Praha: Fotografie ve službách historické manipulace - co je pravda a co jen trochu upravená lež?

Musée de l'Elysée se sídlem ve švýcarském Lausanne bylo historicky prvním evropským muzeem zaměřeným výhradně na fotografii. Z jeho bohatých fondů dorazila do pražské Galerie Rudolfinum unikátní výstava, nabízející do 13. listopadu výběr osmdesáti veleslavných fotografií, které se staly předmětem soudních sporů, vyhrocených polemik, falzifikace a porušení etických norem.

Krok za krokem tu může divák sledovat, jak ošidný může být autenticky vyhlížející záběr reality, jak se záměrně porušují práva na originalitu i jak se pomocí šikovných retuší dají pozměnit historické události.

Vše na fotografii působí nesmírně věrohodně, jako bychom díky pohotovosti autorů byli přímo na místě, kde snímek vzniká. Máme pocit, že vidíme to, co se opravdu stalo. Ale organizátoři výstavy nám neustále kladou zpochybňující otázku: Nejsou tato autentická svědectví jen sehraným divadlem, použitým šikovně při masové propagandě?

Alžírský fotograf Hocine Zaourar dodal v roce 1997 pro svoji agenturu Agence France Presse snímek nazvaný později Madona z Benthalu, který se stal symbolem velkých masakrů v Alžíru. Zoufalá žena stojí před nemocnicí, kam byly 23. září 1997 převezeny oběti masových vražd muslimských fundamentalistů.

Fotografie zvítězila v mezinárodní soutěži World Press Photo a jako taková byla vystavena i propagována také v České republice. Sama o sobě působila, jako by šlo o výsek obrazu Oplakávání Krista od renesančního malíře či sochaře. Zaourar nabízí scénu nevšedně drastickou, ale současně umělecky kultivovanou, vytříbenou a estetizující, takže je to něco dojímavě lidského a opravdového, ale současně umělého a teatrálního.

Autentičnost snímku byla v Alžíru záhy zpochybněna. Ona plačící žena dokonce soudně napadla Zaourara i jeho francouzskou agenturu a žalovala je pro „pomluvu". Šlo prý o zaranžovanou scénu se snahou poškodit obraz její domoviny. Proces trval dlouhé čtyři roky a zastavil ho až Nejvyšší alžírský soud. Pochybnosti však zůstaly. Šlo o autentické svědectví, nebo o šikovně sehranou scénu?

Podobný otazník visí i nad jinou slavnou fotografií, kterou můžeme nyní vidět v originále v Praze. Její autor Robert Capa je vzorem pro všechny odvážné fotoreportéry, kteří se vydávají do oblastí etnických i občanských ozbrojených konfliktů. Neváhal v roce 1936 riskovat i svůj vlastní život, aby navždy dokumentoval tragédii z doby španělské občanské války: mladý republikánský voják je právě zasažen kulkou nepřítele a mrtev padá k zemi. Poprvé v dějinách fotografie byl zachycen okamžik smrti. Ale není to prostě fikce?

Někteří skeptici se pustili do rozboru snímku a tvrdili, že muž se hroutí na úplně jinou stranu, než by měl. Jsou tu prý zcela porušena pravidla gravitace. Capa si navíc kolegům stěžoval, že nemá co fotit, tak se mu údajně nabídl jeden oficír, že sehraje scénu, jak by se opravdu bojovalo. Vznikl právě tímto způsobem jedinečný snímek Padající voják? Objevila se i vášnivá obhajoba Capy, ale on sám o tom už nikdy nepodá svědectví, protože v roce 1954 zemřel.

Historická realita se dá i dobře retušovat. Na pražské výstavě najdeme několik příkladů, jak zruční úpravci dobových fotografií pracovali ve prospěch bolševického režimu ve Stalinově Rusku. Na originálu fotografie z 30. let se po nábřeží prochází Stalin s Vorošilovem, Molotovem a Ježovem, na upraveném snímku ze 40. let ale chybí vedle Stalina Nikolaj Ježov. Byl prostě vymazán poté, co byl v únoru 1940 po krutém mučení popraven tajnou policií NKVD jako „odhalený" zrádce dělnické třídy.

Pečlivost tehdejších cenzorů je až udivující. V květnu 1945 Jevgenij Chaldej vyfotografoval v Berlíně vojáky, kteří na střechu Říšského sněmu instalují sovětskou vlajku. Byl to působivý symbol konce války a snímek obletěl doslova celý svět. Jenže v Praze jsou nyní k vidění jeho různé verze. Originální a retušovaná.

V Moskvě se dodatečně zjistilo, že ruský důstojník má na obou rukou hodinky, což by mohl být viditelný důkaz o tom, že se Rudá armáda dopustila v Německu drancování a rabování. Takže se pečlivě zamazaly stopy po hodinkách na pravé ruce, zůstaly jen hodinky na levém zápěstí. Chaldej zemřel až v roce 1997 a originální negativ bez dodatečných zásahů dal k dispozici tisku až po nástupu Gorbačova a pádu berlínské zdi.

Ovšem falšovala se realita jen v diktátorských režimech? Švýcarské muzeum v Lausanne zapůjčilo do Prahy snímek NASA zachycující astronauta Buzze Aldrina na Měsíci historického 20. července 1969. Existují skeptici, kteří tvrdí, že jde o pracně vyrobené falzum. Vznikl dokonce dokumentární film Craiga Titleyho o tom, že na Měsíci Apollo 11 prostě nikdy nepřistálo. Šlo by o kolosální podvod, možná největší v dějinách. V Praze si můžete snímek detailně prostudovat. A sami se přidat ke skeptikům, nebo k jejich odpůrcům.

V roce 2005 se v Paříži konala výstava věnovaná životu a odkazu spisovatele a filozofa Jeana-Paula Sartra. Na plakátu a na obálce katalogu byla použita fotografie Borise Lipnitzkého z roku 1946, kterou však kdosi o půl století později digitálně upravil tak, aby Sartre - pověstný kuřák - neměl v ruce žádnou cigaretu. Organizátoři akce tak vyšli vstříc francouzskému zákonu, který zakazuje propagaci tabákových výrobků, přímou i nepřímou. Vzniklý paskvil vyvolal polemiku, do jaké míry máme či nemáme právo „opravovat" minulost. Sám Lipnitzki se bránit nemohl - zemřel v roce 1971.

Pražská výstava jde až k možným pradávným kořenům historické falzifikace. Slavným snímkem z května 1898, který pořídil fotograf Secundo Pia, je tu připomenuta i tvář zmučeného muže na Turínském plátně. Jde o autentickou podobu mrtvého Krista, nebo šlo o středověký podvrh se snahou vyrobit rubáš s otiskem Ježíšova těla? Otázka dodnes nebyla odborníky uspokojivě vyřešena.

Obraz zmučeného těla je vlastně obrovský negativ, který vznikl patrně tak, jak obvykle vznikají negativy, to jest silným působením světla na látku. Došlo k silnému záblesku při Kristově zmrtvýchvstání? Nebo to je jen geniálním způsobem upravené pohřební roucho, aby tak byla vytvořena iluze o Ježíši jako zázračném synu boha?

Otázku o autentičnosti si člověk klade na výstavě v Rudolfinu prakticky na každém kroku. A tak je to i důkladná škola toho, aby člověk ne vždy všemu slepě věřil a stále si udržel v hodnocení střízlivou pochybovačnost, zda mu propaganda nenabízí jen šikovně upravenou realitu. Navíc dnes k tomu manipulátoři s dějinami mají i vysoce výkonný nástroj, kterým lze na fotografii i videu upravit cokoliv - počítač!

PhDr. Peter Kováč

K výstavě v Praze:

http://www.stavitele-katedral.cz/praha-kontroverze-skandalni-fotografie-za-poslednich-160-let-vystaveny-v-rudolfinu/