dějiny umění detailpraha: v barokním holandsku doby rembrandta a halse se poprvé zrodil volný trh s obrazy

Praha: V barokním Holandsku doby Rembrandta a Halse se poprvé zrodil volný trh s obrazy

Příběhy umění ve století blahobytu se jmenuje výstava v pražském Šternberském paláci, kde Národní galerie poprvé v takovém rozsahu představuje svoji sbírku obrazů starých holandských mistrů doby Rembrandta a Halse. Sedmnácté století bylo v této malé zemi zlatou dobou pro dravé podnikatele a spekulanty, pro mnohé talentované malíře však bylo spíše cestou očistcem.

Z roku 1641 máme zprávu Angličana Johna Evelyna, který nadšeně popisoval jarmark v Rotterdamu a nejvíce ho zaujalo, že se tu nabízelo k prodeji obrovské množství obrazů. Zejména mezi nimi dominovala krajinomalba. Umělecká díla prý neprodávali jen sami malíři, ale také řemeslníci i sedláci, a to vždy se značným ziskem.

Obrazy se tehdy objevily jako ceny v různých loteriích a fungovaly také jako zástava. Vdova po malíři Janu Vermeerovi postoupila v Delftu zdejšímu pekaři obrazy svého muže, aby tak mohla zaplatit enormní dluh ve výši 617 zlatých, což byla dvouletá mzda zedníka. Zkuste se dnes u řezníka zadlužit a dát mu jako zástavu obraz současného malíře... Asi by si všichni řekli, že jste se nejspíš zbláznili. Ale v Holandsku v 17. století to šlo.

Žila tu řada zbohatlíků, prosperujících díky zámořským obchodům, pro něž investice do obrazů byla jednou z forem nového uplatnění peněz. V barokním Holandsku vznikl první opravdu kapitalistický trh s uměním. Obrazy si jako finanční jistotu pořizovali i méně bohatí lidé, takže v Holandsku byste je našli i v domech vesnických sedláků, což tehdy v Evropě nebylo vůbec běžné.

Pozitivní roli sehrál i kulturní snobismus: holandské domy byly téměř stejné, ale vybavení obrazy zvyšovalo pocit prosperity majitele a navíc toto bohatství mohli vidět všichni, protože okna byla u protestantů tradičně bez záclon.

Poptávka vyvolala nadprodukci. V Holandsku se malováním v 17. století živily stovky a možná tisíce malířů. Vedlo to ke značné specializaci i růstu profesní dovednosti. Někteří malíři se zabývali jen zátiším, jiní krajinomalbou, další zas portréty. I talentem slabší malíři se dobře uplatnili, protože když něco stále opakujete, dopracujete se po čase ke značné řemeslné zručnosti. Proto je na pražské výstavě tolik kvalitních holandských obrazů.

Vzájemná konkurence stlačila ceny uměleckých děl hodně nízko. Dobrý portrét stál 60 zlatých, v době, kdy se na trhu za býka platilo 90 zlatých. Rembrandt na vrcholu své slávy dostal za Noční hlídku 1600 zlatých, přibližně sto od každého, kdo byl na obraze namalován. Jan van Goyen dostal za pohled na město Den Haag 600 zlatých, což se považovalo za hodně. V sousedním katolickém Nizozemí byly neporovnatelně vyšší honoráře. Za běžné oltářní obrazy dostával Rubens tolik co Rembrandt za geniální Noční hlídku.

Mezi odměnami však byly v Holandsku obrovské rozdíly a jejich stanovení se stávalo i důvodem ke sporu. Kupříkladu malíř Bartholomeus van der Helst chtěl za velký rodinný portrét tisíc zlatých, ale zákazník cenu odmítl akceptovat. Dva přizvaní znalci umění - šlo o malíře - obraz odhadli na 300 zlatých s tím, že by měl kupec ještě navíc přidat 100 zlatých, protože umělec je opravdu renomovaný portrétista.

Pražská výstava má název Příběhy umění ve století blahobytu, ale raný kapitalistický trh s uměním přinášel obrovská rizika, která pro některé malíře byla až zdrcující. Je známo, že předčasná smrt třiačtyřicetiletého malíře Jana Vermeera byla výsledkem psychických depresí, vyvolaných tím, že nemohl nic prodat.

Ostatně pro dravou dobu se nehodil. Pracoval pomalu a o svých dílech moc přemýšlel - prostě neprodukoval. Dluhy, chudobu i existenční starosti si Vermeer bral natolik k srdci, že „se dostával do duševního rozpoložení, kdy vypadal, jako by propadl úplnému šílenství", jak doslova napsala jeho žena v jednom svém dopise. V době malířovy smrti bylo v domácnosti jedenáct potomků, z toho osm dětí bylo ještě malých. Vdova požádala o pomoc starostu města Goudy, kde kdysi žila její rodina, a po několik let od něj dostávala almužnu.

Stačilo málo a o obrazy nebyl vůbec zájem. Pro Rembrandta se životní pohromou stal válečný konflikt mezi Holandskem a Anglií, který vedl k blokádě nizozemských přístavů. Lidé tehdy kupovali jen to nejpotřebnější, a tak se řada malířů dostala do problémů. Rembrandt měl navíc obrovské dluhy. V lednu 1639 si v Amsterdamu pořídil honosný dům na ulici Jodenbreesraat za obrovskou cenu 12 tisíc zlatých. Se splácením měl problémy; ještě v roce 1653 bývalý majitel domu tvrdil, že mu malíř dluží 8 tisíc zlatých. Ve chvíli vypuknutí války věřitelé požadovali okamžité vrácení peněz. Rembrandt musel v roce 1656 vyhlásit osobní bankrot. Jeho majetek byl rozprodán ve veřejných aukcích, dokonce se dodnes zachovala dražební vyhláška jedné z nich.

Finanční problémy mnoha malířů souvisely i se vkusem holandských měšťanů, který byl vždy dosti konzervativní. I vzdělané zákazníky zajímal daleko více klasický akademismus a mnohem méně tvorba osobitých umělců typu Rembrandta či Vermeera.

Umělci se nemohli spoléhat na zakázku, na objednávku předem. To šlo u portrétů, ale nikoliv u zátiší nebo krajin. Museli napřed namalovat obraz a pak pro něj najít kupce. Ani ve Florencii rané renesance, ani v antických Aténách v období Perikla nebyl privátní vkus širokých vrstev obyvatelstva tak určující pro samu existenci umělce, jako tomu bylo v raně kapitalistickém Holandsku 17. století.

Strach z nejistoty vedl mnohé holandské malíře k tomu, že se vedle umění věnovali i jiné činnosti. Jan van Goyen obchodoval s tulipány (což ale dělalo hodně Holanďanů), Hobema vybíral daně a byl amsterodamským cejchmistrem vína, Jan Steen byl hospodský, což bylo obzvláště výhodné, protože v knajpě mohl mít na stěnách pověšeny obrazy určené k prodeji.

Kuriózním případem byl Jacob van Ruisdael, což je jeden z největších evropských krajinářů, jehož příkladu se dovolávali ještě v 19. století první impresionisté. Ruisdael se zabýval vedle malování i lékařstvím. V dokumentech amsterodamských lékařů je o něm záznam z roku 1676 s poznámkou, že se vyškolil na univerzitě v Caen v severní Francii.

Ruisdael patří vedle Halse, Rembrandta a Vermeera mezi čtyři nejuctívanější holandské umělce doby baroka. Nicméně ani on se ve století blahobytu nedopracoval k nějakému závratnému majetku.

 

PhDr. Peter Kováč

 

K výstavě:

http://www.stavitele-katedral.cz/praha-rembrandt-amp-co-pribehy-umeni-ve-stoleti-blahobytu-rembrandt-amp-co-stories-told-by-a-prosperous-age-728/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru