Eleonora Akvitánská – příběh výjimečné královny (1122/1124–1204): část II.: Francouzská královna

Eleonora Akvitánská se přestěhovala na pařížský královský dvůr se svou sestrou Petronilou a doprovodem, jehož velikost nelze odhadnout. Přinesla si s sebou rodný jazyk, jímž byla okcitánština, ačkoli velmi pravděpodobně dobře rozuměla i staré francouzštině. Své nové působiště obohatila zejména o odvážnější módu, která byla považována za příliš výstřední. V minulosti se Eleonoře občas přisuzoval i vliv na šíření kultu dvorské lásky, nicméně dnešní historiografie se kloní k názoru, že toto téma se probíralo nezávisle i na aristokratických dvorech severně od Loiry.

Příchod nové královny se tedy projevil na pařížském dvoře jen v kulturní oblasti. V politické rovině snad ani nemohla mít mladičká Eleonora na svého manžela žádný vliv. Kronikáři se o ní příliš nezmiňují ani u příležitostí, kdy by se dala její přítomnost po boku krále předpokládat. Žádnou politickou moc neměla ani v rodné Akvitánii. V souladu s feudálními zvyklostmi tam vládl její choť a hned po uzavření sňatku předal důležité pozice svým lidem. Ještě v roce 1137 se Ludvík VII. rozkmotřil se svou matkou Adlétou Savojskou a bratrancem Ralphem z Vermandois. Jejich spor s Eleonorou pravděpodobně nesouvisel, jelikož politiku pařížského dvora určoval především opat Suger ze Saint-Denis, který byl hlavním královským rádcem už za vlády Ludvíka VI.

V roce 1138 musel Ludvík VII. čelit vzpouře některých vazalů z oblasti Poitou a Vendée a rovněž pokusům měšťanů z Poitiers o vytvoření komuny. Tuto rebelii potlačil v čele nevelkého vojska čítajícího maximálně dvě stě rytířů, čímž dokázal schopnost vládnout v Akvitánii pevnou rukou. Poněkud hůře dopadl o tři roky později jeho pokus zmocnit se toulouského hrabství, které se v posledním období občas dostalo pod vládu akvitánských vévodů. Francouzský král opíral svůj nárok o dědické právo Eleonořiny babičky Filipy. Toulouse však dobýt nedokázal, a tak se spokojil s lenní přísahou tamějšího hraběte Alfonse Jordána.

Po potlačení akvitánské vzpoury byl oslaben vliv mírumilovného opata Sugera a znovu se prosadila bojovnější politická linie reprezentovaná královým bratrancem Ralphem z Vermandois a královnou Adlétou. Úřad kancléře získal na úkor Sugerova spojence jistý duchovní jménem Cadurc, jehož chtěl Ludvík VII. za každou cenu nechat zvolit arcibiskupem v Bourges. Kapitula však hájila právo svobodné kanonické volby a pozvedla na metropolitní stolec Petra z La Châtre, kterého potvrdil v úřadu i papež Inocenc II. Francouzský panovník se však rázně odmítl kuriální politice podřídit i navzdory své exkomunikaci a Petr z La Châtre vyhledal útočiště na dvoře hraběte Teobalda z Blois a Champagne.

Ralph z Vermandois zatím navázal milostný vztah s Eleonořinou mladší sestrou Petronilou a oba milenci toužili po svatbě. Potíž spočívala v tom, že králův asi padesátiletý bratranec byl ženatý, a to s neteří hraběte Teobalda. V této záležitosti již lze vytušit Eleonořin vliv, neboť Ludvík vynaložil veškeré úsilí pro uskutečnění sňatku. Ralphovo manželství bylo prohlášeno za neplatné a v roce 1142 se králův bratranec oženil s Petronilou. Hrabě z Blois a Champagne se však nechtěl smířit s ponížením své neteře a odvolal se k papeži. Koncil konaný v Lagny potvrdil platnost prvního manželství hraběte z Vermandois a naopak anuloval jeho manželství druhé. Petronila a Ralph byli navíc vyobcováni z církve.

Ludvík VII. následně vytáhl do boje proti Teobaldovi z Blois a Champagne. O smíření se pokoušel Bernard z Clairvaux, ale k zásadnímu obratu došlo teprve po smrti Inocence II. v září 1143. Jeho nástupce v úřadě Celestin II. zaujal smířlivější postoj a na jaře roku 1144 se za jeho přítomnosti záležitost projednávala v opatství Saint-Denis. Největší překážku představovala Eleonora, která trvala na zrušení exkomunikace Ralpha a Petronily a uznání jejich sňatku. Podle svědectví životopisce Bernarda z Clairvaux ustoupila výměnou za příslib, že se jí podaří přivést na svět dítě.

Eleonora totiž po sedmi letech manželství stále ještě nebyla matkou. Je poněkud diskutabilní, zda to způsobily modlitby Bernarda z Clairvaux, ale o rok později porodila svou první dceru Marii. Ludvík VII. se usmířil s Teobaldem z Blois a Champagne a uznal Petra z La Châtre arcibiskupem z Bourges. Hrabě z Vermandois a Petronila však museli setrvat ve svém nezákonném svazku až do roku 1148, kdy zemřela Ralphova první žena. Velmi špatný pocit si ze závěru jednání odnesl sám Ludvík VII., který se vzápětí zavázal, že vykoná pouť do Jeruzaléma. Hlavním důvodem byla pravděpodobně skutečnost, že přijetím kuriálního kandidáta na arcibiskupský stolec v Bourges porušil svou někdejší přísahu, že Petrův nástup do funkce nikdy nepřipustí.

Koncem roku 1144 padla do rukou muslimů křižácká Edessa a bylo jasné, že ze strany francouzského krále nepůjde pouze o mírumilovnou pouť. O Vánocích 1145 na dvorském shromáždění v Bourges Ludvík VII. oznámil svůj úmysl vzít na sebe kříž a vytáhnout do Svaté země. O Velikonocích příštího roku získal široké davy pro myšlenku křížové výpravy Bernard z Clairvaux svým vášnivým kázáním ve Vézelay. Této významné události se zúčastnil i francouzský královský pár, který šel příkladem a chopil se kříže jako první.

Soudobí kronikáři přičítali odpovědnost za neuspokojivý výsledek druhé křížové výpravy příliš velkému zastoupení žen v křesťanském vojsku. Na vině měla být logicky i Eleonora, o níž se později vytvořila legenda, že již na shromáždění ve Vézelay stanula v čele oddílu bojovných Amazonek. Ve skutečnosti není jasné, zda jevila pro cestu do Svaté země vůbec nějaké nadšení. Byl to Ludvík VII., kdo se ji rozhodl vzít s sebou, ať už z citových či politických důvodů. Na podzim roku 1146 manželé podnikli okružní cestu po Akvitánii. Eleonořina přítomnost možná měla přimět k účasti na výpravě i akvitánské barony a pomoci naplnit královskou pokladnici dary.

Ludvík VII. již o Velikonocích 1147 svěřil správu království do rukou opata Sugera, jemuž měli být nápomocni Ralph z Vermandois a remešský arcibiskup. Před odjezdem na křížovou výpravu se odebral do Saint-Denis, kde se ve společnosti své manželky a matky setkal kromě Sugera i s papežem Evženem III. Během slavnostního obřadu v klášterním kostele políbil ostatky sv. Diviše, přijal oriflamu, poutnickou mošnu a hůl. Poté se poněkud sobecky uchýlil do ústraní mezi mnichy, aby se vyhnul davům lidu, jehož tlak se nedal snést. Jeho matka a manželka však zůstaly vydány napospas tlačenici, kde se v letním vedru málem udusily.

Helena Krischke

Následující díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-iii-druha-krizova-vyprava/

Předchozí díl:

http://www.stavitele-katedral.cz/eleonora-akvitanska-%E2%80%93-pribeh-vyjimecne-kralovny-1122-1124%E2%80%931204-cast-i-puvod-a-snatek/