Praha: V pavučinách času – rozhovory nejen o radostech života v době temna s historikem profesorem Jaroslavem Čechurou

Anotace nakladatelství:

Kniha V pavučinách času. Dobrodružný život našich předků shrnuje tři desítky obsáhlých rozhovorů, které s historikem Jaroslavem Čechurou vedl na stránkách časopisu TÉMA novinář a historik Lukáš Kašpar. V pestrém okruhu témat najdeme postavy českých panovníků od císaře Karla IV. až po zimního krále Fridricha Falckého, hrdiny a padouchy husitské éry, ale také bezejmenné obyvatele českých zemí, kteří v době zmíněných panovníků žili, milovali se, zápasili o holé živobytí. Došlo i na otázky zcela aktuální, jako je bourání pomníků historických osobností, nebo na dějiny rockové hudby, které jsou velkou zálibou Jaroslava Čechury.

Lukáš Kašpar a Jaroslav Čechura, V pavučinách času, Vyšehrad, Praha 2021, běžná cena: 349 Kč

Internet:

https://www.ivysehrad.cz/tituly/74613855/v-pavucinach-casu/

Ukázka z knihy:

Byly ženy kdysi povolnější?

Myslím, že to nebylo složité třeba při tancovačce, nebo když chasa seděla v sednici a popíjela pivo. Ono se totiž říká, že v předbělohorských Čechách panoval až jakýsi alkoholismus. Zemský sněm za Rudolfa II. vydal několik nařízení ohledně nezřízeného pití. V Čechách se ale doslova „chlastalo“ vždycky. Množství hospod je obrovské už ve středověku, takový Český Brod jich měl padesát.

Opilství prý někdy bylo u soudu i polehčující okolností.

To ano. Někdy to byla ovšem jen finta, a občas dokonce potrestali ženu, která otěhotněla, protože si prý opilosti muže měla být vědoma.

Znali ve středověku a raném novověku antikoncepci?

Ano. Vyšší vrstvy byly obeznámeny se sexuálními technologiemi. Eliška Kateřina Smiřická smilnila na počátku 17. století s již uvedeným kovářem, jehož svedla, protože ji fyzicky přitahoval, a při obcování mu říkala, co má dělat, aby neotěhotněla. A skutečně to zvládl. Běžně se používaly i byliny. Takže se vyšetřovatelé při zatloukání muže nebo ženy přísně ptali, jestli nepoužívali nějaké prostředky, a pak vyslýchali všechny bylinářky v okolí. Později i lékárníky. Stejně tak byly známé přírodní látky vyvolávající potrat.

Potrat byl asi velký hřích.

Byl. Ten se trestal přísně. A vůbec nejpřísnější trest byl za zavraždění novorozence. Trest smrti zahrabáním a proražením srdce kůlem. To se praktikovalo dokonce ještě do počátku 18. století, což vyplývalo z křesťanské morálky a přístupu k životu. Někdy ovšem udělil panovník milost, což znamenalo, že se kriminálnici nemusí prorážet srdce a stačí ji setnout.

A co přikázání nesesmilníš? Tolerovala se nevěra?

Poměrně dost. Selka umřela a sedlák byl za tři měsíce ženatý, což je strašně brzy. Není to ale nepochopitelné. Často šlo skutečně o pragmatický svazek, který měl stránku biologickou a hospodářskou. Selka měla osm dětí a deváté čekala, zatímco její manžílek mezitím přivedl do jiného stavu děvečku. Zavřeli ho a vyšetřovali. Jenže ona napsala (či nechala napsat) dopis, aby ho pustili, že budou žně. Že ho potřebuje doma. Jedna věc jsou církevní předpisy, jiná praktický život. A ve středověku to bylo možná ještě benevolentnější.

Například?

Existuje úžasný pramen z let 1379 až 1381, který se jmenuje Vizitační protokol arcijáhna Pavla z Janovic. Tenhle arcijáhen objížděl fary v pražské diecézi a vždycky se nejdřív ptal farníků, kolik let je farářově kuchařce a jestli má nějaké děti. Chápete? Tohle ho zajímalo při kontrole kostela jako první. Chtěl samozřejmě zjistit, jestli jde o družku faráře.

To se stávalo?

No ano. A nejen to. Objevil faráře, který s jednou prostitutkou provozoval veřejný dům. Bylo to pod Vyšehradem ve vesnici Psáry, tam, kde je dnes řada kubistických domů. Proslul i tím, že když se ožral, tancoval v té hospodě nahý na stole. Farář!

Co s ním udělali? Upálili?

Neblázněte. Mohli ho tak nanejvýš zbavit fary a poslat někam daleko na venkov. Paradoxně se tahle tolerance zpřísnila s příchodem husitství. Navíc utrakvisté se rozváděli, což je v katolickém prostředí nepředstavitelné. Třeba kutnohorská konzistoř, kde byli asi čtyři kněží, už v 15. století jak rozváděla manželství, tak vyšetřovala případy, kdy si žena například stěžovala, že po ní manžel chce nepřípustné sexuální praktiky.

Měla středověká šlechta právo první noci?

To u nás vůbec nemá opodstatnění. To se mohlo týkat snad panství někde ve Skandinávii, kde měl pán dvě vesnice a viděl každému do chalupy, ale u nás jsem nenašel jediný případ. Je to podobné jako s legendami o pásech cudnosti, které najdete hlavně v dnes tak rozšířených muzeích tortury. To hraje hlavně na nízké pudy našich současníků. Ono i užití útrpného práva tu bylo poměrně řídké.

To jsem netušil.

Ve velkých městech to mohlo být jiné, ale obecně bych o nějaké extrémní přísnosti nemluvil. Proč by si šlechta vybíjela pracovní sílu? Kolem roku 1660 vykradl zloděj na jihu Čech dva grunty. Vzal tam šatstvo a peníze, ovšem ti sedláci se pustili za ním. Dohonili ho, zabili a vzali mu lup. Šli za hejtmanem, vylíčili mu vše popravdě a co že mají dělat. On se nechal odvést na místo činu a řekl, že kousek odtud jsou hranice panství, tak ať ho přetáhnou na to sousední a je to vyřešené. Ta mrtvola přece leží na cizím panství, tak co je nám do ní? Geniální, ne?

No to teda. A co třeba souboje o ženu?

Souboje až do období romantismu nejsou nijak časté, protože za zabití byly velké postihy. Že si dali „přes hubu“, to ano, ale souboje, na rozdíl od řady evropských zemí, tady nebyly. Zatímco v Rusku padl v souboji Lermontov ještě v 19. století, tady už diplomat a již zmíněný pozdější papež Aeneas Silvius Piccolomini v polovině 15. století opravdu doslova píše, že zdejší lid je chladný, krajina taky a pije se tu pivo. Tahle úžasná charakteristika z jeho České kroniky přežila všechna staletí. Nepodceňujme naše předky…

Zachovaly se například některé stereotypy svádění ve středověku do dnešní doby?

Vlastně se skoro nic nezměnilo. Tresty za způsobení otěhotnění byly malé, v 18. století tři týdny vězení. Žena už tehdy byla schopná říct, že muže dál nechce. Tady neudělala společnost za pět set let nijak velký pokrok, což vidím jako průšvih.

Za poskytnutí této ukázky jsem zavázán svému příteli a členu našeho Klubu přátel Stavitelů katedrál prof. Dr. Jaroslavu Čechurovi.

Peter Kováč

Ukázka z knihy poskytnutá nakladatelstvím Vyšehrad:

Když to řeknu drsně, nebylo trochu štěstí, že Ludvík Jagellonský v močálech u Moháče zahynul a česká šlechta si roku 1526 zvolila někoho silnějšího?

To je otázka, na kterou neumím odpovědět. Ale do jisté míry se to tak dá říct. Už z toho důvodu, že jeho otec Vladislav byl velice odkázaný na kutnohorské doly. Ale ty doly už nevynášely tolik, takže neměl moc prostředků a podle toho se musel chovat i k českým stavům. Situace se změnila, když se stal uherským králem. V Kremnici se těžilo zlato, v Uhrách stříbro, a tak měl najednou velké zdroje. Je to vidět i z toho, že měl sídlo v Budíně, kde měl skutečně luxusní renesanční palác, který nechal nákladně postavit a zároveň stavěl i na Pražském hradě, kde postavil Vladislavský sál, který nepotřeboval. A pak vzniklo i Ludvíkovo křídlo, které Jagellonci také nepotřebovali. Ale byla to jejich reprezentace stylu: to jsme postavili my! Což vyjadřovalo ono známé velké písmeno W, ale také L na zdech paláců, například na Ludvíkově křídle.

Tak proč se Jagellonci jeví jako slabí panovníci?

Je otázka, jestli byl Vladislav slabý, nebo jestli mu dobová konstelace tehdy nic jiného neumožňovala. Vladislavské zřízení zemské petrifikovalo postavení šlechty, která ovšem zesílila už za Václava IV. a za husitství. Jiří z Poděbrad s tím nic dělat nemohl, protože byl jedním z nich. Takže Vladislav nebyl opravdu úplně tak slabý, jak se zdá. Já myslím, že v tom uměl jako umírněný katolík docela dobře plout. V době, kdy vysoká šlechta hrála první housle, to bylo pragmatické řešení, které mohlo zamezit i případné občanské válce.

Jaké bylo 16. století, v němž začali českým zemím vládnout Habsburkové?

Byla to doba míru. Nejklidnější období v českých dějinách vůbec. Od tažení uherského krále Matyáše Korvína v roce 1469 nemáte až do roku 1608 jediný doklad, že by cizí vojsko vstoupilo a válčilo na území Čech a Moravy. Takže i podmínky pro život obyčejných lidí i třeba pro podnikání byly velice příznivé.

Celé 16. století?

Ano, celé dlouhé 16. století. Což je jedinečné, když si představíte, že to byla doba reformace, německé selské války, švýcarsko-saské války, francouzských náboženských válek, Sacco di Roma v Itálii, tedy vyplenění Říma v roce 1527… Ale v Čechách byl naprostý klid. Proto tady byly po Bílé hoře obrovské zdroje a bylo co půjčovat. A vlastně i předtím. Když třeba čtete, kolik Sušice, tedy žádné velké město, byla schopna půjčit Rudolfu II., je to až neuvěřitelné. Třeba 50 tisíc. Kde to vzali? To byly obecní peníze, ne majetek měšťanů. A takových dokladů máte strašnou spoustu. Společnost byla bohatá.

Co se domácích událostí týká, byla tady ovšem vzpoura stavů roku 1547.

Ale to je platonický pokus.

Tehdy se pod Habsburky trůn netřásl?

Ne, vůbec ne. Stavové nechtěli s vojskem vytáhnout během šmalkaldské války za hranice. To je přece velice stará záležitost, která se týká kapitulačních smluv, které tohle panovníkovi zapovídaly.

Už za Jana Lucemburského.

Ano, už roku 1310 a pak znovu roku 1526. Stavové prostě nechtěli vyjíždět z Čech, a to je celé. Panovník je povolal do Litoměřic, ale oni odmítli. Svolali zemský sněm, jenže pak dostali strach a ustoupili. Ferdinand nechal popravit čtyři poměrně bezvýznamné šlechtice, konfiskoval městům majetek a tím to skončilo.

Takže to nebylo nic dramatického.

Ne, to vůbec ne.

Proč se ho stavové lekli? Báli se jeho armády?

Ne, v Čechách tehdy právě neměl armádu, tak toho využili. Ale oni se prostě doopravdy bouřit ani nechtěli. Uvědomte si, že v Říši bojovali katolíci s nekatolíky. A v Čechách byl poměr nekatolíků a katolíků 8:1. Čili oni nechtěli vytáhnout proti svým souvěrcům. Myslím, že tenhle náboženský motiv je velmi důležitý.

Jak převážně nekatoličtí Čechové snášeli katolické panovníky?

To je právě zázrak oné doby. Uvědomte si, že existovala spousta manželství, kdy muž byl katolík a žena byla z jednoty bratrské nebo luteránka. To bylo úplně normální, což je v evropském kontextu dosti vzácné. Takže pro české země to opravdu bylo takové toleranční století. Takže nemyslím, že by byl Ferdinand neoblíbený. Natož jeho syn Maxmilián.

Za Maxmiliána II. byla přijata Česká konfese. Co to přesně bylo?

To je právě králem ústně potvrzená náboženská tolerance. Kdo byl čím, tím mohl klidně zůstat a neměl být nucen do jiného náboženství. A nebyl tu tedy princip jako v Říši, že když byl šlechtic luterán, jeho poddaní museli být také.

A Rudolf?

Myslím, že u Rudolfa muselo lidem trošku imponovat, že na to vládnutí moc nebyl. Tradovaly se zkazky, že se na čtyři dny ztratil v obrazárně, kde se zavřel a oni mu tam nosili jídlo. Ale také platí, že nebyl ženatý a měl spoustu dětí. To sice nebylo moc známo, ale přece jen…

Takže za něj de facto vládl někdo jiný?

Tak bych to neřekl, ale u jeho úředníků bylo až do roku 1599 jedno, jestli je třeba i kancléř katolík nebo evangelík. Až tehdy ho papežský nuncius a další dotlačili k tomu, že ustanovil, aby nejvyšší úřady zastávali katolíci.

Popravdě Ferdinand I. ale měl vládu určitě víc ve svých rukou. Mluvili mu do ní stavové, když si ho zvolili?

No, mluvili spíš v tom smyslu, že mu třeba povolili mimořádnou berni na opravu Pražského hradu. Čili takto nepřímo. Je to něco podobného jako dnes jednání o rozpočtu. Museli mu schvalovat výdaje i daně. A on jim na oplátku v něčem ustoupil. Na základě toho, že oni mu povolili určité věci, on jim zase povolil něco jiného, tam vzájemná reciprocita stoprocentně fungovala. Až mě překvapilo, jak to bylo moderní. Všichni si hned nesedli na zadek, když přednesl propozici, že potřebuje tohle, tohle a tohle. Oni řekli: ne. Potom se o tom jednalo, sněm třeba trval čtrnáct dnů a pak se domluvili na nějakém kompromisu.

Ferdinand si zpočátku asi ani moc vyskakovat nemohl, když byl zvolený, ne?

To nemohl, ale vládl skoro čtyřicet let a časem měl vládu daleko pevněji v ruce. Ale opravdu myslím, že byl umírněný panovník. Nezapomínejme na jednu věc: od roku 1531 byl spoluvladařem Karla V., který abdikoval roku 1555 a Ferdinand se stal římským císařem. Čili on musel zvládat i říšskou agendu, a tudíž mu na tu českou nezbývalo tolik času. Navíc byl i uherský král a v Uhrách se tahal desítky let, aby získal svatoštěpánskou korunu. Čili měl řadu úkolů a nemohl si v Čechách dovolit to „kosit“. To pro něj neexistovalo.

Na začátku a pak znovu na konci 16. století se objevila poměrně akutní turecká hrozba. Pocítili to lidé v českých zemích?

Mělo to rezonanci v turecké berni, protože se musely vybírat další peníze na armádu. A potom se i odtud uskutečnilo několik tažení. Nebylo tu žádné zemské stavovské vojsko, ale šlechta musela podle počtu poddaných dodávat rekruty. Takže například Rožmberkové stavěli kontingenty vojska v řádu stovek mužů, které museli vyzbrojit na své náklady, a připojit ho k císařským silám. To byla pěkně drahá záležitost. Takže takovéto nepřímé efekty tu citelné samozřejmě byly.

V 16. století ve střední Americe vyvrátil Cortés Aztéckou říši, Pizarro zase v jižní Americe říši Inků. Jak zacloumal příliv zlata do Evropy se zdejší ekonomikou?

Došlo k takzvané cenové revoluci, protože drahých kovů bylo najednou tolik, že vyhnaly cenu zboží nahoru. Ale to možná mohlo platit třeba ve Španělsku nebo v Anglii, u nás je to něco jiného. V 16. století tu byl kontinuální nárůst populace, což znamená, že stoupaly ceny obilí jakožto základní potraviny, povlovně podle toho, jak populace narůstala. Potom tady byly kutnohorské a jáchymovské doly, které produkovaly pořád významné množství stříbra, které se mincovalo a bylo ho i ve srovnání s Evropou stále hodně.

Zlato ale není stříbro.

Cenový poměr byl 1:10, jenže to je dosti neřešitelná otázka, protože nejsou nástroje, pomocí kterých by se ten poměr nějakým spravedlivým způsobem spočítal. Každopádně jsem přesvědčený, že cenová revoluce se českých zemí dotkla minimálně. Stačí se podívat na inflaci, která tu tehdy v podstatě nebyla. Třeba zednický plat byl sto let prokazatelně téměř stejný, a kdyby byla inflace třeba jen jedno procento ročně, ten zedník by přece koncem 16. století vůbec nemohl vyžít.

To znamená, že za celé století se ceny víceméně nezměnily?

Trochu ano, rostly, jak se zvyšoval počet obyvatel, ale velice mírně.

Je pravda, že se renesanční šlechta topila v dluzích?

Často ano, což vidíte i na tom, že hrady a zámky byly kolikrát ve strašném stavu. Prohnilé střechy, sházené tašky… Když koupili Švamberkové roku 1513 Orlík, vypadalo to tam, jako by tam hospodařilo čtyřicet let JZD. Oni na opravy ale neměli peníze, tak nabídli zedníkům polovinu. Řekli, že ano a zámek dali do pořádku. Jinak řečeno, vážili si té práce i za polovinu mzdy. Ta byla v jejich případě týdenní, vyplácela se vždy v sobotu.

Čím to bylo?

Neměli k těm sídlům vztah a často právě ani peníze. Z dnešního pohledu to byly reprezentativní stavby, ale jim nevadilo, že chátraly. Bydleli v pár místnostech a neznepokojovalo je to. Dluhy určovaly život mnohem víc, než si myslíme. Takoví Pernštejnové, takřka nejmocnější renesanční šlechta, a podepsali stovky dlužních úpisů. Vratislav II. dlužil od sedláků, přes měšťany, Židy, v podstatě komukoliv.

Čím ručil?

Svým jménem. Nemovitosti nakonec prodali, protože už měli milionové dluhy. Mimochodem Vratislav jel jednou na lodi po Dunaji a přímo na té lodi náhle roku 1582 zemřel. Ne že by spadl do vody a utopil se.

Tak třeba na mořskou nemoc…

Jeho syn Jan zdědil všechny dluhy a prodal, co mohl. Dokonce se nechal naverbovat jako voják, aby tu nemusel zůstat. A to byli Pernštejnové ještě v první třetině 16. století nejbohatší rod v Čechách a na Moravě. Bohatší než Rožmberkové. Janovi nakonec někde v Uhrách urazila hlavu turecká koule. Na konci 16. století jim zbyl jen zámek v Litomyšli. Ale to, že má nejvyšší šlechta najednou nahou prdel, když to řeknu lidově, je fascinující. Tohle na ně muselo psychicky nesmírně doléhat. Poslední z Pernštejnů zemřel za třicetileté války taky jako voják.

Takže mohly dluhy ovlivňovat i politiku?

Nesporně, měly vliv na jejich rozhodování, hospodaření, na všechno. Nedlužili ale všichni. Například Smiřičtí neutráceli. Uvědomili si, z čeho lze zbohatnout a že vyhazování peněz za všemožné v renesanci módní kratochvíle nemá smysl. Neměli potřebu dávat bohatství na odiv, nepsali, že mají palác nebo zámek, psali, že mají dům.

Šetřili?

Ano, když chtěli odměnit za služby známého advokáta Fruweina, dali mu jeden koflík v hodnotě dvaceti kop. Místo aby mu dali tři vesnice. V jejich paláci na Malé Straně nebyly žádné velkolepé sbírky obrazů, ale vše bylo velice stroze zařízeno. To se dá zjistit podle dokumentů o škodách, způsobených vpádem Pasovských do Prahy roku 1611.

Proč ostatní hýřili?

Protože okázalost patřila k renesanční módě a bylo zvykem ukazovat: „My na to máme.“ Smiřičtí se navíc stali kalvíny, což mělo na jejich střízlivost určitě vliv, a místo Itálie a Francie, kde to žilo, jezdili do Holandska nebo do Anglie. Nedávno jsem slyšel jednu mladší historičku, která se rozhovořila o tom, že na Bílé hoře zvítězila vyšší kultura románská. Ta učená paní tak nějak zapomněla na slavnou esej Maxe Webera: Protestantská etika a kapitalismus. A tam jsou přesně ty myšlenky, které vzali za své nezvykle moderní Smiřičtí. Mohli je uplatnit jen částečně, jejich úsilí zastavila rodová dispozice – totiž tuberkulóza… Ale je skoro otřepanou pravdou, že k průmyslové revoluci nedospěli jako první ani Italové ani Španělé.