jakmile se Richard dozvěděl o smrti svého otce, dostavil se do klášterního kostela ve Fontevraudu, kde měl být Jindřich II. pohřben. Jejich poslední setkání výmluvně vypovídalo o chladných vztazích, jež mezi nimi v posledních letech panovaly. Richard strávil několik okamžiků u bezvládného otcova těla, aniž by dal najevo sebemenší pohnutí mysli, a poté beze slova odešel. Zatím byl pouze akvitánským vévodou a musel se soustředit na převzetí moci v ostatních částech anjouovského impéria. Ze všeho nejdříve nařídil, aby byla propuštěna z vězení jeho matka Eleonora, jíž do svého příjezdu svěřil vládu nad ostrovním královstvím.

Richard musel při svém nástupu na trůn zaujmout stanovisko ke šlechticům, kteří zůstali věrni Jindřichu II., a tudíž se jevili jako nepřátelé nového krále. V naprosté většině jejich loajalitu vůči zesnulému panovníkovi ocenil a naopak na své dosavadní spojence pohlížel jako na zrádce. Nejznámější je případ Viléma Marshala, věrného služebníka Jindřicha II., který při posledním válečném tažení svému pánovi kryl záda při útěku z Le Mansu. Tehdy se střetl s akvitánským vévodou, jenž svého otce pronásledoval, a proklál kopím jeho koně. Richard mu to nejen neměl za zlé, ale dokonce mu v souladu s otcovým přáním dal za ženu Isabelu de Clare, dceru a dědičku Richarda ze Striguilu. Vilém Marshal získal tímto sňatkem rozsáhlé panství ve velšském pohraničí a zařadil se mezi anglické barony.

Existovaly i výjimky z výše uvedeného principu odměňování loajality. Jednalo se především o Štěpána, senešala z Anjou, který jakožto stoupenec Jindřicha II. skončil v okovech a byl nucen si svobodu vykoupit. Na druhou stranu se Richard zachoval příliš shovívavě vůči svému mladšímu bratru Janovi, jenž svého otce na poslední chvíli zradil. V souladu s plány Jindřicha II. mu udělil hrabství Mortain a oženil ho s bohatou dědičkou Isabelou z Gloucesteru. Navíc dostal Jan ještě šest anglických hrabství: Nottingham, Derby, Dorset, Somerset, Devon a Cornwall, ze kterých mu plynuly veškeré příjmy. Koruna si na tomto území ponechala pouze několik hradů, z nichž nejvýznamnější byly Nottingham, Tickhill, Gloucester, Exeter a Launceston.

Z Anjou odjel Richard do Normandie a 20. července 1189 přijal v rouenské katedrále vévodský meč a korouhev a nato i přísahy věrnosti od duchovenstva a lidu. Nový normandský vévoda se 22. července setkal s francouzským králem nedaleko Gisors. Filip II. vznesl nárok na normandský Vexin, ale zřekl se jej, když mu Richard naznačil, že má stále v úmyslu se oženit s jeho sestrou Alicí. Francouzský panovník se vzdal všech nedávno dobytých měst a hradů včetně Châteauroux, Le Mansu a Toursu, získal pouze dvě menší léna v Berry ležící blízko kapetovské domény – Graçay a Issoudun. Richard mu za to přislíbil 4000 hřiven stříbra navíc k oněm 20 000, jež se zavázal zaplatit Jindřich II. v Ballanu. Nakonec Richard obnovil svou lenní přísahu a oba králové se dohodli na společném odjezdu na křížovou výpravu o půstu následujícího roku. V souvislosti s tímto setkáním panovníků zmiňuje francouzský dvorní kronikář Rigord nehodu, při níž se pod Richardem prolomil dřevěný most v Gisors a vévoda i s koněm skončil v hradním příkopu. Tato příhoda byla vykládána jako neklamné znamení, že normandský Vexin už Richardovi dlouho patřit nebude.

Po urovnání vztahů s Francií se Richard přeplavil z přístavu Barfleur do Portsmouthu, kde se vylodil 13. srpna 1189. V neděli 3. září byl ve Westminsterském opatství korunován anglickým králem. Podrobný popis slavnostního obřadu nám zanechal kronikář Roger z Howdenu. V čele korunovačního průvodu šli přední představitelé církve, následováni čtyřmi barony, kteří nesli svícny se svícemi. Poté kráčel Jan Marshal se dvěma zlatými ostruhami z královského pokladu a za ním dva baroni: Vilém Marshal třímající žezlo a Vilém ze Salisbury s vojevůdcovskou holí. Následoval králův bratr Jan, hrabě z Mortainu a Gloucesteru, jenž měl po boku z jedné strany Roberta, hraběte z Leicesteru, a z druhé strany Davida, hraběte z Huntingdonu a bratra skotského krále Viléma Lva. Této trojici šlechticů byly svěřeny meče z královského pokladu. Za šesti hrabaty nesoucími různé královské insignie na zvláštním stolci kráčel s královskou korunou Vilém z Mandevillu, hrabě z Aumale a Essexu. Průvod uzavíral sám Richard, prozatím hrabě z Poitou, vévoda akvitánský a normandský.

Po příchodu do kostela budoucí panovník pronesl tři tradiční přísahy anglických králů: že bude po celý život ctít Boha, církev svatou a mír, že zabezpečí lidu spravedlnost a že bude hájit dobré zákony a naopak zakročí proti špatným obyčejům. Poté byl Richard vysvlečen a canterburský arcibiskup Balduin ho pomazal svatým olejem na hlavě, na prsou a na rukou. Následovalo oblékání do královského roucha a předání meče určeného k boji proti heretikům a nepřátelům církve. Dvě hrabata nasadila panovníkovi zlaté ostruhy a poté došlo na samotnou korunovaci. V rozporu s pozdější praxí si Richard sám vzal korunu z oltáře a podal ji arcibiskupovi, jenž mu ji vzápětí nasadil na hlavu. Nakonec se král posadil na trůn a sledoval mši.

Po skončení korunovačního obřadu se konala okázalá hostina, při níž král stoloval společně s preláty, kdežto šlechtě byly vyhrazeny samostatné stoly. Pozoruhodné bylo to, že Richard výslovně zakázal, aby se banketu zúčastnily ženy a Židé. Právě vyloučení dámské společnosti bývá často interpretováno jako důkaz panovníkova odporu vůči ženám, který logicky souvisí s jeho homosexuálními sklony. Na druhou stranu se objevuje i názor, že eliminace žen bývala u korunovací anglických králů běžná. Tento pohled je však přehnaný, neboť bylo zvykem, aby muži a ženy slavili svátky odděleně, nikoliv že by ženám byly oslavy zapovězeny. Není známo, zda zákaz ženské účasti byl respektován, v každém případě zákaz účasti Židů se několik jedinců pokusilo přestoupit. Snaha židovské komunity složit králi poklonu vyústila v pogrom, který se v následujícím období opakoval i v některých dalších anglických městech.

Helena Krischke

Text k obr: Boční gotický vchod do Westminsterském opatství  Foto Peter Kováč

Předchozí část:

http://www.stavitele-katedral.cz/richard-lvi-srdce-%E2%80%93-rytir-na-kralovskem-trunu-1157%E2%80%931199-cast-iii-nejiste-dedictvi/