Brno: Světlo do temného období dějin umění (Books & Pipes Publishing)

„Tradiční pohled na zrození středověké kultury je spojený s myšlenkou umělecké dekadence. Jako dobu temna středověk představují mnozí umělci a myslitelé, mezi nimi básník Francesco Petrarca (1304–1374), malíř Raffaello Sanzio (1483–1520) či průměrný malíř, avšak klíčový teoretik umění Giorgio Vasari (1511–1574), který ve své knize Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů píše: „Císařové, jež Konstantin po svém odchodu zanechal v Itálii, stavěli bez ustání jak v Římě, tak jinde, a snažili se dělat, co bylo v jejich silách, ale přesto, jak je vidět, to šlo jak se sochařstvím, tak s malířstvím a architekturou od desíti k pěti; snad to bylo tím, že jakmile jednou začnou lidské věci upadat, upadají tak dlouho, až už se dál zhoršovat nemohou.“

Takto začíná kniha Ivana Folettiho a Kathariny Meineckeové Jupiter, Kristus, Chalífa – Obrazy mocných a zrození středověku (IV.–VIII. století). Jejich ikonografická studie se soustředí zobrazení tváří a těl – Jupitera, Krista a chalífy.  Tito „hrdinové“ mezi nimiž existují zásadní ideové i společenské protiklady, bývaly v umění té doby zobrazování velmi podobně.

Oba autoři se tak krok za krokem snaží objasnit, jak docházelo k tzv. apropriaci čili procesu „přivlastnění si“ podobného či stejného obrazu k propagandistickým potřebám společnostech odlišného náboženského vyznání. Nám tak dobře známá„Kristova“ tvář s dlouhými vousy a dlouhými vlasy se objevuje v pohanské antice, raném křesťanství i islámském umění.

Kniha je to útlá, ale nabízí zajímavé úvahy ohledně ikonografie, významu a smyslu umění i vizuální propagandy ve 4.– 8. století. Foletti a Meineckeová se věnují různým typům „migrace tváří a těl“, které mají jednou podobu Jupitera, Krista nebo chalífy. Téma je to jen zdánlivě historické. „Díky pohledu na zobrazování boha a mocných v dávné minulostí je možné lépe pochopit roli a moc vizuální kultury napříč historií až do dnešních dnů, “ tvrdí oba badatelé.

Zobrazení moci má podle nich vždy politické a společenské ambice a využívá k tomu přetvořené vzory z dob minulých. A tak se z pohanského boha muže stát Kristus a z Krista zase chalífa. Samotný způsob, kterým vítězové „kradou“ tváře poraženým však sahá ještě hlouběji do historie, do doby kmenů a šamanů, kdy byl rituál s maskou nepřítele přípravou na boj či oslavou vítězství.

Ivan Foletti je autorem i další zajímavé knihy Ženy u oltáře. Nikdy? Jáhenky, vdovy a kněžky a ikonografie Matky Boží (III.–VI. století). Východiskem jeho úvah se stala domněnka ruského historika umění Nikodim Kondakova, že od 6. století existoval v křesťanské církvi přímá souvislost mezi statutem jáhenek a dochovanými obrazy Panny Marie jako bohorodičky čili Théotokos.

Dnes se ženy ocitají mimo církevní hierarchii, která sestává pouze z vysvěcených osob, tedy mužů, píše Foletti a dodává: „Nemáme sice důkazy o tom, že by v pozdní antice byly ženy v kanonické církvi svěceny na kněžky ve smyslu svátostného kněžství, které umožňuje vysluhování eucharistie, dochovala se však řada pramenů textových i vizuálních, které dokládají aktivní roli žen v hierarchii pozdně-antických církevních komunit a které o vysvěcených ženách mluví. Otázkou zůstává, jakou roli tyto ženy měly.“

Folettiho předností je důkladná znalost doby pozdní antiky a raného středověku, imponující přehled o její vizuální kultuře a schopnost psát pro čtenáře velmi živě a zajímavě. Z dedukcí a analýz pak staví konečné hypotézy.

Kniha má tři části. První se věnuje písemným dokladům ohledně role žen v starokřesťanském období. v další se zabývá otázkou askeze a panenství. Nejzajímavější je poslední část věnovaná zobrazování Panny Marie v raně křesťanském umění a jak existence vysvěcených žen mohl tuto ikonografie ovlivnit.

Kolem roku 400 se do nové ikonografie Matky Boží promítly atributy vysvěcených žen, které po krátkou dobu patřily do hierarchických struktur církve. Během 6. století ženy podíl na moci v církvi ztratily a jejich působení se omezilo na život v klášteře.

Obě knihy přečtete za jedno odpoledne a začněte se dívat na Petrarkovu a Vasariho „dobu temna“ jinýma očima. Po dlouhé době od dob Josefa Cibulky (Starokřesťanská ikonografie a zobrazování Ukřižovaného) a Vojtěcha Birnbauma (Ravennská architektura – její původ a vzory) tak má český čtenář k dispozici opravdu podnětné původní české studie o umění mezi pozdní antikou a raným středověkem.

Peter Kováč

Ivan Foletti a Katharina Meinecke, Jupiter, Kristus, Chalífa. Obrazy mocných a zrození středověku (IV.–VIII. století): 2019, vydání: Vyd. 1., nakladatelství Books & Pipes Publishing, počet stran: 109 s., cena 135 Kč

Ivan Foletti, Ženy u oltáře. Nikdy? Jáhenky, vdovy a kněžky a ikonografie Matky Boží (III.–VI. století). 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita, nakladatelství Books & Pipes Publishing 2018, 77 stran, cena 149 Kč

Ivan Foletti

Ivan Foletti přednáší dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně, kde působí jako vedoucí Centra raně středověkých studií. Vyučoval též na univerzitách v Lausanne, Benátkách, Fribourgu, Padově a Poitiers. Zabývá se uměním Byzance, Milána, Říma, Konstantinopole a Kavkazu v období pozdní antiky a raného středověku. V rámci experimentálního projektu Migrating Art Historians se také zaměřil na umění poutních cest ve středověku.

Internet:

https://www.bookspipes.cz/jupiter-kristus-chalifa

https://www.bookspipes.cz/zeny-u-oltare-nikdy