Praha: Václav IV. a boj o trůny - hlavní téma zářijového čísla časopisu Dějiny a současnost (7/2019)

Hlavní téma letošního sedmého čísla časopisu „Dějiny a současnost“ je věnováno římskému a českému králi Václavu IV., od jehož smrti letos uplynulo šest set let. Tématu jsou jako tradičně zasvěceny celkem čtyři příspěvky, jejichž autoři přibližují vybrané kapitoly z jeho života a vlády.

Klara Hübner se ve svém textu věnuje jedné z klíčových událostí Václavovy vlády, jeho sesazení z římského trůnu v srpnu roku 1400, za nímž stáli porýnští kurfiřti. Z jejich strany se jednalo o velice pečlivě připravenou a právnicky podloženou akci, která se ale nakonec mohla obrátit i proti nim samotným. Václav IV. byl jako „neužitečný král“ obviněn v celkem šesti hlavních bodech, v nichž byl představen i jako tyran, který „vraždil dobré lidi a vlastnoručně mučil kněze hořící pochodní“. Václav IV. byl pak v souvislosti se smrtí generálního vikáře Jana z Pomuku představen jako panovník, jenž se dopustil smrtelného hříchu. Takovému hříšníkovi by se měl postavit každý svědomitý křesťan.

Václav IV. snil i po svém sesazení o římské jízdě, která by byla završena jeho korunovací na císaře. Ondřej Schmidt se svém textu zabývá „nejpodivnější římskou jízdou středověku“ z roku 1402, která nebyla uskutečněna a skončila ještě na české půdě královým zajetím. Pomoci Václavovi k císařské koruně měl jeho nevlastní bratr Zikmund, ale byl to právě on, kdo jej nakonec nechal zajmout. Ještě před tím jmenoval Václav Zikmunda správcem Českého království, který se velice rychle chopil příležitosti a zmocnil se vlády v zemi. Václavova reakce na nastalou situaci vedla pouze k jeho zajetí, z něhož se pravděpodobně již neměl vrátit.

Nové světlo do události ale vnesly nedávno objevené diplomatické depeše z mantovského archivu rodu Gonzagů. Z nich plyne, že Zikmund římskou jízdu nadále plánoval, protože by jejím uskutečněním jen získal. Zajatý král měl dokonce docela hodně volnosti a mohl se věnovat i sokolnictví. Zikmundovi na římské jízdě záleželo, i když jeho hlavním cílem byl zisk vlády v Čechách. Římskou jízdou by se „zbavil“ svého bratra, který se dokonce nemusel z náročné cesty za císařskou korunou ani vrátit. V případě, že by se vrátil jako císař, určitě by pak mohl očekávat velkou „odměnu“. K jízdě nakonec nedošlo, což bylo způsobeno nejpravděpodobněji změnou mocensko-politické situace na Apeninském poloostrově, když v září 1402 zemřel Giangaleazzo Visconti, jenž měl být hlavní Václavovou oporou.

Již mnoho se napsalo o tom, jak Václav IV. opustil Pražský hrad, tradiční sídlo českých králů, a usadil se na Starém Městě pražském na místě dnešního Obecního domu. Později nechal přebudovat i Hrádek na Zderaze na Novém Městě a v roce 1411 založil Nový hrad u Kunratic, kde 16. srpna 1419 skonal. Významnou roli ale sehrál v období jeho vlády i Vyšehrad, což se projevilo např. i v tzv. milostném létě roku 1393. Roli Vyšehradu v politice Václava IV. se věnuje ve svém příspěvku Robert Novotný. Vyšehradská kapitula se postupně stala významným církevním a kulturním centrem, v němž bychom našli duchovní loajální k Václavu IV. Král navíc využíval k posílení svého postavení odúmrtí, jejichž nabyvatelé byli později čím dál tím častěji povinováni službou na Vyšehradě.

Historik umění Jan Klípa pojednal o proměnách veřejného a soukromého vyobrazení Václava IV. Václav navazoval v mnoha ohledech na svého otce. Bylo tomu tak i na poli panovnické umělecké reprezentace. Nejstarší Václavova vyobrazení (Staroměstská mostecká věž, vnitřní triforium Svatovítské katedrály, Svatováclavská kaple, Ostatkový kříž s částí Kristovy roušky) jsou ovlivněna ještě Karlovou promyšlenou panovnickou reprezentací. Po Karlově smrti navázal na svého otce, ale začal využívat odlišných prostředků. Např. v architektuře ustoupil od veřejných stavebních projektů a zaměřil se na budování moderních palácových sídel a hrádků v Praze a v blízkém okolí.

Z hlediska panovnických vyobrazení ale navazoval až do konce 14. století na Karla IV., když se snažil klást velký důraz na zobrazování svého nároku na vládu v Českém království i v Říši. Autor to názorně dokládá především na příkladu Václavovy busty v severním sedile Týnského chrámu, ale zmiňuje i některé rukopisy z královy soukromé knihovny. Po roce 1400, kdy byl Václav IV. sesazen z římského trůnu, postupně rezignoval i na vnější reprezentaci. Existují ale dvě výjimky. První je založení Nového hradu u Kunratic, v jehož klenuté místnosti byla uchovávána jeho knihovna. Druhou je pak Modlitební knížka Václava IV., v níž najdeme jedno z posledních Václavových dobových vyobrazení. Na foliu 46r jej objevíme společně s jeho manželkou Žofií Bavorskou v iniciále U. Nemáme před sebou žádné reprezentativní vyobrazení královského páru, oba postrádají jakýchkoliv odznak svého postavení. Jsou vyobrazeni v prostém měšťanském oděvu, což mohlo být ovlivněno i pražským reformním prostředím.

Všechny texty jsou zajímavými příspěvky k výročí římského a českého krále Václava IV., který nadále zůstává ve stínu svého otce. Letos se mu alespoň na chvíli podařilo z tohoto stínu vystoupit a odborníci, zejména historici a historici umění ukázali, že je třeba vnímat jeho osobnost, ale i dobu jeho života a vlády jinak než doposud.

Marek Zágora

Dějiny a současnost 7/2019, „Neužitečný král“? Václav IV. a boj o trůny, 52 stran, cena 75 Kč

Texty k hlavnímu tématu:

Klara Hübner, Politická intrika a právní zápletka. Jak Václav IV. v roce 1400 přišel o římskoněmecký trůn

Ondřej Schmidt, Nejpodivnější římská jízda středověku? Václav IV., Zikmund Lucemburský a Itálie v roce 1402

Robert Novotný, Jak si vytvořit síť věrných. Role Vyšehradu v politice Václava IV.

Jan Klípa, Od císařského pláště k rubáši kajícníka. Proměny veřejného a soukromého vyobrazení Václava IV.

Internet:

http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2019/7/